na další stranu
Luděk Krása
CO MNE TRÁPÍ
Trápí mne neúspěch
a nebo také spěch,
tak toho holka nech,
mne obrůstá mech,
nechci být jeden z těch,
co maj na tebe pech.
Rozmysli se lásko, rozmysli
a neříkej mi nesmysly,
co kdybychom spolu šli
a narostly nám sloní kly,
co kdybychom rozepli
tvůj červený svetřík v předpeklí.
A možná, že jsme anděly,
s nimiž se nikdo nedělí
o křídla, která jsme neměli,
protože jsme nesmělí,
protože jsme se nechvěli,
když hvězdy v tvých očích se setměly.
PROTIZVUKOVÁ STĚNA
Protizvuková stěna
je němá, je němá
z obou stran,
jako by byl tunel vytesán
do krajiny,
vlak chybí krajině
a krajina vlaku.
Uprostřed polí, měst
a vlčích máků
táhne se průvod funebráků,
který je třeba skrýt
před zraky nepovolaných.
Čím vyšší je jízdné,
tím více je peněz na
protizvukové stěny,
méně je dětí,
mávajících železnému oři
a vyvaleným cestujícím,
mžourajícím očima
ve směru jízdy.
Protizvuková stěna
jak oboustranný betonový val
plazí se líně po krajině,
jak totální endoprotéza,
jako cizí předmět,
jako něco, co těžko nalézá
symbiózu s organismem lesů, domků a polí,
co vám nedovolí
podat si ruku se stromy,
zejména s listnáči,
které zapláčí
nad naší vynalézavostí,
nemohoucností, nad nadějí
cestujících,
kteří začnou studovat
strukturu betonových stěn,
kteří očekávají, že se snad
konečně otevře
panoramatický pohled
na krajinu,
nad neschopností domluvit se
s krajinou,
nad dialogem betonu a krásy,
nad dialogem betonu a lidí,
nad dialogem betonu a betonu.
|
