na další stranu
Luděk Krása
K D O V Í
Je, jak už kolikrát
byl květen,
nepleťme si však
jaro s létem,
mezi drátěným plotem
a křovím
kdysi padli
a padli vůbec, kdoví?
Konkrétní jména,
oběť bezejmenná,
kamenný pomník
mezi drátěným plotem
a křovím,
kdysi padli
a padli vůbec, kdoví?
Kamenný pomník
s padlými rozmlouvá
a sám se tiše za nás omlouvá,
že nevšimli jsme si,
že už je jarní počasí,
že kamenný pomník
zarůstá křovím,
snad kdysi tu padli
a padli vůbec, kdoví?
Chodíme kolem plotu,
oni se změnili v kámen,
chodíme kolem,
aniž bychom řekli aspoň "amen",
kamenný pomník
mezi křovím
u drátěného plotu,
za dobrotu na žebrotu.
AŽ PŘÍLIŠ MNOHO SLOV
Příliš mnoho slov,
které nic neříkají,
posloucháš
až dech se tají.
Jak přeložit
nepřeložitelné,
tak jako věrné ženy
nejsou mužům věrné,
tak jako věrní muži
jsou nevěrní svým ženám,
ve světě prázdných slov
marně svou lásku hledám.
Ve světě prázdných slov,
ve světě starých vdovců,
ve světě starých vdov,
kteří se zřekli milování,
prázdná slova nezachrání
svět, jenž je prázdný,
bez obsahu,
pro který by stálo žít
a staré křivdy vykoupit.
Ve světě prázdných slov,
které nic neříkají,
posloucháš
až úžasem dech se tají.
BÍLÉ LABUTĚ
Na břehu řeky Léčebny
házel jsem prášky na spaní
bílým labutím.
Byly bílé, jak sníh.
Svou hlavu schovaly
pod křídlo a usnuly
navždycky.
"Koukni se, dědo, na ty
sněhové závěje,
které vypadají jako labutě,
jako labutě bez hlavy",
řekl mi malý vnuk,
když chodili jsme
podél řeky Léčebny.
Jak často jsem chtěl
usnout navždycky,
zdát se o sobě
a bílých labutích
a probudit se
do jiného světa.
VÝSTAVA
Jednou, tak jako mnozí,
jsem se bavil s malířem.
On a jeho obrazy,
on a jeho já
jako by mlčel
nahlas
- s krajinou
- s portrétem
- s ženským aktem
- se svým svědomím.
Jako by říkal:
"Já a malíř?"
Jeho egocentrismus,
ač kritizován,
je vynášen do nebe.
Mlčí a beze slov
vypráví svou historii,
se svým tajemstvím
se netají
- jako by se nám
přibližovalo
a zároveň vzdalovalo.
Lidé chodí kolem obrazů,
beze slov mlčí
a on jim odpovídá:
"Já a malíř?"
POSLEDNÍ STORY
Malý vesnický hřbitůvek
je výhradně jen pro zdejší,
jež z malé hospůdky
nestačili dojít domů.
A čekají na vás,
aby vám v tichu hřbitova
vyprávěli své tajemství,
po kolikátém pivu
se jim zatočila hlava.
Ptáci švitoří v nedalekém háji,
avšak zpívat písně opilců
je zde zakázáno.
Jenom si mohou
klátivým krokem
dříve, než na ně začne padat hlína,
naposledy zatančit
okolo svého, již předem
opuštěného hrobu.
Snad nám jednou budou vděčni
všichni opilci a nebožtíci,
kteří jsou zde pohřbeni,
když nebudeme
jejich hroby skrápět slzami,
které nám dávno vyschly.
Ale tančit okolo jejich hrobů,
až se nikdo nebude dívat,
a vyslechnout si jejich
story o posledním pivu,
to ještě můžeme.
ABY VESELEJI BYLO
Řekl jsem si:
Sednu a napíši báseň,
jen tak, aby se
lépe žilo,
jen proto,
aby veseleji bylo.
Nepotřebuji pero,
nepotřebuji rukou.
Stačí pár ikon,
pár myšlenek,
které na ně tlukou.
A také pár slov
tolik hledaných
a také pár veršů,
které vzniknou z nich.
|
