literární časopis založený v roce 1964

Stanislav Vávra

SAFÍROVÉ NÁBŘEŽÍ

Pod hustým keřem divokých růží se na travnatém břehu slepého rame-ne Vltavy objímali invalidní milenci. V jejich úporném zmítání, kdy se pokou-šeli za každou cenu dojít k milostnému spojení, nebylo možné přijít na to, která končetina komu patří a která končetina komu schází. Ani z jejich vzdychání a zvuků a zmatených slov, nedalo se zjistit, kdo je slepý a kdo hlu-chý. Pozoroval jsem je ukrytý za safírovou záclonou vodní hladiny, a i když jsem věděl, že je to nepřirozené, otřásala mnou touha se svléct a proplést se s nimi.
Po téměř nekonečné době se jim to podařilo. Byli však tak vyčerpaní a bezradní z toho, co by mělo být dál, že zůstali ležet v tom zauzlení a jen si blouznivě slintali do obličejů. Nebylo jim pomoci a rady již vůbec ne. Poode-šel jsem kus dál kaštanovou alejí a položil se na zaprášenou lavičku. Bylo mi těch dvou tam pod břehem líto a přemýšlel jsem o způsobu, jak jim pomoci vyřešit jejich bezvýchodnou situaci.
Snad jsem usnul, nevím, když jsem otevřel oči, byla již skoro tma, vál teplý vítr a tichem klidné vodní hladiny se neslo jen naříkavé sténání. Ti dva byli ještě stále pod keřem. Šel jsem k nim.
Když jsem je v houstnoucí tmě rozeznal, byli pořád ještě spleteni v končetinách, které jim zbývaly, a podle všeho zatím k ničemu nedošli. Co s nimi? Otočili ke mně svoje zbědované tváře plné žalu a nesnažili se ani za-krýt svojí nahotu. Ani by se jim to nepodařilo. Nic jsem neříkal a oni přestali vzdychat. Pochopil jsem, že jim musím nějak pomoci, ale když jsem se poku-sil začít je rozmotávat, oba se bránili a muž mi stísněným hlasem řekl, ať toho nechám. Stál jsem nad nimi. Mám odejít? Zbývala mi však jen jediná mož-nost, dostat je tam kam mířili, sám. Svlékl jsem si sako, vyhrnul rukávy košile a začal po slepecky ohmatáváním zjišťovat, kam až dospěli. Zjistil jsem, že nikam. Spojení, ke kterému se až s nelidskou námahou dopracovali, bylo pře-rušeno. To tedy znamenalo, nejdříve ho obnovit.
Klekl jsem si a tak jako veterinář, nebo inseminátor? a rukama se pro-pracoval mezi ně a začal muže navádět do správných míst. Naštěstí byl chá-pavý a spolupracoval. Slečna se také snažila, byla velmi vstřícná a invalidův penis oživila. Převalil jsem se na záda, zhluboka dýchal, první čin byl za námi. Řekl jsem jim, že teď by již měli pokračovat sami. Muž zachroptěl, že ano.
Díval jsem se na řeku, z níž stoupala řídká teplá mlha. Vedle mne byly slyšet nesrozumitelné zvuky a útržky slov. Obrátil jsem se k nim. Vrtěli se a káceli na obě strany, ale dál nepokročili. Viděl jsem, že když se jich znovu ne-ujmu, tak tady pod šípkem najdou svůj krutý konec.
Narovnal jsem je do správné polohy, slečně jsem dal pod hlavu svoje sako, chytil jsem invalidu za boky a začal jsem jím pumpovat. Možná to nepů-sobilo na pohled příliš esteticky, ani to asi nemělo mnoho společného s mo-rálkou, ale když jsem s nimi, propocený víc než milenci, byl hotov, vynaložená námaha splnila účel. Nějak se od sebe, jako dvě unavené chobotnice rozpletli a já si je v měsíčním světle mohl teprve prohlédnout. Šikovný chirurg by z nich určitě udělal jednoho hezkého člověka, co však s tím, co by zbylo? Ne-cháme to tak, jak to je.
Slečna byla v měsíční záři opravdu slečnou, i když ne příliš krásnou a z toho, co zbylo invalidovi, se dalo usoudit, že to byl vcelku ucházející chlap. Drželi se za zbytky svých rukou, dýchali a šeptali si jakási milenecká slova. Usoudil jsem, že tu začínám být přebytečný. Sáhl jsem pro sako a ze slušnosti se ještě zeptal, jestli něco nepotřebují. Slečna se zachichotala, vida co umí, pomyslel jsem si, ale sako vrátila. Invalida mě pak požádal, abych mu z křoví o pár metrů dál, přivezl invalidní vozík a přinesl protézy. Měli to tam všechno na hromadě a byla to jen invalidní veteš z druhé ruky. Přitáhl jsem vozík i protézy, ale že by poděkovali, nebo mi vůbec věnovali pozornost, to ne. Sám jsem nepřišel na to, proč by měli.
Seděl jsem na lavičce a díval se, jak z měsícem postříbřeného nebe do safírově modré trávy nábřeží padají skřivani. Asi po hodině jsem vytušil něja-ký pohyb a pak se do aleje vykodrcal invalidní vozík poháněný jednou celou rukou invalidy. Slečna ho postrkovala břichem, řídila povoz jednou zbytko-vou dlaní, ve druhé ruce držela dlouhou slepeckou hůlku, kterou prohmatáva-la cestu před nimi a ukazovala směr.
Projeli kolem mne a pomalu, pomaličku mizeli v temnotě kaštanové aleje. Něco si říkali a tiše se smáli. Smáli se a ten jejich smích mě nespravedli-vě bolel, neboť oni, na rozdíl ode mne, byli šťastní. Jakým právem?

PŘÍLIŠ VOLNÝ RAGLÁN

V jedné z bud Libeňského tržiště, které bývalo na náměstí před palá-cem Svět a kam jsem jako nedorostlý, ještě mládenec rád chodíval po školním vyučování pozorovat trhovce, kteří do Libně dojížděli až odněkud z Letňan a Čimic a Počernic a ještě kdoví odkud, tak v jedné z těch bud pomáhala babce zelinářce prodávat dívenka, v mých představách velmi krásná. Byla droboun-ká a její světlé vlásky se jí čarovně vlnily a její kulatý obličejík se neustále smál. Uchopit zákmit jejího smíšku bylo pro mne velikým, avšak stále ještě neuvě-domělým štěstím. Pak náhle, jako ztracený sen, zmizel trh i trhovci se světlo-vlasou dívkou.
Po dlouhé řadě let jsem byl pozván, abych šel za svědka svému příteli. Jeho nastávající byla milá, její rodiče byli prověření intelektuálové a tak, proč tedy ne. S druhým svědkem jsem se seznámil až na Libeňské radnici a k mé pošetilé radosti to byla hezká, přiměřeně rostlá, přírodní světlovláska. Svatba jako všechny svatby v té nemilé době. Pár řízků na příděl, k nim mluvilo se vlastenecky a tak abych neujídal, jsem brzy odešel a světlovláska, neustále se smějící mým chudobným přípitkům, odešla se mnou. Prožili jsme pak na jed-né z libeňských strání červnovou noc zaplněnou celými chumáči jisker a bles-ků laciných citů. I tato dívka však do mého života jen vešla, a zase odešla. Po noci bylo ráno, světlo očí dohasínalo a jeho poslední ohníčky se jako bludičky roztavily do všech stran. Víc jsem ji nikdy nespatřil.
Mračna nad hlavou se rozpouštěla a mizela spolu s časem. Kdo by se ohlížel. Pak miloval jsem sestru přítele a psal pro ni básně. Byla hodně světlou brunetkou, ráda se smála a měla smysl pro moje tehdy bláznivé nápa-dy. Prožili jsme spolu několik omamných týdnů, až její bratr a můj přítel, pře-trhl tu tenounkou nit lásky i přátelství. Odešel jsem s elegancí neurotika a krev ženoucí se srdcem byla hořká.
Obrázky dívek se zasuly do mého nevědomí a tam, ve stínu zapome-nutí, si uchovávaly věčné mládí. Stárnul jsem já.
Je snadné zapomínat. Zem se otáčí kolem své osy i kolem slunce a to?... kolem čeho se otáčí slunce? Ptejme se astronomů, ptejme se astronautů, ptejme se všech, kteří kdy měli odvahu nahlédnout do neznáma. Ptejme se i těch, kteří měli odvahu nahlédnout do nitra člověka a zahlédnout jeho ducha. Ptejme se básníků. Lidé se jich ptají již od chvíle, kdy vzniklo první písmo a kdy člověk dokázal i řečí formulovat myšlenky a dokázal popsat také to, co vidí kolem, i uvnitř sebe.
Desetiletí jsem seděl večer co večer za svým stolem a pokoušel se o totéž. Plameny v mé duši hořely a čas od času hořely i plameny mých veršů, když jsem je spaloval v ohništi. Pak se jednoho dne, krátce před svátkem svobody, přihodilo cosi, co něco z mého života zdánlivě vymazalo, zatím co jiné, zapomenuté, mi připomnělo.
Tři zapomenuté světlovlásky se ke mně začaly vracet ve snech. Kdy to bylo poprvé? Nevím. Najednou se jedna, pravděpodobně to byla ta maličká, nečekaně objevila v mém snu a hlasitě se smála. Netušil jsem proč, a protože rychle odešla, málem jsem na sen opět zapomněl.
Sen se však po čase vrátil a vrací se pořád. Vytrvale se vrací v nepravidelných intervalech, jako kdyby mi chtěl něco připomínat, či sdělo-vat. Jeho příchod je vždy jako závan horkého dechu z africké stepi, jeho délka se prodlužuje a naléhavost stupňuje. Z počátku za mnou přicházela jen jedna z těch tří dívek, pak se střídaly a potom poznenáhlu začaly splývat v jednu, až byla tu jen jediná. Někdy přichází každý týden jednou i víckrát, někdy až za měsíc, za několik měsíců, dokonce jsou mezi jejími návštěvami i roční a delší pauzy
Vypozoroval jsem, že návštěvy následují vždy po dni, kdy podléhám pocitu marnosti a zbytečnosti toho co dělám, kdy přemítám o důvodu své přítomnosti v tomto životě. Dospěl jsem k tomu, že mne nutí obracet se k minulosti, abych tam hledat příčiny přítomnosti.

Chodníky ulice jsou promáčené vrstvou bílého sněhu, pravidelně zne-čisťovaného šplíchanci špinavě hnědé barvy ze štětců abstraktního malíře, mořícího se v atelieru pod střechou nutkavou myšlenkou objevit něco nové-ho. Co? Z trávníku plného hromádek psích výkalů a trusu havranů, přilétá ke mně maličký psík tvarem připomínající barevného motýla. Je mi to nechutné, nemám rád tyto moderní hračky. Uchopil jsem odpudivého psa a odhodil ho daleko do špinavého trávníku. Roztáhl křidélka, obletěl mě a opět se pokouší mi usednout na rameno. Znovu, již podrážděn, ho beru do ruky a teď vidím v dálce dítě, dívku a ženu, volající na psíka něžnými jmény. Házím ho smě-rem k nim a jsem rád, že se ho zbavuji. Bylo to však marné. Doprovázel mne a vtíral se až do mého pokoje, do mé pracovny, do mé ložnice a vytratil se teprve s mým spánkem
Miluji chvíle mrákotného stavu, kdy stojím na břehu zálivu, mořská pěna mi omývá nohy pomalu ožírané malými kraby. Teprve velká mapa Böhmen - Mähren z roku 1942, mě vrací do přítomnosti. Cosi hledám a pak držím v ruce složku již značně ošuntělou, již jsem do tmy skříňky se starými písemnostmi kdysi založil. Autorský separát časopisu UMĚNÍ z roku 1972, článek Jiřího Vykoukala SKUPINA RA. Článek doprovázený reprodukcemi obrazů Mirky Miškovské, Václava Zykmunda, Josefa Istlera a Václava Tikala, článek v němž jsem se opět setkal s Janem Řezáčem, Zdeňkem Lorencem, Ottou Mizerou, Ludvíkem Kunderou a ještě jinými. A tak jako v posledních letech, vtáhl mě tento článek, mající včetně dodatků necelých sedmnáct stran, do hry na čas. Na jedné straně mě bezmála násilím vracel až někam do třetího desítiletí minulého století, umělci, o nichž se tam mluví, jako kdyby svýma očima hledali budoucnost a s otázkou v očích ukazovali daleko do příštích let.
Mapa Protektorátu Čechy - Morava z roku 1942 visící mi nad hlavou, však určuje střed doby, jejíž odkaz je pro naši přítomnost více než naléhavý. Porovnáme-li generace mladých umělců let třicátých až padesátých minulého století, se stejnou generací let sedmdesátých a osmdesátých až k současnosti, vychází bezpochyby toto srovnání ve prospěch generací minulých. Zatím co tyto generace se nebály sevřít v dlani hořící jablko a vdechnout plamen, u dnešní střední a mladší generace, až na výjimky - spíš jednotlivce, můžeme jenom vypozorovat jakési přehazování vlažné kuličky z ruky do ruky a těkavé pohledy do okolí, není-li tam něco, co bylo by možné použít.
Vstoupit do světla planoucích ohňů a nechat se omývat jejich chladem, znamená mít odvahu obnažit se uprostřed náměstí. Vím, není to snadné, vždyť již někdy v roce 1955 řekl André Breton při setkání v Paříži Luis Buňuelovi: "Je to smutné, že to, milý Luisi, musím říct, ale skandál už neexis-tuje." Přesto však a možná právě proto, nesmí básník nikdy přestat dráždit tygra.

Chodím rád Celenou ulicí abych se tam potkával se svými sny i se sny lidí, s nimiž se míjím a na nichž čímsi vyprovokován, ulpí na nepatrný mžik můj pohled. Proplétám se mezi turisty, překračuji žebráka a několik kroků za ním se shýbám a ze země sbírám barevný střípek. Je oranžový, snad odštěpek jakéhosi kamínku. Připomíná mi častým deštěm vybledlou krvavou slzu. Možná je ten střípek již maličko zahnědlý a potřísněný zašlou močí, přesto bude jiskřit v jednom z mých kaleidoskopů, do nichž střádám úlomky života, abych pak za dlouhých bezesných nocí, plných rdousivých myšlenek, si je prohlížel a s nimi po vteřinách umíral.
Miluji obrazy kaleidoskopů a vysněných dívek a žen, které jsem nikdy nepoznal, které jsem však možná minul, aniž bych si vzpomněl na jejich krá-su. Na počátku letošní zimy přimrzl na okno mého pokoje malý pták. Na chvíli přepadla ho zvědavost a chtěl se podívat dovnitř? Přimrzl a pak celou zimu jsme se na sebe nehybně dívali. Později nechal jsem ho zasklít do prů-hledného rámečku a teď každý den pozoruji, jak se pomalu rozkládá a mění v podivnou rosolovitou hmotu. Přešlo léto a opět zima a ze zaskleného ptáka kdysi oslňujícího barvami se stal jen další vyschlý střípek do kaleidoskopu. Opatrně jsem ho uchopil pinzetou a vložil do kukátka a ráno, když vychází slunce, hledám jeho duši. Nenalézám nic, než skvrnu života.
Všiml jsem si, že Celetná ulice je někdy delší, jindy kratší. Proč? Asi to má něco společného s délkou mého snu. Když vcházím z ulice Králodvorské a před sebou v dálce vidím konec Celetné a rozevřený prostor Staroměstské-ho náměstí, vždycky se mi vzrušením zrychlí dech, vždycky čekám, že tam někde v stínu podloubí bude čekat básník, jemuž nebude vadit můj sny po-třísněný, příliš volný raglán.

Sny se vracejí stejně jako prchlivé dny, dny bolesti a podivných slastí. Snad až příliš volný raglán se vlní v podzimním větru, za mnou Jan Hus a přede mnou rozťatý večer. Do všech stran rozvírají se představy levicových intelektuálů, jejich oči roní krev, aniž by postřehli, že Andaluský pes ji až pří-liš chtivě olizuje. Mezi rozsvícenými svícemi vrávorá ještěr vyvolávající hesla o právu na řízený život, o právu na orgasmus smrti. Jsou to písně labutí na zamrzajících jezerech. Ranní rozbřesk je zakázaný, střih raglánu se nelíbí, gramotnost se nepovoluje a chudoba ducha je bohatstvím perlivých dní. Skloňte hlavy, přichází jeseter. Je čas… je čas… na co?