literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Umřel Méla Machálek. Slovo úvodem

„Emil umřel!“ uslyšel jsem z telefonu hlas Marie Machálkové v pátek 7. února odpoledne. Display mého mobilu ukazoval jméno Ing. Emil Machálek, CSc. Můj přítel a od roku 1962 spolužák z gymnázia U Libeňského zámku, s nímž jsme v září 1964 vydali první číslo Divokého vína, s kterým jsem prožíval nejkrásnější tři roky života v jedné třídě, mě opustil z hodiny na hodinu. V posledních letech jsme si telefonovali skoro denně, scházeli jsme se v holešovické hospodě U Liberála, vypili každý jedno malé nealkoholické pivo. Méla obvykle obědval svoji oblíbenou klobásu, já jsem si dopřával víc.
V minulém Divokém víně vyšel jeho článek Kentauři – bohové nebo démoni. Méla slíbil, že bude pokračovat seriálem o polokoních a koních v umění, začínajícím vyprávěním o kentaurkách. Splnil jsem jeho vizi a o další články jsem požádal Františka Cingera a Olgu Nytrovou, jež ke splnění mé prosby přizvala Františku Vrbenskou. Oba texty doplněné ilustracemi jsou věnovány památce Emila - Mély Machálka.

Jako dárek k Mélovým sedmdesátinám nakreslil Vladimír Jelínek.

Článek Františka Cingera Kentaurky aneb skromná pocta Emilu Machálkovi a rozsáhlá studie Olgy Nytrové a Františky Vrbenské Mytické postavy kentaurů a kentaurek doplněné dvěma desítkami ilustrací překonaly veškerá má očekávání a četl jsem je tolikrát, že už bych je měl znát nazpaměť. Méla by byl důstojnými pokračovateli nadšen taky. Ve svém posledním mailu datovaném 4. února 2020 mi napsal:

Ahoj Luďku,
abych tě potěšil, posílám ti reprodukce významných děl známých autorů, kteří si za téma své práce vybrali kentaurky. Na závěr fotku z představení režiséra Mikoláška Rusalka, které inscenoval v ND Brno (je to orientační objev, čemuž také odpovídá kvalita fotky).
Neposílám zatím komentáře a vysvětlující text, ten bude součástí článku do březnového DV.
Zdraví Méla

John La Farge (1835-1910), Centauress (1887),
Brooklyn Museum

Rodin, A Centauresse

Rusalka ND Brno 2

Skavova Paulina, Kentaurka (2014)

Číslo 106 Divokého vína je ilustrováno fotografiemi Jindřicha Buxbauma, s nímž mě seznámil jeho guru profesor Jindřich Štreit. Fotenky se věnují výhradně židovské tématice a já osobně je považuji za fenomenální. Jako vždy jsou použity k ilustrování básní a všechny pohromadě spolu s informačním textem a slovy Jindřicha Štreita mají samostatnou galerii, v níž najdete i kontakt na fotografa pro případ, že projevíte zájem si některou koupit.

Básně Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Evy Frantinové, Oldřicha Damborského, Bořka Mezníka, Dušana Spáčila, Michaela Lorence, povídku Noční chodec doplnil básní Štěpán Votoček, jistě je nepřehlédněte. Opakovaně zdůrazňuji, že bych hlavu nedal za básně všech autorů, ponechávám, milí čtenáři, Divokého vína, na vašem rozhodnutí, co byste za mnohé literární příspěvky obětovali.
O to více si stojím za fotografiemi a publikovanými díly výtvarnými. Zdůrazním, že mi poslal své obrázky Miroslav Barták, jehož jsem ctitelem od dob tištěného Divokého vína. Děkuju Miroslavu Bartákovi!

A+E+DIY

Adiktologie

Chytrý dům II

Fitness

Funus

Jeskyně

Moji milí, při hledání českých jezdeckých soch jsem objevil několik mně dosud neznámých. Navazuji tedy na své články o jezdeckých sochách a publikuju jejich fotografie, jež jsem pořídil. Sochu sv. Jiří tyčící se na vysokém pilíři jsem našel na samotě v lese v Libějovických Svobodných Horách u Stožic, kam ji nechal umístit majitel panství Adolf Josef Schwarzenberg po návratu z bitvy u Solferina (1859), zřejmě z vděčnosti, že bitvu přežil.

Překvapením pro mne byla taky na pilíři umístěná socha sv. Jiří na náměstí ve Smečně. Proč překvapením? Nevím, jak jsem ji dosud mohl přehlédnout, neb je jen kousek od mého rodného Kladna a Slánska, kraje mých předků.

Jezdecká socha císaře Františka I. je umístěna na Badsodenské promenádě v Městských sadech od 7. června 2002. Jedná se o kopii bronzové sochy z roku 1849 sochaře Josefa Maxe (1804–1855), která byla z iniciativy Františka Douchy, majitele společnosti Lázně Františkovy Lázně, nově odlita v umělecké slévárně Pavla Horáka v Horní Kalné u Vrchlabí. Na rozdíl od své rodné sestry – sochy umístěné ve výklenku Krannerovy kašny v Praze, je přehledně k vidění ze všech stran. Umístěna je na vysokém žulovém podstavci, na němž je zlatými písmeny nápis Franciscus I. Odhalil ji tehdejší ministr Cyril Svoboda a bylo mu to vyčítáno jako propagace Habsburků.

V Keblicích v Ústeckém kraji mi udělala radost jezdecká pískovcová socha rudoarmějce se samopalem a šeříky na vzpínajícím se koni z roku 1960 od Karla Zentnera a jeho syna Miroslava Zentnera, jež stojí v těsné blízkosti kaple sv. Václava. Socha působí poněkud laickým provedením i poskládáním zřetelně z nedostatku materiálu z několika kamenů. Na podstavci je nápis „Vám poděkování a lásku vám 9. 5. 1945“. Na soše jsem našel malý mělký reliéf hákového kříže. Jeho původ mohl být úmyslem sochařů, ale možná taky vandalismus, nedokázal jsem odhadnout.

V Slavhosticích na návsi mezi kaštany byla roku 1863 nákladem obce a s přispěním manželů Novotných k poctě sv. Jiří postavena socha na podstavci s reliéfy svatých a oplocena zděným zábradlím. V roce 1938 a koncem 20. století byla dvakrát obnovována.

Připomenu ještě reliéf či sochu sv. Jiří připisovanou Vojtěchu Suchardovi, bratrovi Stanislava Suchardy, tvůrci pomníku Františka Palackého. Pražané ji asi příliš neznají, protože je umístěna vysoko ve fasádě ve výklenku domu na rohu ulic Kostelní a Kamenické na Letné.

Spíše jako výtvarný žert uvádím sošku sv. Martina ve výklenku Mlýna Na Prádle u Bechyně. S mlynářem jsem mluvil a vysvětlil mi, že je to kopie dřevěné sošky, jejíž majitelka mu ji nebyla ochotna prodat za méně než sedmdesát tisíc korun, a tak si jich nechal udělat v bechyňské keramické škole ze sádry hned několik. Paradoxem je, že se sv. Martinem obvykle zpodobňovaným se žebrákem, jemuž věnuje polovinu svého pláště, soška Na Prádle nemá tematicky nic společného, dokonce bych řekl, že původně byla stvořena jako sv. Jiří.

Ludvík Hess