Štěpán Folget

HYMNUS PADAJÍCÍMU DEŠTI

Deštníkem odráží království krásu.
Topit se v medu nenechá.
„Nechceme se dávit ohněm.“

Sledují mne skrze prsty,
když technickým lihem se polévám
a vycházím na ulici jak Palach,
připraven být utopen.

Proplouvám plameny, přiznávám pravdu.
Udržitelnost vody v plicích: nulová.
Žhářem mě nazývá otec, syn, i duch svatý.
Zapaluje svatostánky sám.

Vím, že očistec sis neprošel,
pohanům vyprávíš o svých poutích,
popředí tvé zdeformováno myšlenkami.
Věříš, že výše tvé dosáhnout nesmí.

A přec mě taháš z vody.
Chorály kortizolu zní z tvých slz,
kterými zalykali jsme se oba.

MARKÉTA

Dichotomie vidění, spása.
Pozdrav slunci v póze tygra
Zazní radostnými žalozpěvy.
Ve chvíli odpuštění
vstávej z hrobu, tuláku.
Není přeci tvůj.
Vždyť znáš již děl, které
lemují ti zraky v odpuštění?

Že to byl přelud? Když
štkala ti, dusila vás oba
všemi svými dary.
Krvácel jsi,
když Máří vedle tebe
oddávala se sama sobě,
věštil jsi z hvězd, že přijde den,
kdy nás dopadnou.

POUTNICKÁ

Nohy bereš na ramena,
a kutálíš se vstříc východu slunce.

Představa menších bolestí.

Po cestě nabíráš prach,
slzí ti oči, vyhaslé lampy.
Cizí valí se s tebou,
a nesou si v uzlících dvě míry radosti.

Představa večerů na suchu.

Do oceánu tváří máš namířeno,
kapka v nich, jedině tvá.
Nikomu jinému nepatřila,
jen všem těm květinám,
Cestu tvou lemujícím,
svědkům tvých omylů.

Představa umrlých levandulí.

ROK NEBO PŮL, TO JE SNAD JEDNO

Boží pot klape
ak psí drápy o beton.
A ty se ptáš, co já,
proč s sebou ty
Kusy rozmočeného masa
kosti olízaný ohněm
pod paží tahám.

A tušíš stín. Nevíš,
jak unést člověka,
a vyčítáš mi,
že se všichni okolo vznáší.

A tušíš stínů několik.
A všechny se na tebe
svalily díky mně.
A užívají si
každý tvůj výdech.

RUDOZEM

Otevřel jsem se světu,
zanechal jsem mu pachuť
do života, sladký smrad
tří chcíplých karafiátů.
Dal jsem je pod polštář snad
a nechal si nádherný sen
o tom, jak do lodiček
hřebíky nablil jsem ti, zdát.