literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

23.12.2025 - 282. děťátko bylo odloženo v babyboxu Praze 8 Libni.

Nedávno jsem požádal Zdeňka Juřicu - MONTEL, aby na dům s babyboxem na Libeňském záme... Více »

20.12.2025 - Novoroční přání od mého oblíbeného kreslíře Miroslava Bartáka

... Více »

05.12.2025 - Zemřel prof. Milan Nakonečný. Jeho jméno nese dnes otevřený babybox v Nemocnici Rumburk.

Milan Nakonečný při přebírání Ceny města Tábora 2017

Dnes 5. prosince jsme slavnostně ... Více »

30.11.2025 - Variace na Tzaru

Český existenciální román ve verších Variace na Tzaru básníka a violoncellisty Jana Š... Více »

SLOVO ÚVODEM

Moje spolužačka z gymnázia Maruška Dlouhá mi poslala rukopisy dopisů a jedné mé básničky. Nacházím datum 19. března 1963, tedy přesně 62 let se s Maruškou vracíme zpátky. Na dopisech jsou ještě podpisy Míly Mrňákové – Milady, Jardy Fialy – Jaromíra a Mély Machálka – Emila. S třemi jmenovanými se už nesejdu. Z nás pěti žijeme jen já a Maruška. Má zálibu v archivování písemností a díky tomu jsem mohl nahlédnout do našich vztahů a do prehistorie Divokého vína. Až dosud jsem měl jako důvod vydávání čísla 19. března den narozenin svých nestarších dcer. Obě se narodily 19. března, jenomže rok po sobě.

Prehistorii Divokého vína nacházím už v korespondenci z 19. března 1963. Nejdůležitější je, že jsme se všichni měli rádi. Jasně to z korespondence plyne. Jenom jsme si nebyli jisti, co nás čeká v nejbližších hodinách a dnech.

Mobily samozřejmě neexistovaly a z textu vyplývá, že jsem použil pětimístné číslo 83262, když jsem se chtěl dovolat Marušce, musel jsem o kontakt požádat její sousedy, majitele telefonní linky. Bylo to sice zvykem, což ještě neznamená, že volat šestnáctiletou sousedovu Marušku k telefonu nebylo jistě příjemné.

Ve svém dopise Marušce píšu, že jsme si byli s Václavem Hláskem koupit šavle, abychom se mohli více mlátit než flerety. Z jmenovaných si dnes občas voláme jenom já s Maruškou. Ostatní potvrzují podtitulek mé poslední knihy Mám víc kamarádů nebožtíků než živých. Prosím a přeju si a dokud budeme Maruška nebo já živi, abychom naše přátelství z libeňského gymnázia ctili dál.

Co jsem napsal v březnu 1963 já:

Prožili jsme jednu zlou, pitomou neděli, tu „bez Máni“. Teda až na její závěr jsme byli s Mílou na prodloužené. Jak jsi, Máňo, odjela, všichni se do Tebe zamilovali – nejvíc já, Jarda a Méla. Jenže nevím, kdo si dělá legraci, já tedy jo. Nic si z toho ale nedělej, protože ze mne si taky všichni dělají legraci, ale na rozdíl ode mne říkají, že si legraci nedělají. Kdybychom nevěděli, že si všichni děláme legraci, tak bychom se všichni urazili. Míla o tom bude přemýšlet a já ale nesmím, protože Míla nemá ráda žárlivost. Teď jsem nevěděl, co máme dále psát, a oni se smáli, že dopis musí jít ze srdce. Srdce mi ale bublá jak otevřená sodovka, a tak jsem všechny poprskal bublinkami. Ne, tvrdé y v té koncovce nenapíšu, i když mi to radili.

Moc tě zdraví a stále na tebe vzpomíná Luděk

Rukopisy Mély Machálka, Jardy Fialy a Míly Mrňákové mají svoji zvláštní galerii. Stojí za přečtení.

Nositelem tváře 136. www.divokevino.cz je fotograf Jindřich Buxbaum. Jak vznikly jeho fotografie se dočtete u jejich galerie. Jindra Buxbaum, který se věnuje především židovské tématice, je najednou někde jinde.

Z laskavosti Miroslava Bartáka nahlédnete na obrázky, které jsou součástí jeho knihy A teď už bez legrace, vydané nakladatelstvím Galén a dostupné na mailové adrese objednavky@galen.cz.

Eva Frantinová přepsala část textů notýsků Karla Sýse, do nichž zaznamenával ručně básně, jež jej potkávaly. Eva přidala i své Vzpomínky na přeskáčku, týkající se nebožtíka Karla Sýse.

Jako vždy si přečtěte básničky Karla Sýse, verše Jiřího Žáčka, Zory Wildové, Dušana Spáčila, Oldřicha Damborského a povídku Františky Vrbenské. Stojí za to. Omlouvá se Štěpán Votoček, protože je v Itálii a nemá počítač.

L.H.