|
na další stranu
Eva Frantinová
LEONARDO, LEONARDO!
To tričko k němu patřilo. Šisovala na něm kresba mistra Leonarda. Letitá…
A tak jsem jednou volala z Říma, kde se to Leonardem za pár euro jen hemžilo. Různá čísla i barvy. „Nechceš nové Leonardo?“ „Ani ne.“ To mne překvapilo. Karel měl ale rád své „unošené“ věci a na nového Leonarda by si musel delší dobu zvykat.
A když byl s Janem Jelínkem na Ukrajině, zažil příhodu s potiskem. Právě šli k pevnosti na pobřeží. Honza měl na sobě bílé tričko s výrazným českým nápisem. A „skočil“ po něm neznámý mladík: „Americano, Americano…?“
Nápis mu chtěl strhnout a Honza volal: „Já jsem Čeko, Čeko!“
„To jsem nečekal, radši choď příště bez nápisu“, divil se na havanské ulici Karel.
HENRI
Přisedl si k nám na lavičku u havanské katedrály. Henri. A ukazoval nám ekzém na ruce. „Nemáte něco, co by na tohle zabralo?“ Slíbili jsme mu tedy framykoin, mastičku, kterou přineseme k lavičce zítra. Přišli jsme, jak jsme slíbili – Henri nikde. „Nevadí, asi sehnal něco lepšího a je mu dobře…“, snažila jsem se rozehnat smutek a zklamání z marné pomoci.
A Henri stále sedí na lavičce. Tam u havanské katedrály. Mezi námi i v nás. Už 20 let…
VÁČEK S DROBNÝMI
Třásl se před námi na jaře roku 2003. Spíš jím ale bylo třeseno. Na kubánském vyslanectví před naším odletem do Domu malých rolníků. V rukou tehdejšího vyslance, Davida Pauloviče, kterému jsme říkali „táta“ (psal básně, které Karel přebásnil) se před námi roztančil váček s drobnými mincemi – pro začátek…
To se ví, že jsme děkovali „až na půdu“, nebo spíše tady „až na lustr“. Pod lustrem se tu odehrávala (a nejen o svátcích) různá setkání.
Helena Růžičková tu hádala z ruky, potkávali jsme manžele Sequensovi, Juru a Zdenu, kterým jsme dali přezdívku „kočičky“ – většinou nás zdravili parodií na reklamu: „A budem dělat křupykřup!“, vídali jsme Antonína Kachlíka, malíře, hudebníky, básníky, zasypávala nás tu rýže s černými fazolemi, proplouval mezi námi na tácech kubánský rum, ale i čas, který tančil…
BAROMETR Z KRYMSKÉ ULICE
Vždy když jsme z tramvaje viděli Evu Kozderkovou, která se léta objevuje v televizní reklamě i ve filmech, vždy když jsme viděli tuhle milovnici všeho hezkého a poezie, která navštěvovala naše besedy a čtení, bylo hezky.
I když pršelo nebo bylo zima.
„Hele, támhle jde paní Kozderková“, jásal Karel u okénka dvaadvacítky nebo čtyřky na zastávce Krymská, poblíž které Eva Kozderková bydlí.
Bylo to štěstí. Mávali jsme.
PŘÍBĚH Z METRA
„Jel jsem v zadním voze a najednou vystupuji z předního vozu, to je záhada, asi jsem cestoval časem…byli tam ti samí lidé a ničemu se nedivili…v předním voze jeli ti z toho zadního…“
NAŠE RODINY
I když se to na první pohled nezdá, mají hodně společného. Část mého příbuzenstva z matčiny strany zahynula – prababička Regina Fuchsová, praděda Michael, jejich děti, Adéla, Josef, jejich strýcové i tety…Čekal je nejprve Terezín a potom Treblinka a Malý Trostinec.
Hodně jsem o nich psala – básně i povídky, některé o mé zachráněné babičce a mamince, jiné o pratetě Hermínce, která se celou válku skrývala – dokonce i v Terezíně!
Karel to měl podobné. Povídali jsme si o svých zmizelých rodinách.
Co by bylo, kdybychom je poznali? Prolínali by se naší tvorbou, jenže jinak?
Změnilo by to i nás?
Karel často myslel na své zachráněné i zavražděné. U mne v obývacím pokoji visí krásně zarámovaná fotografie jeho pradědečka Ignáce Hoffmana, za kterým jsme byli na židovském hřbitově ve Vamberku.
A v květnu 2024 Karel napsal
PŘÍBĚH JEDNÉ RODINY
Příjmení Sýs nosím po otci. Mnozí si myslí, že se za ním skrývá Suss.
Rodina Sýsů byla chudá, několik generací po sobě byli cihláři. Otec vyprávěl, že ve svátek často přikusoval rohlík ke chlebu. Z cihlářské kůže mi nechal moravský dědeček ušít školní brašnu. Měla jen jeden foch a byla hrozně těžká a tak přežila jen mou první třídu.
Na Moravě je příjmení Sýs vcelku běžné, nicméně by mne před norimberskými zákony nezachránilo.
Pradědeček z matčiny strany Hynek Ignác Hoffmann (občas psáno Hofman) se narodil v šerém dávnověku, v roce 1847, a zemřel v roce 1898. Prababička Julie, rozená Rosenbachová, narozená 1850, žila až do srpna 1926. Líbilo se mi jméno svědka na jejich svatbě: Eduard Oplatek.
Z jejich dětí nejdřív zemřel Móric (Moritz), účetní cukrovaru v Bečvárech u Kolína, ještě včas. Jeho manželka Marta a dcera Věra však zahynuly v Malém Trostinci.
Teta Irma skočila pod vlak (snad na nádraží v Chocni) před hrůzami, které ji čekaly.
Teta Ema svou pílí a šikovností pozvedla kosteleckou továrnu na boty svého manžela Dostála.
Ten ji doslova vytáhl z transportu, který odjížděl na smrt 20.12.1942. Záchrana ho stála plno peněz, tradovalo se, že milion. Po válce sedávala jako oukropek v kuchyni – už se nikdy nevzpamatovala.
Zachovaly se dva dopisy jejich vzdálených příbuzných, v nichž prosí strýce o záchranu. Marně.
Mám před sebou ony zoufalé dopisy. Nechci je citovat, jen uvedu, že matka Marta a její dcera Věra zemřely v Malém Trostinci. Do poslední chvíle se matka strachovala o osud další dcery Blanky, která nebyla duševně v pořádku a poslední stopa po ní mizí v pověstném „domově“ v Hradešínské ulici 29.
Obě sestry – nadané baletky – se nechaly ve šťastných dobách vyfotografovat. Brzy nato baletky odjely a snad jen bůh, který je nezachránil, ví, pod jakým nebem dnes tančí.
Další sestra Růžena zahynula i s manželem v Lublinu někdy po 25.5.1942.
Dědečka Rudolfa udala snad učitelka němčiny, snad místní policajt, že si zakrývá hvězdu aktovkou. Musel do Hradce Králové a z Hradce do Malé pevnosti Terezín. Brzy přišel předtištěný formulář „zemřel na trachom 31.8.1943“. Trachom je však infekční onemocnění oka!
Babička na dopisnici dopsala „zemřel náš tatínek“, ale písmo je rok od roku méně a méně čitelné.
Jeho zálibou místo výkroje kůží byla tkzv. „bulka“ (nikdy jsem pravidla této karetní hry nepochopil) a kostelecká kavárna. O živost se starala spíše babička, a když došly peníze, ukrojila kus kůže a donesla řezníkovi, takže Ruda s Maruškou si mohli pochutnat na něčem lepším, většinou na salámu. Když dědeček zkrachoval, zaměstnal ho již uvedený Dostál, zřejmě na přímluvu manželky Emy.
Pravdu o jeho smrti jsme se dověděli až po letech, kdy konečně chytili a postavili před soud zlopověstného Rojka. Dědeček se stal obětí jeho záliby nechat vězně zápasit. Hodil ještě živého dědečka do ohně. Vyfasoval doživotí s jedním tvrdým lůžkem ročně. Nebo měsíčně?
Dědečkova syna Rudolfa zavřeli do pracovního tábora v Bystřici u Benešova. Jeho dobrodružný útěk domů se skupinkou spoluvězňů na sklonku dubna 1945 jsem již vylíčil jinde.
Jeho matka (moje babička) ho při hrozícím nebezpečí zavírala do skříně. Bylo čeho se obávat, domácí v přízemí kolaborovali s Němci. Po válce museli jeden den zametat chodníky a jinak ticho po pěšinách!
Jeho sestra Marie – moje maminka – naštěstí přežila. Snad že se svou nežidovskou maminkou vyráběla lehátka pro wermacht. Ale nakonec z obavy před pokrčující genocidou tajně odjela do Podhájí u Turnova, kde jí příbuzní, manželé Záleských, až do osvobození skrývali.
Babička před válkou údajně psala papeži, aby posvětil její sňatek s neárijcem, leč bezvýsledně. Ten dopis bych chtěl vidět! Představuji si, jak ho papež ve volných chvílích pročítá a směje se!
Když pak maminka po válce chodila pěšky do práce do Rychnova nad Kněžnou, krátila si cestu chůzí po kolejích (tenkrát vlaků moc nejezdilo). Skákáním po pražcích se mnou v břiše mi možná darovala smysl pro básnický rytmus.
Nejlépe dopadl, lze říci přežil ostravský strýček Jindřich. Nejdříve přestoupil na katolické náboženství, ale to zdaleka nestačilo a tak různými dobrodružnými cestami doputoval na Volyň. Tam ho krajané přijali mezi sebe. Když se přiblížila fronta, převlékli ho do ženských šatů a společně pracovali na poli. Vzpomínal, že ukrajinská fašistická sběř byla ještě horší než sběř německá. Na své zachránce - volyňské Čechy a rudoarmějce – nikdy nezapomněl. Vrátil se do Ostravy a každé Vánoce mi posílal knížku. Dvě z nich ještě mám – Tomečkovu Vuí se směje a Kukučínovu Z teplého hnízda.
A tak z naší rodiny ze strany Hoffmannů zbyl už jen dědečkův vnuk MUDr. Rudolf a dva synové, Petr (rovněž lékař) a Honza. Oba zatím zůstávají svobodní…
Zbývají tedy Sýsové. Mají se čile k světu, já sám mám celkem šest vnoučat vlastních a tři nevlastní.
Rodina je rodina. Můj otec Karel přišel v době krize o práci strojního zámečníka a dal se na vojnu. Když bylo vládní vojsko převeleno do Itálie, uprchl do hor k partyzánům. Jako dítě jsem rád přebíral jeho válečná vyznamenání - medaile krásně cinkaly. V albu byla dlouho přilípnuta fotografie krásné dlouhovlasé Italky, než ji maminka nemilosrdně roztrhala. Tu fotografii.
Ale to už j jiná kapitola.
Tož tak.
NÁŠ IZRAEL 2004
„Ten je můj!“ – volala na letišti v Praze jedna členka bezpečnostní kontroly na tu druhou…
A opravdu – Karel se ocitl v rukou té první. Naše cesta na tři týdny začala.
Tel Aviv a Jeruzalém – ten především.
Tady jsme procházeli uličky, obdivovali hrob Marie – „ty schody“ nechal se unášet Karel, tady jsme ráno – vinou recepčního, který nás zapomněl vzbudit včas – zmeškali zájezd na sever ke Káni galilejské a k Jordánu, plakala jsme kvůli tomu na rohu Davidovy ulice, ale Karel říkal: „Mně to nevadí, mě stačí úplně Jeruzalém…“, abychom potom i do Betléma jeli sami a řidič auta nás zavedl k sobě domů – jeho žena nám nabídla výborné kuře s rýží, a potom nás oba vodili po domě: „Tady spí číslo jedna, tady číslo dvě, tady tři, vedle ještě čtyři…“, ta čísla byly jejich děti, tady mne Karel jednou vzbudil a tancoval se mnou po vratkých dlaždicích hostelu u Davidovy věže a zpíval: „Nikdo z lidí neuvidí, až ti pusu dám…“, tady jsme potkali záhadného člověka se čtyřma očima v hlavě, bylo to neuvěřitelné, že jsem ho tu našla i po devatenácti letech znova a viděla, kde bydlí, odkud vycházel, tady se Karel „zamíchal“ mezi ortodoxní muže v kloboucích modlících se a zpívajících u Zdi nářků, a když od Zdi odcházel viděla jsem v jeho očích něco, co jsem nikdy nespatřila, zvláštní třpyt, jakési omámení, na moje „jaké to tam bylo“, odpovídal „bylo to zvláštní…“, tady mi svěřil: „Už vím, proč si pořád musím mýt ruce, asi jsem levita, vidíš, všichni si tady také omývají ruce…“, tady v syrské kapli chrámu Božího hrobu nás opájel duchovní – „vidíš jak ovívá boha, aby mu nebylo horko“, poznamenal Karel na jeho rychlé kmitavé pohyby rukou, které držely pomyslný kus drahé látky, tady jsme našli v muzeu Jad Vašem poslední vlak do Osvětimi, tady u Arménů jsme se nechali – plní strachu jak se odtud proboha dostaneme - provést „Hrozivcem“, duchovním v černé kapuci, provázel nás klášterem, kam se nikdo kromě Arménů nedostane, tady a ještě tady…
RIMBAUD
„A který básník tě nejvíce ovlivnil?“, ptala jsem se někdy na podzim 1975.
„Rimbaud, Rimbaud…“
Za týden mi půjčil Karel knížku v modrém plátně. Opravdu v modrém plátně? Skoro bych za tu barvu dala ruku do ohně. Četla jsem – neméně uchvácena jako Karel – a zase znova četla, knihu pod lavicí konzervatoře. Bylo to nádherné a mé první setkání s Rimbaudem, možná i proto nešlo nečíst. Dokola.
Teď přeskočím mnoho let. Jarní Jeruzalém 2003. Jdeme třídou Krále Jiřího. Před jedním obchodem figurína chlapce. „Rimbaud, to je přece Rimbaud!‘“, vykřikl Karel. Téměř přesná kopie básníka coby reklama na šaty.
Když jsem ulicí Krále Jiřího chodila ještě mnoho jar poté, chlapec tam už nestál…A škoda, že tu fotku nemohu najít…
A dnes ještě si poodskočím o další léta – náš výlet do Kladna.
Někde – nejspíše u nádraží - objev dvou žlutých schránek – označovačů na jízdenky Pid.
Kdosi na ně namaloval podobiznu básníků – na jedné je Rimbaud, na druhé Verlaine…
Jsou tam ještě?
Fotili jsme se před nimi. To byl šťastný den.
MÁTE DĚTSKÝ RUCE…
Chtěla bych je zase držet ve tvých. A chtěla bych slyšet tam před konzervatoří: „Máte dětský ruce…“
Tam u nábřeží, u lavičky, kde nade mnou o týden později létala vlaštovka vyznání: „Já jsem se do vás zamiloval…“
Tam v předsíni našeho bytu hlavu zabořenou do kabátů na věšáku: „A nejhorší je, že tě mám rád…“
A ještě: „Cítím k tobě takovou něhu…“
Chvíle, kdy jsou slova malá, pocity, který slovy nelze obléci. Možná to dokáže hudba – Mozart!
LEVITACE
Dávám ti hlavu do klína
zázrak začíná
Vznáším se ve výši tvého srdce
padá ze mne vše co chutná trpce
a má duše – ptáček přesazený z tropů
vzlétá k Jižním křížem pobitému stropu
(Omráčená schránka, Orego, 2006)
MODLITBA PANNY
„Zahraj Modlitbu panny, to hrála moje maminka na piáno, já jako dítě poslouchal…“
Tak jsem hrála tu kdysi módní skladbu, která začíná rozloženými akordy.
Karel byl v ní zase s maminkou. Vzpomínka na čtyři řádky.
Nic víc, jen tohle…
ŽEN SE NEDOTÝKAT!
Tak nějak je to v talmudu o ženách rabínů a podávání rukou mužům…
Před lety jsme se sešli s Vlastou Rut Sidonovou. Psala knížku povídek…
Dlouho se přemýšlelo nad názvem knížky, až Karel vymyslel – Šesticípé povídky…
Už si nepamatuji, kde a kdy schůzka byla, ale Karel se smál: „Vezmu si na Rut chňapky!“
A skutečně si je nesl v aktovce.
EVIČKA A KAZI
Měla to být Evička. Báseň o ní – pod názvem Evička – najdeme v jednom čísle internetového Divokého vína a také v rukopise, který leží v krabici mezi mými ostatními památkami. Pak Karla napadlo báseň „přenazvat“ na Kazi nepřichází. Tak je to i v jeho sbírce Omráčená schránka. Evička není, ale přesto je a bude. Pobíhá kolem nás, obíhá nás a bude obíhat i po nás.
I přesto, že se Karel se v roce 2002 najednou rozplakal: „Už jsme starý, jsme starý…“
KAZI NEPŘICHÁZÍ
Naděje na třetího
odtekla s krví
Zas se už počítáme
jen jeden – druhý
Co po nás zůstane?
Písmen do sytosti
hadry bez kůže
nesmíchané kosti
(Omráčená schránka, Orego, 2006)
KŘESLA NEZVEDAT!
Při procházce okolím bydliště Jiřího Žáčka mi jeho žena Eva řekla: „S Karlem byla vždycky legrace…“ A Karel dodal: „Jednou jsem si hnul ošklivě s páteří – zvedal jsem Evu Žáčkovou i s křeslem!“
MIXÉR
Pár dní v krušnohorském Novém Zvolání u kamaráda Gejzíčka...
Byl to lidový génius, básník, který nepsal, ale básnicky bájil. Napsala jsem díky tomu krásnému bájení povídku. Gejzíček dokázal ostříhat králíka „na ježka“, krásně vázat cibuli, vypěstovat maliny velké jak jahody. Často jsme s Karlem prohlíželi jeho „jahodový koberec“ na zahradě. A dívali se při večerní procházce Novým Zvoláním na smutný dům – myslím, že to byl Dětský domov nebo nějaký ústav.
„To je tak smutné…“, vzdychl Karel. Pozorovali jsme chovance v osvětlené jídelně. Jeden po druhém si chodili k okénku s tácem pro večeři…
Dodnes vidím tu řadu i světlo, i to jak se oba díváme.
Dodnes vidím Gejzíčkovu kuchyň a slyším smích. Vybuchující až ke stropu. Bylo před obědem. Karel, který ho připravoval (vaření patřilo k jeho vášním) si zpíval a trochu popíjel: „Kuchařík musí pít, kuchařík musí pít…“
Potom zapnul mixér Eta – ten stál na troubě, která se jmenovala Tajga. Ozvala se strašná rána. Obsah mixéru vylétl ke stropu.
Gejzíček se chytil za kolena a smál se jako nikdy. Válel se smíchy po linoleu.
Stále to vidím a také slyším: „Vidíš, největší dar je někoho rozesmát…“
HARMONIKA I PSANÍČKO
Při častých návštěvách Trmalovy vily a všelijakých narozeninových oslav jsme se zdravili s harmonikářem, harmonika nemohla chybět i na křtech mých a Karlových několika knížek v restauraci U pšenice (zázračná restaurace, o které nám řekl František Dostál, restaurace, ale spíš hospoda, ve které jste mohli vidět tanec na pípě, pionýrku v důchodu, která sem přišla s taškou a žákajdou, a vůbec věci, které dnes už nikde nepotkáte ani neuvidíte - dnes je z Pšenice moderní Neklid) ve Vršovicích – Karel měl harmoniku moc rád, ať už heligonku nebo klávesovou. „Ty se tak máš, že umíš hrát…“ Na harmoniku jsem se také nějaký čas učila, jenže jsem nemohla utáhnout měch a záda z toho bolela.
Tak jsem se vrátila ke klavíru. K nám milovaným operám a také k Růžovému psaníčku. O něm jsem se dozvěděla, když přišel Karel s tím, že písničku si vyžádali lidé při nějakém pořadu v kavárně v Salmovské ulici. Lidé tam nadšeně volali: „Jé, vy umíte Psaníčko?“ – a v té kapele hrála má spolužačka Jana Perglová na housle. Řekla jsem jí o Psaníčko. Karel noty okopíroval.
Kéž bychom si ho zahráli!
ZEMĚTŘESENÍ 5. STUPNĚ
Někdy v sedmdesátých letech (září 1976 - minulé století!) byl Karel s Jiřím Žáčkem na pozvání tamních spisovatelů ve slovinském Piranu. Došel mi odtamtud krásný pohled s houslistou Tartinim, autorem skladby Ďáblův trylek. Oba básníky tam ale zastihlo něco opravdu ďábelského. Zemětřesení!
Karel – podle vyprávění Jirky – chtěl (jakmile se začal v pokoji hýbat nábytek i obrazy na stěnách) skočit z okna.
ZEMĚTŘESENÍ 5. STUPNĚ
Maminka mi třese ramenem
Vstávej hochu je čas do školy
Otevřu oči – maminka nikde
a závěrečné vysvědčení odpočívá
někde na dně kufru v jižních Čechách
pod pokličkou křestních listů celé rodiny
To jen velký školník kdesi v Julských Alpách
trhnul zvoncem a svolává
k přezkoušení všechny živé
I ty vyučené
(Americký účet, Československý spisovatel, 1980)
ZPĚVÁKEM
Ó Belz, My YiddisheMomme, árie Když Zdeněk můj z Dalibora– tu jsem mu nesčíslněkrát hrála na klavír a miloval ji, úryvek z Dalibora, ono „Zapírat nechci, nejsem zvyklý lháti…“, árie Lenského z Evžena Oněgina – zpíval ji za klavírního doprovodu mé maminky, árie z Carmen, Trubadúra…
Oper se nemohl se nasytit, zvláště Rossiniho, Verdiho…
„V příštím životě bych chtěl být zpěvákem“, dodával často.
A Karel měl skutečně nadání. Vyprávěl mi, jak se měl začít učit zpívat v hudební škole v Písku, ale „nějak mu to zkazili“. Nechápal – při mém falešném zpěvu, kterému se upřímně smál – jak jen jsem mohla studovat housle.
„Ty bys mohl zpívat ve sboru…“, podotýkala v takových hudebních chvílích často má maminka.
„Jen ve sboru?“
„Když tak jen jako sólista, jako Mario Lanza, jinak to přece nemá cenu!“
CHLÉÉNSKÉPÁÁRKY, CHLÉÉNSKÉPÁÁRKY!
Chleny – kousíček od Kostelce. Vesnice. Zajímavá snad jen tím, že tu měli výbornou prodejnu domácích uzenin. Když jsme odtud jeli autem zpátky do Kostelce auto vonělo.
Párky byly úžasné, lepší než kolo gothajského salámu, který jsem si koupili v Doudlebách a rozbalili ho z papíru u Orlice, lepší než grilování v Kostelci v restauraci na Skále, kde jsme se sešli několikrát s Uhlířovými, to když už naivní malíř Pepa Uhlíř nebyl, lepší než párky z Pivovaru na kosteleckém náměstí, kde nás obsluhovala milá servírka Dana, s kterou jsme se ještě v létě 2023 vyfotili...
Snad mají v Chlenách párky i dnes.
Už si je nikdy neohřejeme.
NOČNÍ POSLECH
Za oknem se převaluje neklidná Orlice
Leviatan skučí polykaje
mé dětství mé jinošství mé univerzity
Ale ne!
To lednice přede chladíc
paštiku sardinky a chlenské párky
(Básně všeho druhu, Periskop, 2015)
SBĚRATEL HOLÍ
Netuším, kolik měl Karel holí. Ani odkud která byla. Prostě je sbíral. Co já vím tak ne moc, jen tak trochu. Trochu ze zábavy, trochu ze zvědavosti…
Já jsem mu jednu dovezla z Izraele. Kupovala jsem ji v uličce starého Jeruzaléma. Dlouhou, dřevěnou, malovanou. A měla jsem s ní problém na letišti při odletu do Prahy. Musela jsem rukama nohama vysvětlovat, že hůl není dutá, že v ní opravdu nic nepašuji, že její poslední chvíle před odletem byly o samotě, že s ní v letadle nikoho nepřetáhnu, že se postarám, aby ji tady pečlivě zabalili, i když je nezabalitelná, že není kouzelná, i když jí dostane někdo, kdo umí jedno jediné kouzlo, kdo vzpomíná na chvíli, kdy se mu to jedno jediné kouzlo při vystoupení před ostatními dětmi nepovedlo, kouzlo, kterému ho učil sám kouzelník s hůlkou…
SCHOVÁVANÁ
Vzpomínám na radost ze schovávaných věcí. Nejčastěji to byla peněženka – schovaná v čase, kdy jsem si musela v restauraci odskočit. Před chvílí ležela na stole – kde je? Za chvíli ji Karel vytáhl zpod stolu. Jindy peněženka skutečně zmizela bez cizího zásahu – v pokoji v Kostelci nad Orlicí jsme ji na chvíli neviděli, hrála si s námi jako s dětmi – zoufalými a hledajícími po koberci i za nábytkem. Byla v ní rybí šupina pro štěstí, modré skleněné očko z Izraele a ještě jeden amulet opletený nití…Až se najednou vynořila!
A nedávno – když už jsem čtvrtý měsíc neměla hledat s kým a nikdo mi nic neschoval – se stala záhada mé mamince. Dala si dopoledne do kapsy bundy lístek na oběd. Na oběd nešla
a doma lístek hledala v kapse – marně a marně, kapsa obrácená naruby lístek nevydala.
„Tak jsem ho asi ztratila“, povzdechla si maminka. Po nějaké hodince se ke kapse vrátila
a z kapsy koukal cípek. Lístek!
„Dala jsem ho do kapsy nepřeložený a našla ho přeložený napůl, já tomu nerozumím…vždyť jsem kapsu tolikrát prohledala, jak a kudy se do kapsy lístek vrátil a proč z ní koukal jeho cípek, neztropil si snad Karel ze mne legraci, vždyť schovávání byla jeho parketa…“
NOTÝSEK NEMÍT NEŽÍT…
Musím o tom psát už podruhé. Nemít notýsek!
Proboha, já ho dnes zapomněla! Cože, ty nemáš notýsek? Jak je to možné? Notýsek trpí někde v mém bytě a my jsme venku a daleko!
Notýsek nemít sebou – ať už kdekoliv kdykoliv - se rovnalo téměř zločinu. Karlovi se to nestalo nikdy, ale mně jednou ano. Půjčil mi (značně rozčilený a rozhodnutý okamžitě se někam ode mne vzdálit) svůj. Notýsek…
Tak se mé písmo smísilo na pár řádcích s jeho písmem. (Dušan Spáčil k tomu nedávno poznamenal: „Vždyť vy jste měli jeden čas úplně stejný rukopis!“)
DÁMSKÁ JÍZDA
Nejdřív byl nápad - dát dohromady knížku o básnířkách mé i trochu starší generace.
Do knížky patřila i Libuška Mikysková z Letohradu.
Když jsem ji jako dvacetiletá poznala, studovala na „fildě“ a já jsem – opřena o ústřední topení jejího podnájmu v Praze - poslouchala básničky. Chtěla s nimi jít do Tvorby. Poradila jsem jí – jdi a vezmi si tuhle bílou blůzičku, tu krajkovou.
Poslechla a pak mi vyprávěla, jaké bylo setkání s básníkem.
Uveřejní redakce aspoň něco?
Pak jsme na sebe ztratily kontakt.
A o mnoho let později jsme Libušku – na výletě z Kostelce do Letohradu – hledali.
„My tu máme jen jednu Mikyskovou, jmenuje se Božena a je kuchařka“, řekli nám na městském úřadě.
Zklamaní jsme vyšli z budovy.
Parné léto.
Vzduch se chvěl jako tětiva a my spatřili obraz: nahý chlapec skákal pod pumpou a stříkala na něj voda…
VIDĚT HOSTAŠU
„Už tu byl Oldřich Hostaša?“ Tohle jsem často slýchala v redakci Tvorby. Oldřich Hostaša, který pracoval na nádraží a psal básně, tu byl známou postavou. Mluvil se zvláštním přízvukem a Karel ho rád napodoboval. Já ale tenkrát nikdy neměla to štěstí „Vidět Hostašu.“
Až jednou – poměrně nedávno – na nádraží Praha-střed když jsme jeli vlakem do Českého Brodu. „Hele, támhle jde Hostaša!“, nadšeně zvolal Karel. Šel v nádražácké uniformě a vystupoval ze stojícího vlaku na vedlejší koleji. Náš vlak se ještě nerozjel a on přiběhl k nám a krátce pozdravil – prvně jsem slyšela ten zvláštní přízvuk. O poezii se strašně snažil.
A věnoval nám knížku veršů – myslím, že ji napsal ke svému jubileu. Karel mu otiskl básničky i v LUKU.
VĚNEC
„Na téhle fotce mám věnec na hlavě, maminka a snad i babička chtěly mít holku, tak mi koupili botičkys vysekanými kosočtverci, za ty jsem se tady styděl…“, ukazoval mi Karel schody pod náměstím v Kostelci, přesně ty, na kterých se styděl…
A ukazoval mi fotku z dětství – s věncem na hlavě.
A trochu starší foto ze školní lavice, foto tak z šesté sedmé třídy – černobílé foto, ale já na něm dosud vidím bleděmodrý „chlupatý svetr“. Byl tak světlemodrý, že z něj i na černobílé fotce jemně sršelo…
LEPŠÍ NEŽ MÍR
„Ležel jsem v nemocnici se zánětem ucha, tehdy mi řekli: tenhle chlapec nedostane rohlík, půjde na operaci, plakal jsem, ale přivedli ke mně pána, který tam také ležel, že je to jako můj strejček, abych tam nebyl mezi dospělými v pokoji sám, a najednou se zánět provalil, nikam jsem nemusel a byly ovocný knedlíky, a strejček si na nich pochutnával: tohle je lepší než mír, lepší než mír…“
NAŠE ŽHAVÁ LÉTA
Náhodou jsem našla deník – pár stránek z let 2001 až 2004. Období našich „žhavých let“, let žárlivosti, útěků i návratů, let „řekni, mám tě ráda, jsem tak sám, celý den jsem se toulal sám ulicemi, řekni mi, mám tě ráda, potřebuju to“, a „jestli odletíš je konec“, a „jestli mne někdy opustíš budu si připadat strašně starej…“, „vždyť víš – mám rozum na deset“, „já přece dávno nikoho nemám, vůbec nikoho, tolik času jsme ztratili, já jsem přece dávno rozvednej“, let dopisů, které nebude nikdo číst a do žádné knihy nepatří, mučivých i mučících vzkazů o pravdách i nepravdách na záznamníku pevné linky, let pláče, nárazů i odrazů, let, kdy mi volala Karlova maminka: „Mám pro vás prstýnek s kamínky a pošlu ho“, let ve znamení „jen po tobě můžu dojídat!“, a „moje štěstí je pryč“, nadějí i beznadějí, něhy zničené a zase vzkříšené, let sněženek, prstýnků i náušnic, berušek do vlasů z papírnictví v Brandýse nad Orlicí, broučků i myšek, červených šatů na léto – chladily, ale mamince se nelíbily a tajně je šla vyměnit za kobereček, abys po nich tesknil a snil a nikde jsme je už nenašli a neviděli, let, kdy jsi nosil košili přes kalhoty a přes košili mikinu – vypadalo to jako sukýnka, let zašlápnutých, kdy jsme chodili do Edenu plavat a ve všem plavali bez záchranných vest a pak sušili slzy u stolů Na hranici nebo U krále Jiřího, let možná zkalených a oboustranně protrápených – na jejich dně se ale třpytila studánka, konců i nekonců, let, kdy jsem ještě neslyšela „já jsem sešel, podívej jak mám starý ruce…“, let pojmenovaných Vyklidím ti skříňku, let mého bílého propínacího svetru, let, kdy Karel psal druhou půlku sbírky Omráčená schránka a já zas Kapesní déšť.
Let strašných i krásných, kdy jsme si mizeli a zase se nalézali – nejen v metru…
XXX
Ztrácíš se mi Malá tečka v metru
má drahá tečka v savém papíru
Miláčku můj v ocelovém svetru
ukovaném příliš těsně na míru
Holčičky se smějou zatímco se spouštím
rozpačitě jako poprvé
pro jahodu v zrezivělém houští
pro jahodu která raní do krve
Chytám se jak student nápovědy
až mi tvoje polekané oči poví
kam položit ruce a kam aktovku
A tvé tělo které vlastně neznám
září v zeleni jak hnědá hvězda
posílám ti báseň – křehkou vlaštovku
(Omráčená schránka, Orego, 2006)
OKRUŽKA
Jezdit tím malým autobusem č. 128 tam a zpátky. HlubočepyŽvahov, Žvahov Hlubočepy. Jezdit a nevystoupit. Není to snad hezčí než cesta kolem světa? Seděli jsme na zadních sedadlech, často sami v tom malém autobuse. Co si o nás asi myslel řidič?
Někdy jsme ale přeci jen na některé stanici vystoupili, sedli si na lavičku a psali, sbírali ořechy, někdy jsme došli až k zahrádce restaurace u závor – ke kolejím. Tudy jel vláček do Holyně…
Okružko, už se na tebe neodvážím.
XXX
Pane přihoď jinak nestihnu dopsat domácí úkol
přece nemůžu furt tvrdnout na Palmě
doma i v pohraničí to nezřízeně fičí
nebo mě neřídíš nebo už jsem ničí?
nejistota mě ničí předepiš mi aspoň objížďku
překresli mapy
vypusť na mě bludičky
hoď mi pod nohy bludný kámen
zaplať mi okružku
učiň ať minu cílovou rovinku
(Nepřijatý hovor, Jan Weber, 2021)
VE VLAKU
Cestou z Vraného nad Vltavou. Naproti nám sedí dvě paní, které jely z Davle – a jedna hlasitě nadává na kteréhosi politika. Chvíli jsme nuceně poslouchali a pak Karel směrem k ní poznamenal: „A víte, že jste mu podobná?“
DUŠAN SPÁČIL O NÁS
Dušan Spáčil byl s námi krátce v porotě soutěže Seifertovy Kralupy. Karlovi se moc líbila Dušanova knížka básní Krajina vláčků Piko.
„To je tak pěkný, přečti si to“, vybízel i mně.
A Dušan o nás říkal: „Vždycky když jsem ty dva viděl, měli takovou radost ze života!“
KULT
„Co děje kolem Karla to je už kult, koho potkám, mluví o jeho knize, nebo jen tak o něm, nic proti tomu, ale tohle je už kult…“, vítal mne někdy fotograf František Dostál, když jsem ho náhodně potkala na ulici.
„Jak to jen myslel?“, ptal se v zamyšlení Karel a potom radostně vyskočil: „Jsem kult, heč tak jsem kult, kult kult!“
MEZI SEBE
Každoroční setkání Unie českých spisovatelů. U stolů tváře známé i neznámé. A jednou se jedna z tváří, všem ostatní tvářím dosud neznámá, protože jsme ji viděli poprvé, zeptala:
„A vezmete mne mezi sebe?“
Chvíle mlčení. A potom zvonivý tón Karlova chlapeckého hlasu: „To víte, že jo, to víte, že jo!“
Ta nadšená odpověď, ten potlesk, ta otevřená náruč!
A Z KTERÉ KAVÁRNY SI VÁS PŮJČILI?
Vařila jsem i roznášela kávu s cukrem i bez cukru na jednom ze setkání Unie. Měla jsem na sobě bílou „kavárenskou“ zástěrku s krajkami.
„A z které kavárny vy jste, z které si vás půjčili?“ – zeptal se operní pěvec Jindřich Janda, který zanotoval árii - Doktora Bartola z Lazebníka sevillského. Karel se přidal…
A otázka „ z které kavárny si mne půjčili“, kolovala pak mezi námi léta…
NEJLEPŠÍ ŽÁK NA OKRESE
Tímhle jsem se pochlubit nemohla – letět jako nejlepší žák na okrese na tábor stejně nejlepších dětí do Anglie. Děti nejprve shromáždili na Albertově, kde měli jakési „cvičení“ před cestou.
Karel na tu cestu často vzpomínal a nejen když jsme jeli tramvají nebo šli kolem Albertova.. Jak se babička o něj bála, jak ho nechtěla pustit, jak první den plakali na posteli s kamarádem Jendou a stýskalo se jim uprostřed nové anglické rodiny, jak na táboře denně byla vločková kaše, jak koupil domů Jar – něco pěnivého a zázračného co naše nádobí v tom čase neznalo, jak jedl své první hranolky a udělal si tu svou první fotku– na ulicipod oknem stál zapřažený kůň, jak šel na „vysokou“ anglickou horu Snowdon.
Ukazoval mi i deník z Anglie. Deník, jehož stránky vidím před sebou. A misku s vločkami.
A i tu horu.
W
Babičko neboj se Snowdonnení řeka
kdo má sejít veršem ten se neutopí
Snowdon je kopeček zmrzliny za dwě pence na dlaň
Wida! Má první milosrdná lež!
(červenec 1959)
(Má abeceda, Karel Sýs 2014, ilustrace Vojtěch Kolařík)
ŠUPLÍČKY
Jako děti jsme četli Ericha Kästnera. Nejvíce knížku Emil a detektivové. A také Když jsem byl malý kluk. Kdo by nechtěl vidět muzeum autora tak krásných knížek?
Splnilo se nám to na výletě do Drážďan před pěti lety. Hledali jsme ho tu v předvánočním čase – až jsme ho našli. Malou vilku s prosklenými okny, která už svítila – šeřilo se.
A v zahradě, kde si malý Erich hrával sochu chlapce sedícího na zídce.
Karel si jednu ruku položil na její chodidlo a já fotila.
Těšili jsme se na muzeum, ale čekaly nás tu šuplíčky, jejich vytahování z přihrádek a čtení na dnech šuplíčků. Šuplíčků bylo nespočet, skoro celé muzeum, tak zašuplíčkovaný život si Erich Kästner jistě nepředstavoval.
Asi jsme měli přeci jen zůstat doma - u knížek!
Ale když jsme uháněli večerním městem k autobusu, znělo nám nějak naléhavěji v uších: Emile, Emile!
OSUDY KNIH
„Knihy mají své osudy“, říkal často Karel.
Jednu takovou osudovou knihu od spisovatele J.D. Konráda Zpívající ryba a tuleň, který kouří jsme našli v restauraci v Nuslích. Shodou okolností v ní jde o cestu krajem, ve kterém mám chatu. A Karel miloval jednu z jejích vět: „Příteli, vy jste se nějak rozbásnil!“
Uvízla nám v paměti.
Další knihu – tentokrát Karlovu básnickou sbírku Apokalypsa podle Joba jsme objevili v antikvariátu. I s věnováním.
„To je pěknej syčák, po mně ji chtěl a já mu ji poslal…“, ulevil si Karel.
A našli jsme i další sbírku s razítkem „Vyřazeno z fondu Městské knihovny.“
Knihu přísloví…
Možná i proto, aby mi v roce 2002 právě do ní napsal: „Milé Evě s přáním, aby nebyla nikdy vyřazena…“
KNIHY, KNIHY, KNIHY
Uměl něco, co neumím – prodávat knihy. „Můžete to mít i s podpisem“, volal vždy za odcházejícím kupcem. A kupec (často chycený za límec) se vrátil „Tak já se ještě za chvíli vrátím…“ Takový kupec byl Věčným kupcem.
Do každé knihy Karel napsal věnování končící slovem „Tvůj“, snad každý má od něj věnování končící slovem „Tvůj“.
Proč?
„Ty nevíš, že já jsem všech?“
Vše prodané si zapisoval a každá kniha měla zvláštní složku. Pomáhal také s prodejem mých knížek. Karlovo heslo: „Nikdo ode mne z redakce nesmí odejít bez knihy!“
Vzpomínal na to, jak babička žehlila stránky Tajuplného ostrova, s jakým napětím kdysi čekal, až do Písku přivezou tu „jeho“ knihu, kolikrát se šla babička dívat do výlohy, ještě tam nebyla, snad zítra, jak ji asi balili, jak babička platila a nesla ji domů…
A jednou jsme šli kolem knihkupectví v Kobylisích.
„Strašně mě baví prodávat. Tak jsem se tady domluvil s knihkupcem, někdy mi dovolil si zaprodávat, hodinu, dvě tři…strašně mě to bavilo už na ekonomické škole a pořád baví…to mám asi po předcích“
TO SI PŘEČTI!
Není to tak dávno, co mi přinesl sbírku básní slovenského básníka Josefa Leikerta: „To si přečti, je to básník!“ Karel měl na básníky „čuch“ a rád vyhledával talenty. Jiřina Axmanová vzpomíná: „Byl první, kdo rozeznal v mých básních, že tam něco je, že by tam mohlo něco být, co stojí za to je tisknout…“ A Dušan Spáčil na jednom literárním večeru dodal: „Já nevím o nikom, komu by ublížil, měl radost z každého objevu, odpovídal na každý dopis!“
To je dnes opravdu vzácností.
|
