na další stranu
Vladimír Stibor
NEJLEPŠÍ STRÁŽCI
Odkud je vlastně znám?
Nevím, snad z tekutých hvězd,
co mají vlastní chrám,
kam nesmí vkročit žádný kněz,
jen chudí nenávistí,
rovněž ti, co padají do vyhnanství;
rány si ohněm čistí,
pak křičí a vydávají svědectví.
Jsou menší než zlomek hmoty,
odívají se perletí a do nahoty
vkládají zásnubní prsten z protěží.
Zatajují šípy se zlomenými hroty -
zkuste je vytáhnout a nezpít se do němoty.
Když minou údolí, snad den dva přežijí.
DOTYK
Zestárli jsme,
vrásky pod očima
do sítí nechytíš.
Tma je akvarel,
roste za tmy a na břehu.
Chytne tě za ruku,
ach bože,
díky za to vzrušení.
ZA POUSTEVNÍKEM FRANTIŠKEM Z MAKOVÉ HORY U SMOLOTEL
Časem si tvá slova osvojím,
budu nejenom sám sobě lízat rány
aniž o to požádáš,
budu mlčky a bez holí
nebo jen za pomocí pahýlu větve
belhat se na Makovou Horu.
Budu ti říkat Františku, ovečko boží.
Pak se ke mně doneslo,
jak lidé z okolních vesnic mnicha vyštvali;
někdo jen prohodil,
že si nechal peníze
na obnovu kostelního schodiště
z východní a severní strany.
Prostě závistivci už jsou takoví.
Modlil se za ně celou noc,
vstával až o půl desáté.
A když jsem se ho ptal,
má-li nějaké hříchy,
dlouze se zamyslel,
řekl:
Neřestí, těch by bylo.
|
