na další stranu
Vladimír Stibor
PŘÍSAHA
Dodnes válčí s mými básněmi
a nechává mě lehce spát.
Já vím, na žhavé lávě mezi růžemi,
aby mě slyšela bolestí řvát.
Pak by mě pohodila lvicím
nebo by šla ještě před polednem mraky obracet
těm snům a drobným mincím.
Teď už ani nepláče, vrací dluh a amulet
vyřezávaný z kostí nepřátel,
z myslí sluhů, jimž stačí vždycky pakatel
a již se řadí mezi šiky vítězů.
Má pro mne jen jeden zádrhel,
duši, co váží jako ploutve vznášedel.
Chce padnout v boji, ale s pažbou plnou zářezů.
OPUSTÍŠ-LI MĚ
Opustíš-li mě,
napíše mi básník z Kampy,
že se to stává i té nejlepší společnosti,
kam chodí uhlíři
a počítají nůše na zádech.
Mají je otlučené i sešlapané,
aby se toho do nich méně vešlo.
Vždycky odsypou trochu mouru
i bolesti.
O DRSNÉ LÁSCE
Hraje mi na nervy
a hraje ostošest;
na březích řeky Neretvy
provádí na mém těle prudký řez...
A hraje,
i když prohrává;
lehce pospíchá z ráje,
na zápraží se usmívá.
Jak mohla, mrška malá, zapomenout v osudí
ta čísla jitřních soubojů, než se probudí?
Tančí přes půlnoc, nahá prolomí zábradlí.
Nakonec mine svůdná souhvězdí,
nenechá mě vydechnout jak mlha za lodí.
Má drahá, už se mi o ní i zdá, jinam spát nechodí.
|
