na další stranu
Vladimír Stibor
NEZNÁMÉ LVICI
Jen stráň
vedoucí k hoře úsvitu
klopýtá ještě ve tmě,
náhrdelníky z jaspisů
nabízí za směšně nízkou cenu
stejně jak hrst divizen.
Neříkej, že se neohlédnu.
BUDOUCÍM PŘÁTELŮM
Vezmi mě mezi své přátele,
snesu ti vzducholodě z nebe;
jsou větrné, značně protřelé,
ale cítím z nich tebe.
Tvé desatero noci
se také rozprostírá až k jezerům v dálce;
může mě svléci, vyvolat touhu po promoci,
nakonec si zvolí rádce,
létající sny, nejstarší sestru lampáře,
o jejíž ramena se neopře,
sklouzne však cestou k řečišti.
Jako když vzlétne a dopadne
k tvým nohám modlitba z křemene,
úlomek neřesti.
STEZKA PODÉL ONKOLOGIE
Neodvrátí se,
jen pokyne.
Ty můj Nejvyšší,
vyslyšíš písně z oltářní břidlice?
Nebe jen projdeš kolem
v rouchu vyšívaném zlatem
a hrst trnů i zoufalství hodíš přes rameno?
Vždycky jsem ti chtěla být důvěrným soupeřem,
ale na lavičce poblíž onkologie
do mne kopou,
spílají mi
a nevěří mi ani za mák,
že vrhačům stínů,
jimž musím být každý den po ruce,
nic neprominu.
|
