na další stranu
Vladimír Stibor
ROZMLUVA O VLCÍCH
Řekni mi,
je lepší být s vlky uvnitř
nebo se dobývat zvenčí?
S těmi vlky,
co běží po stopách
a cítí krev a souznění?
Řekni mi,
mají dřív kamenné molo
nebo lodě přístavní kdesi v lesích,
co nestačí na jedno přespání.
Na zádech rány bičem
a pak najdeš jen
vypálené místo ve sněhu.
Stojí tam dům s berlemi.
PŘÍSTAVNÍ SNY
Jsou sny a přístavy.
Na konci mola se mihnou delfíni;
pálí je pod prsní ploutví
vypálený volací znak
posledního boha.
Jsou sny a přístavy.
Možná jen v opačném pořadí.
PROTIVÁLEČNÁ
Zůstanou po mně jen vázy,
ticho jak nařasené záclony,
bubny, ach ano, na cestě zkázy,
rozmělňují sny i zákony.
Ta sladká krev je vodou bojiště;
zasychá po prvním výstřelu,
ňadra mládí jsou sladší než Jemniště
jinak každé vítězství stojí za belu.
Oraniště pohnojí haldy lidských těl,
vyleze z nich škůdce i sádelnatý červ,
a pak se nadechne, změní jeviště.
Možná se oteplí, a ten čas, co uletěl,
je do kuličky zkopaný jak pábitel.
Promne si oči, uvnitř uhasíná temniště.
|
