na další stranu
Vladimír Stibor
VZPOMÍNKA NA POUŠŤ
Celý rok
a neúplatný až do posledního dne
přelézá násep z lávovitých kamenů,
padá do strže
úvozem slov i Berberů,
jež u kamenné zídky
oplodňují poušť,
z měsíčních prstenců staví kruh,
nakonec slaví své zmrtvýchvstání.
Bijí se do hrudi
důtkami z lidské kůže.
Jejich jitřní slzy prosáknou
mizející tmou.
NA KONCI KAŽDÉ SLUŽBY
Povinností
je hned odpovědět,
smeknout klobouk
a bude-li i potom bolet hlava,
nabrat do něj listí
a svěřit se podzimu.
Nabídnout náruč a připustit,
že slova vlahá a hřejivá,
nabírající na síle
už tu dávno měla být.
Přestýlají lůžko,
koho předtím šimrají na noze,
hladí po ramenou,
posléze křičí: Lazare, vstaň,
upaluj domů,
žena se ti vrátila.
NEHLEDAČI
Už nehledám
v trávě šerpu servanou bouří
z tanečních šatů,
do nichž nejvyšší kazatel zabaluje
dýku na otevírání
říčních pstruhů.
Nehledám ani v hliněných potocích
ale co bych za to dal,
kdybych si směl vybrat
mezi všemi lvicemi,
jež se vracejí z lovu;
scházejí v řadě za sebou,
vyhýbají se močálům
i nebeskému molu.
|
