Markéta M. alias Katastrofé

Markéta M alias Katastrofé. Narozena v Kladně 1990. Vystudovala grafický design tiskovin a sociální pedagogiku. Nyní se živí uměním. Maluje obrazy, tetuje, píše, vyrábí šperky, působí jako alternativní modelka. Miluje starožitnosti a erotiku. Do budoucna by chtěla vydat dystopický román, na němž intenzivně pracuje, a navštívit Edinburgh. Jejím snem je dopsat knihy a zahrát si ve filmu.

TRHAVINA

dokážu tě zničit pohnutím malíčku
takovou moc má láska kterou nitrožilně večeříme
oči ti rozkvétají v divoký černý máky
napájený z mízy hořkých ořechů
jež definitivně nahradily moje lidský srdce

jsem odporně jiskřivý jed o jehož hrany se rozřežeš
dřív než stihnu vyplavit se do řečiště
jsi dehet deroucí se z plic na jazyk
z něj stékáš mi do lunárních ran


kresba Markéta M.

BAŽÍM

po tom abys zaplnil všechny moje otvory
vsákl se do oděrek na kůži
zabořil prsty do mých záhybů
tak silně až tam zůstanou rudý otlaky
roztáhl moje vědomí na hranici snesitelnosti
a vrostl do něj

jenom na pikosekundu
jako dvě galaxie
se do sebe elektromagneticky zamotat
abychom byli v zápětí každý odmrštěný
do jinýho koutku Vesmíru

promítám si na sítnici

prudkou nedočkavost kterou jsi mi natrhl koutek
jako kdyby to byl tvůj poslední zásun
tvůj úsměv ze sna když jsem se ti hroty prsou otírala o rty

stisk dlaní na hrdle
a ránu do lebky jak jsi mnou praštil o zem
kůži za nehty odervanou z tvýho těla
vůni potu něžnou jako hedvábí nasoukaný mezi stehna
varovný ohbí hlasu když vyslovuješ moje jméno

naše láska je jako trhavina
a já jsem nenapravitelný sebedestruktor
láskyplně natahující prsty k čemukoliv
co se třpytí strachem

mimochodem údělem všech koček je ověřovat gravitaci


kresba Markéta M.

V HORKU KTERÝ ROZLEPTÁVÁ DUŠI JAKO BONBON

zůstal ve mně okamžik
kdy kapička potu z jeho čela
ukápla mi na tvář - extatická slza

svět se točí pomaleji
přestává být
zbrklou alkoholičkou na podpatcích
když tě za krk drží nadhled okřídlený bytosti

vzpříčí se ve mně něco ostrýho
pokaždý když mám pocit
že mý přítomnosti není hoden
a při tom nejsem nic
když se nade mnou sklání
a čokoláda v jeho očích se rozpouští

zde začíná inverze
a já byť odmítám jakékoliv vnitřní změny
přebarvující můj soukromý separátní vesmír
snad začnu mít ráda Monty Pythony -
pitomý chemický reakce

L- labilní, A- abnormální, S-skeptická, K-kontraproduktivní, A- a samozřejmě nesmyslná


kresba Markéta M.

KONZERVOVANÝ VNITŘNOSTI NALOŽENÝ VE STRACHU

vnímám jak mi tvrdne srdce
jako játra napájený chlastem

měním se v sochu s výrazem bolesti ve tváři -
raději bych byla extází svatý Terezy
než Michelangelovou Pietou

po lžičkách polykám vařící slzy
poslední projevy lidství
hrudní koš měkce vytlačuje
bezhlesný steny zvířete
kterýmu prostřelili plíce

oněmněla jsem úžasem
nad přehnaností jedu
co se mi vyplavuje
do křečovitě staženýho těla
slezou mi vlasy

Chronologicky. Chromatograf. Chromý.

obludný stíny utkvělých představ se mi prohání po sítnici
roj umírajících sršňů

jindy by byl každý nádech plivnutí do tváře
výsměch času který si beztrestně bere moje tělo
a znásilňuje mě vteřinu po vteřině

nekonečná šňůra třpytivě odporných chvil
kdy mám víčka přišitý nahoru
a musím sledovat dějovou linii smyšlených tragédií

můj mozek je sadistický scénárista
místo toho trnu ve vakuu
předzvěst že tohle nemůžu přežít
mě balzamuje pečlivostí
s jakou se mrtvoly ukládají do rakve

moje srdce je vlhkej špinavej hadr na podlahu
při každym zmáčknutí z něj vyteče černá voda
jež se mi vlévá do řečiště

uvadám
posmrtná stuhlost přichází
tiše
definitivně
jako soumrak

začínám být statická
což je jediný způsob jak pojistit svou duši
by se nerozbila jako šálek mrštěný o podlahu

smířená se všemi verzemi příběhu
který jsem si místo spánku servírovala
jsou v něm všechny ty na kost nahý pocity strachu

klidná jako člověk s rakovinou
protože je snazší se zbláznit
než volným pádem skočit do vichřice
a nechat svoje údy trhat smečkou vyhladovělých příšer


kresba Markéta M.

NĚKDE

mezi ultra artistickou extází a limbem
polykám duhu
rozdávám nesmrtelnost

tak vysoko
na samý špičce strmýho jehlanu
baletím

tmavý
vzdálený pohledy
z univerzálního nekonečna

květy malichernosti
vadnou pod tíhou slz
lapáš po zakázaný bolesti

struny nepředvídatelnosti
zlomyslně trhají
zvuky skutečna

toneš
v barvách
který sis sama vykouzlila

mihotavá proměnlivost psychickýho algoritmu
je hranatou dohrou tvý rozbitný rozkoše
jako dozvuk ztrácí se

a bledne
ze zlatýho třesku
do popelavýho neurčita


kresba Markéta M.

TRPKÁ JE EXISTENCE BROUKA S UTRHANÝMA NOŽIČKAMA

nemůže utéct před erozivním chtíčem
krutých dětských prstů

opilá stařena
pouští slinu
přes okraj
spodního rtu
smáčí jí zažloutlou fotografii

v nenávratnu utonula potřeba milovat

strhávám si strupy
jsem stařenou i broukem
plivu si do ran
roztržených slov
snažím se je v sobě poskládat
do úhledných komínků

jsem děvkou v policejním autě
lačně saju strážníkovo péro
pokroucený fikce světových pravd
przním čistý úmysly jako černou ovci na porážku
z očí a úst mi kape kyselina
třesu hlavou aby zasáhla i tebe
srkám iracionální děs jako horkou polévku
mám příliš hlubokou lžíci
a hlad který nemůžeš zahnat sliby

ocelová hranice zásad taje pod zlobou
cítím se okoralá jako poslední buchta na talíři
kterou zapomněli pocukrovat
a tak jí nikdo nechce

nepotřebný odkladiště pro mouchy a jejich fekálie
tak zářná, jako milion políček v jejich oku


kresba Markéta M.

PANE VYSVĚTLETE MI

proč jste takový čurák?

Vyvracet stromy z kořenů, pro pár kapek svobody. Bez úcty mi znásilňuješ ústa nikotinovými prsty jako by nic. Líbí se ti na mně úsměv kočky Šklíby, je ti přitom jedno, že mi páčíš čelist z pantů a kůže, tam, co kdysi spal smích, praská. Sprš krvavých korálků špiní mý bledý nárty a lehkost, s jakou je ignoruješ, je k poblití dojemná. Bezbřehost tvých lehkovážných laciností oplzle naplňuje pokoj. Jako zapálit mraveniště a hřát se o zkázonosnou krutost dlaně.

Pokaždý, když vrážíš mi ptáka do oka a ukájíš se v proudu slz, hledám v sobě kompas k tomu, co včera nazývala jsem láskou. Slepče na dvouproudový silnici.

Trhat mi peří je oběť Bohům, který neuznávám. Uvnitř mě se kroutí klubko červů, jako bych už nějakou dobu hnila. Nevšiml sis totiž, v té své zářné nespoutanosti, že jsem dávno umřela. Zaregistruješ to, až když budu i nekrofilům připadat zbytečná. Příště složím ódu na odolnost tvých jater, debile.


kresba Markéta M.

NEPŘÍČETNOST ABSURDNÍHO DRAMATU

Překročila okraj, za který se dá dívat jenom tajně - pootevřenou škvírou ve dveřích.
Okousaný nehty má tenhle večer. Okousaný nehty neurotický děvky, která se třese na to, až ji chytíš za ohryzek a vytrhneš ho i s nitkami žil. Stála u okna s utrženým ramínkem od košilky. V pěstěných prstech držela cigaretu a dívala se do světelných čtverců. Cizí životy. To bylo po tom, co si ťala do žil. K smíchu jako nepovedená divadelní hra sepsaná notorickým lhářem.
Nedostatek.
Nedostatek lásky byl příčinou jejího přerodu v démonickou posedlost a toužila exterminovat všechny prapůvodce vnitřní bolesti.
Nedostatek vzdělanosti.
"Protože jsi tak blbá, že mi nestojíš ani za to, abych pořádně vnímal, co říkáš!"
Nedostatek železa v krvi, když jí ta katarze v čurcích zahřívá zápěstí a on provinile líže, jako pes, rány, který si způsobila.
Stála u okna a kouřila. Mozkem jí neonově, jako reklama na bordel, blikalo "Rakovina jazyka. Rakovina hrtanu. Rakovina plic." To bylo před tím, než se zhroutila na zem. Čím níž jsi k zemi, tím blíž jsi k smrti. Popel odklepávala na dřevěný parkety a tělo zažívalo tu neskutečnou přílivovou extázi něžných, usměvavých endorfinů vyplavených sebenásilím.

V tom domě hořelo. Tloukla se o betonový stěny (nevěděla, že je jen laboratorní krysou ve svý vlastní hlavě) a s hrůzou, kterou zažívá oběť milimetry od útoku, sledovala zazděný okna. Tvoje cesta nemá cíl, dokonce ani upozornění, kde se nachází únikový východ.

Absurdita sebevražedný umělkyně, jejíž prsty jsou moc slabý na to, aby dokázala pořádně přitlačit a technicky dokonat sebevraždu, kterou od deseti plánuje, je tak trapná, že i scénárista telenovely pro emo týnky, by si zhnuseně odplivl.

A ten kousek zlata potřísněnýho granáty, jež jí byl zásnubním prstenem, teď krášlí fekálie v kanálu.


kresba Markéta M.

POD KŮŽÍ

Pod tenkou kůží spí nachová divoká růže
místo rosy chytá prach

nikdy jsem se nenaučila mezi vzdechy lapat světlo
čím dál tím čatěji se nořím
do bledý ránem omámený místnosti
s hedvánými závěsy až na zem
ve větru se vznášejí

praskliny ve zdech
jizvy
relikty minulosti
memento abych nikdy nezapomněla

je mi zle z nesmrtelnosti

nikdy nebudu ničím jiným
nikdy mě nepřemontuješ jako hračku plnou součástek
nikdy se nevyléčím

lži a iluze

když je nejhůř vracím se domů
můj domov jsou rudý zdi
třísky vlastní duše
vznášející se kolem hlavy
zbytečný předměty z antiků
stejně jako jsem zbytečná a zapomenutá
já sama, jak s nimi soucítím

když je nejhůř, vracím se domů
mrtvý květy mrtvý hmyz, mrtvý krásn.

Bolest Špína Strach

vezmi moje noir core
vlož ho do porcelánovýho hrnku s uštípnutým okrajem
zalej jej horkou vodou
a nech louhovat 5 let 5 dnů 5 hodin 5 minut a 5 sekund
získáš obsidiánově černej vývar smutku
jediná kapka pohltí přirozený světlo v rozsahu pěti metrů
umoří veškerou touhu

zalkni se velikostí svého ducha
nekonečnými procházkami časem
umíš je zpomalovat tak
že se táhnou jako poševní sekret
neměnností změn - změněnou neměnností
způsobem, jakým nakládáš s prostorem
nesnaž se ale pro celý Vesmír který nad námi bdí
zachraňovat mě

JSEM NEPŘÍTELEM NÁHLÝCH ZMĚN

sahám do tmy pro lahev balantýnky

zhasínáš mi před očima
to teplo který mě drží při životě mizí
v hloubkách tvých zřítelnic
nečekaně a nenávratně

divoce rozhazuji tvoje oblečení po pokoji
hledám
hledám malý dřevěný kufřík plný zašitých prášků na předpis
Aulin Tramal Guaracujan Diclofenac
schoval jsi to svinstvo přede mnou
abych se nemohla odporoučet
až to na mě zase přijde
a já švindlovala
jako vždy
...
jako ve snu
nemohu zaostřit na tvoje končetiny
rozpouštíš se do ničeho chodníků
a paneláků
a ubohých plevelů trčících z asfaltu

jsi půda ze který jsem vzešla
abych mohla růst a kvést
a ty teď usycháš
žádná voda tě nemůže dost napojit

potřebuji se ukojit krásou
proto škubu růže holýma rukama
rozbodaný dlaně jsou náplastí na polámanou duši

vpíjíš se do podušek
jsou z tebe vidět jen rozcuchaný vlasy
žalem naplněný oči
mračíš se i když spíš
párá mě to ve švech

bublá ve mně nekontrolovatelný hněv
do toho vrány
vlhkost vzduchu co ti lepí plíce a zvony...
kolik je hodin?
nezajímám se o to od doby co svět ztratil časový rozměr

otevírám si kůži
šarlat v zaoblených proužcích krášlí tepající bělobu
kapka po kapce běží dráhu přes zápěstí
zastavuje se až na zemi
kreslí na ní malý květy

jediný co si pěstuju je klid a sebekontrola
pomyslná zeď tvořící základy mý duše
jenže ty u sebe nosíš kladivo
a tu mou dokonalou bariéru, která mě drží v běhu životem
jedninym úderem roztříštíš

Zkratky. Všechny závislosti, který jsem si během svýho mladičkýho existování vytvořila, jsou bezvadně dostupný.

ve chvíli kdy mi dáš sebemenší záminku
na místě klidně ve vzduchu
si nakreslím dveře a otevřu je
za těmi dveřmi jsou všechny v neskonalý kráse
drogy a ostrý předměty
lesknou se téměř diamantově
nikdy nenajdu ten správný důvod nesáhnout po nich

proč sis mě našel?
uštval mě jako lovnou zvěř
uctíval mě
nadával mi
miloval mě
nenáviděl

seru ti na odi et amo

vyrostla jsem vedle tebe
jako Jackova fazole
mám na dosah zlatý vejce
a ty mi sekáš do stonku
protože ve tvym světě prší
a ty nemáš deštník

PŘED SMRTÍ SI KOUPILA JAHODY

paranoidní smo(u)tek těkavých nejistot
miluješ-li stavíš před sebe pokroucený sklo
shluky falešných dojmů

před smrtí si koupila chemický jahody
povědomá konzistence
naprosto žádná chuť

PROBUDILO SE TO

ve mně

chuchvalce tmavomodrých mraků
živí se mou myslí
stravuje ji
vylučuje žal

S yrová argumentace v oblasti iracionálních nesmyslů

M ožná, že si zubama vytahám žíly ze zápěstí

U vadám každým nádechem

T eatrálnost ke mně patří, jako jádro k jablku

E Eutanadi mi zní v uších, i když zrovna nepatří do mé “kompilace písní kterou budu
poslouchat než se zabiju”
K rev Krutost Kousat Konec

JAKO KDYŽ TI ZTĚŽKNOU KOSTI

morek se zvláště v oblasti žeber změnil v olovo
jsem jenom teploměr
který sklepe v případě nepotřebnosti
barva uvnitř těla

prázdný symboly
prázdný pláč
prázdný ticho
těžkých výdechů

mít tak nemoc motýlích křídel
utonout ve vaně
¨
zadrhává se
strojek co pumpuje krev
a nikoho to nezajímá

JSEM BLBÁ HRAČKA NA BATERKY

co nehodí se pro život

rozštěpuji se, když se pode mnou propadá země
když Abyssus Abyssum Invocat - propast volá mě

jsem blbá hračka na baterky
co odře se když s ní hodíš proti zdi

plyš leze mi z rozpáraných švů
a já vím, že potřebuji ostrou...

lesklou a ostrou jehlu abych se zašila

RITUÁLY

možná to znáš
chuť zlomových okamžiků
kdy se ti oči naplní vodou
cítíš i konečky řas
čáry na rukou tě ostře řežou
zornice pálí jako propast vylitá kyselinou
chceš křičet
z kloubů na rukou nadělat kaši
něco rozbít
slyšet zvuk destrukce
snažíš se uklidnit

zapálíš si - odnese to kouř
zaleješ si hrdlo alkoholem - spláchneš to
s někým se vyspíš - vypotíš to
nacpeš se čokoládou - rozpustíš to
nebo prostě vezmeš cokoliv ostrého - otevřeš se, aby všechna špína odtekla pryč
první pomoc s okamžitým účinkem
ke který se vrátíš po každý
když je ti tak mizerně že potřebuješ "něco" udělat

jsou tu i chvíle kdy tě první pomoc neuspokojí
pak už můžeš jenom doufat v zombie apokalypsu
naservírovat se první hnijící mrtvole
kterou stejně sama už dávno uvnitř jsi

VLIVEM INTENZIVNÍHO HORKA

jímž se do tebe noří
roztékáš se jako bílá čokoláda
ovládnutá tím magnetickým protipólem
podřizuješ se beze slov každému pokynu

najednou stojíš ztracená
daleko od všeho
tvoje srdce se epilepticky třese
třeštíš oči
hrdelní stěny se zužují
jako by chtěly rozdrtit ohrzek
do plic nejde žádný vzduch
lapáš
tělo panikaří

tím podivným reflexem si nehty drásáš kůži
jakoby snad tvůj zkratující mozek doufal
že tě to přinutí otevřít hrdlo a začít dýchat...

a přece stojíš sama nad sebou
sleduješ to jako by se tě to netýkalo
dokonce ani ten šílený strach
který se ti vznáší kolem čela jako hejno vos

jediné co tě drží
abys neutekla z vlastního těla
je jeho hlas

přivede tě zpátky
sametový hluboký tóny
vycházející mu z očí a úst
tě uklidní natolik
že ta škvírka v krku
která milostivě propouští vzduch
se pomalu rozšiřuje

nejsi z toho venku
tvoje tělo je cizí
jenže tenhle pocit už znáš
bílé paže
kapky vody
kaštanově rudé hnízdo místo vlasů
díváš se na odraz a nepoznáváš ji
dívku co má místo očí sametovou zeleň bez zornic
neděsí tě jako obvykle
není zlomyslná a děsivá
jen křehká a prázdná...

ZAMILOVÁVAT SE DO ZTRACENÝCH HOLEK JE STEJNÝ JAKO LÍBAT SE S ŽILETKOU V PUSE

nepředvídatelný
nesnesitelný
nemožný
nešťastný
nenapravitelný
nesmyslný
nepolapitelný…
…a všechny dokážou lámat duši sobě i všem kteří se je snaží chytit do dlaní

přitom jim jde jenom o jedno
zachránit se
schovat se v někom
komu stejně nikdy neuvěří
protože důvěřovat znamená odevzdat se

jsou talentované
umějí krást city
tahat za provázky
přivolat bouři
servírovat nesmrtelnost
v malých třpytivých kapkách orgasmickýho potu

ale žít s nimi nemůžeš
jsou Tracyho tygr

znám někoho kdo to dokázal
pohrdlivě jsem se šklebila
když mi říkal že umí napravovat zlámaný bytosti
někdo tak bezstarostný přece nemohl pochopit tíhu a hloubku mých běsů
šeredně jsem ho podcenila
od té doby když jsem chvilku sama
uvědomím si vlastní pošetilost
a jsem nepopsatelně vděčná
že překonal všechna NE
aby mě získal

PARANOIA

obludárium představ
ztracených v kruhu
mi poškrábalo duhovky

A tak zamořená transmutací
budu mlátit hlavou o hranu
dokud ty myšlenky nerozbiju

BÝVALA JSEM SMUTNÁ HOLČIČKA

zírala jsem do tmy
plakala hvězdy
chytala sny
skutečnost byla ostrou skálou
pro bosou Malou mořskou vílu

nic nedávalo smysl
často jsem se přežírala nenávistí ke všemu co dýchalo
bývala jsem zbožňovanou femme fatale pro skrytý lháře
lámali mi srdce a v ten samý okamžik já lámala jejich
potřebovala jsem jen trochu citu

když jsem ho potkala nesnášela jsem ho
jeho smysl pro humor
láskyplný tekutý lesk v jeho očích, když se na mě díval
hudební vkus
fakt, že si vše kolem omotává kolem prstu aniž by se dotkl země
Jenže
jsem se začala smát hloupým věcem
hodně kreslit
prodávat obrazy
šňupat vílí prach
sát neskutečnost
už se nebojím žít

Chci být jeho úšklebkem když stříhá svět do koláží a píše básně
Adoruji jeho hluboký hlas jímž mi vyhrožuje
A hlavně rána kdy mi do postele nosí černý čaj s mlíkem

EXTÁZE

v dlani držím fialovou pilulku
mysl koupu ve zvědavosti
methylamphetamine
mám vážně dobrý důvod nebrat drogy
však víš jsem insane
vidím skrze vrstvy reality
což je důvod, proč bych do rukou neměla brát nebezpečný hračky
mohla bych se navěky ztratit

přesvědčil mě
místo navození nadpozemské extáze
začala jsem pomalu trpět
nejprve jsem přestala cítit čelo
celou tvář
ruce
stehna
zrychlující se strach z reálnýho pocitu, že se rozpadám na bilion kousků
tohle obvykle prožívám při depresi
se rozšířil
všechny odstíny šedého chodníku přede mnou
zeleně kolem
na mě křičely
vibrovaly
vjemy útočící na mou mysl mi způsobovaly silnou bolest
jako rána elektrickým proudem
plakala jsem
nemohla se ani pohnout
chtěla jsem si ublížit
na místě zemřít

JSEM PRŮHLEDNÁ

modrý žíly pod kůží
kolem hlavy se mi vznáší vlasy
zamotávají se do stínů nenaplněných snů
jsem duch mrtvé dívky, která si myslela, že dosáhne hvězd
pozoruji tě ze tmy

procházím se mezi paralelami
neviděná
nedotknutelná
možná je to moje prokletí
vidím skrze tvou duši
je čistá jako křišťál
roním slzy pro utrpení, která ještě nenastala
znám pravý názvy věcí
jejich pravá podstata mě přestala děsit už jako dítě
jsem dýchající zvrácenost
to vše mě činí unikátní ale opuštěnou
jsem nejvzdálenějším bodem tvýho teď i když stojím sotva metr od tebe
nemáš odvahu chytit mě pod krkem a udělat ze mě svého domácího mazlíčka
nebo prostě nechceš

OSTNY V TÝHLE ŠPÍNĚ VŘÍSKAJÍCÍ NESKONALOU HERMAFRODITOU

dívky s duhovými vlasy
chrání si prsty
před ostrostí kovových šipek reálnýho zla
který dřímá ve zpocený dlani

co to vlastně je?
muž jenž jejich lůno naplňuje sladkým semenem
kdo oplodňuje jejich smutnou jsoucnost
pseudoatraktivitou transformativní subkultury
dokáže tak málo ve své podstatě

svět patří ženám
stejně se schováváme
za velký péro
protože tušíme že ohyby kalhot jsou mnohem bezpečnější
než ten širý oceán nadrženýho genderu

ostny a parodie
držet se toho co jsme si určili?
chceš to?
chci

se svět smrští
na pouhou potřebu vyjádřit se
a nechat tělo produkovat

milostný šťávy
naše základní mana
miluješ?
miluju
stejně jako sklenku řeřavýho zlata

JSI TAKOVÁ ROZTOMILÁ HRAČKA

obdivují tě jako kus pomalovanýho porcelánu
vystavenýho ve vitríně

mrkáš dlouhýma řasama
otevíráš pusinku
roztahuješ nožičky
necháš si česat vlasy

jediný co nesmíš je projevovat city
slzy holkám prý nesluší
tvůj vzlyk jim trhá uši jako zkouška sirén

největším prohřeškem jsou tvoje potřeby
chceš obejmout po noci plný zlých snů?
ale fuj
nepovažuj se být něčím jiným
než přívěskem na klíče

VĚCI KTERÝ NEHLEDÁŠ

se před tebou zjeví jako zlatej grál
kdežto natahovat duši a uši
k uhrančivý linii nezbytnosti
ti způsobí bolest v očích
fatamorgana jako requiem pro vyprahlý hrdlo

ALEGORIE NA CHTÍČ

ryzí opovážlivost
odráží se
ve vůni jeho potu
jenž mi na patře zanechává
nezapomenutelnou stopu
tak nějak si představuji
chuť ovoce v Edenu

zaklínám
každou malichernou touhu
po korálcích jeho doteků
jako by neexistoval způsob
jak se vymanit z tlamy Urobora
ten si ale aspoň dokáže olíznout vlastní ocas

POHLED Z OČÍ DO OČÍ

rozkládá její příčetnost
jako hniloba sklepních rohů
sladkobolný zmatení mimosmyslových doteků
jazykem šoustá její rty
a při tom nezná ani její jméno

neznalost se neodpouští
prchlivé strnutí
vyvrcholení okamžiku
tone v teorii relativity

smět tak zastavit výjimečnost prožitku
na chvíli ukrást barevnost neopakovatelnosti
nikdy nepřekročit hranici konce
děsivá předvídatelnost dějových linií

křivky amelodických emocí v milostném nesouladu
chtěl něco neexistujícího
bez varování ochutnávat závrať srdečního tepu
laskat smrtelnou křeč orgasmického štěstí

NAD RÁNEM

dotýkáme se
jen klenbou o klenbu
v hutným šeru línýho rozbřesku
tiskne mi do dlaně zralý hrozny
svýho ohanbí
uspokojení mláděte s palcem v puse
levitujeme do snů

BIONICKÝ

sloučeniny abstraktních citů
zamořily sférickou jemnohmotu
pandemie zakořeněná
v jádrech ořechů
propuká ve stařecký nářek
to co Pandoře zbylo na dně skřínky
byla naděje

BEZEDNÝ CHŘTÁNY

roztahují se jako zornice
ó blaženosti chrámoví
bdíš nad hejny nenažraných
mrchožroutů
namáčíš chtíč ve zlatých proudech
násilný mentality
je o tolik sladší než plynout se synergií
jetelově zelený přirozenosti

člověk se prohřešil divergencí
s níž snaží se přeprogramovat
bazální řád

MY

v zapadlých stínech noční zahrady
opile kopulujeme a koketujeme
s nevyzpytatelností náhody
dráždí opojený svědomí a vědomí MY
zahrávat si
tančit valčík na rozpustilý swing
Malostranský světla jsou jiskřivější
po lahvi sektu
odrážejí se od našich očí
smíchem ojínění
opouštíme místa činů
bereme si co nám nepatří
omlouvám se že jsem tě pobodala ukradenou propiskou