|
na další stranu
Alena Rytířová
V ZEMI NEPOSKVRNĚNÉHO, KTERÝ ŽIJE DODNES.
Tak sám skryt v mladé kreatuře,
tak vyrazný, však bez potlesku,
prodchnul život náš svou touhou nespoutanou.
V zemi neposkvrněného, který tudy prošel.
Tak prudce kvetly v naší mysli,
tak jasné vzpomínky na budoucnost,
a v minulosti ponechal svou veštbu naplněnou.
V zemi neposkvrněného, který tudy prošel.
Tak hořel první svátek toho roku,
tak pálil první úsměv, který komu dal,
s tím štítem, jak tam zřejmě stojí dodnes.
V zemi neposkvrněného, který tudy prošel.
Ať s láskou věků kráčí cestou prašnou,
ať nezraní ho jarních květů dech,
co pozůstalo za ním a co si s sebou odnes.
V zemi neposkvrněného, který tudy prošel.
Tak pravdivá je legenda, co vypraví se o něm,
tak lživá fakta, která nikdo neví,
tak silně ztrací ten, kdo v jeho stínu žije.
V zemi neposkvrněného, který tudy prošel...
V zemi neposkvrněného, který žije dodnes.
TEN, JEHOŽ SLOVA UŽ JSOU VĚČNÁ
V duchu rozmarném, bohémství,
s dávkou poezie,
stál na pomezí dějin, u zrodu historie,
Ten, jehož slova už jsou věčná.
Tady s tebou v tuto chvíli,
jako by to osud kázal,
v bezmyšlenkovitém stavu směrem do věčnosti,
je Ten, jehož slova už jsou věčná.
Ve formě příběhů i veršů,
balad i šansónů, v nichž ukryl moudra nepoznaných předků,
ve formě obrazů a básní,
bude Ten, jehož slova už jsou věčná.
(Věnováno tátovi)
OKNO VE SKOŘÁPCE
Tvrdíš, že tvrdý práce nebojíš se,
však srdce měkké máš,
jako by ho pánbůh uplácal jen pro mě.
Mávneš na mě oknem ve skořápce, v který ses mi ukryl.
Kolikrát vdechneš myšlenku,
co posílám Ti vzduchem,
a ani o tom nemáš zdání.
Hvízdneš na mě oknem ve skořápce, v který ses mi ukryl.
Kradmo bral sis odpovědi na otázky,
který jsi mi nikdy nepoložil,
a vyložil sis je po svém.
Koukáš na mě oknem ve skořápce, v který ses mi ukryl.
Prošel jsi mou existencí,
jako bych byla duch,
ale nechals v ní kus sebe.
Smál ses na mě oknem ve skořápce, v který ses mi ukryl.
Svázal jsi mi ruce moudrem,
a zaslepil mi oči vášní,
a samotnou mě poslal v pole zapomnění.
Sám zapomněls ty na mě.
Zmizels oknem ve skořápce, v který ses mi ukryl.
KONCE SVĚTA
Často mě napadá v nevinné zlosti,
že tohle je můj konec světa,
když tišíš sám bolest jak zlámaný kosti,
za nimi skrývá se jediná věta.
Chycen a polapen do marné snahy,
vstoupil jsi nepozván do mého světa,
každej se narodil úplně nahý,
bez práva souhlasit, bez práva veta.
Se vzpomínkou na tebe ulehám v míru,
včera byls oltářem, dneska pieta,
přesto si zachovám pro nás dva víru,
pro všechny ty osobní konce světa...
***
Vstříc mléčným dráhám,
zas tíží mě... noha,
když v něčem se zdráhám,
a chci zas vzít roha.
Z tváří všech hádám,
že divná je doba,
jak proboha chcete...
... proclíti boha?
ÓDA NA ŽIVOTNÍ KLAMY
Kolik je myšlenek, tolik je slov,
a jen hrstka příležitostí je říct.
Jestli tě potkají, pár mi jich schov,
snad místo doufání začneme žít.
Proč cesty do nebe vidíme tam,
kde jenom prach se v bláto mění.
Proč lžeme si do tváří, budujem klam,
a ještě tak činíme v neznámém znění.
Duše si plníme prázdnotou jak balonky heliem,
ty chyby jdou za sebou jak nota za notou a my... vlastně nežijem.
***
Jako válka bez protivníka a pohřeb bez mrtvoly... Není koho nenávidět. Není jak se loučit. A kdosi mi říká, že dokud jsou myšlenky, tak se dá žít. I když jsou to myšlenky na smrt? To chtěla bych vidět.
Kolik bolesti se vejde do kytarovýho rifu? A kolik situací si promítnu v gifu... než se stane něco skutečnýho, co necyklí se v pár tak dobře známých výjevech. Všechna. Vždycky všechna bolest.
A když po třech dnech den konečně začíná prášky... A už ne šampaňským, protože vážně není proč slavit. A stejně pak přihnu si
z flašky... A jediný, co chci, je se bolesti zbavit. Ne bolesti hlavy... Tý druhý.
Bez pohledu do zrcadla vím, že mám pod očima kruhy. A co na tom sejde... Koho to vlastně zajímá, když nejsou to dluhy, jen vada na kráse, která stejně nikoho neomráčí. Zas sama po světě kráčí...
Tak zbylo mi jen zlomený... křídlo. Jen jedno, se kterým stejně nikam neuletím... I kdyby bylo zdravý. Jak křepelka zbrocená krví teď o jednom křídle poskakuju polem zapomnění. Odkázaná čekat na to, až něco se změní, až někdo konečně sroluje noviny a... Zabije tu noční můru.
|
