|
na další stranu
Alena Rytířová
V NĚMÉM ÚŽASU
Stojím a zírám v němém úžasu,
co ty jsi vlastně za rasu?
Jsi jenom přelud, jsi na okrasu?
Jsi moudro, co zní z rozhlasu?
Jsi kotva na dně oceánu?
Jsi jenom sen, nebo byl jsi v plánu?
Jsi probuzení někdy k ránu?
Přiletěls v raketoplánu?
Jsi každý ne, co je skryté v anu,
či zrovna vybíráš si stranu?
Jen procházíš tu slavobránu?
Řekni, cítíš každou ránu?
Jsi jenom jehla v kupce sena?
Dostojíš vždycky svého jména?
Jsi obraz, nebo holá stěna?
Je to tvůj hlas, či jen ozvěna?
Jsi učitel, anebo Mekka?
Jsi lež, či pravda odevěká?
Jsi od boha, či od člověka?
Já jen chci vědět, co mě čeká.
TY, JENOM TY
Bylo mi vlídno ve sladkém nevědomí,
teď dusím se tichem prázdnoty,
bude tu někdo, kdo tuhle smůlu zlomí?
Jsi to ty, jsi to ty, jsi to ty.
A příležitostně mě to bolí,
občas snažím se dělat drahoty,
a víc mi svědomí nedovolí,
jsi to ty, jsi to ty, jsi to ty.
Stále vymykáš se vyššímu plánu,
když dotknu se tvé nahoty,
skončíme se slovy až k ránu,
jsi to ty, jsi to ty, jsi to ty.
A někdy marně hledáš meze,
trápíš se až do němoty,
myšlenka na tebe do každé minuty vleze,
jsi to ty, jsi to ty, jsi to ty.
A já už vždycky budu doufat,
že budu volbou poroty,
až půjdu ke dnu, ty budeš stoupat,
jsi to ty, jsi to ty, jsi to ty.
Jednou třeba přijde náš čas,
a zrovna padnu ti do noty,
dioptrie a šedivý vlas,
jsi to ty, jsi to ty, jenom ty.
PAMĚŤ
Kolikrát staneš se svědkem zázraku?
Pohled, jméno, ruka, stisk, potěšení je mé,
ten první dojem je na zraku,
ostatní smysly zůstanou němé.
Až pak přijdou první dotazy,
kdo jsi a jak zní tvůj hlas, říkáš si v duchu,
jako když z vláken se splétají provazy,
tak obraz se dotváří pomocí sluchu.
Snad jednou se přiblížíš alespoň na chvíli,
se stoickým klidem tibetských mnichů,
a dřív než den ke konci se nachýlí,
poznáš tu sílu paměti čichu.
Obraz, hlas, vůně už v jedno se pojí,
odevzdaně stojíš, vlastně bez hnutí,
to ještě nevíš, jak paměť se zdvojí,
když rty všechny vjemy doplní chutí.
Jeden smysl však nikdy nic nepřemůže,
nevěř všeobecnýmu dogmatu,
až prsty si načtou všechny detaily muže,
věz, že vždy poznáš ho po hmatu.
JEDNA O MNĚ
Sedím v tichu a bezpečí domova,
zdravím první světla velkoměsta,
a myslím na chvíle, co sjela bych od znova,
se všemi detaily, co tam dokážu vměstnat.
Myslím na úspěchy, myslím na milování,
myslím na tebe, na vůni tvých dlaní,
myslím na křik v ulicích a ticho na stráních,
kde pod tíhou deště stromy se klaní.
Myslím na mámu a myslím na tátu,
jak vždycky myslívali na mě,
bývala významná hlava státu,
dneska to působí už jenom klamně.
Někdy chci vrátit se do dětských let,
vyměnit starosti za krabici hraček,
učit se znovu říct pár základních vět,
nehledat za vším kdejaký háček.
UMĚLECKÉ DÍLO
Pohlížím na tebe už jen tak za letu,
kladu si otázky, z nichž hlava se točí,
kdo míchal tu barevnou paletu?
Tvých vlasů, tvý kůže, tvých očí.
Kdo vzal si očko a kdo špachtli,
kdo těšil se takovému zdaru,
jeho výsledky mě hrozně moc nadchly,
že dostal tvou osobu do tohodle tvaru.
Kdo vsadil tvou mysl za ty krásné oči,
kdo vyplnil srdcem tvou plec,
nikdo už nevyjde, když do tvé mysli vkročí,
jako bys utvořil překrásnou klec.
CO BUDE, KDYŽ NEZAPOMENEM
Znám každý tvůj tvar, znám každou tvou vrásku,
znám tvoje barvy, znám tvojí vůni,
a v tom mym světě znamenají lásku,
červená, černá, a jejich průnik.
Co bude, když nezapomenem?
Budou stíhat nás tlaky?
Půjdemdál s tímhle břemenem,
těžkým jak vlaky.
Znám tvůj hlas a znám tvojí dikci,
znám tvůj úsměv, občas vidím v něm fikci,
vím, že jsi přísný, vím, že jsi spravedlivý,
pot bílou látku třísní, vyhlídky siví.
Co bude, když nezapomenem,
co dodnes si vyčítám?
Půjdem dál s tímhle břemenem,
a nikdo neví kam.
Znám tvůj stisk, vždyť podals mi ruku,
znám tvojí bolest, nešťastný kluku,
znám tvoje rty, na nich pravda utkvívá,
umřít v políbení, v srdci se stmívá.
Co bude, když nezapomenem,
co navždy je svatý?
Půjdem dál s tímhle břemenem?
Já rozhodně. A ty?
POSLEDNÍ TOBĚ
Padla první slza a první smutek… stačilo jen to, aby před tím utek…
a najednou stojím sama v tom slovoprázdnu… marně pátrám čí skutek…
je na vině celého dění… je to jen problém můj, nebo pokolení?
Ať koukám, kam koukám, žádné naděje není.
Tak jakej má smysl vstát zítra z postele? Má smysl doufat, že sama se ustele?
A kdo do ní zase večer si lehne? Samota samá, v noci jak ve dne.
Jak možný je, že úvahy bolí? Jak dostat to přes záda dřevěnou holí.
Jak protnout kordem komoru srdeční. Jak řezat se o hroty, co kolem tebe ční.
Zevnitř to tepe na kost lebeční.
Myšlenky tíží jak tuna olova. Tu trochu citu aby člověk z tebe doloval.
Všechno je marný, už jsem ti jedno. Vzpomínky kalný, usazují se na dno.
A na vrchu vědra sídlí jen prázdno.
Chvíli se zdálo, že pánbůh mě spasil… to bylo dřív než trumfy jsi tasil.
A všichni jen přidali tíž na mou káru. Různých rozměrů a tvarů.
Tak se vším končím. Žijte tu blaze. 23. srpna u nás v Praze.
PRŮKAZ POLOBOHA
Sám pravíš, že máš staré dlaně… však miluju nejvíc, když smím svou tvář položit na ně… a nechat se strhnout vůní střelného prachu… dosud beze strachu… že prach mohl by kulku hnát mým srdečním svalem… pravdou však je, že spíš než tou kulkou pojdu pouhým žalem… no a z toho mám strach… že žal je můj vrah… a jednou mě najde… dřív než slunce zajde… pochopím, že není jen vtip tvůj průkaz poloboha… že to pravda je strohá… že s každým tvým hněvem, blesky lítají nebem… a když rozdáváš něhu, je jak pokrývka sněhu… a jako paprsek slunce pak úsměv tvůj mě hřeje… v očích klidné vody a jindy peřeje… a nad nimi září hvězdokupa Plejády… měsíc jen slabě svítí těm hvězdám za zády… a občas snese se na mě déšť, který hýčká… to když mě hladíš, zavíraj se víčka… a tak mě napadá, co až tě povýší, co bude pak? Unese planeta takový tlak? Jen jedno je jisté, to určitě víš, ať už na jakémkoli místě, já chci být ti blíž.
POLOČAS ROZPADU
Sama v orlím hnízdě myslím zas na tátu,
a jestli někdy vůbec najdu za něj záplatu?
Co vůbec tvoří tu mezilidskou podstatu?
Jsou to jen slova? Naše stopy na mlatu?
Vím, že se dívá, vím, že nesoudí,
vím, že se skrývá kdesi v mé hloubi,
jsme jedna hmota, energie, proudy,
kdykoliv miluješ, duše se snoubí.
Jsme jedno tělo, jsme propojení,
někdy víš to hned, i když to tam není,
a někdy to nevíš, až čas všechno změní,
jeden druhému filmem v původním znění.
Jsme jako knihy bez možnosti překladu,
a když se ti líbí, klidně čteš ji i od zadu,
sám sobě se divíš, proč otázky si nekladu,
jsme jenom lidi, v poločase rozpadu.
PROSBA O MILOST
Slituj se, Pane, neboť jsem zhřešila,
čeká mě soud a cílová rovinka,
byla to blbost, slepě jsem věřila,
o zemi zaslíbené nemůže být zmínka.
Slituj se, Pane, jméno mé Hříšník,
chtěla jsem místo dávání brát,
došla jsem břehu, kde hlídá nás křižník,
ke startu připravit, zastavit, stát.
Slituj se, Pane, přicházím v hříchu,
plameny rozpalují všecičko do běla,
polknu jen ztěžka ten smutek a pýchu,
pak jako Fénix povstanu z popela.
|
