Františka Vrbenská

SOJČÍ PÍRKO



Králové jagelonského rodu vládli Čechám, kde si pod pokličkou míru kdekdo vjížděl do vlasů. Podnikaví bližní si navzájem podráželi nohy. Urozenci se klubčili s měšťany a rozdávali herdy sobě rovným. Křesťané křížili meče odpůrných vyznání: protestanti měli pěkně navrch. Lotrasové při silnicích obírali pocestné, až pro časté loupeže bylo nařízeno nosit i při polních pracích zbraň.
Opuštěný hrad Nístějka v lesnatých kopcích při severní hranici připadl Zikmundu Smiřickému, výtečnému hospodáři, pánu průbojnému, tvrdému a hamonivému. Jeho správce Zachariáš se těšil třeskuté pověsti. Matky jím strašívaly děti, chlapům při zmínce kyslo pivo v holbách. Ani pán, ani služebník nedbali o sešlé sídlo na ostrohu, pod nímž si Jizera pohrávala se spadlým listím.
Branou Nístějky pod velkou okrouhlou věží dlouho vstupoval do úzké, protáhlé prostory hradu jenom les. Z rozbité střechy trhal vítr šindele, trámy vlhly, v síních se zabydlila drobná havěť. Pak se nastěhoval Petr Hoděj.
Mládenec pocházel ze starého rodu panošů; v ty časy málokdo z nižší šlechty uspěl. Nejeden písařil s ušmudlanými lokty, pohůnkoval, dal se do cizího žoldu i na zboj - nebo řemeslničil. Že se nedostalo peněz na studia filosofie, jež Petra lákala, zvolil hrnčířinu. Měl šikovné ruce a bystrý um. Vandroval do cizích zemí, obhlédl lecjaký fortel. V Nýdrlandu se naučil tajemství polev, po nichž vypálený talíř září bílou, modrou a žlutou jak červnová louka.
Ve městě Petra nepřijali do cechu, ani za tovaryše jej nechtěli mistři hrnčíři vzít. Hodějové byli papeženci, cech přál jen podobojím. Musil by za prací odejít do ciziny jako jiní, zruční v řemesle. A maličký dvorec, který patříval rodině, spolykaly dluhy.



Tehdy ožila veliká pec v rozlehlé přízemní síni starého hrádku. Obojí Petr Hoděj upravil, aby se v útrobách nístěje mohly vypalovat kachle: režné, s polevou žlutou a zelenou, s rytíři, lvy, pannami, kvítím a draky. Bydlení na Nístějce a odbyt Petrova dobrého zboží šly po hranici práva. Že mu scházely příslušné listiny a povolení, mládence nepálilo. Stýskalo se mu samotnému. Přesto míval celé dny podivný pocit, že ho sleduje čísi bádavý pohled, až se mu ježily vlasy na zátylí.
Skládal novou várku kachlí do kouta síně - a zprudka se otočil…
Stála za ním tenká ženuška. Útlý krk, hříva temných vlasů, špičatá brada, ruměnec a jiskrné oči. Halilo ji roucho ušité z ovadlého listí, pavučin a lišejníku. Usmívala se širokými ústy. Řeč připomínala cosi mezi ptačím zpěvem a jemným šumotem, s nímž vítr klouže haluzemi.
"Necháš mne dívat?" zeptala se víla z rodu, zvaného v podhůří myškou. "Je mi u tebe dobře! Krmíš sýkorky, neházíš střevícem po pavoucích, nekleješ, ani když přepálíš střep, necháváš na hradě přespávat pocestné... Potřebuješ k sobě milého člověka! Najdu ti manželku, chceš?"
Petr se kousl do jazyka. "Chci," řekl ohromen.
Od té chvíle se švitorné víly nezbavil. Věděla o všem, co se sběhlo na třicet mílí kolem. Vskutku mu vybrala nevěstu. Panna Magdaléna byla nejmladší dceru měšťana, kterého nedávno pro zvláštní zásluhu povýšili do rytířského stavu. Věno stálo za starou grešli; sličná novomanželka zářila jako nově ražený dukát.



Magdaléna nevnímala rozpadlé zdi Nístějky, upírala pohled jen do mužových očí. Zametala nádvoří, pekla chléb, hnětla hlínu na kachle a rozprávěla s vílou Myškou, když ji vítr zavál k podvečernímu navštívení. Dolů do města, mezi lidi, chodívali Hodějovi zřídka. Do kostela, na trhy... pokřtít prvorozeného.
Kdyby se před stánek Boží nepřipletl správce Zachriáš, kdyby to Magdaléně tolik neslušelo! Správce chodil v uhranutí. Zato na Petra se řinuly potíže, jako když praskne vědro, prokapává hustěji, až crčí pramínkem. Daně. Nájem za Nístějku se zpětnou platností a úrokem. Pokuta za neoprávněně prodané zboží, vždyť nepatřil do cechu. Mladí manželé se nemínili soužit starostmi! Martínek začínal rejdit po hradě v dřevěném chodítku, které mu Petr zrobil.
Jeho děd, Magdalénin otec, se svářel s vrchností. Pan Smiřický odmítl uznat, že by snad pro rytířský titul přestal být měšťan jeho poddaným. Tak to panu Zikmundovi potvrdil spravedlivý soud. Dva dny poté vtrhli na Nístějku správcovi drabanti a odvedli Magdalénu. Petr nebyl válečník, ale rval se pro ni ze všech sil, zasahuje pochopy vypálenými kachlemi. Ztloukli ho do modra. Uprostřed trosek zápasu osaměl s malým synkem.



Nazítří Magdaléna rozbila mísu o hlavu správce Zachariáše. Vykřikovala velikým hlasem a hrozila, že vyskočí z okna. Vystrašen ustal Zachariáš v dvoření. Nezbylo, než mladou ženu nechat pod zámkem v komůrce. Nebylo jeho vinou, že Magdaléna ochořela a zemřela na horkou nemoc. Sotva se ta novina donesla na starý hrad, Petr bez prodlení vyrazil k městu, kde svěřil Martínka na hlídání známé. Snažil se proniknout ke správci a vyhrožoval mu strašlivými kletbami. Dobrosrdeční lidé Petra odtáhli dřív, než ho dal rychtář zavřít do šatlavy.
O týden později našli správce v polích probodnutého nožem.
Zlé zprávy mají rychlá křídla... Když si právo došlo na Nístějku pro podezřelého z vraždy, našly stráže bránu dokořán a jizby prázdné. Bylo předjaří, vlhká půda, les ořídlý přestálou zimou. Petr s dítětem v náručí jim nestačil utéci daleko. Kdo by věřil výmluvám, že je nevinný, že se chtěl vyhnout křivému obvinění? Vzali provinilce bez milosti. Neohlíželi se na capartě fňukající pod jedlí a nesoužili se výčitkami, že je zanechávají studenému podvečeru.
Vrchnostenský úředník s několika konšely, rychtářem a písařem Petra přísně vyslechli. Hrnčíř se pletl v řeči a uvedl na sebe veliké podezření. Noc už trávil zavřený v kládě. Mrazivo a puch, jako když roztrhneš čerta. Někdo ze spoluvězňů úpěl, jiný chrápal. A Petr volal o své křivdě, přesvědčen, že není spravedlnosti pod nebeskou klenbou. Spát nemohl pro soužení těla i duše, pro strach o synka. Co bude dít jemu samému, ošklivo pomyslet...
"Nevřískej," zasyčelo z vedlejší klády. "Nehodí se mi, aby sem teďka někdo strkal čumák."
Petr stěží rozeznal, jak se v mučidle někdo hřmotný kroutí a svíjí, čímsi rumpluje a škrábe... Kovově to cvaklo, o zem zařinkl zámek a buchlo rameno trdlice. Šikula, jenž se osvobodil z pout, přistoupil k hrnčíři: "Ty jsi tu kvůli Zachariášovi?" Stín duněl chechtotem. "Přilípli ti mý dílo! Tak vozkouším, jak festovní je tvá lavice. Dlužím ti to."
Petr zesinal - a cítil, jak na zámcích jeho klády pracují obratné prsty s paklíčem.
"Hej, Mlačhubo, vem taky nás...!" šustilo kobkou.
"Na svatýho Dyndy!" ukázal jim fík. Postrčil ztuhlého hrnčíře a málem proti jeho vůli jej odtáhl ke stěně: "Vopři se! Potřebuju stoličku!"
I bylo psáno v městských knihách, jak se dva lotři vylámali střechou z vězení, a za tmy utekli z bran.



Kam jinam, než na Nístějku: pro pár hábů na sebe a trochu potravy, pokud zůstala ve spíži. I kdyby Mlačhubu dokázal udat, věděl Petr najisto, že právu by nešlo o to, kdo z nich dvou je viníkem, ale kdo zločin dozná. Dalo se čekat v úkrytu, až ničemu dopadnou pro jiný delikt, přičemž si třeba vzpomene i na Zachariáše - nejistá vyhlídka. Mohl taky lapku zabít z pomsty polínkem - nebo s ním začít loupežničit.
Petr zatopil v peci, Mlačhuba šmejdil po hradě a vybíral do rance vybavení na cesty.
"Sem makovec," vyprskl lapka smíchy, "co bych utíkal! Můžu se tu vopevnit s pár zkušenejma chlapíkama a rejžovat po vokolí. Však sem vojačil. Při dobrým vedení takový sídlo snese i oblejhání!"
Petr pomalu vstal a škubl pohrabáčem. Řežavé uhlíky se vysypaly z nístěje do kupky chrastí, plameny zadupaly a poskočily síní. Když hrnčíř vycházel z brány, vlály nad střechou šarlatové závoje. Mlačhuba pobíhal s vědrem po nádvoří.
Na pokraji lesa stála víla v myším rouchu. Držela za loket chlapečka s tváří zkrabacenou vážným zaujetím: cupoval praporce sojčího pera. Petrovi se zamžilo před očima, srdce mu klopýtlo.
"Potřebuješ se usadit," zaštěbetala víla jako pramínek deště. Mávla paží k severu, k hlubokým lesům, rašeliništím, k hřebenům výšin nad horním tokem divoké řeky Jizery. "Národ z hor, víly a skřítci, potřebují zručného hrnčíře."
"O jednom bych věděl," řekl Petr Hoděj.
S Martinem na ramenou odešel do příběhů, v nichž se k lidem přicházel ohřát vodník, po humně vlály klekánice a ve skalách kutali permoníci…



Ostatní tvorba Františky Vrbenské publikovaná v Divokém víně:
DV 133/2024: Hádej, kdo přijde na návštěvu
DV 132/2024: Romance rokoková
DV 131/2024: Jabloň se květem odívá
DV 129/2024: Nový rok a další
DV 126/2023: Závoj vloček, tanec světlušek
DV 124/2023: Dokud se nevrátí král
DV 123/2023: Podzimní víno
DV 122/2022: Kalendárium smutků a nadějí
DV 121/2022: Schovávaná
DV 120/2022: Stopy ve větru
DV 119/2022: Strom se květem odívá
DV 117/2022: Klenoty v dálavách
DV 115/2021: Zbirožská balada
DV 114/2021: Zázrak nesvatého Jana
DV 113/2021: Kočka v dobách antiky
DV 112/2021: Kočka v nejslavnější legendě