|
na další stranu
Františka Vrbenská
KLENOTY V DÁLAVÁCH
"Roku 1566 mohamedáni dobyli pevnost Siget: veliký strach a pokřik proti Turku vzešel. Všickni zemané a erbovní šlechtici musili táhnout do Uher."
Pan Balcar Hyršpergár z Kynigshainu byl stonavý, kostnatý a suchý jako borová haluz. Věci měl rád oblé, lesklé, silné. Svou paní Markétu – takové postavy, o níž její muž v noci ví, že vedle něj někdo leží. Koně s vysokou hrudí, širokými zadky a hřívami jako z hedvábí. Kulaté mince, co krásně hladí do prstů a zvoní jako andělské zpěvy. Zlaté boky jemně tepaných konvic posázených tyrkysy a rubíny, jež přivezl v mládí z tureckého tažení.
Z výpravy do Prus získal jenom pochroumané zdraví a zraněné koleno, které zatuhlo, až kulhal při chůzi, a zle bolelo, když se obracela povětrnost. Tělesné svízele překážely panu Balcarovi ve válčení. Zbyly mu však síly a čas na to, aby se šetrností a rozvážlivou snahou zmnožil zděděné jmění. Starobylý hrad Vartenberk pod pyšnými věžemi přebudoval za těžký peníz na útulné sídlo podle módy, s palácem zdobeným vzhlednými sgrafity.
O novou zahradu pečovaly Balcarovy čtyři milé dcery, buclaté po mamince: Anna, Mandaléna, Markéta, Eliška. Vedl je zkrátka, aby neplýtvaly penězi na parádu, a hleděl jim zařídit brzké vdavky. Ať se o každou postará pan manžel!
Pan Balcar stárl, vedl život účinlivý, střídmý a usedlý. Jen občas se mu snilo o mladíku, jenž vyjíždí po visutém mostě na vypůjčeném ryzáku - nejkrásnějším, jakého kdy měl, ohnivém jako touha jeho pána, nevráceném, ba dodnes nesplaceném. Z vysokých věží Vartenberka vlají pestré praporce, svět se otevírá, plný pokladů a lákavých dobrodružství, opojného nebezpečí bojů, pohádkové kořisti...
Pak se probudil, loupalo ho v plotýnkách a koleno jej trápilo.
Zřídka chodili hosté. Pan Hyršpergár nikam nejezdil a žádné návštěvy nezval, neboť bývají nákladné a nesou samé mrzutosti. Urozeného pana Zbyňka Berku z Dubé, zástupce vrchního velitele českého vojska, však pan Balcar vyhodit nemohl. Dávný známý dorazil na Vartenberk za líbezného podletního dne, kdy voněla sklízená sena a rozkvétaly plané růže. Zámek dosud dýchal čerstvým zdivem, malbami a naleštěným nábytkem.
„Svolali brannou hotovost v království českém, ve Svaté říši a v křesťanských zemích! Jeho Císařská Milost a mnohá znamenitá knížata osobně táhnou do boje. Všichni stavu rytířského, i ti nedávno povýšení, musí nastoupit do armády. Na jihu Moravy se sbírá vojsko, co nevidět vytáhne. Získáš kořist, pane Balcare! Konečně od tebe dostanu náhradu za ryzáka, co ti ho nebožtík můj bratr Zdislav před třiceti lety na věčnou oplátku půjčil, když jsi vyrazil na Turky ponejprv,“ vykládal pan Berka z Dubé.
Pan Balcar se ošil, až zapraskala židle. „Pan Zdislav by býval musel slevit,“ zahuhlal. „Ten ryšavý hřebec byl ohnivý, ale tvrdohlavý, čemuž nasvědčovaly široké líce. Při sedlání vyhazoval a trpěl kousavostí…“
Host vyhrnul ret: „Bratrův ryzák měl hrotité uši, dvě bílé ponožky na spěnkách, velké oči a dlouhou šíji - znaky nejlepších koní! Sám jsem ho kdysi zajížděl.“ Upil lahodného bílého vínka a smířlivě plácl dlaní o stůl. „Nemámím dluh, pane Balcare! Jen tě lákám, aby ses tažení nevzdával. Nejsi tak stár, vždyť jsme vrstevníci, a bývals zdatný válečník. Když sebou vezmeš obratného jízdního pacholka, aby ti chycené koně za bitvy hlídal, přivedeš si domů ještě skvělejší zvířata! A ledasjaké drobnosti se najdou, zlacené dýky, lžičky z drahých kamenů… Třeba sebereš i nějakou odalisku s boky ladnými jako tenhle džbánek!“ Pán z Dubé se dunivě rozesmál.
Pan Balcar zavřel oči. Chtělo se mu říci: „Jsem chorý stařec …“
Kývl jen, a vyprovodil návštěvu zdvořilým příslibem.
Příští noci Hyršpergár mnoho nenaspal. Vzpomínal na šarvátky, na chvíle, kdy mu srdce vzlétalo jak dravý pták a úžilo se napětím v soubojích. Bitevní vřava hustá jak šalše, kdo může, seká, rubá, stíná. Jednoho chlapa honíš, druhý mizera ti stojí za zadkem se šavlí - dorazíš ho, už k tobě mete další jako splašený. Na dýchnutí se nezastavíš, a hlavu máš jako na obrtlíku, abys nezahynul…
Pan Balcar dumal čtyři dny. Pak s těžkou duší sáhl do pokladnice, spočítal tolary a poslal pro lékaře, znamenitého mezi žáky mistra Paracelsa Bombasta. Prý se vyznal v alchymii a studoval arabské spisy. Pán na Vartenberku a učenec spolu jednali dlouho a ne snadno. Nebylo to však kvůli diagnóze a terapii, spíš pro honorář, jenž přivodil panu Balcarovi bolest hlavy. Medikus hbitě vyhojil migrénu růžovou vodou s kafrem; a odnesl si polovinu platu.
Učený lékař zůstavil Hyršpergárovi fiolku, v níž dutě žbluňkala hutná fialová kapalina. Páchla jak rasův pytel. Když ji pan Balcar ochutnal, praskalo mu v uších. Zamítnuv nápad nechat medikuse seřezat, zarputile užíval lektvar s myšlenkou na vyplacené peníze a ukořistěné turecké koně.
Po týdnu se narovnal v zádech a zmohutněla mu ramena. Po dalších třech dnech navštívil překvapenou manželku v její komnatě. Příštího rána se bez pomoci vyšvihl do sedla. Než přešla druhá neděle, ohnul železnou tyč jako stéblo. Čeledi padala čelist, když potkávala svého pána zestatnělého, omládlého a vlídného. Vzápětí o svátku Judy Tadeáše, omámen sám sebou, poslal lékaři zbytek sjednané sumy Služebnictvo pobíhalo po zámku a chystalo pána do války.
Pan Balcar hodlal vyrazit dříve a cestou do vojenského ležení navštívit pár dávných přátel, které z úspory času a peněz - i pro chatrné zdraví - neviděl kopu let. Do odjezdu zbývala jediná noc.
Aby se na putování dobře vyspal, pan Balcar zavítal do zámecké zahrady. Večerní povětří prosytily růže a rozmarýna, vlaštovky se s pískotem honily pod oblohou. Z kuchyně řinčely měděné pánvice a lákaly syté vůně, služtička popěvujíc zametala dvůr, ve stájích podupávali a broukali Hyršpergárovi nádherní koně. Dvě mladší dcerky si hrály s míčem, smích děvčátek poletoval jako barevné peří.
Tohle všechno bylo dílem jeho neúnavné péče...
Teplý soumrak zmrzl, ohluchl, zešedl. Červené světlo západu se proměnilo v krev stékající po pahorku, keře v nakupená těla a ztuhlé údy, křik ptáků v nářek umírajících.
Pan Balcar zvedl ruku, prsty mu zledověly a třásly se. Pomalu se otočil, a nemotornými kroky, jako by vědomí neladilo se vzpruženým tělem, vystoupil do svého pokoje.
Ráno zůstal Hyršpergár na svém zámku. Čtvrtý den přijel na pánovo naléhavé poručení medikus. Nové a ještě delší dohadování - až Balcar obdržel fiolu se žlutým nápojem. Druhý lektvar byl mnohem odpornější než předchozí dryák, ale díky té sloučenině zámecký pán opět zestaral. Stačilo si přičichnout, aby se mu tvář zkorutila vráskami.
Omluvil se panu Berkovi z Dubé, že pro sešlost věkem a nemoc nemůže táhnout na Turka. Delší dobu chodily od učeného lékaře listy se stížnostmi: pan Balcar opomněl uhradit elixír stáří.
Příštího roku v březnu, kdy se vracívají čápi z jižních krajů, jeden z nich zakroužil nad vartenberským zámkem a jeho pánům nadělil vytouženého dědice. Pan Balcar už dávno ani nedoufal... Dal synkovi jméno Kašpar, což značí „ten, kdo přináší poklady“, a byl tiše vděčen medikusovi a turecké vojně. Ale učenci nezaplatil.
Pan Hyršpergár zesnul pokojně, jsa zámožný a v nadobyčej vysokém věku.>
|
