literární časopis založený v roce 1964

Františka Vrbenská

PŘÍBĚH VELIKONOČNÍ

Pršelo. Botanikův svrchník nasákl jako houba. Pohodlné botky vrzaly, promočeny vydatným dubnovým lijavcem. Ze štítku čepice kapalo mladému učenci na brýle. Něžně objímal brašnu z voskovaného plátna, jež před přívalem vod chránila vzorky rašeliny. Objevil je v mokřadu na západním okraji vísky Unčín. Byly natolik zajímavé, že vlak mezitím opustil zdejší stanici bez něj. Další parní oř přikodrcá až ráno, na Velký pátek.
Ostýchavě zaťukal na dveře či okno u několika stavení. Zkusil i mlýn a neuspěl. Ani psí štěkot se neozval. Snad ho v zurčení krůpějí neslyšeli, v dešťovém závoji nepostřehli; možná sychravý šedý čas vstoupil do lidských srdcí. Jen babka, co přebíhala mezi kůlnou a zápražím posledního domku, se na pocestného zamračila zpod pytlové kápě. Ukázala za osadu, k troskám hradu Kyšperk.
Nohy klouzaly přírodovědci na mokré trávě, když minul starou cestu a šplhal vzhůru příkrou strání. Stmívalo se rychle, šero proměnilo ohlodané hradní věže v nezřetelná, zhmotnělá mračna. Rozum radil vrátit se do Unčína, znovu zkusit štěstí a přenocovat podloudně alespoň na seníku. Zvítězila zvídavost a malebné zříceniny, tak barvitě a vřele doporučené mladým přítelem Augustem Sedláčkem.
Tudy táhla vojska, marně dobývající hrad, zvaný Supí… Před příkopem uvízl i botanik. Nikoli však proto, aby se kochal znamenitým výhledem na luzný kraj, teď stejně skrytým nocí. Lávka přes černě zející hlubinu vyhlížela za deštivé tmy krajně nespolehlivě. Zašátral v kapse - sirky rozmokly.
„Líbí-li se vám, ctěný pane, vstupte za mého doprovodu,“ zaskřípěl člověk v temném plášti, pochodeň v ruce. Jako stín se zjevil pod branou a zdvořile pokynul.
Botanik zaváhal. Nebyl v jádru duše dobrodružným rytířem. Prkna lávky pod jeho krokem výstražně praštěla.
„Se mnou půjde!“ zahřměl druhý hlas, vysoká sivá postava chňapla botanika pod paží. Ten dotek studil víc než chladný vlhký vzduch, návštěvníka vlekl nad propastí příkopu.
Stísněn mezi mlčícími průvodci, bral se botanik stupňovitou cestou. Pak brána, za ní nádvoří zarostlé stromy. Skaliska trosek a hranatá věž. Dveře pobité železným kováním se otevřely samy. Točité schodiště stoupalo ke klenuté síni. Těžký vyřezávaný nábytek, žluté světlo a štiplavý pach svící. Prvý z tajemných mužů, temnější, starší a zachmuřený, rozlil rudou tekutinu do tří pohárů.
„Napij se s námi, milý hosti,“ hučel ten druhý, šedý a popudlivý. „Nebo máš strach z nás, či z vína?“
„Nač se bát jevů hodných prozkoumání,“ mínil poctivě botanik. „A vínko sice nevypadá na žernosecké, ale nevoní nejhůř.“
„Nejhůř?“ zaduněl šedý. „Pravá madeira, a zraje přes tři sta let!“
„Špatně jsi ji uložil,“ syčel temný. „Ztrácí sílu...“

Tři sta let odpovídá, odhadoval botanik. Náběrky košil a široké límce z kožešiny, barety a boty do kachních zobáků. Posun času? Sugesce prostředí? Elementální fantomy? Zajímavý fenomén! Má o něm zpravit pana profesora Friče? Přemítal, zatímco hostitelé se svářili pro jakost vina a zatuchlost ovzduší ve sklepeních na Kyšperku.
„Přál bych si u krbu usušit tornu,“ vmísil se učenec do sporu duchů. „Objevil jsem tu mimořádný druh rašeliny játrové, pánové, dovolíte-li, podívejte se, vlhkem zesliznatěla. Zajímavá barva, rudo-hnědá jak uschlá krev - nejspíše od železitých kysličníků.“
Pánové vycenili kostří čelisti.
„Cos uvrhl do slatiny, bratříčku Jane? Čí krev máš na rukou...?“ zasyčel šedý.
„Má krev to být,“ mrazil temný, „to bys byl rád! Bratrovrahu!“
„Tys zabil mne! Já ležím v rašeliništi!“
„Ale ty jsi bodl prvý! Kdopak mi přísahal zhoubu?“
„Upřels mi majetek, věrolomníku, prasečí hlavo!“
„Střelils na mne - a zapálils hrad!“
„Ten hrad se koupil za otcovy peníze...“
„Ukradls je, všechno zašantročil, s helbrechtnicemi propil!“
Botanik nebyl jist, může-li za to víno, nebo jej mámí jinak střízlivé smysly. Pánům šlehaly rudé plameny z očí, od zubů sršely jiskry, prsty seschlé a křehké jak větvičky se sápaly na hrdla.
Opatrně zakašlal. „Pokud bych mohl pomoci...“ pravil skromně.
Temný vytáhl očouzeny pergamen. „To je kupní smlouva,“ sípěl. „Posud sám, jestli jí můj bratr Zikmund dostál! Usmiř naši při.“
„Já nejsem právník,“ řekl tiše učenec. List jej pálil do prstů, pečeť žhnula jako uhlíky v krbu.
Vyzáblé čelisti výhružně zaklapaly.
„... ale mohl bych se poradit s některým z kolegů,“ dodal botanik hbitě.
„Přijď příští rok,“ řekl dutě šedivý. „Zas v čase Velikonoc.“
„...musí však padat déšť, či sníh,“ upřesnil temný.
„Příští rok ne, bude čtvrtý v řadě.“
„Ten další tedy a musí přijít sám!“
„Smí mít doprovod! Nebo ať pošle vzdělaného znalce zákonů.“
Seběhl po stupních věže. Bratři Glacové se Starého Dvora se uvnitř hádali, podél stěn se valil purpurový dým. Šlehaly plameny. Pach požáru dusil vědce až v hrudi. Zadní schodovou stezkou se vymotal z hradu, dál po svahu pak necestou, a nevadilo, že byla víc než klopotná.
Do vagonu nastupoval nevyspalý, promočený, zablácený, ale spokojeně třímající vak s rašelinou.
Prvý rok byl přestupný. Druhý nepršelo. O třetím výročí botanik našel přítele juristu, na poslední chvíli čímsi zaneprázdněného. Čtvrtý rok se ženil. Pátý rok byl zase přestupný. Při šestých Velikonocích zapomněl. Sedmý rok studoval v zahraničí; hradní přízraky se badateli mihly ve snách. Na osmé velikonoční svátky jeho synek onemocněl střevním psotníkem. Devátý rok byl přestupný a ke všemu nepršelo.
Desátý rok připravoval botanik rozsáhlou disertační práci o rašelinách. Vyšla následujícího léta 1886 v edici Archivu pro přírodovědecké zkoumání Čech. Je v ní psáno o kyšperské slatině.
Občas, za deštivých Velikonoc, z rozvalin obytné věže povstanou zdi hladké omítkou, žíhané osvícenými okny. Svárlivé hlasy zápolí o majetek v bezkonečné rozmíšce...