literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

PÁREK

Josef Váchal byl self-made man, staromódní vícebojař. Nic neuměl dokonale, ale uměl toho hodně – kreslit, psát, odlívat písmena k sazbě, sázet bez rukopisu, tisknout i vázat. Své knihy vyráběl nákladem do pětadvaceti výtisků a draze prodával fajnšmekrům. Krvavý román porodil v roce 1924. V roce 1990 ho podle exempláře uchovaného Národní knihovnou vydal nákladem 40 000 výtisků Jaroslav Horáček. Tím pádem založil nakladatelství, které pojmenoval podle Josefa Paseky, Váchalova alter ega v knize vystupujícího. Kniha začíná jako čtivá studie žánru krvák. Oslavuje poctivou lidovou četbu a kritizuje dobové poměry, které se (ne)překvapivě podobají těm dnešním. Po skončení studie začne autor spřádat absurdní storky, které začínají stejně rychle jako končí. Některé jsou historické, jiné soudobé a posléze se začnou proplétat. V jednu chvíli se vynoří literárně-provozní metanarativ, ve kterém Paseka medituje o peripetiích spojených s tvorbou přítomné knihy. Zastává všechny funkce ve vydavatelstvích rozdělené mezi více lidí. Není nikdo, na jehož platu by mohl ušetřit. Přichází za ním jeho milá s nevyžádanými korekturami, jichž nevyužije. Pro těch pár čtenářů mu to za to nestojí. Potřeboval by něco jiného – půjčit na papír, aby mohl pokračovat v rozvíjení svého spletence. Třetí reedice Krvavého románu (Paseka, 2024) je opatřena esejemi váchalovské kurátorky Hany Klimešové a ředitelky nakladatelství Anny Horáčkové. To je dobře, protože tom pánovi se čte ještě o něco líp než on sám, tedy jeho vlastní texty. V digitálním depozitáři UK je moc zajímavá třeba bakalářská práce o jeho vztahu s otcem, lyžařským průkopníkem Josefem Alšem-Lyžcem, bratrancem malíře Mikoláše Alše.

Utrpení knížete Sternenhocha napsané Váchalovým současníkem Ladislavem Klímou vydala Paseka jako svou druhou publikaci v nákladu 45 000 výtisků. Je podobně extravagantní a krvavé jako publikace první, ale Klíma byl na rozdíl od Váchala spisovatelem-specialistou. Parodoval formu, kterou zároveň ovládal. Jeho ctitelé tvrdí, že by měl být slavný po celém světě, ne jen u nás. I u nás vešel ve známost až po své smrti v roce 1928, kdy vyšlo Utrpení. To a mnohé další se dočteme v příjemně zelené ápětkové brožuře Ladislav Klíma v české kultuře (Univerzita Karlova, 2024). Sepsal ji absolvent bohemistiky a komparatistiky a gymnaziální učitel češtiny Matěj Klíma. Shoda jmen nebo příbuzenství? To se nedozvíme, ostatně pozoruhodné by bylo obojí. Klíma popisuje, jak Klíma debutoval v roce 1904, když mu bylo šestadvacet. V tom věku, ve kterém běžný člověk lační po uznání, vydal svůj filozofický spis Svět jako vědomí a nic toliko pod iniciálou L. Žádné kritiky ho neztotožnily, žádné ani nebyly. Měl přesně jednoho fanouška – básníka Otokara Březinu, který ho doporučoval, kde mohl, ale marně. Klímova motivace nebyla komerční, což mělo na jeho dílo pozitivní vliv. Na něj už méně. Ze své usilovné, vysilující práce měl pramalý užitek. Na konto svého debutu poznamenal, že nečekal fanfáry, ale aspoň že po něm někdo plivne. Ne že po něm neštěkne ani pes. Psy mimochodem stejně jako Váchal miloval.