|
na další stranu
Adam El Chaar
KONTRAKULTURA
Vždycky mě na té holce zklame to, co se skrývá uvnitř. To, co se skrývá na povrchu, vždycky evokuje něco úplně jiného. A tak běžím po plovoucích prazích těch povrchů, podle kterých se mimochodem jmenuje Praha, podle plovoucích prahů, které dřív byly místo mostu, běžím po nich, protože jsem nepostavil most, too busy burning it, abych přebrodil ten vnitřek, a neustále mě to táhne do něj spadnout.
Taky utíkám vstříc každé té holce, abych ji minul, přebrodil její vnitřek, sklouzl se po povrchu někam za ni, na další povrch, a taky proto, že když běžíš, tak prostě běžíš jako manický Ježíš, ten to uměl po vodě, aniž by se omočil, běžel, aniž by se otočil, běžel, protože věděl, že to, co je dole, je i nahoře, vnitřek ho nepohlcoval, neponěmčoval, v čuracím snu se nepomočoval, když nebyl tázán, nepoučoval, když nebyl tázán, nepodkuřoval, když nebyl tázán, nepodporoval.
Nepreferoval podvodné taktiky, hysterickou mantru před důvodně jasnými, jasnozřivě metalurgickými, krystalicky vykrysenými analýzami spektra brutlasitního jasu, který nebourej, jen nabourej, aby se zase zacelil, přirozeně v rovnováze s výzvami průměrného konzumerismu, amerikansimu, který tady prostě je a je to v pohodě, i když ne, protože jak chceš bojovat proti korporátní sociopatii jinak než adekvátní analogií, apatií, altruistickou ataraxií prubířské negace?
Topení konečně začalo topit, rozlévá se teplo, zima mě přestala hrotit, něco se vzteklo, peklo je velkou, vleklou větou, kterou nejde doříct, jen… Psaní? Přisání. Pasení se na samé podstatě. Puzení drzosti je v psaném slově všudypřítomné. Puzení k slovení, dění, kladení nálad. Zase to dělat ve věčných variacích. Psaní je, když neuneseš čas, vkládáš ho do patern. Zakládat ohně vidění. Vyhánět, vykládat, plýtvat papírem. Napodobit času plýtvání tvary. Taky trápení, činné trpení. Tím snadněji přitakat životu. Přikoktat po zmatené marnosti zatmění.
Skácel korzuje mezi stoly a propuká v dávivé smíchy. Mikulčík vykládá o svém výletě do Berlína v osmaosmdesátém. Všude se rojili drsní pankáči. O třicet let později potkával jen unifikované überhipstery. Rezignovaně odchází k repráku, kde má dýdžejský pult. Ohuluje to. „Elektroindustriální hudební směr, kterému je stylová promiskuita vlastní,“ musíme se od něj naučit s Aničkou nazpaměť definici jeho stylu, kterému říká drum’n’go. Teratrálně paří, pak to vypne.
Sugano se objímá s přítelem, mají na výletě svůj svět. Student fotky, se kterým jsem před chvílí mluvil o jeho sociofobii, čte moje básně. Anička se někam vytratila. Vrátí se jako ego. „Jak se ti líbí tvoje básně?“ ptá se mě provozní Ilona. Myslí jejich instalaci, jsou na stěnách kolem. „Moc. Tys byla vlastně svědkem jejich vzniku.“ Před týdnem jsem tu náhodou potkal Skácela. Zrovna měl plátna a já jsem zrovna měl básně. Teď visí na stěnách a já jsem básník. „A taky, že jsou součástí takové profesionální výstavy. Taková tady ještě nebyla, ne?“ „No, asi ne.“
„Vojto, mohl bys to zahájit?“ zařve Mikulčík. Řve asi minutu, dokud hovory v kavárně neutichnou. Spíš šokovaně než ochotně, každopádně úplně. „Kde to mám říkat? Tady?“ ozve se Skácel, který stojí uprostřed kavárny. „Začíná vernisáž, tak se ztište, prosím,“ žádá, i když ticho je. „Děkujeme. Vítáme vás v Loftu, teda Sklepě. Počkej, neotravuj mě… Mají tady dneska výstavu holky a kluci…. Teče mi mlíko po bradě, tak já nemůžu tady nic říkat. Žádné velké debaty. Ale poděkování všem, co budou spolupracovat… Dokud neumřou… A to jsou všichni, kteří jsou účastní.“
„Tak to jsem si přesně myslel, že tady Vojta předvede,“ řve Mikulčík. „Domluví Berlíňany, rozvěsí to tady… Kdo tady zná nějakého Japonce z Berlína? Něco se degraduje a zůstává degradativní obrázek v rámečku.“ „Trošku jsme to nasvítili,“ ozve se Skácel, „jeď.“ „Kdo nezažil Černobyl? Kdo tam byl fotit? Já vůbec nevím, jestli mluvím o tom, o čem to je, ale tak mi to bylo řečeno. Je to ve finále jak z Černobylu. Depresivní výjevy v krásných rámečkách. Jste ve Sklepě. To je jak v metru. Underground. Kupte si obrázky,“ volá Mikulčík.
Trapas, rozčarování, hate. Do potlesku štěká pes. „Já nemám nic, já jenom začnu vyhřívat,“ říká Skácel. „Teď vám pustím něco ze své zahrádky,“ říká Mikulčík. Na pultu rozdmýchá striktně rytmický dark beat. Meditační luxus. Anička na baru s barevnými Berlíňany a Zlíňany. Nasvícená, kontrastně světlá. Proč něco neřekla? Styděla se. Oni se taky styděli. Řekla to fotkama. Křehká. „Tak, je to ten underground,“ glosuje někdo.
Kývu na sebe do prosklené kukaně. Kavárna začíná zít prázdnotou. Odchází Goňa. Má splín, ale prý to bude fajn. Vesmír to myslí dobře. Baví se s Ditou. Ivanovski se nezdržel. „Hraje to normálně, není problém?“ ptá se mě Mikulčík a vrací se pštrosovat za pult. Odchází ta, co jsem se na ni musel dívat. Zpřítomnit něčí tvář do své neznámé mysli. Všechno je symbolické a archetypální. Bez dalších infiltrací.
„Pm-pm-pm-pm-pm,“ žbluňká Mikulčíkův beat jak placák po vesmírné placentě tvoření hozený přesně geometricky rovně, trochu šikmo. Ten student fotky říkal, že si vůbec nepamatuje lidi. A že je taky nefotí. Náměstí, metro, domy. Ale výstavy jsou o lidech. Svět je o protikladech. Osamělá erasmačka s pivkem datluje do ajfounu. „Pm-pm-pm-pm-pm.“ Chlastací beat ožívá, ty ho srážíš. Beat v tmách. Mikulčík dělá změnu. Stop existing and start living. Jde ke mně. Stojí nade mnou. Dívá se, jak píšu. „Píšu report.“ „Naslepo to piš.“
Dává tam trippy beat s funky vsuvkama newyorských zákulisních knajp. Neprojevovat se a jen být, zdánlivě nepřítomný. Ne zacyklenost, ale cyklizace. Objevuješ tu pravou. Kontrakulturu. Prosíváš vjemy, vzpomínky. Zůstává směs. Skrz čáru, noc vyřešit ten malý problém. „A je to tady zas.“ Robustní brouci rotují na slunci kolem neznámého cíle.
Zlínský park dělá hodně. Je to takové pulzující srdce. No, ještě bije. Řekla mi tmáři. Nejsem žádný světluškář. Zlínské vernisážní veselí. Správně rozparáděné kundy cucají sajdr. Jsem outsider. Drsný prs v ofsajdu. Taky jsem si trs. Dutá inkrustace. To je dobré. Optik Mezírka. Skácel promítá sochy na Januštici. Moje básně na stěně si nikdo nečte.
Psaní je zásadní. Každé psaní jeden krok. Psaní je předstírání, stylizace. Nemůžu bez předstírání nikoho oslovit, ba ani pochopit. S předstíráním mu zase nemůžu odpustit, že nerespektuje, nereflektuje moje ego. Skloubit obojí je nad moje síly, zdá se. Mé síly se slily ve víry vášně vyvanulé větry včerejšího beatu. Zprasily zítřek, řecký zásek na záchodě, zápach v ústech, ústup-úspěch.
Slovo je olovo, alterego. Myslet na to. „Můžu si přisednout?“ „Není tomu tak.“ Dnes objednávky na baru. Drink Restart v akci. Nemůžu myslet, ospalá flow. Nemůžu, no. Cítím se být Skácelem. Ašóka. Psát své elitářské řísy. Paražito. „Nechcete přisednout?“ „Ne, díky, my jsme normální.“ „Prosím?“ „Ne, my jsme tady v pohodě.“ „Ale cos říkala předtím?“ „No, říkala jsem, že v pohodě.“ „Neříkalas ‚my jsme tady normální‘?“ „Ne.“ „Vůbecs neříkala normální?“ „Ne.“ „Aha. V pohodě.“
„Čau sráči!“ „Čau. Jsem tě dlouho neviděl.“ „Jsem se teď vrátil po letech.“ „Zkama? Z Jamajky?“ „Z Prostějova. Takovou destinaci si nemůžu dovolit.“ „Proč? Za osm táců z Berlína.“ „No jo, ale ještě bych musel nakoupit gandžu. A už bych tam zůstal.“ „Čau Adame. Chci ti jen potřást rukou. Sorry, že musíš odložit pero.“ Možná říkala morální. My jsme tady morální. Výtrusy řísů.
„Jsem se toho Skácela včera úplně bála.“ „Proč?“ „Jak řekl ‚přijď za mnou dolů, já ti potřebuju něco říct‘.“ „V těch dveřích, jak jsem šel kolem?“ „No.“ „To řekl v pohodě.“ „Ale mě to úplně vyděsilo. Jak se na mě u toho díval upřeně.“ „Taky občas ňákou holku vyděsím. Teď jsem jednu vyděsil, když jsem jí dal růži na Valentýna.“ „Růži? To je fakt děsivé.“ „Ten Skácel tím asi myslel… No, to ti radši neřeknu.“ „Ale on je fajn. Až na tohle.“ „V něčem je dobrý. Jednou jsem si od něho půjčil prachy, a pak jsem mu je nevrátil.“ „Na to je dobrý, jo?“
Opadám. Jedu v prázdném kupé. Jsem zranitelný, neviditelný. Někdo si za mnou sedne. Nebo na mě. Bojím se jít na záchod. Bojím se mít názor. Bojím se mít zázvor. Bojím se být doktor. Bojím se adventní změny. Bojím se ženy. Bojím se žít. „Je tu volno?“ „Ne. Obsazeno. Ženo.“ Cítím se být kulisou. Cítím se chtít jí být. Jsem šatnářem VIPu. Jsem v RIPu. Va to?
Vyděsil jsem nesčetně dívek a žen dnes a denně. Některé jsem i nevyděsil. Ne, sluší ti to. Já jsem tolerantní. Lidi se stydí. Lidi jsou hrdí. Já dost zraňuju. Nemám oxytocin. Mám nicocit. Tichoksicht. Masodásně. Zištný beat. Myšlenka mimo. Zásek. Data flow lost. Loading courage. „Prosím vás, máte tu volno? „Ne.“ Někoho čekáte?“ „Jo.“ Komu vykáš? „Můžu platit kartou?“ „Jo.“ „Tak černý čaj.“ „Pin máte?“ „Prosím?“ „Padesát pět.“
„Můžu rozsvítit? Nevadí?“ Na světle se píše líp. Myšlenka se tříbí spíš. Dříví hoří slov. Ve tmě se líp jen tak myslí. O něčem fakt příjemném člověk psát nechce, protože na to musí myslet-dívat se a tím to plaší. Musí rozsvítit a postavit to doprostřed pozornosti. Před zraky všech. To se hezkým věcem nedělá.
Pobíhá tu špatně oholený pes. Jednu zadní má chromou, ale čile pobíhá. Lang se opírá o birell a baví se s No Neckem, který nic nedrinkuje. Kedar Dloreh kouří, zdraví a řeší v decentním hajpu. Technické potíže. Za pódium se promítá vibrantní ornament, prolnuté oválné útvary. Melodii podobnou With or without you provázejí další ataky na bubínky.
Ani o něčem nepříjemném se nechce psát. Musíme se na to podívat. Myšlenka je pohled. Jen pohled definuje příjemnost a nepříjemnost, mění je v přítomnost. Až do pohledu je vše jen dojem. Po něm psaní. Nebo život. Melodie přehlušuje moje myšlenky. Postpunkový popík z osmdesátek. Hymnus posttýdenního setkávání. Pak zase jen prostá místnost kecajících lidí.
Kedar Dloreh procítěně zpívá do mikráku ukrytý v davu. „Viděl jsem to v jednom klipu. Přišlo mi to srandovní, tak jsme to taky udělali,“ říká mi druhý den v páře. Nevšimli si ho ani lidi, kteří stáli vedle něj. Když jsem je na něj upozornil, začali se smát. Fakt to prožíval. Zbytek lidí si myslel, že zpěv je nasamplovaný. Přišlo mi to krásně nezištné, ale vlastně jen onanoval pro kameru.
Za kapelu dýdžej promítá zelené scény. Konkrétní vjemy jako keře a stromy nebo jen geometrické obrazce. Projekce tvoří polovinu zážitku z monotónního beatu. Kapela Bratři si pozadí zdobí minimalističtěji. Vjemují jen červeně svítící, chvílemi blikající tyčku. Kedar tomu říká komín. Působí jako hypnotický bod. Usměrňuje o něco tanečnější hudbu, než měla Opuka, přímo do davové hypofýzy.
„Líbí se mi, že u toho nemusím přemýšlet,“ chrochtá Luj. „To je u každé hudby, ne? Přeladíš na emoce a nemyslíš tolik.“ „Některá hudba právě budí k přemýšlení. Půjdu blíž.“ „Jo, sorry, tě zas nutím přemýšlet.“ „Ne, jen jdu blíž,“ opouští mě Luj. „Jasně, Luji.“ Vpluje do kotle přímo před Bratry.
Narušení ideality je esenciální. Maličká plážička mokne. Prvními návštěvníky jsou matka se synem v bílé košili. Hrabal mě provádí Provozem Hlubina na pokraji působivých ocelových monster. Malý sál má neomítnuté stěny z šedých tvárnic. Ze stropu visí kotva. „Ty jo.“ „Tady je k tomu i ovládání.“ „A funguje?“ „Ne.“ O patro výš prostorná kancelář, o patro výš chill-outová místnost s pohodlnými kancelářskými židlemi a stěnami pokrytými plátny. O patro výš střecha.
„Tady jsme to celé vymysleli. Udělali jsme si kafe a šli na střechu.“ Ve Velkém sále dávají nedávno releasovaný Psí ostrov Wese Andersona, který volí většina časných návštěvníků. „Tohle je sleva na audioknihu,“ podává mi vizitku, „potřebuješ ubytování?“ „Mám.“ „Kde?“ „V hotelu.“ „Aha. Adam nám píše report, tak na něj buďte hodné,“ instruuje prodavačky pásek. „Myslíš, že nejsme?“ nevinně na to jedna z dívek. Podtext.
Report možná potěší, možná ne. Neřeším, nechci přístřeší. Audioknihy nečtu. Ani nevím, co píšu. Vím jen, co nepíšu. Spíš takové storky, znáš to. Bezděčně se zabuším do hrudi. Přichází letně vyhlížející chlapec s baťohem. Zkouším mu selnout plus jedničku. Je to brigádník občerstvení.
Přichází Jan Těsnohlídek. Předevčírem mi na moje básně napsal, že obsah je super, ale hra se slovy ho ničí. „Takže odkřečovitět?“ „Jo, dobré slovo,“ on na to. On je mistr papíru, to bez diskuse. Moje druhé jméno je křeč. Není psaní druh křeči? Snad, ale papír musí mluvit, nesmím to být já. Chce to postprodukci. Nikdo není zvědavý, že jsem napsal báseň.
Jeho básně ale zas tak úplně nefungují mluvené. To moje taky ne. „To je až přidána hodnota,“ říká. Má pravdu? Editor Legalizace mi pošeptá, že Jaromír Typlt, který bude vystupovat v neděli, výslovně Inverzi zakázal, aby umístila jeho fotku s Těsnohlídkovou na jeden leták. Důvodem je tři roky starý incident, kdy Těsnohlídek před kamerou spálil Typltovu sbírku za to, že si moc hrála se slovy.
Spolužák z výšky Johnny mi kupoval zázvorová piva a povídal o tom, jak se vrátil ke své manželce po půl roce. „Dali jsme si pauzu. Měla nějaké psychické problémy. No, proto jsem si ji vlastně vzal, aby se hodila do klidu.“ Kolem šel jiný Honza. Posílal jsem teď nějaký nový text pro jeho kapelu. O holce, co se chce rozejít se svým klukem. Chce se rozletět a skočí z okna. Bývalý ji pak přijde navštívit do nemocnice. Ona se na něj usměje.
Kolem šel Kuba. „Pořád slepujete?“ zajímalo mě. „Pořád.“ „Já recykluju.“ „Pořád se ti líbí zrzky?“ zasmál se Johnny. „Jo, ale žádné v poslední době nepotkávám.“ V tu ránu jsem si jedné všiml stát ve frontě. Ukázal jsem na ni. „Moc vysoká,“ změřil si ji Johnny. „Taky mám rád, když je holka menší,“ uznal jsem.
Pak mě zatáhl do VIP sekce. Neměl jsem potřebný bílý pásek, ale on sebevědomě ukázal vyhazovačovi ten svůj a řekl: „On jde se mnou.“ Vyhazovač se tvářil napůl drsně, napůl ztraceně. Nic neříkal. Naznačil, že můžeme jít. Nehýbal jsem se, čekal jsem na nějaký hmotný popud. Johnny mě stáhl dovnitř. Smrdělo to tam masem. „Co je s tebou, Adame? Pročs nešel?“ hrotil to. Byl už trochu přilitý.
Každému mě představoval. Dřív bych ty drinky a jídla na stolech pohotově vybílil a bral to jako solidní základ pro kalbu, ale teď jsem jen nenápadně prošel kolem Johnnyho, který se zrovna s někým bavil, a prošel zpět těma dveřma. Vyhazovač mi je otevřel a podržel. Poděkoval jsem mu s úklonem a v sále pro normální lidi se rozhlížel po vysoké zrzce.
Kouřila venku, sama. „V kolik začne videomapping?“ otevřel jsem konverzaci.
Byla ze Zlína, bydlela v Praze a měla ráda Berlín. Bavili jsme se o všem možném. Pak se začala domlouvat s nějakým kámošem přes ajfoun a vyrazila do prostoru ho hledat. Nepokynula mi, abych se přidal. Asi počítala s tím, že půjdu, brala to jako samozřejmost. Dřív bych asi šel, ale teď jsem ji nechal jít. Splynula se skupinkou lidí, kteří vypadali stylově. Z módní branže. Ona byla taky nějaká modelka.
„Co tady bloudíš?“ zeptal se mě Kanár, kamarád z mokré čtvrti. „Nebloudím, monitoruju. Bloudím, když stojím. Pořád bydlíš v Řecku?“ „Ne, už pět let. Co děláš? Dáš pivko?“ „Nic. Mám bohatý vnitřní život.“ „Tos měl vždycky.“ „Jo, akorát už bez drog. Bez bab. Ale nebráním se tomu. Tomu druhému, tomu prvnímu jo.“ „Jo, chce to pak už trochu hlídat.“ „No, aby to mělo nějakou dynamiku. Ale ve stáří zase začnu. Druhá míza.“ „Přidám se,“ zasmál se Kanár. Příjemný small talk přerušilo zhasnutí světel.
Videomapping začal nápisem: „Omezení, omezení, omezení!“ Pokračoval sérií motivačních mott ve stylu: „Dělej si, co chceš. Fuck you, I won´t do what they told me.“ To se mi docela trefilo do pozornostní fáze, životní situace. Trefuje se mi tam skoro všechno, když se na to zaměřím. Zaměřuju se na to dost. Na to, jak to do sebe zapadá. Jet s tou flow, rozmělnit v ní smysly, aby vyniknul ten šestý, kterým je právě flow.
Nesmíte se snažit moc. Nesmíte se nechat rozhodit něčím, proti čemu začnete podvědomě bojovat. Nesmíte se moc snažit o tu svatou přítomnost. Ve své nevděčnosti jsem považoval videomapping za kýč. Pořád mě to táhlo za tou holkou. Po skončení stojím uvnitř opřený o zeď a podupávám si nohou, vlastně se třesu do rytmu samplů, bicích a saxíku. Ta holka je v čudu. Měl jsem za ní jít. Neměl jsem být tak hrdý. Je asi zvyklá, že se za ní chodí.
Usměje se na mě holka, která mě už dlouho od vidění zajímá a baví. Asi to ví. Usměje se na mě spolu se svým klukem a já na ně. Ne proto, že bych chtěl. Ten úsměv se rozlije jako flow. Kolem chodí další a další lidi, mám od toho úsměvu dobrou náladu. Vrhám ji na ně a díky tomu je vnímám. Láska je nejlepší zrak. Zázrak. Pluju s těmi lidmi, s nikým konkrétním, souložím s holkama pohledem a jim to nevadí. Naopak. Nikomu to nevadí, není to válka.
Akorát, jak jde čas, začnu si připadat divně. To je dobře, jinak bych tam zůstal navždy. Ta holka říkala něco o Bloku. Jdu se tam podívat. Proč? Potřebuju něco hledat, jsem hledač příběhu, nejde s tím nic dělat. Je to pud nebo výmluva? Výmluva je součást toho pudu. Je to život. Nemůžu se rozplynout v tom vesmírném vědomí samoty. Musím ho sdílet jako ty.
Sedí v Bloku u baru úplně sama a kouří. Je tam vstup. Požádám vyhazovače, jestli bych jenom nemohl promluvit s tou dívkou. „Nabídnu se, že ji svezu domů na Nivy, boháčské čtvrti s výhledem. „Vy jste bohatí?“ „Byli jsme.“ Dopije třetí víno, které ji vidím pít, je už trochu opilá. Vyhazovač na mě pokyne, že mám jít nebo zaplatit, tak jdeme. Ona zrovna ten vstup zaplatila, ale cení odvoz. Uctivě děkuju vyhazovačovi.
„Nechtěla bych být v téhle internetové době teenagerem,“ říká. A taky: „Teroristické útoky nejsou žádné riziko, když si vezmeš, kolik lidí se vybourá.“ „Čtu všechny články bez předsudků, bez názoru, abych je mohl pochopit,“ říkám. Na rohu si objedná gyros. Přistěhovalec jí ho udělá, ale ona ho nevnímá, nepoděkuje. Poděkuju za ni, uctivě. Usměju se na něj a on na mě.
„Češi jsou trapní. Pořád si stěžujou, že jinde je líp. Představujou si, jak je to v New Yorku úžasné. Můžu si zapálit u otevřeného okna?“ ptá se. „Ne. Co děláš zítra?“ ptám se jí venku u cigára. „Mohla bych tak v devět.“ „Domluvíme se napevno?“ „Budu to muset potvrdit.“ „Jasné. V Thajsku jsem se zkoušel párkrát domluvit napevno a nikdy ten člověk nepřišel. Vlastně jednou jo. Francouzka, která mě naučila na skútru. Ale pak chtěla být sama. Byl jsem najednou úplně sám. Poprvé v životě na skútru. V Thajsku.“
Přidá si mě do přátel. Doma se divím, když vidím, že si mě nepřidala, ale přijala. „Nějaká chyba asi,“ říkám si. Napíše mi, že jsem jí psal v listopadu 2015. „Co?“ „Ahoj Martino…“ Někoho oslovím na fejsbuku, on mě nepřijme, dva roky later se potkáme a přijme mě.
Mám rád, když do sebe něco haluzově zapadne. Mám rád, když si něco nepamatuju, protože si pamatuju hodně. Když jsem pil, měl jsem rád ten pocit z okna. Cestou domů mě staví měšťáci a testují na fet. Během osmiminutového čekání čumím na hvězdy.
Na knihkupectví Kosmas reklama na Kafku. Taky u nich mám knihu, kroniku okamžiků jako je ten teď. Mezi mnou a vším je šeď. Všímáš si toho čím dál víc, jak to mizí a míjí, čím dál nic. Pod Kafkou Potměšil s hláškou: „Knihy nám dávají další rozměr bytí.“ Lidi v La Fée povídají, přemýšlí. Můžeme to obřadně obložit brilantními šémy, jestli si věříš.
Zároveň víš, že vše je závislé na tolika proměnných. Jsem derviš, šáh, vidíš mi to na očích. Vím, že víš, a proto mrknu, povytáhnu koutky na znamení, že všechno je fajn. Počasí? Proč asi? Jsem tady v závětří, v zákopu války kypřím styky s opačným pohlavím. Opičíme se navzájem. Zájem-nezájem. Blízkost ženy, blízkost kosti.
Levituješ nad světem. Svědomí jde spát, svědek psát. Chceš se rvát do krve o život v její tváři, dokreslit siluetu. Všechno na ní je naučené, koupené, její život obsazený. Chceš ji osvobodit. Bojuje zpět, zbavuje tě myšlenek. Opírám hlavu o zeď, upíjím studeného zeleného čaje. Jdu srát. Spanilé hovno spadne, jako když sníh na jaře taje. Jako list hňápne do lázně.
„To ticho nemám ráda, jako by všichni poslouchali,“ mluví k němu o mně. Diví se, že se jí ještě nestalo, že by jí pokladní něco pochválila, že se to v Česku asi nedělá. „Asi má moc lidí,“ chlácholí ji on. „Asi,“ ona na to tónem, že to je život. Neznám kontext, ale trochu mi připadá jako učitelka.
Vortex mě nese na studentku, přišla zrovna zvenku vlhká. Nechám učitelku bez dozoru. Je z toho ještě víc nesvá, než když byla pod ním. Podivně dotírá na toho svého, jako by se chtěla schoulit pod jeho křídla, ale on žádná nemá. Je šílená, němá. Ta nová je výmluvná. Vsakuju její vlhkost do suché pózy autora prózy. Místnost se pomalu plní hlasy. K úplnosti.
Vždycky, když se moc řeší, je špatně určený problém. Moje oči v ní vidí goblén. Tak mladá, přesná. Sledovat ji zpovzdálí je the shit. Jak je něžná, jak mě nezná, jak vzlíná vinná přírodními silami. Jak je jiná, odhalená. Jak to není ego, nelpí na něm. Půvabná je to slovo, řečeno Sartrem. Červená se. To, co všichni chcou, je ona. Navíc vypadá, že chce i ona je – to je ta ingredience, sůl krásy – je vznešená, ale ne povznesená.
Nemůžu ji popsat, jak je přesná. Plní vesmír hlavolamy, jí dortík a občas se na mě podívá, jak se ptám, jestli jsme tu sami nebo dva. Jediná možnost, jak ji vyslovit, je ji oslovit, ale to dětské v ní zavání zlem. Moje výzva by padla příliš neobratně, moje kontraproduktivně konkrétní dospělost. Ve skutečnosti je to zlo, ta výzva. Zlo je skutečné, zlo je šance na konkrétno.
„Radši,“ řekne kámošce, zvedne se a odchází. Neřekne mi na shledanou jako ta rozvedená paní, co tam seděla před ní. Paměť-vědomí-démoni zapomene a zůstane jen tohle. Pořád nové.
BERLÍN
Hned druhý den ráno jsem nějaký zráněný. V nestřežené chvíli si na netu kupuju lístek zpátky domů. Jdu ještě s Filem na kafe. Je dotčený. Myslel, že tam budu aspoň tři čtyři dny. Jde na kafe s počítačem psát žádosti o práci. Byl teď chvíli muž na mateřské, jeho žena Manana pracovala. Teď si to zase otočí. Připadá si nezaměstnatelný. „Posledně jsem po osmi měsících dostal pěkný burn out.“
Mlčky kráčíme konstrukcí ulic. Míjíme obří grafiti na barácích. Malby tady neodstraňují nebo jsou snad i legální nebo pololegální nebo tak. Mlčíme. Immigration is not a crime. Fick neoliberalism. „Berlin,“ jmenuje se hipsterská hospoda. Svádím vnitřní boj a zároveň ho studuju. Ocenil bych radu, radost.
„Mně je to jedno, ale je to divné,“ říká zasmušile Fil. Ve Weddingu, kudy jdeme, jsou vždycky jen tak dva lidi, dva podniky na ulici. Přicházíme do nejšílenější kavárny, jakou jsem kdy viděl. Na zahrádce autobus se stolečky. Venku palmy a hrozně pohodlné dřevěné lavičky. Fil si balí cígo. V Berlíně si všichni balí cígo.
Sedí na slunku, já ve stínu. Kafe voní, z nedalekého letiště vzlínají letadla. „Reklama na dovolenou,“ glosuju. „V září jedu do Řecka s Mananou a Nýčem.“ „Do Athén?“ „Jo, na dva týdny. Řecko je v klidu. Mananin bratr nám tam zařídí vilku u moře. Vova dělá ochranku mafii, má přes dva metry a sto padesát kilo. Pak už budu muset fachat.“ Přichází grupa Albánců s ledvinkama jak z Kušturicova filmu. Pijou kafe, smějou se. Kouří normální cigára. V Berlíně všichni kouří.
Přijde chlápek s kamerou a chlápek s mikrákem. Natáčejí blondýnu s dobrou prdelí, jak pózuje talking. Vlezou do autobusu, popíjejí kafe a rozplývají se. Týpek s kamerou si stoupá na židle a ignoruje hosty, což je ještě jedna holka, která si tam kreslí. Z vedlejší haly, kde probíhá mistrovství Evropy ve fotbalových nožičkách, hlavičkách a tak, začne hrát Deutschland über alles, což tomu všemu dodá surreálný břink.
„Dobrý Kubrick,“ komentuje kameramana Fil. Vyptám heslo na wifi a stornuju jízdenku. Fil jde pro Nýčeho do školky, přisednu za tou holkou. Jsem unavený a ona hodně rychlá, takže si říkáme jen slogany. Přisedne k nám produkční od těch filmařů a ptá se, jestli nám nevadí, že budeme v reportáži o cool místech v Berlíně. Odpovídáme, že nevadí.
„Adam and Lorane spoke here,“ napíšu na stůl její tužkou. „Napiš taky nějaký street art,“ vyzvu ji. „Heavy brain, greate energy,“ napíše. „V tom greate na konci nemá být to e,“ upozorním. „Sorry, já to tak píšu,“ omlouvá se. „V tom případě to tam má být,“ já na to. Zasměje se. Loučíme se objetím.
Jdu a je mi horko. Prý jsou tu nějaká jezírka. Zahlídnu ukazatel na Plöztensee. Ptám se na cestu. Nikdo nerozumí mojí výslovnosti. Až když řeknu swimming, řeknou: „Ah, Plécnzé!“ „Yeah, Plécnzé!“ „Plécnzé, Plécnzé,“ snažím se osvojit si ten bizarní přízvuk. Baví mě lidi, když vysvětlují cestu. Plécnzé mám v piči, chladí mě společnost. Když je člověk schválně sám, nejvíc ji ocení.
Sympatická paní, taková Joplinka. Roztomile vysvětluje, zavírá u toho oči, roztržitá, srozumitelná. Jakmile se někoho zeptáte na cestu, ten člověk to okamžitě pojme jako svůj úkol. Vloží se do toho s takovou angažovaností, až vás to někdy obtěžuje. Musíte tam stát a sledovat, jak řeší svůj problém, ne váš.
Pak takový sympatický místňák. Člověk si uvědomí, že nemusí vůbec vytvářet nějakou umělou toleranci vůči nějakému národu. Prostě jsou lidi, kteří vám sedí a lidi, kteří ne. Lidi, kteří vám sedí, jsou všude stejní stejně jako lidi, kteří ne. As simple as that. A zároveň je málo lidí, kteří vám sedí úplně, ale to už je moc matika. Tenhle týpek mi celkem sedí. „Have fun,“ loučí se, čímž mě znervózní. U Plécnzé to pochopím. Je tam kýčovitá, narvaná pláž. Plécnzé je oplocené, placené. Fun.
Sednu na lavičku vedle holky, která čte se sluchátky v uších a paranoidně se po mě ohlíží. Je mi horko. Jdu do vedlejšího parku, kde je parádní tráva a stín. Zuju boty, koukáme po sobě s nějakou černoškou. Chvíli chci jít za ní, ale pak si lehnu. Splín, spím. Probudím se do Berlína, na prstech štípance od komárů. Jdu k Filovi, což vůbec není můj styl. Většinou splynu se štrýtem, ale v poslední době je mi líp v nějaké konverzaci. Lidi jsou cesta. Když nemám jinou energii vlézt do cizích člověků, než ptát se jich na cestu, musím vyhledat nejbližší domov.
Filův byt je v nejvyšším patře na Groninger štráse 48. Sednu si na gauč. Ptají se mě s Mananou, kde jsem byl. „Daleko, na Plécnzé.“ „To je dvacet minut.“ „Šel jsem oklikou.“ Je tam Nýče, jejich dítě. Nýče je jeho kmotrovské jméno ode mě, Fil totiž studoval filosofii. Objevuju cestu v tom být s nima, v přítomnosti u jejich berlínského každodenního života. Není ani dobrý ani špatný jako každý každodenní život. Je to satori stereotypu a stereotyp satori jako každý život.
Venku zapadá slunce, což je vždycky uklidňující. Kecáme s Filem, žereme meruňky a pijeme senču. Řeč přijde na migraci. Jeho máti na poslední návštěvě řekla Nýčemu, aby netančil na arabskou hudbu, která se romanticky linula zvenku. Fila tím prý zhnusila. „Cti otce i matku,“ já na to. Fil se stal otcem, jeho hlas zhrubnul, ale i zněžněl.
Obývák vyplňuje vůně nádherné marihuany z květináče na balkóně. Vzorek s názvem Think different. Fil ji zalívá s příměsí hnojiva, aby co nejvíc zhulovala. Nýče ho napodobuje se svou dětskou konví. Fil mu říká, ať nechodí na balkón. Když tam vleze popáté, tak ho seřve. Nýče řve, chtěl jen být jako jeho vzor. Pak rozbije sklinku na víno. Fil mě s ním vyfotí.
Nýče uslzeně poslouchá můj zpěv Candy says. Po dlouhé době někomu zpívám, ale stejně se nemůžu zbavit pudu být zpět v nicotě, nic neřešit. Přitom řešit všechno jako Češi migraci, když tu není. V Německu je a nikdo ji neřeší. To je jediný způsob, jak něco přestat řešit. Musí se stát, co se řeší.
Jdeme ven jako za starých časů do nějaké knajpy ulicemi Weddingu, které jsou plné migrantů, a ty to vůbec neřešíš, protože ten problém zůstal doma a taky to není tvůj problém, jestli to teda problém je. Problémy vždycky zůstanou doma. Venku to protáhneš, necháš jít, odkotvíš pohybem, přijdeš na nové myšlenky a čím dál, tím líp.
Chvíli to trvá, řešíme dál, ale je to už spíš takový fajt. Fil je zacyklený. Tím nechci říct, že já ne. Mluví o morálce, že některé věci se prostě nesmí, že by se všechno smělo, kdyby člověk byl jen dobrý, ale člověk není jen dobrý. „Já nejsem jen dobrý!“ zařve.
Nýče má období vzdoru, tak se asi vypořádává s rolí autority. Oponuju, že poznání je možné jen s láskou, že jen láska umožňuje poznání, což ho vydráždí k hejtu na duškovské kecy, ale já jsem to myslel jen tak, že člověk může něco poznat jen, když to nesoudí, odsudku nadřadí poznání té věci. Že by tedy Fil měl nechat máti s jejím názorem, když ona nežije v Berlíně. „Ty teď ale taky vnucuješ svůj názor,“ on na to.
Ze slepé uličky nás vysvobodí až ta knajpa. Je nádherná, lehké žluté osvětlení, hladina hovoru ani hlučná ani tichá, plná konzistentních skupinek mladých lidí kultivovaně se o něčem bavících. Sedáme k baru, splyneme ve šmírovacím rozhovoru. Sledujeme lidi a popisujeme je, teda pomlouváme. Je zábava mluvit o nich před nimi česky. „Ta má dobré žádné kozy. Where are you from?“ „Here. Berlin.“ Fil pije pivo, já nic. „Jsem v knajpě, kde by ti to slušelo,“ píšu Adéle.
Druhý den prší. „Ideální počasí na Neukölln,“ čte mi Fil myšlenky. Jedu tam metrem za dvě osmdesát. Vystoupím na Hermannplatzu. Procházím se kavárenskou čtvrtí. Narazím na kavárnu, kde jsem loni chvíli psal, na křižovatce Hobrechtštráse a Sanderštráse. Chvíli chci psát, ale pak to zavrhnu. Psaní je projekce do budoucnosti. Chci jen rimbaudovsky jít dál. Jediný problém je, že není žádný problém. Nikde se nezastavit, nic nekupovat, následovat nic do extatických komnat. Konat jen další krok, nechat se konat budoucnost.
Jdu a v hlavě si prohlížím Adéliny fotky z fejsu, které jsem shlédl skrz Filův profil, protože můj blokla. Ty fotky mě splavují do zapomnění všeho ostatního, do fejsového zapomnění, fascinace. Jdu pryč z Neuköllnu, nezajímá mě. Máš mě ráda? Rady kamaráda, zrady, vnady, dva v mé hlavě, v mé hlavě se to nějak stáčí, stočí, stéká. Stačí. Lehnu si na ochoz řeky. Slastně teče. Z kapsy mi do ní padá pět eur v drobných.
Každá rada marná, mraky mění tvary. Teď je to pes, teď a tady. Co dál? Za chvíli už ne. Město měst. Berlín, Praha, Zlín. Chčím, kde chci. Nejlepší falafel na Kottbüser Tor. Podnik se jmenuje Marouch s fotkou Bejrútu v třicátých letech, domácím ayranem s mátou a dvěma vyklidněnýma týpkama, přestože tam je plno, nebo snad proto.
Jdu. Myšlenky úplně selžou, ale ani na chvíli nepřestávám věřit na zázrak stoku, iniciace, indicie, inscenace, scénář. Kašlu na Kreuzberg. Minulost nás vede do budoucnosti, svádí zpět, ale zároveň navádí vpřed, když si včas všimneme. Totálně mě uchvátí paneláky mezi Kreuzbergem a Alexanderplatzem. Natáhnu se mezi nimi na chviličku na lavičku. Lavička je mystická svatyně městského tuláka. Poslouchám řev arabských dětí.
Jdu dál chladivou zelení, z pravých úhlů šedých paneláků sálá něco svěžího, živého. Lidi, zelené balkóny. Na jednom se pohupuje hipík obklopený rajčaty do kytarové verze Imagine. All the people sharing all the world. Démonický pohled Němce v teplákovce. Něco řekne německy, rozhodím rukama. „You´re just walking,“ usměje se. „Yeah.“ V duchu mu děkuju, vystihl mě, dal mi smysl. Všiml si, že nikam nejdu. Nechci nikam jít. Teda chci, ale jen domů. Ale přesto chci jít. Ten rozpor.
Vyjdu z paneláků k nějaké divné budově, monument s betonovými pruhy. Zpod země vyrazí řeka, zaleskne se, zastudí, přítomnost vody. Napravo uvidím dominantu Berlínské věže. Divná budova je Židovské muzeum s bezpečnostními rámy. U ní zahrada, vlhká. Usměju se na prvního člověka v Berlíně. Je to starší gay. Jdu do zahrady, kde ho uvidím průhledem tím betonem. Zamávám na něj. On poměrně toporně na mě a vydává se za mnou. Netečně pokračuju jako nedostižná víla do berlínské galerie s nadrženými hipstery kupujícími poslední kus tlusté publikace a artové pohlednice za euro.
V noci píšu Adéle, že budu druhý den v Praze a že mě musí někam přijít obejmout. Letenský metronom na půdě domácí. Moje já se potácí, tvoje přichází. Jsi hezčí než to, co bylo, než ty fotky na fejsu. Jsi hezčí, než jsem myslel, že jsi. Jsi hezčí, než hvězdy v noci, když padne tma. Jsi hezčí, než všechno, když běhám nahý po nákupech vjemů. Jsi hezčí, než všechno, protože to dáváš do pohybu, protože na tebe u toho myslím, protože na tebe u toho čekám.
Za barem Lodi na Letní Letné si dělá vrásky, ráda si je dělá. Je v tom dobrá, být jen nevýslovná, neutrální váha, duch, žena obnažená na Neptunu, daleko, nestřežená, nedostižná, výživná, tajemná, jasná. Spěcháš vlakem okolností, co tě zmostí k nevinnosti Ní. Ale když k něčemu utíkáš, utíkáš i od něčeho. Je to tah, který kličkuje. Flow je přímák. Tah se snaží o upřímnost, ale motivuje ho předsudek zisku – to, co si myslí, že získá.
To, co opravdu může získat, míjí, protože Risk je zisk. Flow je upřímná. Vlastně není upřímná ani neupřímná. Upřímný může být jen někdo, kdo je neupřímný, jak říká Sartre. Flow je, you know. Proč preferujeme tah před flow? Protože potřebujeme potvrdit svou svobodu. Získaný zisk musí být můj, ne free. Vlastním, tedy jsem. Potvrzení svobody je předsudek zisku – komplikace.
Komplikaci chceme, potřebujeme ke komunikaci – sebe, druhé, schéma, drama, mapu, distinkci, rozptyl, paskill pokoutního vědění. Opravdovou komplikaci vidíme v risku přijmout přítomnost, která se nám jeví jako Samota. Vyhýbáme se jí jako upír světlu – tomu, co je Teď, realitě, nevýslovné praxi, od které všechny teorie jen odvádí a odráží, i tato, jako by se bytostně nešlo vyhnout projekci do Potom. Ale to je jen zvyk, slabost.
Zatímco rozkolejenost mozku je všeobecně přijímaná a sdílená, spontaneitu stigmatizujeme jako zběsilou a zhýralou, i když může být konstruktivní, geniální. Náš splihlý holobeat vzrušuje frenetické chtění. Ujišťujeme se o oproštění už v příští surreálné sensaci. Pořád dál, nekonečně, nevědomě, nevyřčeně řetězeni pryč.
Třeba není zrovna dobře, ale dobře není tady a tady je jediná možnost. Fanaticky hájím tady. Aktivně držím pasivní pozici křečovité lásky proti drtiflow ega, které říkám tah. Tah je zmámený touhami, myšlenkami, které přistupují až navíc k touhám a myšlenkám flow, které jsou v pořádku. Všechno je v Pořádku.
Problém nastává až v sekundární vlně, aditivním nárazu, odrazu, který ruší spontaneitu, i když je sám svým způsobem spontánní. Je to past. Obojí je flow – tah i flow. V ma(lově)rnosti světských smyslů ji ale dělíme na preferovanou a zlovolnou. Zákopová válka přechází v totální. Poslední pozici sebe držím za každou cenu, až je ze mě jen zmatený kámen, jak říká Topol.
Tah symbolizuje, ztělesňuje, realizuje psaní. Je plné kliček a komplikací. Nese ho neviditelná flow. Tah psaní si dává magický úkol flow zkrotit, přivést na svět. Pod kamennou tváří psář stváří fatální tvary, sváry srdečného zrcadlení. Snoubí v sobě slabost i sílu fascinace snem, podléhá efemérním svodům. Lapený v sobě objevuje úchyty na stěně ducha, pojí se se světem znovu stvrzenou, znovu vrstvenou kontinuitou. Intenzivně ji obnovuje v nevýslovném požitku, ke kterému slova přistupují jakoby navíc. Nechává se unášet okamžikem k sobě od sebe, na dno ven. Zkrátka je vidět.
Vidíš a cítíš se společností v sobě, pohybem ve strnulosti, lehkostí v těžkosti. Oživuješ se ze zkamenělosti vlastního života, na chvíli vítězíš. Čím byla zkamenělejší, tragičtější, tím je to teď lepší. Stay beta, blaženosti dostup v sebekritice, která tě zbaví posledních pochyb o své vhodnosti. Ne snad dobrosti, ale upřímnosti. Nakonec v ní odhal největší faleš ze všech.
Najednou se ze vší té svátosti vynoří ego. Láteří a troskotá v útesech tvého studu, který je pýchou, jak říká Sartre, vyvrženo z neudržitelnosti své flow, která byla předstíráním. Předstíralo upřímně, myslelo, že ho to zbaví viny. V upřímnosti neupřímnosti se chtělo ospravedlnit. Ochotně se odhaluje v rýmech, stejných písmenech na začátcích slov, významových ekvivalentech, ekvilibristice karikatur, svastikách stereotypů.
Vlastním neuměním mutuje v ignoraci a nudu, doufá v poslední naději na ospravedlnění – humor. Jen ten je v tom všem špetkou flow – šémem svobody. Funguje jen nechtěný, a tak je nevinný. Opravdová radost nedělá ničemu zadost. Nejsi něčím, čím si myslíš, že máš být – na co poukazují tvoje kličky a stud, co jen neustále otrocky doplňuješ a naplňuješ. Nekontrolovatelný smích. Přes veškerou snahu, nebo spíš právě pro ni, unikáš vlastnímu poznání. Ožíváš.
Poučky hoří tváří v tvář konfrontaci v každodenním sexu energií, polétavém vidění, v květu pouště únikového beatu. Slova jsou komety na obzoru zmaru, orbitu zmatku. Pohled je tekoucí tma. Nedává to mysl. Život je všechno, co je. Čeho ses bál, byla iluze. To, cos chtěl, byla iluze. To, co si myslíš, že je dobré, je... Iluze. Slepota je bystrozrak mýticky se manifestující jako jednota.
Po všech těch filosofických válkách opravdu jednoduchost. Pach masa, sektářské násilí, ještě nezaschlý křik dětí. Symbióza, hegemonie splavuje křehká data, hrady z kostí a plastu. Bluestruny kvílí, mediální realita s sebou bere svět. Napodobuješ její idiomatickou synchronicitu, seriálové plynutí, pnutí.
Zahoď vše a zachraň, co se dá – to Venku, viditelné, divitelné. Svár nech, neživ, zacel, nech růst, nech jít. Nestresuj se tím, co bude, stresuj se tím, co je – tím se stresovat nejde, protože se to stresuje samo, presuje do forem improvizace. Teď je jen dojem, představení, protože není oficiálně. Nikdo to neví. Leckdo sleví a nechá se zapojit do hry o Tajemství.
Za jak dlouho si uvědomíš, že jsi tady? Možná nikdy, možná dřív. Uzavřen v hlavě, dostaneš se ven polibkem, výstřelem. Změna marná jako úsměv pádu do tmy. Ještě ne, ještě Jiné café, jiný čaj, jiná servírka, jiné pohyby, jiná pohoda, jiná proměna prudění v přijetí, jiná hudba to vysvětlí.
|
