|
na další stranu
Adam El Chaar
JAMAJKA
Odpanit, odstranit, kolorit, jaro, žít. Žít je třeba k přežití. Vidím holku, připomíná mi tebe. Je krásná jak nebe. Znáš to. Svou krásou tě jebe. Neposedné vlasy ji obtékají a moje myšlenky jakbysmet. Nevím, co v duchu říct dřív. Zmenšuju se a zmenšuju. Všimne si mě, zůstane pohledem. Usměju se, ona taky. Zázrak života. Pak už za mnou chodí častěji. Utíkám se do psaní. Je moc, má podvazky na dlaních. To jsem nežral. Na jedné černé krajky, na druhé decentní bondáž. To neznáš. Rozšafně se směje, pohodlně usazená. Na jednom koleni roztrhnuté rifle. Žlutý svetr s přilepenými vlajkami nějaké tropické země na každé koze, asi z ovoce. Hned o vlku, hned o voze. Zpívá My Bonnie, že se to dnes naučila. „Proč to řešíme?“ ptá se zrovna, když mě to napadne.
Je celá v barvě, celá v tvaru, celá něco připomíná. Něco ve mně ožívá. Není to jí, ale vším. „Půjdeme si zapálit?“ rozzáří se. Zůstane po ní prázdná židle, stěna, řeřavá vzpomínka. Už není o čem. Na zdi španělská vlajka s nápisem Game over, vedle ní ta katalánská z třásní. Opodál česká s nápisem Life is hard and then you die. Nad její židlí umělohmotný tácek od mraženého kuřete s nápisem Asi ne a cedník s kosočtvercem. A další šílenosti, další lenosti.
Dál šedostí, věrností. Tok pokory, okrový démon, abstraktní teror tužby. Váza dechu, umlčet múzy. Paprsky vědomí spalují tělo. Teorie všeho. Všechno je podvědomé, podprahové, nevyhnutelně tekoucí, točící se ke střetu, setkání, zániku, záblesku Amora tmy, smísené s letními smutnými stíny bez hnutí stálého zkaleného spěchu hledání solidní múzy k solitérnímu zániku v prachu pláže. Plavat, snít, sexualizovaně spát v robustním Míru atomických nápadů, šelest na srdci Božího vědomí, nezákonně snít o Ráji, od kterého se vzdalujeme chyceni proudem spolu se vševědoucími rybami směrem k tušenému zázraku.
„Co vám je? Ze mě? Já jsem dneska úplné sluníčko,“ usmívá se, když je zpátky. Mám pocit, že všechno právě začíná. Další rok. „To je tak maličké, mám pocit, že už to ze sebe nikdy nesundám,“ dívá se na svou rukavici a s veselou posedlostí přiráží, pruží na židli v lotosovém sedu, udržuje dobrou volbu a před ní stojí ananasový bazén se žlutým brčkem. „Ananasový džus je dobrý na sperma. Fotíme kameny.“ Chytám její rytmus, chtěl bych s ní do něj dovádět, vyrábět, pět My Bonnie. Myslím, že se přede mnou předvádí, podvědomě, cítím se volně. Jak ji získat? Proč ji získat? Kdy a kde? Co je to získat? Splašit, vyprášit, naprášit to na ni? Zrušit něco z té volnosti. Expanduje prostorem. Není tu nic, než ona. Její pohyby, všechno, co dělá. Směřuje do budoucna, na Zéland, na Mars nebo je přenáší sem nebo je to minulost. Koncentruje, napíše, nasype si na ruku cukr a líže, doplňuje sladkost. „Všichni jsou nasraní anebo smutní, že?“ Na obalu mobilu nápis kokot. Free.
„Já třeba nejsem lechtivá, když jsem nasraná.“ Přichází Nela, legitimizuje mě. Jdou kouřit se zrzavou bohyní, která přisedla. Zrzavá bohyně blokla moje klanění. Možná bude řečeno, že moc koukám. Moc mastodontně, moc meta, moc mocichtivě, moc sugestivně a vůbec. Moc ji mám rád manickou, divokou, a jak klesne do způsobnosti v pravý čas, je to půvabné k pohledání, pohledné k ohledání, pod jamajským sluncem bílou košili a pod ní? „Říkals, že přestáváš pít.“
Podvazek na ruce zachycuje oko na prostředníčku. Vypráví historku. „Můžu se podívat? Prosím, prosím.“ Fakt mi tě připomíná. S bohyní se neznají, seznamují se. Nechávají kolovat sračku (jak to nazval on) spolužáka se spirálou v uchu. Přesedne si mezi něj a druhého, už ji nemám na ráně. Přichází Domča s panem Hrábě, psem, kterého našla v Karpatech. Chodí kolem a vrtí ocasem (ten pes). Kundy ho hladí.
Pod Neapolí je zatopená sopka. Kdysi vybuchla a vyvržený prach zahájil výhyn neandrtálců. O pět tisíc let později definitivně zkapali na Gibraltaru. Zrz je prý gen po neandrtálcích. Zase prý vybuchne (ta sopka). Na stole Ádvojka s tématem Radikální ekologie. Bohyně odchází. Tužba, bezpředmětná, proniknout k ní až bude ve fázi D. Detonace, detox, disciplína. Dát, co dát jde. Jít do boje znamená znát jména nejistoty. „Teď jsem přišla na další toxické slovo, ale už si ho nepamatuju. Já vám zahraju Imagine. Imagine there’s no heaven. It’s easy if you try. Pojď sem,“ volá na Hráběho. Hladí ho a on jí ocasem zametá kozy. „Dáš mi ještě pusinku? Dám. Mad dog tvýho beatu.
HOLKA, KTERÁ SE MI LÍBÍ
Dívka v čepici se psem, její kamarádka vybírá hadry z ajfounu. V druhém rohu lesba s holkou, která se mi líbí, se nad tím ošklíbá. Dívka v čepici se na mě divá, posledně jsme se eyeovali, nic víc. Mám rád být nepopsaný list, čisté projekční plátno. Užívám si to. S Ježíšem. Jsem tím. Až když mám ožít, začnu se pitvořit.
Smyslně hladí psa, pusinkuje ho. Jde na záchod, kámoška psa hlídá. Psisko je neklidné, ale dá se ukonejšit. Lesba se ošklíbá čím dál víc, čerpá z toho ventil svého zájmu o holku, která se mi líbí. Překypuje normu. Můj i ten její. O tu holku. Která se mi líbí. Hodiny jsem ji hledal na Fejsu. Sedí ke mně zády naproti lesbě a oknu s holým kaštanem a předjarním zintenzivňujícím se sluncem rozlitým jako mléko s medem, lepkavým.
Pes setrvává ve fontánové poloze, panička ho fotí. Smějí se. Degradují šelmu na objekt kavárenského veselí. Holka, která se mi líbí, se lehce natočí na stranu. Její hezký profil, oblé prso. Jak vrátil bys to rád. Nějak netradičně se dotkl. Obnovit archetyp v nové nuanci.
Lesba ví, baví se o škole. Mají obrazného psa, kterému se hihňají. Týpkovi, co nemá nějaký enzym a opíjí se z chleba. Holka, která se mi líbí, je netrpělivá. Pokukuje po hodinách, poklepává prsty s šedými nehty po opěradle. Hladí si konečky vlasů.
Neklid je sexy. Myslím na ni, hledím. Stereosociální nádech, za oknem vznešeně začíná léto. Co s ním? Svit, druhý jarní den. Před rokem přesně jsem se vracel z Thajska. Teď přespaný, zdál se mi sen. Byl jsem unesen a nějaký malý kluk mě chtěl zabít. Zdrhl jsem a vylezl barákem na půdu, dostal jsem se do jiné dimenze. Byli tam policajti, ale nešel jsem za nimi. Bál jsem se, že jsou s ním spolčení. Zdávají se mi výpravné sny. V tomhle mě hrál Vietnamec, se kterým jsem včera viděl film.
Moc všechno vím, vážím. Můj život je vážný. I teď je všechno přesné. Při nádechu mě bolí lopatka. Dva týdny chodím v jarním ohozu, ale byly ještě mrazy. Překlenout to, už ho vrazit. Zakleknout na splín. Změní se něco? Jsem měsíc bez netu doma. Něco ve mně se zpustle ukojilo nebo naopak devótně zaneprázdnilo. Možná obojí. Objímání pomáhá. Srážení nebo smiřování protikladů. Srážení smiřování. Pokusy, reakce.
Požitkářsky se hrabe ve vlasech. Chtěl bych tu ruku zkrotit, zkroutit jí ji za zády a usmát se na ni v tom šoku. Ve vší počestnosti. Je třeba se hroutit. Hroutit se do sebe, dopředu. „Ty jsi ale prodejný pes.“ Ty se psem odchází, nezdraví mě. Můj psací komunikační kanál je čistě duchovní. Prý děsivý. Duše děsí lidi, kteří nevolí. Volím nevoli.
Disproporce, distrakce nepřítomností. Mají příjemné, přízemní zájmy. Řeší náboženství, jako by to byla mana. A učitelky. Lesbin hlas se vzdouvá k tajemným hyperbolám. „Měla jsem kámošku, jmenovala se Jessica.“ Vypadá jak Stephen Hawking v Teorii všeho. Drinkuju do jejich keců hořký Darjeeling.
Přichází pár. „Kam?“ ptá se žena. „Mně je to jedno,“ odpovídá muž a myslí si, bůhvíjaký není demokrat. Drhnoucí trubka se rozkvílí, nervous riddim. Kde je linie? Pojímám podezření, že tu neumývají hrnky. Co bude dál? Co bude dál? Bořit-pokračovat. Jsem vypnutý, vypsaný. „Je nějaké jiné slovo, které to vystihuje a já ho neznám.“ „Mně přijde, že jsem od základky hrozně zblblá.“ „Na základce jsem ani nevěděla, že existuji věci jako slohový útvar.“
V polední době vždycky rychle zjistím, kdo mi koho připomíná. Šablonizace. Lesba připomíná incestního týpka ze včerejšího filmu. Lesba se na holku, která se mi líbí, dívá defétně. Nikdy se nedosměje pointě, už vymýšlí další svod. „Na co myslíš?“ ptá se jí holka, která se mi líbí. Něco, cokoli, jen ne furt fascinovaně prorážet čas a chytat se jeho mandal a cyklických percepcí. Nějaký pat-fet. Možná je to samo fet. Vytloukat fet fetem vede k patu-propasti. Správné uvědomění-rozhodnutí vede k propusti-splavu-správnému stavu. Kde nalézá se zdviž?
„Je fakt, že opit se můžu zítra. Zítra bude fajn.“ Bořivé břemeno psaní, nekonečná potence mysli. Jak se vzdát a nezničit? “ Lesba sní jak básnická socha. Holka, která se mi líbí, si odskočila. Nejlíp mi je, když moje ego dá pokoj a jsem bez něj. Bezelstnej. „Takže tak,“ říká lesba. „Jede to ve čtyři nebo za deset minut,“ říká ta šik. Něco napsat znamená něco nechat být-jít. Není nepřátel, jen nepřátelských transkribcí.
ČTENÍ
Za oknem svítily Jižní Svahy a autobusové i vlakové nádraží. Vlakové ve Zlíně nestojí za řeč. Navázal se mnou oční kontakt šedivý pán s mladistvou figurou a cigaretovým odérem. „Vy jste ten Milan?“ zeptal jsem se, neguglil jsem ho. „Já jsem ten Milan. Můžeme si tykat?“ zeptal se jako typický novinář.
V čele místnosti seděl na bubnovací krabici Majk. „Co teď děláš?“ zeptal se mě. „Na volné noze.“ Zní to líp, než nic. „Ani nevím, kdy jsem tě naposledy viděl,“ vraštil čelo. „No jo, zestárli jsme,“ přitakal jsem při tom pohledu. „Hodně diváků,“ poznamenal jsem ironicky. Dovnitř proudili senioři rychlostí asi tak jeden za pět minut.
„Který ty jsi?“ zeptal se zpěvák, „budu hádat. Stanislav Špaček.“ „To poslední.“ „Elchár?“ „Jo, Elšár se to čte.“ „Proč se to tak nepíše?“ „Tak se to píše, když to není důležité.“ „Proč?“ „Lidi pak nejsou zmatení.“ „A proč jsou jinak zmatení?“ „Protože tomu nerozumí.“ „To nevadí, ne?“ „Potřebuju být srozumitelný.“ „To jo, ale ne, aby tě to nějak devastovalo.“ „Jestli ti připadám zdevastovaný, tak sorry.“
Za stolem vedle kapely seděla Zdeňka Ungerová. Jeden z autorů zemřel, zbytek se vymluvil. Posadil jsem se do poslední řady. „Mohl by sis jít sednout tam dopředu za náma?“ přišel za mnou Libiger. „Je to nutné?“ „No, bylo by to fajn. Abych tě pak nemusel vyvolávat. A budeš tam dobře slyšet kapelu.“ „Tak jestli je to nutné, tak jo,“ vstal jsem. „Ale jestli s tím máš problém, tak samozřejmě nemusíš,“ mírnil emoce.
„No, radši bych tu zůstal, jestli nevadí,“ posadil jsem se zpátky. „Lepší by bylo, kdybys byl tam. Jestli s tím nemáš problém.“ Asi viděl, že s tím nemám problém. „Ne, v pohodě,“ zase jsem vstal. Vydal sbírku básní, které napsal v Indii a píše do iDnesu. Vždycky jsem přemýšlel, jak jde dohromady básnické střevo a novinářské ego.
Přišel Kovanda, Libigerův coworker z Herberku a zlínský literární fotr. Na gymplu jsme s ním měli besídku. Po ní jsem mu chtěl dát přečíst nějaké svoje básně. Odmítl je se slovy: „Z úcty k vám si je nepřečtu.“ Libiger přednášel vtipné aforismy Osvalda Hozy. To byl ten, co zemřel. Kovanda vstal a řekl: „Můj nejoblíbenější je: „Fantazie je věc, kterou si neumím představit.'“ Lidi se zasmáli.
Libiger usedl po mé pravici a readingu se zleva ujala Ungerová. Ročník osmdesát čtyři jako já, píše od dvaceti čtyř a má dvě děti. Publikovala na Písmáku a Totemu. Už ji zvali do Prahy, ale odmítla. Správný čas prý přišel až teď. Po jejím přednesu zahrál Nadměrný náklad. Pak na mě přišla řada. Zaklekl jsem do startovacích bloků a čekal na výstřel. Měl jsem povídku Vakuum, která vyšla v Textech. Po tom, co jsem ji tam poslal, jsem ji ještě proškrtal. Oni ji pak otiskli tak, jak byla. Četl jsem.
Nebyl jsem vyndaný, obutý. Nebyl tam nikdo, do jehož ucha bych stočil proud. Jako bych čural mimo pisoár. Čtu hodně, soustředění mám, ale jen v duchu. Hlas pokulhává, neintonuje. Bylo to dlouhé, takže jsem spěchal. Kovanda se zvedl a zamířil ke dveřím. Libiger se ošíval. To mi působilo drobná zaškobrtnutí, ale doběhl jsem. Na konci jsem viděl text jako poprvé, objevil v něm nové významy a souvislosti. Dával smysl tak, jak byl. Včetně pointy: „Ale to je jenom momentální procit.“
Vzhlédl jsem. Jedna paní do mě s úsměvem vhlédla. Ilustrátor publikace nevesele, ale uznale pokyvoval hlavou a roztleskal to. Přišla knihovnová hosteska dát mně a Ungerové růži. Vrátil jsem se do poslední řady. Přišla za mnou stará paní a stěžovala si, že to bylo moc rychlé. Nemohla udržet myšlenku. Omluvil jsem se. Týpek s plechovkou piva řekl, že by tomu pomohl dobrý editor. „To může být jen takhle nebo vůbec,“ řekl jsem na to s novou jistotou.
S růží budím pozornost. Cítím se jako někdo, kdo nese růži dívce. Takový je společenský tlak. Vzbouřený výkonem, překonáním pokračuju. Vracím se do univerzitní knihovny plný života. Pořád tam sedí. Sednu si tam, kudy půjde, až půjde. Dám jí tu růži. Jde. Věnuje mi pohled. Usměju se, ona se zamračí. Po těch hodinách za počálem se asi nedokáže usmát. Zase sám. Nevystoupil jsem. Nešel jsem do toho. „Co mám?“ ptá se máti, když jí zamávám růží před očima. „Nic. Merci za to, že jsi.“ Hladím psa.
SVOBODA BLOUDIT
Moc na jedno použití, moc myslíš na to jedno. Bloudit ulicemi sem a tam v zjihlém vlhku volného sedmnáctně listopadového večera. Kdo, když ne my, kdy, když ne teď, kde, když ne tu? Netušíš, kam jít, ale tvé kroky kráčí. Nakonec dokráčí k domnělému cíli. Uvrhnout kauzalitu opět v otázku, v ukázku. Doplnit si znalosti svých vylhaných konstantních konstelací a vykřičet je do světa. Teď, teď a teď. Už jsi za vodou a kloužeš po zmrzlých kalužích svých detailních nálezů.
Nedokážeš opustit. Abys mohl odpustit, musíš taky napustit. Všechno je jen situace. Chovám malou syna mojí sestřenice a ona se na mě usměje. Jen trochu a jen na chvíli a je to moc dobrý. Usínám nad klávesnicí v krizi svých intencí, dlouholeté, vlekoucí se. Tam venku je všechno v pohodě. Tam venku je všechno, a proto nemá cenu cokoli měnit.
Začít je vzdát to. Všechno je vzdát to kromě bezedné flow. Beze dna, beze dnů, bez DNA. Soumrak tvých snů a nadějí tady na klávesnici. Prsty tančí, drancuješ myšlenky svých starostí, ale za tím vším je skrytá radost a hra jen nachystaná vyrazit zpod tvých nehtů jako pološílený zázrak.
Jen je nechat, přestat drancovat ty myšlenky a naděje a popisy děje. Blížím se k semaforu a zdravím jednu holku. Napadá mě, že dospělý člověk nezpychne, ale zpsychne. Dívá se na mě její kámoška. Líbí se mi. Ptal jsem se té holky v chatu, proč je tak bezohledná. Vůbec se nedívá kolem sebe, jako v tunelu. Ona na to, že se soustředí na sebe, že se stydí. Něco v tom smyslu.
Seznámila se se mnou ona. Když mě oslovila, pořád opakovala, že má mánii, tak jsem se jí pak v chatu zeptal: „Co mánie?“ „Není,“ odpověděla. Napsal jsem jí, že to nebyla mánie, ale Filmovka. Nechám je jít a jdu dál sám kolem Katovarny, Bloku, Pštrosa, Retra a Archy. V multikině se rozhoduju, jestli jít na Ligu spravedlnosti.
Hraje tam Superman a Batman a taky jedna kočka, ale nejdu na to. Nejdu na to. Stojím tam a dívám se na trailery. Kolem jdou nějaké holky a já si představuju jejich životy. Přijdou mi docela prokouknutelné. Jsou to normální holky snažící se have some fun takhle v pátek. V takový zvláštní pátek boje za demokracii a svobodu.
Představím si, jak by bylo fajn s nimi promluvit a dojde mi, že celý život jenom inscenujeme situace, které nám přijdou, že by bylo fajn je zažít. Honíme je až zpětně. Je to ten rozdíl, když chci napsat nějaký článek a když jen tak píšu. Když se snažím zapamatovat si nějaká slova, nějaké významy, abych je pak použil, a když se jen tak odevzdám nějaké flow. Jenže jedno bez druhého asi nejde.
Je už pomalu devět, v butikách budou zavírat. Jdu kolem jednoho, vysává tam nějaká kočka. V těch butikách pracujou jenom kočky. Panuje tam taková luxusní atmosféra. Ta kočka se sklání s vysavačem a je jí dokonale vidět pod blůzu, setrvám tam pohledem. Eviduju. Teď si to v pohodě vybavím, jako by se to právě dělo. Jdu dál a už to neřeším.
Všechno se musí stát právě v tu chvíli, aby se to mohlo stát. Všechno se tak taky děje. Když se ale snažíš podle toho žít, působíš jako šílený herec, protože to nejde žít, jde to jenom snít. Jsi totální snílek, který se snaží prohlédnout skrz zastřenou oponu svého vědomí, budoucnosti a minulosti. Někdy to dáš, ale druzí to moc nedávají, protože oni takhle nepřemýšlí. Chovají podle intencí a kauzalit. Ty tvoříš selektivně-esteticky omámený představou.
Jdeš do postele. Jako bys ještě byl tam venku, ale je to úplně bez stresu. Začne se ti tvořit DMT, halucinuješ překrásné děje. Všechno začne být prapodivně příjemně vyhrocené.
Vezeš se. Je to brave new world, ale není to realita. Není to ani sen-realita, je to kino. Je to jako realita, realita je taky kino. Kdo to režíruje a proč? Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? Asi my, asi já. Je já nebo je jen my? Je jakési my, ale kdo je ten druhý? Já jsem ten první i ten druhý nebo jsi ten druhý ty? Kdo je ty, kde se tu vzalo a proč je to pořád někdo jiný? Nejlepší by bylo, kdyby to byl pořád nikdo stejný.
|