na další stranu
Michael Lorenc
ZAHRADA
I.
Zelená kra,
houpavé moře pod ní,
zelená karta kry
v nachové trávě vodní,
nehraje kriket ker,
karta kry bez her taje,
z kraje kry v oslnivém slunci
červená vlajka vlaje.
II.
Jak zářivá je zahrada
v podzimním slunci,
jak třpytivé jsou mokřady,
písmo s ptačí interpunkcí,
jak je krásná přítelkyně má,
zakletá v slunečnici
v rohu zahrady!
III.
Všechny zahrady světa
jsou zahrada jediná,
nabádá k mlčení,
vábí k zpěvu,
Adam má Evu rád,
jenže pod jabloní,
kde všechno začíná,
rozhoduje had.
IV.
Má hlava hlavatka
uprostřed oceánu
písní,
z reaktoru rána
vynoří se panna,
jakou sis vysnil,
zlatá rybka z akvária
zazděná ve skle,
tanečnice z Ria
zasklená světlem.
V.
Stromy,
letící alej snů,
letí mi v ústrety
jako kdysi ty,
letí
ústím šepotů,
včely k česnu
úst,
zatím jen ve snu.
VI.
Zahrada
pod okny z ledových skel,
zubatá jak známka na dopis,
pochmurná jak soudní spis,
mnoho místa pro lidi
a málo pro sochy,
za zahradou skála
jako rozzuřený býk.
VII.
Zima čistí barvy,
jaro sytí larvy,
podzim, v sistrech listí svist,
léta léto učí číst.
VIII.
Každá zahrada je květná,
větná stavba,
rozpraskaný ret,
v každé zahradě žhne vzletná
myšlenka
jak v ocelárně tavba,
jehlan vět.
IX.
Každá zahrada má svého
Adama a Evu,
každé pohoří se pyšní
svými vrcholy,
každé povodí má svoji
Vltavu, či Sprévu,
každou zahradou se belhá
Ahasver o holi.
X.
Stromy platí listím
za sluneční svit,
platíme životem
a čekáme
na příchod důvěryhodné bytosti,
která nás provede
všemi zahradami světa,
sledujme stavebnou činnost
rostlin,
těch zelených kostlivců,
vždy se někdo vybarví
na večírku pro nezvané.
|
