literární časopis založený v roce 1964

Michael Lorenc

Jiří Anderle: Hra pro 122 osob
1974 suchá jehla, mezzotinta, 63 x 49,5 cm

OKNA

I.

Za oknem strom
nasvícený zářivkou,
může to být
Neprašova socha,
rozvětvený drát,
může to být přelud,
přízrak nebo pták.

II.

Příběh roste z jádra,
prostor ze skořápek.
Za oknem paneláku
nějakej chlápek
klečí na ženě,
pěstmi ji bije do spánků,
pak rozepne poklopec,
už to není jeho věc,
žena si umyje
obličej od krve,
ještě chvíli tančí
v tichu holých stěn,
pak vyskočí z okna
jako z okna vlaku,
dopadne na dvorek,
kde ten chlap močí,
leží,
jako by spala,
seběhli se k ní,
už nedýchala.

III.

Odstoupil od okna
a zmizel za závěsem,
vychovaný sadistou,
šílený z šikany,
léčený děsem
nevěřil, věřil, nevěřil,
že přeloží do češtiny
žargon vrabců na římse...
Zřejmě si myslel,
že letí na Tahiti,
když vyskočil z okna
a zabil se.

IV.

Ještě včera se smála
mým nejapným žertům,
dnes spáchala sebevraždu,
poslechla hlas shůry,
jak je pořád krásná
v kontejneru prosektury,
ještě včera se smála
v říši maňásků,
dnes se smála smrt,
zapomněla jako na smrt,
že i ona jednou
zemře na lásku.

V.

Otevři okno,
hlubotisk noci,
ptej se,
na všechno se ptej,
odpovědi přijdou
v podobách přízraků,
přijde i žena,
co nemá obličej,
vykloň se z okna
k psům, kteří nekoušou,
k něčemu mimo fotbal,
mimo reality show,
vykloň se z okna
k něčemu mimo děj,
k něčemu, co ještě
není na prodej.

Zkus žít.
Zkus se nezabít.

NEVÍM

Nevím, kde jsi,
v jakých rovnoběžkách žiješ,
na jakém kopci,
v jakém údolí,
nevím,
jestli mě zmáhá touha,
nebo nostalgie,
nevím,
jestli jdu do vsi,
nebo do polí,
nevím,
jestli jsi severní,
nebo jižní pól,
nevím,
jestli srkáš,
nebo chlastáš alkohol,
nevím,
jakou preferuješ
erotickou hru,
nevím,
jestli tvůj manžel
bere viagru,
a i když nevím,
jestli vůbec jsi,
obcházím pochybné
i dobré adresy.

NÁVRAT CITU

Odchází tma, jako by kdosi odloupával
ze střechy spálený perník,
vstávám ze snu, ale hlava má
je kámen na letišti nevědomí.

Vítr už rozkýval stíny,
ale hlava má, ta nemá, co by uspala,
na všechny strany se domy otvírají,
na jedinou kloní.

KVĚT

Četlas mi z knih,
už nevím z kterých,
ze slov je sníh,
ze zámlk beryl.

Tvůj hlas zněl nade mnou,
hostitel, nebo host,
ještě dnes, carevno,
žádám tě o milost.

Četlas mi verše,
suť dávných hvězd,
z tvé mluvy vzešel
květ hudby mámivé.

ČERNÉ DIVADLO

Po obloze
plují rudé mraky,
za obzorem pod červeným
sluncem plují taky,
v mrtvém moři reklam pluje
modrá planeta,
uvízne jak lebka v bledé
dlani Hamleta?

KDO

Kdo proskočil oknem,
vrátí se dveřmi,
kdo bouchl dveřmi,
vrátí se, věř mi,
kdo přichází s dárky,
odejde s prázdnou,
kdo odešel, jakoby
odešel dávno.

SVATAVĚ

Nauč se myslet
na jedinou věc,
zbav se všech forem
povšechnosti,
vnímej, co napsal
básník Palivec
a vybičuj mysl
do krajnosti.

DĚVČE

U žehlicího prkna,
sama rozpálená
jako žehlička,
vyžehlí ještě mnohá
pomačkaná sukna,
než z ní bude žena,
jakou kreslil
Kremlička.

NEDĚLE

Padající list
v úplném bezvětří,
skořápka ticha,
výletní loď,
loudavou lanovkou
výprava na Petřín,
z mazlivé milenky
nerudná choť.

POLITICKÝ PROJEV

Povedená skeč
v zavedeném šantánu,
leč není to řeč
bible, ani koránu.

POSLANEC JE ČLOVĚK

Poslanec je člověk,
který se rozhoduje
podle svědomí
své strany,
poslanec je člověk,
který bude jednou
pohřben u zdi hřbitova,
nebo bude někde
někým zahrabaný.

POLITIK

Podavač ručníků
v dámských koupelnách,
vydavatel knih,
které nikdo nečte,
jediný příjemce
humanitární pomoci,
spolutvůrce epochy,
která nemá cíl,
interpret otázek,
které nikdo nepoložil,
samozvaný sexuolog,
který ještě nesouložil.

ZLATÁ SVATBA

Nejsem parkoviště
pro starý kraksny,
nejsem vrakoviště
pro tvoje haksny,
nejsem ani doskočiště,
nedrž se mě jako klíště,
neskuhrej jak básník.
A příště
napřed zhasni.

VEŘEJNÁ ZAKÁZKA

Ing. Škoda,
ředitel Vodovodů a Kanalizací,
tedy spíš kanalizací,
jelikož nám tady
teče smradlavá voda,
odborník v oboru tekutin
tekoucích zezdola nahoru,
architekt fontán
z výlevek a kanálů,
nám přestaví obecní
vodovod na čističku
odpadních vod.