literární časopis založený v roce 1964

Filip Machač

Jiří Anderle: Osvícenci
2000 akryl na bavlně, 180 x 135 cm

PORTÁL CHRÁMU

Můj dnešní spolupracovník, rodilý Sicilián, mi řekl, že vše, co existuje, je jen v tvojí hlavě.
„Jen v tvojí hlavě,“ zdůraznil a italsky teatrálně se přitom tloukl pěstí do hlavy. Pak řekl, že vše je vůle boží a že vše je od Boha. Zeptal jsem se ho, jestli i prachy. Řekl mi, že prachy si vymysleli lidi a tím to všechno zkurvili.
„Můžeš žít v lese a žádné prachy nepotřebuješ, ale jakmile vstoupíš do města, tak tě ten zrůdný systém pohltí a ty musíš shánět prachy na bydlení, na žrádlo, na děti. Máš děti?“ zeptal se mě.
„Nemám.“
„Já jo,“ řekl on a dodal: „Je to divný svět.“
Vzal ze země své páčidlo na bourání, já si vzal své páčidlo na bourání, přiblížil jsem se ke zdi staré psychiatrické léčebny a začal tu zeď bourat. Všude byl prach. Ta rouška, co jsem vyfasoval, byla totálně na hovno. Pálily mě oči od skelné vaty, která byla všude kolem.
Pak mi ještě řekl, že na co člověk myslí, to se mu děje. Nerozuměl jsem tomu, protože jsem nijak vědomě netoužil bourat starou psychiatrickou léčebnu a dostávat za to podělaných osm euro na hodinu.
Den před tím jsem četl Lacana. Tvrdí že existují tři světy, které mají úplně jiné uspořádání- svět symbolický, to je svět řeči, svět imaginární, to je svět tužeb a svět reálný, to je svět reálných věcí. Svět imaginární se vždy vztahuje ke světu reálnému. Člověk hledá v reálném světě to, co ho uspokojí, ale nemůže to najít. Je to jako tragický sisyfovský komplex. Možná, že právě tahle mezera je pramenem života. Život je mezera, předěl mezi tím, co chceš a tím, co nemůžeš najít.
Tragika prostoru mě obepíná a prach mě škrábe v krku a oči mě pálí od skelné vaty. Bourám zdi staré psychiatrické léčebny a ve skutečnosti jsem jen v mezeře života, v malé skulině předělu mezi tím, co chci, a tím, co nemůžu najít. Když Sisyfos přestane tlačit kámen na vrchol hory a zastaví se, tak ho kámen silou přitažlivosti zavalí. Pokud se mezera života oddá síle přitažlivosti, nastává chaos, smrt, nicota. Je to jako hra mezi svátostí popření a svátostí mezery, přijmutí.
Odhazuji své bourací páčidlo ven z okna staré psychiatrické léčebny a přijímám podělaných osm euro na hodinu, protože ji za deset minut uvidím u chrámu v centru města, protože jsme domluveni, protože nenápadně levitujeme ve skulině, v malé mezeře.
Stála před portálem chrámu a kouřila. Přišel jsem k ní, podívala se na mě.
„Mein Vater ist heute gestorben.“ (Můj otec dnes zemřel.)
Podíval jsem se jí do očí a řekl: „Was soll ich sagen?“ (Co mám říct?)
„Sag nichts,“ (Neříkej nic) odvětila a típla své cigáro. Celý večer už o jejím otci nepadlo ani slovo. Dělala, jako by se nic nestalo. Možná, že se skutečně nic nestalo. Život je jako mrknutí oka ještěrky, blesk, který se snažíš zadržet. Dnes letí zpátky do Gruzie pohřbít svého otce, kterému každý měsíc posílala peníze na morfium, aby netrpěl bolestmi.
„Zatímco ze dna tůně životu vládnou utkvělé hvězdy."
Sníh pokrývá střechy Freiburgu. Je to jen o tom zachytit energii každého okamžiku a přijmout ji, zpracovat. Jakmile začneš přijímat energii okamžiků, které již odešly, tak hladíš kočku proti srsti.
S. mi včera řekla, že občas ztrácí sama sebe, ta ztráta je jako omdlení, upadnutí do mrákot nicoty, smrti. Thanatos a Eros jsou dva konce kruhu. Jdeš, jdeš, stále jdeš, pro ráno osiřelý. Ve špinavý hospodě dáváš smysl nesmyslu. Úplněk semele, smyje sličné sny, když psi otevřou oči.