literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Vejlupek

Jiří Anderle: Appassionata humana (Čtení novin)
1990 olej na plátně, 75 x 90 cm

O LITERÁRNÍ ZÁVĚTI SOLITÉRA ČAPKA-CHODA

Literární publicistika (neřku-li věda) se problémem literární (rozuměj filozoficko-umělecké) závěti Karla Matěje Čapka-Choda nijak zvlášť sofistikovaně nezaobírala, a pokud přece aspoň několikavětou vsuvkou, panuje shoda na tom, že takovou závětí může být a také prý jedině je román „Řešany“, v němž hlavní postavou je umělec Vilém Rozkoč. Toho - žižkovského bohéma – již známe z románu předešlého („Vilém Rozkoč“, Pražská akciová tiskárna, 1923), v němž prochází jaksepatří peripetiemi své rozporuplné existence: nadaný umprumák – flákač – sukničkář – vykradač tvůrčích nápadů a plagiátor – tvůrce umělecky hodnotného díla – „všivák“ - ředitel kamenické dílny – zavržený manžel – opuštěný chuďas – opět tvůrce hodnotného díla – stipendista v Paříži. Život tohoto Rozkoče, toť vpravdě bárka na rozbouřených vodách.

Proč mu narátor nenalinkoval lepší osud, proč jej neobdařil kvalitnějším lidským profilem, proč ..?

Pro pochopení poslyšme Čapka-Choda samého: „Nebylo by nic snazšího, než dovésti reka románu k nějaké šlechetnosti, k činu bezpříkladné obětavosti, oslnivé dobroty srdce, která by povznesla a potěšila čtenáře ve rmutu všedního života, ale přesto, že autoru dobře známo, jak vděčně literární obec a hlavně její výkonný výbor vítá každou koncesi v tom směru, nepodařilo se to autorovi s Vilémem Rozkočem. Nebude-li za tzv. „osvobozující čin“, tak neúprosně požadovaný oficiální naší poetikou na epickém díle, pokládáno závěrečné vzepětí Vilémova talentu, jest „Vilém Rozkoč“ jako kniha ztracen a jeho autor s ním. Ale všechna vina je na Vilémovi Rozkočovi jako zjevu, typu, člověku, pánové! Byl prostě silnější, než by byl býval každý pokus o jeho vydatnější zethisování, neboť má svůj vlastní zákon jakožto dítě svého prostředí a zákon jeho stal se i nepřekročitelným příkazem jeho autoru. Tenť pak čekal trpělivě, kdy a kde z jeho Rozkoče vyprýští jen trochu půvabnějšího šlechetnictví, ale nestalo se.“

Úvod, jímž jsme začali, je naší úvaze potřeba, chceme-li se dobrat neemocionálního úsudku, zda jsou, či právě naopak nejsou „Řešany“ autorovou literární závětí. Tvrdíme totiž že nikoli, třebaže je nad jiné zjevné, že tentokrát je to na smrt nemocný spisovatel, kdo přikazuje a kdo vede sochaře Rozkoče k pozitivním vnitřním hodnotám. Vede, žel, umělecky nepřesvědčivě. Sužován bolestí a předtuchou neodvratitelné smrti (spisovatel dopsal a vydal „Řešany“ v sedmadvacátém, kdy i zemřel), upnul se zbývající tvůrčí silou k myšlenkám, které si troufneme parafrázovat Villonovým veršem „já u pramene jsem a žízní hynu“. Pochopme k smrti odsouzeného: chce odejít ze světa smířlivě, a kdo mu s tím pomůže, to je nový Vilém Rozkoč, přece jenom dobrák.

Do románku „Řešany“ vjedeme vlakem, kterým se deportovaný, na těle i na duchu poraněný dobrovolník francouzské armády Vilém Rozkoč vrací do Čech a jeho návrat neplánovaně skončí v řešanské nemocnici.

Rozkoč ne a ne přemoci stále se vracející válečný prožitek: zabil dva pruské vojáky – otce a syna, ještě holobrádka. Tyto partie textu jsou z celého románu nejsilnější a nejvydařenější. Rozkočovým psychologickým proměnám věříme a zdá se nám, že jiný výsledek než vyléčený charakter dřívějšího „všiváka“ ani nemůže být.

Ale dále? Co to všechno následující? Co se to tu děje? Pravda, sochař v tvůrčích horečkách roste v Mistra, ovšem co dalšího nám spisovatel – ovšemže v dobré víře - předkládá? Byl už přespříliš unaven, anebo se tu potvrzuje stará pravda, že postihnout vývoj kladného hrdiny je nesrovnatelně obtížnější než vykreslit typ záporný? Rozkoč chodí kochat se za tmy pohledem na koupající se odstrojené mlynářovy dcery, takřka pubertálně se zamiluje, aby dívku svého srdce při první příležitosti potajmu sledoval do lesa a do pole, kde – svedený svůdce - propadne vášni a teprve po opakovaném koitu se dozví, že si to děvče spletl, uchvácen spořádaným davem hasičů a Sokolů uvědomí si, že štěstí je v kolektivismu a v lásce k vlasti, stihne přesvědčit nevidomou novicku, aby mu (in natura) stála modelem k aktu a když se s vavříny a s jistotou dobrého místa navrátí do Prahy, na zavolání se do Řešan ještě vrátí pro nešťastnou polní milostenku – je totiž v požehnaném stavu … Nu, je jiný ten Rozkoč, je to docela jiný chlapík, než v románu „Vilém Rozkoč“ býval a diktoval romanopisci.

Ale jak věřit takovému protagonistovi? Cožpak to lze? Ty řešanské p(r)ožitky … Cožpak nestojí na vodě? Cožpak nejsou nepřipravené? Cožpak postavy koření v trpělivě obdělané půdě logického a důvěryhodného vývoje? Nejsou-li tedy jen z vaty stvořeny? Nikde hloubka procesu myšlenkového, procesu citového … Zkrátka: předsevzatá stůj co stůj idea spolehlivě rozmělnila zákonitosti dobrého románového díla.

Nikoli, nemůžeme zatleskat. Tomuto Rozkočovi totiž nevěříme, je příliš povrchně a narychlo vyumělkovaný, a nepřesvědčí nás ani Státní cena za literaturu 1927, kterou spisovatel za „Řešany“ dostal. Soudíme, že poslední román solitéra Čapka-Choda je jeho románem nejméně vydařeným, a také proto nemůže být považován za literární závěť. - - -

- - - „Ferdinande Vojtěše!“ zašeptalo tu v něm, „víš, proč vlastně musíš zemřít? Protože jsi v celém životě nikdy nikoho nemiloval!!“

Nesvádí nás snad citované vnitřní memento sebevraha ze samého závěru novely „Psychologie bez duše“ k tomu, abychom je považovali za působivé, překrásné, humánní krédo a vzkaz příštím? Ovšemže ano, a našli bychom někdejší nakladatelské redaktory, kterým se tak zalíbilo, že jej vydávali za ideu celého dílka. Což je nám ovšem zhola nepřijatelným. Memento je s celým předchozím dějem nesourodé, není jakousi explicitně vyjevenou ideou „bizarerie filozofické“, jak zní podtitul, je vnitřním zvoláním nepraktického osamělého intelektuála phil. Dr. Ferdinanda Čemuse, smrti se právě svěřujícího, a je výkřikem lidem nedůvěřujícího, vnitřně osamělého, prý podivínského intelektuála Karla Matěje Čapka-Choda, umírajícího.

Co literární historikové, generace spisovatelových vydavatelů a recenzentů – ti všichni jako by se domluvili, - nota bene opomíjejí: vnímat Čapkovu-Chodovu „Psychologii bez duše“ v kontextu všech stejnojmenných děl. Je jedno, zda budeme spisovatelovu novelu považovat za zpožděný, uměleckou formou vyjádřený, názor v trojdiskursu, nebo už „jen“ za nutkavý vzkaz v minulém desetiletí diskutujícím vědcům. (Přikláníme se ovšem k prvnímu – spisovatel zřejmě četl spisky svých předchůdců s větším časovým odstupem.) Jisté je, že polemika profesora fyziologie Františka Mareše a profesora psychologie Františka Krejčího spisovatele natolik oslovila, že měl potřebu vyjádřit se k ní a přispět vlastním stanoviskem.

První „Psychologii bez duše“ napsal František Mareš už v roce 1912. Spiskem zostra zaútočil na Krejčího několikadílný opus „Základy psychologie“ – viní Františka Krejčího z naturalistického pojetí člověka i člověkova konání. „Celý naturalism,“ píše, „jest p r o t i povznesení člověka nad přírodu; přirozený spojenec všech mocí a n t i k r i s t o v ý c h , bránících povýšení člověka za syna božího.“ Je tak rozhořčen, že neovládne ani emoce: „Naturalism hlásající n e z m ě n i t e l n o u n u t n o s t přírodního dějství, v jehož řetěz příčin a účinů nic psychického, nic ideového, nic tvůrčího nemůže zasahovati: „Marně si namlouváme, že člověk je strůjcem svého osudu.“ Proto podrobte se nevyhnutelné nutnosti, přizpůsobte se trpně daným poměrům, kterých nemůžete změniti; jste i tak sami prosté přírodní dějství, vaše já, vaše osoby, pouhé představy.“

František Krejčí odpověděl Marešovi ještě téhož roku – 1912 - svým vlastním spiskem, také „Psychologií bez duše“. Odpověděl nezviklán: „Chtění člověka jest složkou dění světového, jako jest jí každé individuum organické i anorganické skrze potenciální nebo činnou svou energii; je činitelem v celku dění světového, spolupodmínkou toho, co se děje a co se díti bude. Poněvadž však chtění jakožto součástka či spíše representant uvědoměné reakce organismu podléhá zákonitosti přírodní, nelze, aby chtěním něco se způsobilo, popřípadě vytvořilo, co by této zákonitosti odporovalo.“

Karel M. Čapek-Chod, sám na prvním místě naturalista, přidal do sporu znesvářených stran vlastní „Psychologii bez duše“, novelu, jíž připsal podtitul bizarerie filosofická a již pojmenoval podle názvu spisu phil. D. Ferdinandem Čumusem psaným, „závěrku to a koruně jeho publicistické činnosti“. Čemus je soukromý učenec a vzdor tomu, že si nese životem přezdívku Doktor Kničemuž, stvořil brilantní esej „Morálka pozitivismu, čistota mravní, svod a vůle svobodná“. Ano, filozof Ferdinand Čemus sebe sama prohlašuje za pozitivistu, čiže odpůrce každé spekulativnosti, a z toho plyne, podotýká k tomu narátor, že je zároveň stoikem a materialistou. Abychom neměli v pojmech zmatek: všechny ismy zmíněné tak či onak se v důsledku dotýkají nebo rovnou vycházejí z naturalismu, tedy vysvětlují jevy života a světa výlučně přírodními příčinami. Ostatně seznamme se s naším hrdinou nepopisně. Doktor Kničemuž: Neexistuje duše. Není boha. Vesmír jest zřízenost sama o sobě a sama sebou.

Když Čemus uveřejnil svoji „Psychologii bez duše“, nebyla přijata příznivě, a vysmáli se mu. Už tenkrát, jak je dodnes tradicí, se Čechy nechovaly dobře k nezařazeným a Čemus byl odepsán, odmítán, nikde nepublikován. To už užíval antidepresiva (i alkohol) a jeho – málem jsme řekli duše -, zdravotní stav se horšil. Ale jak se to po česku vždy vytříbí: doma nýmand, za horami uznáván: poté, kdy Čemuse ocitovala berlínská vědecká kapacita, stal se on dopisujícím členem lyonské společnosti Auguste Comte, aby vzápětí sám založil v Praze sesterskou jednotu téhož jména. Získal si stoupence a již měl svou školu. Vydával vlastní časopis. A – s posměchem vhlížel do prázdných očních důlků lidské lebky jako těžítka užívané. Není rozchodu duše s tělem, ježto není duše.

Vzdor tomu všemu už je náš soukromý učenec zdevastován (promiňte) „na duši“. Už ne latentní, ale zjevná hrozba v osobě hospodyně, která ho po třiceti letech dohnala k sňatku, a jejíž psychotyranie neslýchaně graduje, pustoší tvořivé nitro individualisty. Avšak Čemus, filozoficky jdoucí ve šlépějích stoiků, nastojte, je k tomu pasivní, neustále na útěku. Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak jak se dějí a bude ti v životě dobře (pravil přece Epiktétos)… Každý člověk zaplatí za špatné skutky. Ten kdo má tohle na paměti, se na nikoho nebude zlobit, nikoho nebude nenávidět, nikoho nebude obviňovat, osočovat ani urážet (ten Epiktétos!). Čemus se nezlobí, neobviňuje, neosočuje… Kouří, pije, štamgast vinárny, polykač antidepresiv. A – někdy smyslná hospodyně, která se vnutila, nyní manželka, která se vnutila, škodolibá s potřebou ovládat – Marjána: „Máš švába na mozku!“(Má „závoj“ na mozku.) „Víš vůbec, jak se jmenuješ?“ (Neví.) Maminky jím straší děti. Zatkne jej policajt - okradl prý děvenku o náušnice. „Té ňákejch horací! To sem si taky ale lízla! Stala sem se paní soukromou učencovou! Cha-cha-cha!“ Utíká. Utíká od oběda - před Marjánou, aby jej nestihla popadnout za knoflík a lomcovat jím jako s panchartem. Utíká z pracovny, jediném místě na světě, kde měl klid a čas na práci. Měl. Teď si manželka také přisvojila Ferdinandovu nebeskou oázu a – a – a prozpěvuje, bože, ona tam prozpěvuje!!

A tak má Doktor Kničemuž už jen tu vinárnu.

A tak přijde chvíle nočního návratu a – nelze za žádnou cestu přežíti chvíli setkání s Marianou a jejím zadostiučiněním, že měla pravdu, když se ho dnes ráno ptala, ví-li, jak se jmenuje. A nesmí-li tuto chvíli přežíti, nesmí se jí vůbec dožíti … Čemus má v zásuvce bambitku, s níž se zastřelil už jeho otec. Ale – Doktor Kničemuž! Když natáhne kohoutek, bambitka mu vypadne z ruky a samovolně vystřelí. Takový je nešika!

Probuzená Marjána už šmátrá po klice. Jemu zbude okno.

A tak se uzavřel život duševně zničeného, uštvaného intelektuála Ferdinanda Čemuse. Literární závěť domažlického rodáka Karla Matěje Čapka-Choda stejně. Duše sice je, ale v režijní osnově přírody.

(My? Třebaže ne filozofy, ne psychology, i v naší době – opět řečené moderní – stvrzujeme - že?: Primitivismus nelze porazit. Primitivismus je nejrozšířenější a nejmocnější silák. Kdo můžeš, primitivismu se střez!)