literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Vejlupek

Sísyfos

(1)

Na začátku osmdesátých let mi předseda zkušební komise vstrčil do rukou výuční list:

"Pamatuj. Číšník je něco jako kulturní pracovník. Restaurace zase výkladní skříň společnosti."

Na konci osmdesátých let jsem zdrh z branže. Slavnou hospodářskou reformu a samofinancování pohostinských provozoven pochopili zákazníci po svým. Podle jmen s nejlepšími rodokmeny, podle chování opuštěnci, vychutnávali pocit nepostradatelných. Flusali na stěny, čurali pod stoly, káleli u venkovních dveří.

Kádrovák velkopoříčskýho jézetdé Josef Žák mě přivítal podezíravě:

"Myslím, že je v tom krapet rozdíl - posloužit člověku, nebo praseti, néé?"

"Néé. Totiž jóó - prasata se uměj chovat."

"Podívejte, pane Kábrt, nejsem tu pro srandičky. Kápněte božskou! Proč to chcete v té hospodě zabalit? Proč do prasečáku? Ať se na to podívám čistě politicky, nebo čistě lidsky, zůstává mi rozum stát. Nedokážu to pochopit!"

"Mně to nepřipadá zvláštní. Vyrost jsem na vesnici. Mám zvířata rád."

"Takovou omáčku si nechte pro jiného, pane Kábrt! Nejsem malý kluk! Jo, u dojnic máme řezníka z Masny, ale ten má soudní zákaz hmotně odpovědné funkce. Býky nám krmí vedoucí Ovoce a zeleniny. Ale toho pustili vloni z vězení. Nemůže se ukázat doma - lidi by ho rozsápali!... O vás jsem si taky něco z j i s t i l ! Vy totiž máte dobrý pracovní posudek. Člověče! Člověče, vy jste ještě nebyl v base! Nejste ani v podmínce. Tak proč do prasečáku? N e d o k á ž u to pochopit!"

Hles jsem:

"Chci si medit...," a zazdálo se mi, že bych se měl zastydět. Žák se totiž rozesmál:

"Nedělejte si ze mě šoufky! Mohl bych být váš táta, člověče!..."

"Chci vegetovat jako člověk!"

Místo moudrýho přitakání vyletěl Žák ze židle. "Už je toho tak akorát dost!" a ukázal na dveře.

"V čem je problém? Nechci otročit ochlastům!"

"Na to vám tak skočím!" zasmál se Žák zlostně a vyprovodil mě až k hlavnímu vchodu. -

... Ne, nesměl jsem to vzdát! Na odboru pracovních sil neměli valný výběr volných míst: ošetřovatel prasat v předvýkrmu, průvodčí v osobní dopravě (to jsem moh rovnou zůstat v tý hospodě!) nebo pomocný dělník u vodáren a kanalizací - v partě, kde polovina bručela za rozkrádání socialistickýho majetku, do jednoho však soutěžila o titul brigáda socialistický práce. Jaký potom rozhodování? Dá rozum: prasata to vyhrála!

Jak to Žákovi jenom naservírovat? Jak na něho, když myslí na jiným kanálu než já? Je něco divnýho na tom, že organismus decimovaný šest dní v týdnu kraválistama, nikotinem, stresy, tahanicema s opilci a chronickým nedostatkem spánku chňapne po něčem jiným? Spásná představa: sice sedm dní v týdnu v práci, ale jenom po šesti hodinách! Místo zamindrákovaným neurotickým rozeřvancům, kteří pivo i snídají, posloužíš němým tvářím, jediný na směně... Jenom zootechnik přijde na kontrolu... No není to idylický?... Musím se do jézetdé dostat, kdybych měl..., měl... třeba i lhát!

Po dvou dnech mě to napadlo: Vždyť je to docela jednoduchý! Musím dát Žákovi takovou odpověď, která ho u s p o k o j í . Kterou přijme jeho kanál myšlení.

Dalšího rána jsem Žáka navštívil.

"Vy jste tady zase!"

"Nu. Totiž - přišel jsem vám říct pravdu."

"No to vás chválím! Nic se mi tak neprotiví jako lhaní. Tak konečně spusťte!"

"Totiž...," přiblížil jsem se k němu na krok a pohladil ho po paži. Musím budit důvěryhodný dojem! "Víte," šušk jsem, "já, já se vám to stydím říct..."

"Sakra, nestyďte se, chlape! Pochopím vás."

"Tak dobře... Jsem homosexuál."

"Jak homosexuál?"

"Tak homosexuál."

"Aha."

"V hospodě se mi každý smál. Omakávali mě - chcete vědět kde? Chcete?"

"No," ošil se a ruku, kterou jsem mu pořád hladil, schoval za svá záda, "tak dopodrobna se mi svěřovat n e m u s í t e . Proč jste mi to neřekl hned?"

"Bylo mi to blbý."

"Mně to stačí. P o c h o p i l jsem vás."

"Dík... Dík, fakticky."

"Za takovou - tu - tu - nemoc nemůžete... Sekretářka vám vyplní přihlášku do družstva."

Jůchůů!! Mám to!...!...!


(2)

S Markétou jsem se seznámil natotata. Určitě mladší nežli já, přezíravě zabrblala:

"Mladý pane, buď to dělej pořádně, nebo toho zavčasu nech! Jinak se tu těžko uživíš."

"O co kráčí?" Bílá vrána mezi ošetřovateli hospodářských zvířat! Předně neřve, zatímco ostatní ošetřovatelé vydávají krátký, hrubý štěky. To Markyt na mě nevychlístla ani tu nejmenší sprosťárnu! Nezaslech jsem jediný kameňák! A potom - z pod paže jí vyčuhuje knížka!...!...! Knížka, vážení! Je tohle stvořeníčko vůbec dělnice? Není nemakačenko? Není z kanclu?

"Přeješ si, slečno?" oplatil jsem jí jízlivost.

Zkrotla. Zapálila se.

Mohlo mě to napadnout - kdo kdy jí tady řek slečno? No kdo?

Markéta se vzpamatovala až po chvilce:

"Krm raději nadvakrát. Sypeš jim toho moc najednou, zbytečně to zkysá!"

"Zootechnik nic takovýho neříká. Včera tu byl..."

"Měl bys jim stlát víc slámy. Prase nesmí prochladnout."

"Zootechnik je spokojený... Spíš tu chybí noční hlídač. Ztrácejí se pytle s krmením."

"Proč tě to pálí? Ztrácejí se snad z tvýho?"

"Ještě to bude na mě. Co koukáš? Klíč mají jen ošetřovatelé a zootechnik!"

"Podělánku. Nepotřebuješ přebalit?... Pojď! V poslední hrádi je marod. Mrkneme se na něho?"

"S tím se nedá nic dělat. Vyčuhuje mu konečník. Chcípne. Zootechnik to řek..."

Tvářila se, jako by tu blekotal nesvéprávný: chopila se vědra s vlažnou vodou, namočila v něm čistý hadřík a potřísnila seleti zadek i s vystouplým pahýlkem konečníku. "Chyť ho za zadní. Zvedni ho."

Když jsem proved, co žádala, vlhkou dlaní vtlačila vykukující ústrojí, kam patřilo. "Povedlo se. Pokaždý to nevyjde, ale tohle zachráníme. Čtrnáct dní mu budeme dávat jenom kašičku. Po suchým by se to vrátilo."

Teprve teď, propánajána!, až teď mi svitlo docela. Ta ubreptaná slečinka je moje kolegyně z druhý směny!

O můj obdiv stála pramálo. Opláchla si ruce, podala mi... Ouha! Ne ledajakou knížku! Evidenční! NASKLADNĚNO - VYSKLADNĚNO. "Buď tak přelaskavý. Zapiš se mi tam, než práskneš do bot. Stavím se pro to po neděli," a chodník se zavlnil jejími boky.

"Jseš fakt dobrá! Umíš víc než zootechnik!"

"Aspoň víš, co s ním udělat, až mu vyleze konečník!" šlehla za sebe a vrata za ní zapadla.


(3)

Dva dny leželo jako v bezvědomí a třáslo se po celým těle. Třetího dne jsem je našel, jak se láduje krmnou směsí, zadní nohy bezvládný. Bylo ochrnutý. Dvacetikilový selátko odsouzený sísyfovsky valit balvan osudu.

Co s mrzáčkem? Koupit ho nikdo nekoupí a na nucák je moc maličký.

Stál jsem nad ním a čubrněl, jak lačně požírá kašovitou směs. Tak co s tebou? Chceš žít, a nemáš na to právo! Každý z tvých kámošů má jedinou perspektivu: osm měsíců života, a pak šmytec. Invalidní sele? Okamžitou smrt z milosti. Jenže tý touhy zachránit se, tý vůle žít!...

Ze zamyšlení mě vytrh přísný bas:

"Poslyšte, člověče!" Kádrovák, a jak rozezlený! Hřebec je vedle něho houpacím koníčkem. "Vy nejste homosexuál! Z j i s t i l jsem si to! Všechno jste si vymyslel!"

Nejspíš jsem zrud.

A jemu tím pádem narostla křídla:

"Zklamal jste mě! Myslel jsem, že jste slušný člověk! Nestydíte se lhát?"

"Stydím," řek jsem popravdě.

"To je málo! To se nedělá! M u s í t e mi to vysvětlit, člověče!"

"Dobře. Mám už po krk pivního tlachání. Jsem grogy. Šrotil jsem šestnáct hodin denně a šest dní v týdnu! Sypalo to dost. Ale co z toho, když se lidi přestanou slušně chovat? Chování zákazníků je v tahu! Když se dřív porvali a vycinkali výčep, uklidnila je Bezpečnost. Zato teď? Teď musím dát majzla, aby se rvačka ututlala."

"Jak to? Proč?"

"Kdybych brnknul na esenbé, aby zjednali pořádek, štamgasti by se mi pomstili..."

"Když mi někdo něco provede, půjde před soud, to je přece jasné."

"Ale oni by mi nic neprovedli, pane Žák! Něco horšího! Přestali by chodit do mý hospody. Chápete to? Bojkotovali by mě! Hospoda bez zákazníků je i bez tržby! Samofinancování je v háji! Pak jsou možný jen dvě věci: buď sundám fangle dobrovolně, nebo mě odvolá říďa. Vás přece nemusím poučovat, pane Žák.

Jestli mi prasata pomalu porostou, dostanu menší plat za přírůstek, že jo? A družstvu klesne příjem za prodaný maso. Co uděláte? Prostě vyměníte ošetřovatele...

Prase je spokojený, když mu hodíte do korýtka, ale zákazník chce něco víc! Chce být pán! Je nepostradatelný! Především ten, kdo musí celý život poslouchat jiný. V hospodě si zahojí komplexy. V hospodě je někdo! Může si hodně dovolit, protože vy ho potřebujete! Vaše existence je závislá na jeho ochotě utrácet prachy právě ve vaší hospodě. Nesmíte se protivit jeho umouněnýmu vkusu. Neuróze! Potřebě upozornit na sebe a být středem zájmu! On může čurat v lokálu pod stoly, protože se mu chce a protože kámošům to připadá zábavný! On může flusat na stěny, který jste včera vlastoručně vymaloval, aby hospoda ušetřila za komunálního malíře! Chápete to, pane Žák? Máte právo především otročit. Držet hubu a otročit."

"To dovedu pochopit..., ale... proč jste nezdrhl z pajzlu do lepšího? Do třetí, do druhé cenové skupiny! Proč hned do jézetdé, člověče? K prasatům!"

"Vždyť vám to říkám! Mám lidí po krk. Musím si odfrknout! Nemůžu do lepšího podniku s nervama nadranc. Vyšší cenová skupina - náročnější zákazník. Tam musíte být v kondici. V pohodě."

Okamžik na mne upřeně čučel. Kdyby jenom to! Prolézal mnou, a pořád mu to bylo málo. Nevěřil mi - zaboha ne. Cítil jsem, že čeká, že chce být přesvědčován. Jenže já... Neměl jsem dost slov, nebo dost vůle? Žákova podezíravost mě urážela až doprkvančic.

Když odešel, opřel jsem se o hráď nad nebohým Sísyfem. Má se k světu! Možná mu zesílí přední nohy a přítěž zadních pro něho nebude takovým břemenem.

Nechám ho žít.


(4)

Jak se ukázalo, také Markéta Machová se Sísyfem sympatizovala. "Co ty na to?"

"Chudák invalida," zabručel jsem. Já, naskladněný ošetřovatel naštvaný na Žáka!

"On si to o sobě nemyslí," namítla. "Je na světě rád jako všechna prasata. Spíš víc."

Najednou byla ještě zajímavější. Fandila Sísyfovi jako já, avšak neostýchala se dát to najevo.

"Co s ním uděláme?" zkoušela mě.

"- - - ?"

"Jsou tři možnosti. Záhumenkář by ho zabil hned. Ekonom družstva by mu dopřál nějaký čas, aby se spravil. Pak by ho střelil jako kýláče. Na rožeň. Kromě těch dvou by se našel ještě třetí. Ten by řek, že Sísyfos má právo na život jako každý jiný. Nechal by ho, ať se popere s osudem. Který z nich jsi ty?"

"Ten třetí," zabručel jsem.

Takže jsme byli dva.

Do evidenční knihy jsem načmáral: ZOOTECHNIKOVI NA HÝŽDĚ NEKOUKÁM. VIDÍM TADY HEZČÍ. Popadla svou pubertální statistiku a bouchla mě s ní přes hlavu. Mělo to na mě blahodárný účinek:

"Nemáš takových památníčků víc?"


(5)

Hůře se vedlo Žákově nervový soustavě. Bylo mi divný, že kádrováka už celý týden nevidím. Tu ho potkám přede dveřma závodního lékaře. Je na něho útrpný pohled! Sešel. Pohub... Nechodil do práce čtyři týdny, ale když přišel do prasečáku potom, byl to jiný člověk. Troska.
A co já, ptáte se? Ne a ne se zbavit špatný předtuchy: O co mu jde? Co zase má?! Cožpak mě nenechá na pokoji? Co na mě tak zírá? Chtěl jsem ho okřiknout, ať už jde k čertu s tím špiclováním, ovšem ten soucit, ten soucit!...

"Už mě nevoďte za nos," začal. "Dovtípil jsem se."

Ne, to nebyl hlas suveréna. Bylo to zavzlykání.

"Co se děje? Co pořád máte, sakra už?!" neovlád jsem se. Počuraná hospoda ještě působí.

Zavrtěl hlavou a jízlivě se usmál. "Moje chyba. Neměl jsem vám naletět. To dá rozum, že mi neřeknete, kdo jste doopravdy. Na jatkách to bylo podobné. Elektrikář se dal k řezníkům, a když utekly čtyři měsíce, ukázal jim služební průkaz. Zabásli osm lidí! Náměstka na devět let!"

"Fakt mě štvete! Je s váma rozumná řeč? Co vám přelítlo přes nos?"

Zase to jízlivý cukycuk. "Vůbec vám nečurali pod stůl. Z j i s t i l jsem si to. Podnikový instruktor zapsal do inspekční knihy vždycky totéž. Viďte? Čistota a pořádek na dobré úrovni."

"To je frááze, hergot! To se jen tak píše! Přece nebude hanět svůj rajon! Vždyť by si nadělal do vlastního hnízda! Kromě toho chodil na kontroly hlavně dopoledne. Bylo zavřeno! V zavřeným lokále je vždycky čisto, to dá rozum."

"Nechme toho. My dva se nedomluvíme. Jste profík! Doufám, že člověk taky. Víte co? Tykejte mi..."

"Já vám? Vždyť byste moh být mým otcem."

"No právě. Vykáte snad tátovi?"


(6)

Se světem lidí je to jako se sudem piva. Musíte ho dobře ošetřovat. Jakmile zteplá, moc pění a jsou s tím jenom potíže. Když ho naopak přechladíte, nepění vůbec - a problémy jsou taky. Nejhorší je, když pivo přejde mrazem - ztratí jiskru a hostinský se nedoplatí.

Dvakrát třikrát v týdnu šel jsem jen tak náhodou kolem prasečáku a Markétka byla jen tak náhodou dřív hotova s krmením. Markéta není žádná taková z knajpy, který cálneš frťana a ona už se stará: Máš v bytě koupelnu?

Sedíme na dřevěný lavici u vrat prasečáku a klábosíme.

"Co znamenají podpisy v tvým památníku? Všichni se ti dvořili? Je jich osmnáct! Naskladněno a vyskladněno."

"Nefantazíruj. Jsou tam taky ženský! Podepsal se mi každý, kdo v tomhle jézetdé makal u zvířat - a vzal roha. Za tři roky osmnáct lidí! Přišli - tady je to bezva! Odešli, a neřekli ani čau. To je jasný, že máme blbý výsledky."

"Co s tím?"

"Nepovšim sis profesí těch snaživců? Dva řezníci, jedna dietní kuchařka... Ty jsi už třetí pingl! Pak tu byla švadlena, prodavačka, truhlář, řidič autobusu... Co mají společnýho?"

Nevěděl jsem. Co může mít společnýho řezník s řidičem autobusu? S prodavačkou, to prosím...

"No přece ani jeden není zemědělec! Ani jeden nemá vztah k zemědělský rachotě! Nějaký prasata jsou mu úplně volný! Úplně volný!"

"- - - ?"

"Kam se zemědělci vypařili? Ti opravdoví, kterým hnůj nesmrdí a o dobytče se postarají jako o mimino! Kam se poděli? Kde jsou? Řekni!"

Nevěděl jsem. Markétko! Dneska tě konečně políbím! "Nejsou úplně fuč. Ty jsi taková! A co školy zemědělky? Kdo je vychodí, není zemědělec? Máš taky zemědělku a jsi fakt dobrá!"

Zasmála se. "Víš, kolik je na zemědělce dětí jen proto, že se jinam nedostaly? Víš kolik? Prý hnojárna!... Takových bys tam našel! Vedle v kravíně byly tři holky - všechny z hnojárny. Zbyla jedna. Když neodpracuje tři roky, musí vrátit dost peněz. Ale po třech letech stejně uteče! Ta druhá otěhotněla a po mateřský se nevrátí. Lopota v kravíně, který postavili před třiceti lety, to není nic pro ni. Žádná mechanizace... Divíš se? Třetí odešla do sklárny. Chce mít volný soboty a neděle."

"Jediná věrná jsi ty," zkusil jsem to s lísáním, "proč nejsi zootechnikem?"

"Na to se zeptej kádrováka. Jedině přes jeho mrtvolu! Je na mě vysazený, nejspíš mu ležím v žaludku."

"Víš toho víc než zootechnik. Žák tě nemá rád?"

"Je mi ukradený. Dosadili ho sem z partaje, ještě jsem nebyla na světě."

"Nic si z toho nedělej," fouk jsem jí do vlasů. "Trpělivost přináší - funkci!" políbil jsem ji.

"To mě podrž! Myslela jsem, žes přihřátý!"


(7)

"Nezlobte se, soudruhu... Byla to špatnost. I když nejste homosexuál, namluvil jsem jí to. Chtěl jsem, aby si s vámi nezačínala. No důvody..., důvody... Abyste si od ní nemohl nic z j i š ť o v a t . Znáte ženské! Jsou moc upovídané! Nezlo... nezlobte se..., nene, nic mi není, jenom si vezmu tuhle pilulku..., zázračnou, chacha... Nevšímejte si toho! Ruce, ruce se mi třesou..., ale když nejím polívku, tak mi to nevadí. Chacha. Promiňte..., jenom si pootevřu okno... Já - já - já se tedy přiznám, soudruhu příslušníku. Ty nervy! Ty stresy! Každý den od rána do večera...! To se nedá vydržet! To mě zničí! Toho Gorbačova nám byl čert dlužen!

Vy jste ještě mladý, soudruhu příslušníku, a nebyl jste na světě, když se zakládala družstva... Tady jsem to měl na bedrech já. Všude kolem už rozorali meze! Všu-všude, kam jste se podíval! Ale tady, tady mělo minidružstvo jenom šest členů. Víte, jak mi bylo? Neumím politicky přesvědčovat. Jsem moc měkký a hospodáři ve vsi se mi smáli... Splnili dodávky, zvýšili jsme jim je. Zase splnili a pořád se mi smáli. Chtěl jsem dokázat, že tady bude pořádné družstvo. Že nejsem horší než jiní!

Hospodáři byli jako slepí. Neuměli pohlédnout do budoucnosti!... Co s tím má společného, že nejste teplouš?... Moment, jenom... jenom si to okno... víc otevřu. Čerstvý vzduch je to nejkrásnější, co jsem v životě poznal.

Četl jste včera noviny? Vedoucího benzinové pumpy odsoudili na deset let, ježíšikriste! Rok před důchodem! Ten se už nevrátí... Chodili jsme spolu do školy... Život mu skončil. Pamatujte, soudruhu příslušníku, starý člověk má život nejraději. Nemocný ještě víc... Ne! Ne! Musíte tady zůstat! Musíte si mě vyposlechnout! Chci se toho zbavit! Řeknu to sám a teď hned!

Měl jsem v mlékárně kamaráda. Odlévali jsme mléko z dodávek sedláků a zbytek ředili vodou. To byl jejich konec. Do konce pětapadesátého jsem je měl v družstvu všechny... Všechny!... Ale ten chlapík z mlékárny... měl slabou chvíli... jako já teď... A před smrtí, před smrtí... to jednomu vykecal...

Ne, nemstil se mi nikdo. Tykejte mi... Osmašedesátý už přece pamatujete! Byl jste ještě chlapec, ale něco o tom víte... To bublalo! To vařilo!

No, a náš traktorista, bývalý kulak, to rozbalil. Napsal svědectví a že ho dá do novin. Umíte si představit, co by se mnou bylo? Hrůza pomyslet! Tykejte mi, proboha! No co vám to udělá?

Tak jsem mu slíbil, že na něho neprozradím ty pytle krmiva, co si v družstvu nakradl a dodnes v prasečáku krade. Prostě taková dohoda.

Nedívejte se tak na mě, proboha...! Proboha! Buďte člověk, ježíšikriste!... Své stáří... Své stáří jsem si představoval docela jinak...

Co? Cože?! Vy musíte na rande?


(8)

Sísyfos rostl. Deformovaný život, který si nepřipustí menší právo na existenci, na sebeobhajobu a na naději. Nejenže se netrápil, ale právě naopak ze dne na den bytněl. Nasycený, blažený, rozvalený na suchý podestýlce měl snad i prasečí sny. -

Kteréhosi pátku nepřicapkala Markéta nejdřív k Sísyfovi, nýbrž ke mně. Objala mě kolem krku a stiskla, div jsem se neudusil. "Drž mi všechny čtyři. Dneska je u předsedy ta nejdůležitější porada na světě!"

V pondělí se to rozneslo. Markéta Machová bude zootechnikem přes prasata. Žák se nevrátí, odešel předčasně do důchodu.

"Dnešek si chci navždy pamatovat," řekla Markéta. "Až skončíš na odpolední, přijdu si pro tebe. Jsi můj host!"

Dneska se stanu tvým milencem! bylo mi jasný a ještě nikdy jsem nebyl na odpolední tak brzy hotov. - -

... Jenom můj děda poznal doby, kdy nápadníkova návštěva u holky byla závazkem. A přece jsem se ošíval, když mě Markéta vedla po schodech docela nový vilky. Má v poschodí vlastní bejvák! A já v něm - možná - první nocležník!

I uvnitř bylo všechno fešný. Kvartýr, ženský cerepetičky, fotky Johna Lennona a Michaela Jacksona. Jen v pravým rohu naproti dveřím žebral opuštěný hřebíček.

"Tam něco chybí!" řek jsem.

"Postřééh!" pochválila mě Markéta a hopky hopky do prádelníku pro dřevěný krucifix. "Raději jsem ho schovala, když přišel Žák žalovat. Na tebe! Žes teplouš a takový bláboly. Abych si s tebou nezačínala..."

"- - - ?"

"To víš, věř komoušovi. Dokud byl u korýtka, neměla jsem šanci ani studovat. Ale už mu to zlámalo vaz. U předsedy to mám dobrý. V lednu si podám přihlášku na veterinu."
"Předseda není komouš?"

"Je. Ale myslí nově. Jako Gorbi."

Narazil jsem v hospodě na šťabajzny i na šeredky, na stydlivky i na přítulně veselý. Teď, tváří v tvář Markétě, vjely do mě city jako vlak do tunelu a po dunících pražcích se mi vrátila paměť: chlapi psali o ženských básničky a v těch básničkách stálo, že ženský jsou planety nekonečnýho vesmíru. V tom případě musí být Markéta kometou. Halleyovkou. Potkáš ji jednou za život.

"Markyt. To byl od Žáka podraz. Chtěl bych tě přesvědčit, že nejsem teplouš."

"Vždyť mě přesvědčíš," dodala mi sebedůvěry a vypískla, poskakujíc jako děvčátko:

"Pááni! To byla bomba! Jsi jediný, kdo se Žáka nebál! Kdo si z něho vystřelil! Jak jsem se to dozvěděla, byls u mě jednička! Děsně jsem tě chtěla!..."

Pověsila kříž na hřebík. "Každý máme svý vyznání. Já s tátou jiný, než je to Žákovo." - -

... Odpočítávání noci trvalo neskutečně krátce.

Ze snění nás vyrušil čilý ruch pod oknem. Když jsem vyšel z domu, dělalo mi problém udělat krok. Tolik drůbeží havěti tu pobíhalo! Slepice velké i liliputky, kachny, husy, mohutní krocani a mezi tím vším na zrnu se přiživující neodbytní holubi. A to nebylo všechno! V horním dílu dvora ryl pár čuníků a odkudsi ze zahrady žalovaly ovce. Kolem všeho plechový plot bez jediný skulinky.

Z dřevníku vyzvědačsky vykukoval Markétin otec. Býval bych se k němu prokličkoval, ovšem nenažraní opeřenci mi zabarikádovali cestu svými těly.

"Kšáá!" vykřik Mach a sám mi vyšel vstříc. Do dřevníku padlo světlo a kuk na pytle, z nichž se vysypal šrot a krmná směs. No... no to mě podrž! Já se zjevím! V prasečáku máme stejný pytle! Stejnou směs! Jak to ten Žák kuňkal? Jak to jenom... Jo. Jo! Neprozradím ty pytle krmiva... Dodnes v prasečáku... Taková dohoda... Buďte člověk...

Z Machových modraček smrděla nafta. "Jdete na to?" zeptal se, aby řeč nestála. "Traktorista se nadře zase o žních, to si nevyberete."

"Máte se co ohánět...," kýv jsem hlavou na havěť kolem.

"Inu, to víte. Na hospodářství jsem se narodil a na hospodářství taky umřu."

"Máte svý vyznání, myslím..."

"To víte, že mám..."

"Markéta má stejný, že jo?"

"Vždyť jsem ji vychoval... Ale víte co, tykejte mi..."

"Vždyť byste moh být můj otec..."

"No právě. Vykáte snad tátovi?" - -

... Odemk jsem prasečák a převlík se do montérek. Jo! Jo - potom musí Markyt o všem vědět!... Vzpomínám si: "Proč tě to pálí? Ztrácejí se snad z tvýho?" Do spánků mě ďobaly víra a halleyovka a srdce pumpovalo jako zblázněný pod tíhou pytlů zmizelých z prasečáku: jako by je ono samo odnosilo. Kuš! Raději myslet na něco jinýho...

Přijdu mezi hrádě - no to mě podrž! Co je to jenom za den? To se mi snad zdá! Sísyfos leží natažený, jako by ho bacil po hlavě! Je po něm.

Je po něm - po deformovaným životě, který si nepřipustil menší právo na existenci.