literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

08.07.2026 -

... Více »

08.07.2026 - Vzpomínka na Karla Sýse

Včera jsem byl v Kostelci (nad Orlicí) a s kamarádem jsem zašel do restaurace Pivovar... Více »

05.07.2026 - Milan Vácha (80) vytvořil pro hrad Bezděz repliku Černé madony montserratské

Fotografie: Šárka Váchová

Na hradě Bezděz byla 4. července 2026 farářem Kamilem Škodou... Více »

Slovo úvodem

Divoké víno číslo 97 má po roce opět jubilejní výjimečnost – vychází v den, kdy před 54 roky vyšlo číslo první. Abyste nemuseli počítat, pomohu vám – stalo se 19. září v roce 1964. Sešli jsme se spolu s dalšími několika desítkami mladých básnířek a básníků (odhadem sedmdesáti) ve sklepě domu číslo 4 v libeňské ulici Krejčího hned vedle školy Na Korábě, dnes Školy Bohumila Hrabala. Recitovali jsme ve dvojici s Mélou Machálkem verše Michelangela Buonarroti v překladu Pavla Eisnera, jenž asi předčil svými verši autora samotného. Spolužáci Jarda Fiala a Robert Šmied (ať je mu země lehká) promítali na tři plátna Michelangelova výtvarná díla, jež jsme ofotografovali Exaktou půjčenou v Domě pionýrů na chodbě v Klementinu. Do nekonečna opakuji, ale co kdyby to někdo zapomněl..? Co nového si taky mám vymyslet?!
Dodávám, že o jedenáct let později se narodilo v mém chovu první hříbě – klisnička Alma – 19. září 1975. Stalo se na Státním statku Praha ve stáji v pražských Petrovicích. Od té doby se u mne narodilo dalších 175 hříbat a vydal jsem celkem 155 čísel Divokého vína, mám-li věřit tomu, co uvádí Slovník české literatury, z toho 58 tištěných. Jistě je, že v mých aktivitách vedou nechtěná lidská mláďata odložená do babyboxů – za třináct a půl roku jich je 174. Ach jo.
Jubilejní číslo zdobí fotenky Jindřicha Štreita pořízené ve věznici. Osobně jsem rád, že vyměnil bezdomovce za osoby, jež mají pobyt právě naopak velmi jistý. Jindra měl 5. září 72. narozeniny a publikování fotenek je jedna z možností, jak mu mohu gratulovat. Fotenky jsou Jindrovo slovo.

Několik let mi Jindra pomáhá proniknout s babyboxem do rodného Vsetína, jenž se stal posledním moravským okresním městem dosud bez bedýnky na děťátka. Možná, že letos na Mikuláše ve Vsetíně otevřeme…
Statečně jsem přečetl texty čtyř desítek mladičkých literátů. Jako vždy jsem se podivoval nad nedokonalou češtinou mnoha z nich. Uznejte sami – je možné pracovat jako dřevorubec a netrefit se sekerou do polínka?! Moje skvělé výjimky jsou Jirka Žáček, Karel Sýs, Eva Frantinová, Zora Wildová a s jednou z nich jsem se nedávno seznámil dokonce osobně – se Štěpánem Votočkem. Nejen dobře píše, ale dokonce bez chyb. Navíc žije v kraji mých předků – na Slánsku a Kladensku, to samo o sobě mě přivedlo k netradičnímu osobnímu setkání. Všechno se jinak odehrává pomocí internetu. Přečtěte si povídku i verše Štěpána Votočky. Z moravských vinic přicházejí básničky Oldřicha Damborského, přátelé jej oslovují Roy. Tomu chybičky rád opravuji.
Milí čtenáři, nepřehlédněte básničky z nové knížky Dagmar Burianové.
Dovolte mi zoufalé zvolání na závěr – kdy to Divoké víno skončí..?
L. H.