na další stranu
Zdeněk Janas
ORBITÁLNÍ STANICE
Čekávám na ni dlouhé chvíle
nahotou oděn
na lodžii
Živote jsem-li tě ještě hoden
dopřej mi z milosti pocit že žiji
A já v tom pocitu setrvám rád
A budu snít a budu šťasten
A velebit budu poníženě
vesmírné dálky v mojí ženě
až astronautem se stanu snad
VELKÉ NEZNÁMO
Co asi předchází ohňostrojům
sršivým gejzírům nehmotných částic
v myslích všech toulavých myslitelů?
Je to snad pokora
se skloněnou hlavou a patami u sebe
či předtucha zrodu z kolapsu zmaru?
Tolikrát už se zhmotnilo nevědomí
že obávám-li se dnes
nepřijde nejspíš uspokojení zítra
ale daleko pozítří
EX POST
Po půlnoci
vyrážejí do ulic
kočáry pobité stříbrem přísvitu
Po dlažbě ticha halasně drncají
vybírají ostré zatáčky
a vymetají podezřelá zákoutí noci
než ve své nehorázné frivolnosti
spřežení rozrazí bránu
Tak nějak jsem se (lásko odpusť)
utrmácen vracel z flámu
DNY BLAŽENOSTI
Na jaře zapomínám jak chutnala zima
v létě jak jaro ti vonělo ve vlasech
i kolikrát za noc bylas mi blízká
Konvice na kamnech nervózně píská
Pokojem vzlíná vůně vína
Snad posté už sečítám mínus i plus
Štěkot psů pletu si se zpěvem múz
Tak hebce se v tyto dny zapomíná
|
