literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Divoké víno číslo 77 vychází na počest Ladislava Landy, sedmnáctiletého básníka, jenž tragicky zemřel před padesáti roky. Přináší taky třetí a poslední pokračování vzpomínek na Václava Hraběte, jenž se stal nebožtíkem o tři měsíce dříve. Jsou nejsmutnější a nikdy nezveřejněné, stejně jako několik Vaškových básní zachovaných díky péči Jiřího Růžičky, básníkova přítele.
Václav Hrabě i Ladislav Landa se potkali s americkým básníkem Allenem Ginsbergem, jenž přiletěl do Prahy 18. února 1965. Ve stejném roce z Violy vylili Jirku Ostermanna, jejího zakladatele. Všechno do sebe zapadá.

Na Ladislava Landu vzpomíná především přítel a spolužák Vojtěch Doležel, zubní lékař žijící v Německu. Přidal se Petr Rezek, jehož role v Láďově životě byla stejně významná – spolužák a přítel. Petr Rezek je filozof a psycholog, docent působící na Akademii výtvarných umění a na Filozofické fakultě UK.
O Láďovi jsem mluvil i s jeho sestrou Evou Havlíkovou žijící v kanadském Waterloo.
Nepopírám, moji milí čtenáři, že po sestavení vzpomínek na oba nebožtíky je moje duše naplněná úzkostí - z Vaškových a Láďových pozůstalých.
Jsem si jist, že publikováním veršů Václava Hraběte jsem nezpůsobil žádnou škodu Joachimu Dvořákovi a jeho nakladatelství Labyrint, vlastníkovi autorských práv. Přesto se, pane Dvořáku, omlouvám. I po padesáti letech se zřejmě dosud nikdy nezveřejněné dopisy Magdaleny Hrabětové, maminky nebožtíka, stávají mementem.

Výtvarníkem čísla je Pierre Bonnard, jehož obrázky mi zapůjčil Vilém Stránský ze své internetové prodejní aukční síně www.artbohemia.cz. Děkuju, milý Viléme! Francouzský postimpresionistický malíř a grafik Bonnard se o dvanáct dní nedožil mého narození…
Které autory publikuji, protože si jich vážím, poznáte snadno sami, milí čtenáři. Chválím je nejen pro jejich uměleckou úroveň, ale věřte nevěřte, nedopouštějí se ve svých textech nikdy pravopisných chyb. Na rozdíl od jiných, při korekturách jejichž textů skřípu zuby. Zvláště pak, používají-li ve svých básních cizích jmen či slov, jejichž správnou podobu musím upřesňovat. Nemaje encyklopedických znalostí, hledám je pomocí internetu, leč i ten je někdy bezradný.

L. H.

Marcela Maxová vypráví L. H. o Václavu Hraběti

„Máš krásnou duši,“ řekl mi jednou Vašek Hrabě.

Marcela mi podává cyklostylovaný scénář pořadu Komu patří jazz, uvedený ve Viole Jiřím Ostermannem v roce 1963. „To mi dal Vašek Hrabě. Chodil za mnou i do nemocnice, taky jsem mu dávala fenmatrazin, občas si ode mě půjčoval peníze.“ Na starých ošoupaných papírech je pár rukopisných poznámek. (Jedná se o pořad, jehož amatérskou nahrávku jsem v loňském roce získal díky Jiřímu Vojtíškovi a vydal jej na dvou CD, pozn. LH.)
Jak jste se seznámili?
V Dejvicích na tancovačce jsem se poznala s Mirkem Jiráněm. Bylo to někdy v roce 1962. Šly jsme s kamarádkou z tancovačky a za námi se coural kluk v zimníku a v placaté čepici. Dal se s námi do řeči. Domluvili jsme se, že se druhý den sejdeme ve Spálené, kde je dnes Ypsilonka. Mirek tam přišel se svým kamarádem Pepíkem Rebcem. Pepík hned po mně hrábnul, ale Mirek říká, ne, ne, ta bude moje, a chytil mě za ruku. A tak jsme spolu začali chodit. Často jsme směřovali do restaurace k panu Jeřábkovi. Mirek studoval práva, neměli jsme peníze a pan Jeřábek nám dával i na dluh. Mirek Jiráň taky nějaký čas bydlel na Národní u Pepíka Rebce v komůrce pro služku. (Pokojík, kde bydlel i Václav Hrabě, pozn. LH.)
Mirek Jiráň byl moje osudová láska. Vydrželo to, až než odjel do Paříže, kde pak studoval na Sorbonně, tedy asi šest let. Pracovala jsem jako sestra v nemocnici, už mě to nebavilo. Na dětském oddělení Pod Petřínem. Pokoušeli se tam léčit dětskou leukémii, ale vůbec to nešlo. Umíraly tam děti, mně to vadilo. Neměla jsem na tu sestru chodit. Mirek, aby si přivydělal, chodil dělat bagážistu do hotelu Esplanade. Chodila jsem tam za ním, až si mě všiml ředitel, a nabídl mi, jestli nechci dělat v hotelu. Dala jsem výpověď v nemocnici a šla jsem do hotelu, kde jsem pak zůstala třicet pět let. Od Mirka to byl pro mě nejkrásnější dar. Hosti nakonec říkali, jezdíme k vám kvůli Marcele. V roce 1967 jsem se tam seznámila s Adinou Mandlovou. Byla jsem tam do roku 2001.

obr. 1	obr. 2	obr. 3	obr. 4	obr. 5	obr. 6
obr. 7	obr. 8	obr. 9	obr. 10	obr. 11	obr. 12
obr. 13	obr. 14	obr. 15	obr. 16

S Vaškem Hrabětem mě seznámil Mirek asi ve Slavii. Do Slavie jsme chodili pořád, když tam nikdo z kamarádů nebyl, v telefonní budce byla schránka a v té jsme vždycky našli vzkaz, kde jsou kamarádi. Sedávali jsme u stolu vpravo, hned jak se vejde do Slavie. Táhlo mě to do Violy a do Reduty kvůli muzice. Vašek Hrabě mě zaujal tím, že píše a především byl z Lochovic jako Mirek Jiráň. Byli spolužáci.
Mirkův tatínek dělal hasiče, byl z chudých poměrů. Tatínek Jiráň se byl na mě dokonce podívat v nemocnici, protože dělal u hasičů v Praze v Sokolské. Povídá: Líbíte se mi. Mirkovi rodiče asi se mnou počítali do rodiny. Ale já dodneška nevím, jestli mě Mirek měl rád. Mirek Jiráň žil v Paříži, dodnes tam má byt, ale teď žije na zámku, který si koupil v Cerhonicích v jižních Čechách. Vladimír nedávno poslal Pepíka Rebce do Paříže, aby ho zbavil deprese z rozchodu s jeho Vendulkou. Pepík Rebec má chalupu kousek od nás na Sedlčansku a tam se hodně vídáme. Vladimír mu půjčil svoje auto a Pepík mu přivezl nějaké věci z jeho pařížského bytu. Vendulka je moje velká kamarádka. Je o devět let mladší než my. Kdysi jsem byla dvakrát za Mirkem v Paříži a tam jsme se definitivně rozešli. Takže já už Paříž nemůžu ani vidět.
Taky jsem psala povídky. Jako mužský mě Vašek nezajímal, věděli jsme, že má Olgu a že jsou do sebe šíleně zamilovaní. Odhodlala jsem se dát Vaškovi přečíst svoje povídky a on mi pak řekl jedinou větu: „Máš krásnou duši.“
Olga byla moc hezká, ale říkalo se o ní, že je na mužský. Olinina spolužačka z průmyslovky Jana Prášková nenechala na Olze nit suchou.
Nad vámi visí obraz Mikuláše Lubomírského?
Mikuláš Lubomírský byl Vaškův velký přítel. Pepík Rebec přišel do Violy a povídá: Umřel Vašek Hrabě. Mikuláš by dodneška nad Vaškem brečel. S Mirkem jsme byli u Vaška Hraběte v kuchyňce víckrát. Pouštěl krásnou muziku, bylo tam teplo. Chodili jsme tam s Mirkem, když jsme neměli peníze na hospodu. Na té úzké posteli jsme se vyspali třeba všichni tři. Neměli jsme s Vladimírem kam chodit.
Miškovský mi byl sympatický. Choval se ke mně hezky. Miškovský byl pro Olgu lepší než Vašek. Mají spolu syna Dominika. Vašek pořád kouřil, vidím ty jeho hnědé prsty. Vaška jsem opilého moc neviděla, ale užíval fenmetrazin. U něj doma se pily hrozné patoky a levná vína. Vašek pouštěl Radio Luxembourg.
Jak to bylo s korespondencí Magdaleny Hrabětové, kterou vám adresovala?
Po Vaškově smrti mi paní Hrabětová psala dopisy. Zvala mě, ať přijedu, ale už jsme se nikdy neviděli. Dopisy od paní Hrabětové byly čím dál víc zoufalejší, číst je bylo k breku. Vaškova sestra se jmenovala Jarmila Kolátorová a umřela na rakovinu. Tatínek Vaška se oběsil, když zjistil, že dcera má rakovinu. Marcela mi ukazuje parte Vaškova tatínka. (Jan Hrabě zemřel 15. října 1967 ve věku 68 let, pozn. Lh.) Maminka Vaška mi psala: Proč si Vašek nevybral vás místo Olgy.
Babička Magdalena Hrabětová chtěla získat právo vídat Janečka. Když poslala paní Hrabětová Olze dárečky pro Janíčka, tak jí to vrátila zpátky, ale když jí poslala peníze, tak si je nechala. Paní Hrabětová mi posílala pár korun v dopise a prosila mě, abych šla s malým Janíkem na procházku. Malý Janeček byl pořád nastydlý a nemocný s průduškami. Byl hezké dítě, okaté, po tátovi. Já jsem pracovala na dětském oddělení v Nemocnici Pod Petřínem a on tam každou chvíli byl. Byl oblíbený mezi sestřičkami. Olga věděla, že chodím s Jiráněm a že se v nemocnici starám o jejího syna, když ho tam přinesla s horečkou. Chodila jsem s Janíkem na procházky, když mu byly asi tři roky. Brala jsem Janíka do cukrárny na Hradě proti kasárnám. Byla jsem s Janíkem na procházce tak pětkrát. Kdyby Olga věděla, že jsem v kontaktu s paní Hrabětovou, tak by mi kluka nesvěřila. Dávala mi ho spíš proto, že jsem byla dětská sestra. Paní Hrabětová v dopisech psala, jaké to bylo hezké, když byl Janík u ní na prázdninách v Lochovicích.
Na pohřbu Vaška v Lochovicích jsem byla sama. Vladimír byl tenkrát na vojně. Bylo tam hodně lidí. Rebec tam taky nebyl, ale byl tam Mikuláš. Do Lochovic jsem cestovala sama. To nebyla žádná organizovaná záležitost. U Vaškovy rakve jsem nebyla, až po pohřbu mě paní Jiráňová odvedla k Hrabětům. Paní Hrabětová mě vzala nahoru do Vaškova pokoje, otevřela skříně a říkala: Tady má vyžehlené košile. Marcelko, můžete kdykoli přijet a můžete tady bydlet v tom jeho pokojíčku. Od té doby jsem do Lochovic nejela, umřela i paní Jiráňová.

Sidonie Jiravová vypráví L. H. o Václavu Hraběti

Vašek byl můj osudový kluk, bylo mi nedovršených osmnáct let, řekla mi Zdenička Sidonie Žáková Jiravová.

Setkali jsme se díky Pepíkovi Rebcovi, který Vaška přivedl do party do Senohrab. Tam to mezi námi zajiskřilo a pak jsem za ním často chodila do Violy. Vašek měl ve Viole stoleček, na kterém prodával knížky.
(Prodával tam i Divoké víno, pozn. LH.)
Byla jsem dobrá v češtině, a tak jsem chodila Vaškovi pomáhat opravovat do jeho kamrlíku v Jánské ulici úkoly v sešitech jeho žáků. On mi jinak neřekl než Žáková. Říkal mi, jdeme domů, Žáková! Těšila jsem se, že něco bude, ale on přede mě hodil kupu sešitů. Když jsem opravovala úkoly, Vašek si něco brumlal, čmáral, žil ve svém světě. Někdy mi taky četl svoje básničky. Když jsem byla hodná, preludoval mi na klarinet. Pak na něj zanevřel a převázal ho černou stužkou.
Hudba ho zdržovala, chtěl se věnovat jenom poezii, dodává Pepík Rebec.
Stoprocentní je, že jsem byla jeho poslední milenka. Chodili jsme spolu do jeho smrti.

Fotografie: 1. a 2. Sidonie letos na mlýně v okořském údolí, ostatní: staré archivní fotky Sidonie v roce 1965

obr. 1	obr. 2	obr. 3	obr. 4	obr. 5
obr. 6	obr. 7	obr. 8

Jak jste mu říkala?
Říkala jsem mu Václave a on mně Žáková.
Jirava šel za Vaškem a říkal mu, že by chtěl znát moje jméno. Chodila jsem oblíkaná v krajkách, nosila načesané drdoly. Jirava seděl u baru a chlastal. Říkal mi, že jsem vystoupila z renesančního obrazu. Vašek mu řekl: Za dva francouzské koňaky. Jeden vypil Václav, druhý Jirava a já měla třetí. Bylo to ve Viole. Vašek povídá: To je sochař Jirava. Sochař pronesl: Objednám v Klášterní vinárně i zítra. A odešel. Jirava měl hroznou pověst jako ničitel žen, byla jsem jeho třetí manželka. Pak mi říkal: Jako by Vašek svoji smrt tušil, odkázal mi tě: Pane Jirava, buďte na tu holku hodný. Když Vašek umřel, Jirava prohlásil: Já tě nemůžu opustit, ty jsi odkaz mrtvého Vaška Hraběte. Druhý den jsem šla do Klášterní vinárny, pak jsme šli k Mecenáši. Poslušně jsem šla do Klášterní vinárny, tak jsem byla zvědavá na tu komunikaci s ním. Jirava měl ateliér pod nuselským mostem, říkalo se tam v Jamrtálu. Bydlel v Karoliny Světlé. V Klášterní měl stůl a tam chodil na jídlo. Napadlo mě, že mě Vašek předal Jiravovi v předtuše smrti. Pořád jedl fermatrazin, nechtěl vůbec spát, třeba myslel, že život už nebude dlouhý. Fermetrazin dostával i od Mikuláše Lubomírského, jeho táta byl doktor. Sháněl ho, kde se dalo. Já jsem mu přinesla fermetrazin tak dvakrát třikrát. Když pak Jirava potřeboval udělat v termínu sochu, vzal si fermetrazin a tři dny po něm spal. Říkal: Prosral jsem všechno. Na někoho to působí obráceně.
Netušila jsem, že jsem prodaná nevěsta. Sochaře Jiravu jsem si pak vzala a byla s ním 37 let. Žili jsme spolu ve mlýně v okořském údolí u Zákolanského potoka. Je to pátý mlýn od hradu, u toho krásného železničního viaduktu. Miroslav Jirava zemřel v roce 2002.
Jirava měl hroznou pověst jako ničitel žen, byla jsem jeho třetí manželka.
Po smrti Jiravy jsem byla dva roky sama, pak mi osud přihrál taky sochaře, a ten mi umřel teď o Vánocích na Štěpána. Byl o šest let mladší. Dali mu tři měsíce života a díky té své energii jsem ho držela tři roky.
S Vaškem Hrabětem jsem byla asi rok. Měla jsem přísné rodiče, a tak jsme se vídali tak obden. Bydlela jsem v Břevnově, k Vaškovi do Nerudovky jsem to měla kousek, ale většinu času jsme trávili ve Viole. Z Vaškovy kuchyňky jsem musela vždycky v noci odejít a jít ke svým rodičům. V kuchyňce si Vašek topil plynovým sporákem, když jsme přišli v zimě, Vašek zapálil všechny sporáky včetně trouby. Říkala jsem mu, Vašku neblbni, nedá se tady dýchat. Jeho bývalá manželka Olga chodila třeba v jedenáct v noci do kuchyňky vařit knedlíky. Byli jsme takoví milenci jenom do parku.
Jaký byl milenec?
Dobrý, určitě. Něžný. Byli jsme jednou spolu a Vašek povídá: Jede žena do Itálie, veze s sebou genitálie. Vašku, ty jsi kůň, říkám. Byl to blázínek.
Leželi jste v posteli a v tu chvíli přišla Olga Miškovská?
Taky se stalo. Byla jsem plachá a to jsem dodneška, i když mi 30. ledna bylo 69.
Za rok, co jsme spolu byli, jsem u Vaška do rána nespala. Postel byla úzká. Když jsem dala z postele nohy, hned byla knihovnička, stoleček a dvě židle. Na stolku bylo rádio a v knihovně psací stroj a penál s klarinetem.
Přišla jsem k Vaškovi a viděla jsem, že jeho věci jsou z kuchyňky vystěhované. Zaradovala jsem se, že Vašek dostal nový byt. Zazvonila jsem, přišla mi otevřít Olina a říká: Vašek je mrtvý. Šla jsem za Vaškem ten den, co ráno umřel, a oni jeho věci hned vypakovali.
Josef Rebec dodává: Olina mi hned volala, ať si přijdu pro svoje knížky. Byli jsme domluvení s Kvačkem, že půjdeme spolu, ale ten se na mě vyprd, tak jsem šel sám. Když jsem byl dva dny předtím u Vaška, neměli jsme co kouřit, a teď jsem viděl pod postelí ležet krabičku amerik.
Sidonie doplňuje: Když jsem přišla odpoledne, Olina mi taky dala nějaké knížky, které měl ode mě půjčené. Měla jsem u Vaška jen knížky a gramofonové desky. Vašek vždycky ladil náladu barokní muzikou. Pouštěli jsme si třeba Telemanna.
Před milováním se pouštěla muzika?
Pořád. Barokní muzika. Vašek byl hrozně něžný, o sexu se nemluvilo, to bylo jenom dotýkat se, hladit se a pak to nějak vyplynulo. Když jsme šli s Vaškem z Violy, chodili jsme k němu z Jánské ulice. Když jsme přicházeli třeba z Břevnova, vstoupili jsme do domu z Nerudovky.
Pili jsme třešňové nebo rybízové víno.
Co jste jedli?
Nic, Vašek byl strašně chudý. Byli jsme živi láskou.
Vůbec se nejedlo?
Nepamatuju se na to, že bychom spolu něco jedli. Pilo se třešňové nebo rybízové víno, čaj a kafe. Nakupovali jsme v obchodě Na Tržišti, pak jsem v domě Na Tržišti 10 bydlela s Jiravou deset let. V domě býval kdysi bordýlek a ve sklepě tam zůstalo zazděných čtvrt vagonu lahví armagnacu a ty jsme pak s Jiravou vychlastali.
Když jsem byla s Vaškem v jeho kuchyňce, nikdy jsme nejedli, ani jsme na sporáku nic nevařili. To bylo pro mě tabu, tam vařila jenom Olga. S ní jsme si vykaly.
Když si bral Vašek ještě na vojně Olgu, vzali si novomanželskou půjčku. Vašek ji splácel, takže byl velmi chudý. Ve škole učil češtinu, literaturu a dějepis, asi si moc nevydělával.
Myslíte, že některou básničku napsal Vašek o vás?
To nevím, asi ne.
Kromě Violy jsme s Vaškem hodně chodili po staroměstských a malostranských kostelích na mše. Z malostranských hospůdek jsme chodili hlavně k Bonapartovi, ke Sluncům a ke Glaubicům.
Jediné, co si vyčítám je, že mi nedocházelo, že Vašek byl na fenmetrazinu. V baráku jsme měli paní, která byla magistra. Vašek mě vždycky požádal: Hele Žáková, musím dělat, nemůžu jít spát. Provázel Ginsberga, nebo něco psal. Magistra mi vždycky nějakou tubu fenmatrazinu pro Vaška dala.
V období, kdy tu byl Ginsberg, bylo fenmetrazinu hodně.
(Ginberg přijel do Prahy 18. února večer a Vašek umřel 5. března. pozn. LH.)
Několik dní po Vaškově smrti jsem ve Viole seděla u baru s Jiravou a Karel Svoboda (skladatel, pozn. LH) se mě ptal: Jak to bylo s Vaškem? Po Praze se šíří fámy, že mu někdo pustil plyn. Nebo to byla náhoda?
Jsem si jistá, že se to stalo nešťastnou náhodou.
Odpověděl mi: Já jsem si to myslel, aby si člověk sáhnul na život, k tomu musí být velká odvaha.
Do kterých hospod jste s Vaškem nejčastěji chodili?
Do Slavie, do Reduty a k panu Jeřábkovi. Ten k nám ještě pak jezdil na mlejn.
Učila jsem se dámskou krejčovou, protože jsem chtěla jít na oděvní průmyslovku, ale nikdy jsem nepracovala, byla jsem „vydržovaná“ žena.
Pan Jirava vydělával dost peněz?
Tak akorát, že to stačilo. Dělal kovové věci a keramiku. Mlýn v okořském údolí koupil v roce 1960. Menší část mlýna patřila Ljubě Hermanové. Dohodili jsme taky mlejn Petru Hapkovi. Původní majitelé nám jej nabídli za osm tisíc. Petr Hapka jezdil totiž k nám na mlejn, jenže byl tenkrát rozlítaný, koupila to nějaké ženská z Moravy a od ní to pak koupil za sto šedesát. Petr Hapka chodil s bývalou manželkou Jiravy.
Jaký byl vztah Vaška Hraběte k jeho synkovi Janíkovi?
Olga mu nedovolovala se s ním vídat. Zažila jsem drastické scény, kdy klučina škrábal na dveře a Olga ho k Vaškovi nepustila. Olga Miškovská měla v té době už druhé dítě. Janík u Vaška v kuchyni nikdy nebyl. Olga mu ho nepůjčovala. Přesto si myslím, že Olga byla Vaškova životní láska a žádnou ženskou nedokázal milovat víc než ji. Olga byla nádherná, smyslná ženská. Je to paradox, ale měl ji i Jirava, když byl Vašek na vojně. Vašek těžce nesl, že Olga měla chlapy. Myslím, že Janík je skutečně jeho, byl mu podobný.
Jak se vám líbil Miškovský?
Takový typický úředník. Potkali se s Olgou na OPBH. (Obvodní podnik bytového hospodářství, pozn. LH.)
Myslíte, že byl problém pro Olgu problém s Vaškem žít? Materiální, rodinný?
Myslím, že ne, ale vojnou se to zkazilo.
Byl schopen uživit rodinu? Postarat se o ni?
Myslím, že jo.
Říkáte, že jste spolu za rok snědli dva rohlíky.
My jsme spolu objevovali krásné věci. Chodili jsme spolu po Petříně.
Já jsem něco snědla doma a Vašek možná něco ve škole. Mě nafutrovala maminka, která byla vyvařovací, ale když jsme měli nějakou korunu, dali jsme ji za vínko nebo za pivko. Já jsem v podstatě nepila, jsem z lihuprosté rodiny, byla jsem levná milenka, Vašek toho za mě moc nezaplatil. Když tak jsem vypila nějakou šťávu. Jirava byl o patnáct let starší a o mně se říkalo, že jsem zajíc. Myslela jsem si, že je to něco špatného. Snažila jsem se s ním v Klášterní vinárně pít a po čtrnácti dnech jsem dostala delirium.
Za ten rok, co s vámi chodil, mohl mít ještě nějaké jiné děvče?
Já myslím, že ne. Časově by to nezvládl. Myslím si, že jeho životní láska byla Olga. Byla krásná, zajímavá ženská.
Vašek vám říkal jen Žáková? Nikdy ne Zdeničko?
Pořád mi říkal Žáková. V občance mám napsáno jméno Sidonie a já jsem se za ně styděla.
Najdete nějakou společnou fotografii s Vaškem?
Ne.
Máte nějaký Vaškův rukopis?
Ne.
Třeba dopis od Vaška?
Ne, my jsme si nepsali.
Kterou Vaškovu básničku máte ráda? Sidonka mlčí.
Jak jste vypadala? Kolik jste vážila? Jak jste byla velká?
Vážila jsem 58 a měřila 174, takový komár. Snažila jsem se chodit hezky oblíkaná, šila jsem si všechno na sebe sama. Černé šaty, které ze mě dělaly ještě větší nudli. Vašek mě obdivoval: Žáková, ty mi připadáš jako milionářská ženská, která mě přišla navštívit, jako kdyby tady před domem stál nějaký bourák, a ty jsi s ním přijela.
Vaškovi jste někdy něco ušila?
Možná, že jsem mu zkracovala kalhoty, když je měl otřepané. Když Václav recitoval svoje básně ve Viole, oblékl si oblek. Zrovna tak, jako když hrál s kapelou.
Vašek byl hubený, kdo z vás byl hubenější?
Asi já, protože mi říkali komár. Měla jsem hubené nohy, neměla jsem prsa. Jirava mi říkal, když jsme se sblížili: Ty jsi byla polotovar a já z tebe udělal ženskou.
Václav byl váš první kluk?
Nebyl.
Když Václava zatáhnul Josef Rebec na plovárnu do Senohrab, byl úplně tvarohový, neplovárenský typ. Bylo to na břehu Sázavy u přívozu Senohraby - Zlenice. Převozník byl vojenský krejčí. V zimě šil uniformy a v létě převážel. Je to plovárna v místě, kde se do Sázavy vlévá potok Mnichovka pod zlenickou Hláskou.
Pepík Rebec vysvětluje: Tatínek měl v Hrušově chatu a rodiče Zdeničky - Sidonie Žákové taky.
Mejdany se tam konaly permanentně, přes den i večer. Přijeli jsme vlakem a pili jsme víno. Václav, když vlezl do Sázavy, byl bílý a vypadal jako hlavní postava v rasistickém filmu. Vašek byl hubený. Takový akorát, že jsem se o něj neodřela.
S Jiravou jsem měla „Salon Sidonie“ a šila jsem jen pro nás dva. Kamarád architekt Ivan chtěl, abych mu ušila puntíkatou kravatu, jako měl Gilbert Becaud, sehnal si na to nějaké hedvábí, pak mi za ni dal dva tisíce. Tenkrát to byla spousta peněz. Vysolil dva tisíce a šli jsme je prochrupnout. Chodil po Praze a říkal: Mám nejdražší kravatu.
Můj mladší brácha udělal Jiravovi webové stránky, když si kliknete na www.novymlyn.unas.cz. Uvidíte tam moje fotky, náš život. Možná tam budou i fotky z mého mládí.
Byla jste na Vaškově pohřbu?
V domku u Vaškových rodičů byla při pohřbu taková pohřební síň, Vašek tam byl vystavený v rakvi. Byli tam žáci, které Vašek učil, stála tam fronta, jak se s ním lidi chodili rozloučit. Nechtěla jsem tam jít, protože jsem si chtěla pamatovat Vaška živého, jak jsme spolu blbli, jak jsme se spolu naposledy rozloučili. Pak jsem si řekla, nemůžu být takový zbabělec, když jsem viděla ty děti, tak jsem tam šla. Jela jsem s holkama vlakem ze Smíchovského nádraží. Na pohřbu bylo moc lidí, byla tam fronta. Víc než sto lidí, loučilo se s ním kus Prahy. Pro děti z deváté třídy byl přínos, že je učil básník. Když jsem četla jejich slohové úkoly, bylo vidět, že na nich Vašek zasahoval. Bylo to hrozné, rodiče, sestra. Viděla jsem Vaška, byl napuchlý, voskový. Koukám na něj, tohle není Vašek, to je úplně jiný člověk. Snesla jsem to, ale byl to pro mě šok, půl roku, kdykoli jsem zavřela oči, viděla jsem voskového Vaška. Takováhle vosková figurína se mi objevovala ve snu.

Ladislav Landa zemřel před 50 lety mlád sedmnáct let

Ladislav Landa zemřel bez jednoho dne za tři měsíce po Václavu Hraběti. Z jeho básniček to smrtí doslova táhlo, ale Láďa sám byl kluk jako buk, mládenec s postavou atleta. Nemýlím-li se, hrál košíkovou, a byl prý dost agresivním hráčem. Moje poslední vzpomínka na Láďu …? Potkali jsme se náhodně ve starých Radlicích kousek od školy, kde žil a kde jeho rodiče školníkovali. Tramvaj tam tenkrát mívala konečnou a Láďa chystající se do centra čekal na její odjezd. Tramvaj se vykodrcala ze stanice a Láďa si se mnou dál povídal, jako by ani neodjížděla. Jako by měl přesně vypočítáno, kam až ji může nechat dojet. Náhle se rozloučil a rychlým sprintem trénovaného sportovce ji dohnal a naskočil na plošinu. Příští týden na pravidelné setkání mladých básníků v libeňském Klubu poezie přišel už jenom jeho přítel Petr Rezek a přinesl zprávu o Láďově smrti.

Než jsem se dal do psaní své vzpomínky na Ladislava Landu, vydal jsem se jednoho podzimního nedělního poledne do starých Radlic a zazvonil na školníkův zvonek na školní budově. Přišel mi otevřít mladý muž v trenýrkách. O Landovi sice nic nevěděl, ale když jsem mu vysvětlil, proč hodlám fotografovat, otevřel mi branku ke stráni za školou, kde Láďa ukončil svůj život. Spolkl cyankáli, které našel ve školním chemickém kabinetu. Po nějakém křivém nařčení … Tuším, že tak jednoduchý důvod jeho sebevražda neměla. Leč Láďova rodina, jež se krátce po tragédii odstěhovala do Kanady, jeho deník nedala k publikování ani mně ani po letech Vladimíru Bystrovovi, druhému vydavateli jeho veršů.

Ladislav Landa debutoval v Divokém víně. V historickém Divokém víně vyšla většina jeho textů a v roce 1969 jsem vydal i samostatnou knížečku s názvem Básně. Ilustrovalo ji osm fotografií Pavla Jasanského, jenž přidal své snímky i do knížky Malá slabost v kolenou — Pocta Ladislavu Landovi, jež vyšla v roce 1998 péčí nakladatelství Bystrov a synové. Knížku doplnily vzpomínky Petra Rezka, Petra Bielického, Jana Třísky, Jana Zábrany, Josefa Topola a pár řádek ode mne. Moji vzpomínku zařadil Vladimír Bystrov jako poslední a já jsem to pochopil jako poctu. V doslovu pak tento významný novinář nazval Divoké víno časopisem dodnes žádným podobným nepřekonaným. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl Divoké víno obnovit.

Titulní strana knížky, kterou jsem vydal v roce 1969

Titul knížky vydané Vladimírem Bystrovem v roce 1998

"Tady Eva Havlíková Landová," ohlásila se mi do telefonu starší příjemná žena. Věděl jsem hned, kdo volá. Sestra Ladislava Landy, básníka Divokého vína, jenž zemřel v roce 1965 mlád sedmnáct let.
Eva Havlíková žije od roku 1968 v Kanadě a přijela s manželem Jiřím na návštěvu do rodné země. Sešli jsme se s Evou v jejich vile v malém městě na Sázavě. Snažil jsem se dozvědět co nejvíc o jejím bratrovi, jehož jsem zařadil mezi dvacítku nejvýznamnějších autorů historického Divokého vína v knize Antologie Divoké víno 1964 - 2007.
V knize jsem otiskl všechny texty Ladislava Landy publikované v historickém časopise. Několikrát jsem o básníkovi psal, ale vždy jsem cítil, že nemám dost informací. Co jsem se tedy dozvěděl od Evy, jeho o dva roky starší sestry ...
Ladislav Landa žil od roku 1963 se svými rodiči v bytě ve staré škole v Radlicích. Maminka tu vzala místo školnice, protože jejich předchozí byt v domě číslo 33 v Londýnské ulici byl pro pětičlennou rodinu malý. Tatínek pracoval v družstvu Mechanika, původně měl obchod s plnicími pery. Láďa absolvoval základní školu v Belgické ulici na Vinohradech a pak studoval na Střední všeobecně vzdělávací škole v ulici Wilhelma Piecka, dnešní Korunní. Škola se dnes jmenuje Arcibiskupské gymnázium. Kromě Evy měl ještě mladší sestru Gabrielu narozenou v roce 1954.
Od dětství se zajímal o literaturu, divadlo a operu. Chtěl psát divadelní hry, obdivoval Voskovce, Wericha a Ježka. Eva mu umožnila seznámení s Josefem Topolem. Láďa mu dal přečíst svoje texty a dramatikovi se líbily. Vzpomínal na Láďu ještě dlouho po jeho smrti.
Ladislav Landa se učil dva roky japonsky v kursu pořádaném Ústavem orientalistiky. Nepleťte se, nebyl pouze intelektuál. Věnoval se sportu, závodně hrál basketbal.
Miloval spolužačku Soňu a věnoval jí některé svoje verše. Od Evy jsem se dozvěděl, že ani Soňa už nežije.


A co je třeba, abych po rozhovoru s Evou opravil či doplnil:

Ředitel školy Fürst Ladislava obvinil z krádeže knih ve školní knihovně. Rodina se domnívá, že to byl důvod jeho sebevraždy. V dopise na rozloučenou ale básník taky napsal, že se bojí proměny na brouka popsané Franzem Kafkou...
Ve stejném dopise se Evě omlouvá, že sebevraždu spáchal v noci před její maturitou. Tu noc Láďova maminka Jiřina probudila Evu. Láďa nebyl doma. Ve tři ráno se vydaly na strmou stráň za radlickou školou. Syna a bratra tam našly mrtvého. Eva si vzpomíná, že něco měl pod hlavou. Snad polštářek z lopuchového listí... Nezemřel tedy v altánu na zahradě, jak jsem se dosud domníval.

Požádal jsem svoji celoživotní kamarádku psychiatričku MUDr. Danu Janotovou, CSc. o pár slov k Láďově smrti.

Skutečně si Ladislava Landu fyzicky pamatuji - byl dosti velký, oproti mně, která jsem malá, a také byl o malinko starší, zkrátka větší kluk. Potkávali jsme se někde kolem Míráku zřejmě při cestách do školy.
Pamatuji si jej jako prchavý stín o něco staršího chlapce ze svých školních let. Také jsem tehdy bydlila v Londýnské ulici a chodila do školy v Belgické a pak chodila na stejné gymnázium jako on. Symbolicky se kruh uzavírá, z okna svého nynějšího bydliště vidím část stráně, na které mladý básník zemřel. Již tenkrát jsme se s přáteli ptali, proč nás Ladislav Landa opustil, proč už nám nenapíše další niterně krásné básně. Dnes jsem psychiatr s mnohaletou praxí a stejně tak jako tehdy se mi na tuto otázku odpovídá těžce.
Sebevražda ve věku dospívání je druhou nejčastější příčinou smrti. Hamletovská otázka - Být či nebýt? - je v tomto věku řešena někdy s neodčinitelnou rozhodností. Pocit křivdy bývá často spouštěcím momentem - nařčení z krádeže knih ..? Nebo šlo o projev do té doby nerozpoznané duševní choroby?
Důvodem také může být fantazijní účast na životním dramatu, které si pro sebe básník sám napsal - Řehoř Samsa - brouk z Kafkovy Proměny? Než projít proměnou, tak raději zemřít? U tak citlivé a složité osobnosti jakou Landa byl, bych se přikláněla k poslednímu důvodu.
I po všech těchto úvahách jsou jeho básně stále krásné a smrt zůstává enigmatem.

Vybral jsem pro vás, milí čtenáři, nejlepší Láďovy básničky. Smrt je přítomna v různých skupenstvích skoro ve všech.
Za několik dní uplyne 50 let od smrti mladého básníka. Zemřel 3. června 1965 a je pochován na pražském hřbitově Na Malvazinkách.

Na Ladislava Landu po 50 letech vzpomíná v rozhovoru s Ludvíkem Hessem Vojtěch Doležel

Milý Vojtěchu, mohl byste mi popsat, jaké vztahy jste měl s Ladislavem Landou?

No, naznačím vám to rád. Jsem jeho spolužák z gymnázia Wilhelma Piecka v Praze 2, dnes Gymnázium arcibiskupské. Takzvaně mi věnoval jednu báseň (Malá slabost v kolenou).

Reprodukce stránky Divokého vína 5/1965 otištěné jako nekrolog Ladislavu Landovi.

Bylo to trošku naschvál, anžto chtěl dát kontra Tomáši Vondrovicovi, který ve školním časopise rád uveřejňoval básně s věnováním a nebetyčně ho tím "sral". Se mnou to věnování mělo společného snad je to, že jsme se sblížili na chmelu (snad to bylo taky k něčemu dobré, nehledě na to, že já tu Rabasovskou "červenici" chmelového kraje přímo zbožňuju), pak spolu seděli v jedné lavici asi půl roku, než nás zase rozsadili, zažili spolu pár krásných chvil při toulkách Prahou a hledání možností hrát amatérské divadlo. Když se Láďa rozkmotřil s Petrem Rezkem - byli věrní přátelé ze základní školy - skoro to vypadalo, že by mezi námi mohlo vzniknout stejné přátelství. Ale já už tehdá byl "zadaný" a chodit na rande mi bylo důležitější (vydrželo to dodnes!), než ne snad chodit, ale pracovat s Láďou. Odmítnutí přátelství z mé strany je tím strašným zatížením, se kterým žiji. Nakolik by jej mé přátelství zachránilo, je ovšem otázkou. Každopádně jsem porozuměl až po jeho odchodu poselství básně, kterou mi jako prvnímu dával po prázdninách čist. A není žádné "snad si na mne vzpomenou". Vzpomínám každý den a mluvím s Láďou stále. Že jsem tenkrát rozuměl "... jen když holubi na střeše serou..." je mi dodnes strašlivou výčitkou. Inu tak zatěžují sebevraždy pozůstalé. Jejich religiózní zákaz nemá vsak jistě jen tento důvod. V Láďovi jsme ztratili strašlivě moc. Jeho intelektuální potenciál by nás býval nejen nesmírně obohatil, ale hlavně posunul o kousek dál ke kýženému cíli vzájemného porozumění a spolupráce. A tak jsem mu téměř před dvaceti lety napsal tuto poněkud neumělou báseň.


L Á Ď O V I   P O   T Ř I C E T I   L E T E C H
in memoriam Ladislava Landy (25. 2. 1948 - 4. 6. 1965)
Jsi dávno mrtev, příteli
a vlasy tvé už bez kůže
se vlhkem lepí k lebce.
Když před lety jsme Nerudovku
skokem brali, lehce,
netušil jsem, že ztratím tě,
že zraníš mě tak těžce.

Však s lety slovo Tvé se stalo mým.
I hloupost, zblblost svou dnes vidím taky.
A stejně jako Ty už nebudu se bát,
až smrt své klidné na mne upře zraky.

No, já vím, že je to naivní. To neříkám proto, abyste to uveřejnil. Ne, to ne! "Ale to jenom, aby věděli a byli krytej, dyby se, nedej pánbů, se mnou něco stalo."
K mé osobě, abyste se eventuálně v "národě, jenž je tak čistý, jasný," nekompromitoval. Jsem emigrant z roku 1982. Pozdní sběr! Zrádce národa. Prostě už to nešlo, přes veškerou snahu, včetně členství v KSČ. Zubní lékař neboli stomatolog, dnes v důchodu, specializován v Těžkoslovensku v dětské stomatologii, těsně před emigraci vedoucí lékař poliklinického oddělení Dětské stomatologické kliniky v Praze 5 - Motole. Moje teta, rusofilka Ludmila Pelikánová (významná československá recitátorka, 1915-1993, pozn. LH), byla sestrou mé matky, mou tetou. Je dodnes, snad už poněkud v současnosti méně, vysmívána pro svou lásku k Sovětskému svazu. Jistě k tomu měla z hlediska své generace důvody, které dokonce ani mně, jejímu synovci, nepřísluší kritizovat. A to i přes tu krátkou časovou vzdálenost. Oproti těm, kteří nejsou schopni se naučit Otčenáš, dokázala zpaměti vytvořit celovečerní program. Nejeden! A mám ji a budu mít v neskonalé úctě, neb mi, a nejen mně, zprostředkovala poezii a její cítění formou, která je dnes sice víceméně historická, ale nesmazatelná.
Nejsem však příznivcem bolševizmu, včetně jeho lidské a bohužel i záludné tváře. Mám rád jasno a to se jak známo nelíbilo a nebude v dohledné době líbit nikde, bez ohledu na světové strany.
Jo a navíc nejsem Doležal, ale Doležel. To po tatínkovi a po dědečkovi. Dědeček byl kumštýř, malíř, prostějovský rodák. Doposavad se mu skoro všichni smáli, ale jeho obraz na radnici v Prostějově - Anagne - Loď zapomnění - snad trošku něco lidem připomene.
Mějte se, pane Hess, a vzpomeňte si taky na Láďu. Moc mi chybí.

Vojtěchu, vzpomeňte na setkání s Allenem Ginsbergem v roce 1965. Bylo to jen pár dní před Láďovou smrtí.

Popsal bych to jednou větou – Kvílení v Libni aneb jak nám Allen Ginsberg vytrhl trn z paty. Večer poezie pro autory Divokého vína domluvil v hereckém klubu Divadla S. K. Neumanna v Libni Láďa. (dnešní Divadlo Pod Palmovkou, pozn. LH) Připravili jsme společně s Petrem Rezkem literární pásmo s hudební vložkou. Každý z nás měl přednést něco ze své „tvorby“ a těšili jsme se, jak hneme divákům žlučí a zbavíme je jejich poetické ušlechtilosti.
Po začátku, který ještě probíhal klidně, následovalo Andante cantabile v C-dur z 28 melodických cvičení na klavír pro čtyři ruce od Diabelliho. Petr Rezek nás doprovázel na klarinet, a protože jsme nebyli schopni na klavíru patřičně transponovat svůj part tak, abychom se Rezkovi přizpůsobili, hrál Rezek neomylně svoje a my taky. Strašná kočičina! Trpělivosti a úctě obecenstva k umění však neubývalo. Láďa se pokusil situaci zvrátit v Okénku hostí recitací parafráze Sládkovy Lesní studánky, do které srnky tiše sraly, a když ani to nepomohlo, dal jsem se do čtení názvů pražských hospod z telefonního seznamu. Účinek se počal dostavovat. Neklid vzrůstal. Jedna z básnířek, sedící v první řadě v roztrhaných černých punčochách, nás začala hodnotit. Nejen chválit, ale i ostře kritizovat a vypadalo to, „že výbuch zazní naposled“. Tu však naprosto neočekávaně vkročil do sálu jak prorok Eliáš Allen Ginsberg se svojí suitou. Láďa k němu přispěchal a nemaje po ruce žádného díla mistrova, hmátl do příruční knihovny klubovny, vytáhl z ní Marxův a Engelsův Komunistický manifest a požádal Ginsberga o autogram. Allen Ginsberg knížku otevřel, přeškrtl jména obou autorů a podepsal se.
V nastalém zmatku se počínalo obecenstvo trousit ven ze sálu, Ginsbergovci odešli, my sebrali svá fidlátka i svých pět švestek a provázeni pátravými a pochybovačnými pohledy, šli na tramvaj. Bylo po srandě.

My jsme se hned po Láďově smrti starali stejně jako vy už dávno předtím o vydání Láďových veršů. (Divoké víno a jeho Klub poezie vydalo knížku veršů Ladislava Landy, pozn. LH.) Já byl za Šiktancem v Mladé frontě (měl v redakci nádhernou fotku-akt od Tarase Kuščynského, to byla pastva pro oči!), pak jsem poslal vše do Budějic Jachninovi, Bielicky se snažil pres Zábranu a pak v Německu přes Grušu, Miroslav Wagner už měl hotové ilustrace, atd. Marná anabáze. Až pak Vladimír Bystrov mohl vydat víc. Čest jeho památce. On toho totiž Láďa napsal strašně moc a my ani zdaleka neměli všecko. A vám patří ta veliká zásluha, že jste na Láďu nejen nikdy nezapomněl, ale hned od začátku věděl, že je to něco víc. Myslím si však, že je všude uvedeno špatně datum úmrtí. Na hrobě stoji 3. 6. 1965! Ale to je fuk. Vo den dřív nebo pozdějc. To je jen vteřinka a přitom ztráta let světelných.

Ta fotografie ve večerním slunci na Cínovci z 20. 5. 1965 je asi jeho poslední fotografií. Autorem je velmi pravděpodobně spolužák Vaclav Petráček.

A teď přidám k fotografii z chmelu - Láďa byl výborný a dobře vybavený česáč! Viz rukavice bez prstů na rukou. Pilnej a pracovitej, žádnej nešikovnej a línej měšťák jako my!

Úsměv pro Herodesa je z chmelové brigády (tam si tím přivydělával nějaký fotograf, jelikož abychom měli památku!), psáno Láďovou rukou

Ten text poslal na rozloučenou. Dívce na rozloučenou, ale neřeknu vám, který. To bych se jí nejdřív musel zeptat a nechci čeřit hladinu zapomnění. Mě samotnýho to bolí víc než dost.

Text z Wolkerovy básně psaný Láďovou rukou

Vojta Doležel, duben 2015

Vzpomínka Petra Rezka, spolužáka a přítele Ladislava Landy

Petr Rezek (vlevo) s brýlemi Ladislava Landy a Ladislav Landa (vpravo)

Z lopuchových listů lože, pro jistotu žiletka, především však jed z kabinetu. Pohřeb na Malvazinkách. Rakev jsem nenesl. To jistě potupa pro mne. Noční přelézání zdi hřbitova ještě s jednou osobou, abychom spočinuli nad hrobem osamoceným. Oba jsme ji milovali.
Vzpomínka na úmrtí začíná koncem jednoho života a vzpomínky se střou až k nám. Pak jen otazník zbývá. Jak to, že my tu ještě jsme. Padesát let.
Výročí úmrtí a výročí narození. První příležitostí vzpomenout si na sebe. Při druhém si představíme vzpomínaného, ale jde v tom vzpomínání o nás. Život jinak unést nelze.

Petr Rezek 1. 5. 2015

(V knížce Malá slabost v kolenou vydané Vladimírem Bystrovem je publikována rozsáhlá vzpomínka Petra Rezka, pozn. LH)