|
na další stranu
DIVOKÁ VINICE, aktuálně
05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace
Přípitek Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »
29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně
... Více »
28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny
Milý Lu,
posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »
26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.
Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »
Slovo úvodem
Už jsem tu zase, moji milí, dva měsíce uplynuly. Několik desítek mladých básníků a literátů toužících po publikování svých děl mě zahrnulo texty a já vám je rád, neb mi nic jiného nezbývá, přeberu, opravím v nich pravopisné chybky, doplním či vyškrtám interpunkci, a nakonec vypublikuju v čísle 41 novodobého Divokého vína. Chybku-li najdete přesto, pak je to tím, že stařičký vydavatel asi četl ob řádek...
Od tohoto čísla bude www.divokevino.cz publikovat aktuality, tudíž číslo nebude dva měsíce mrtvé jako dosud, ale bude průběžně ožívat. Snad vám ta novinka bude stát za kliknutí. Aktuality bude doplňovat převážně Dušan Spáčil, leč není vyloučeno, že i já budu postižen potřebou angažované veřejnosti něco aktuálně sdělit. Uvítám samozřejmě i aktuality svých milých čtenářů. I s obrázky.
Aktuality jsou dárkem čtenářům k výročí Divokého vína. Číslo 41 novodobého Divokého vína je stým číslem v historii časopisu. Počítám-li ovšem, že tištěných Divokých vín vyšlo 59 čísel. Ve skutečnosti jich vyšlo jenom 58, číslo 1 z roku 1972, jež neslo pořadové číslo 59, je pouze v archivu Ministerstva vnitra a v mém soukromém muzeu. Ve chvíli, kdy číslo 1/1972 vyšlo, jsme byli totiž zapečetěni - redakce, tiskárna i já.
Dárkem Viléma Stránského, majitele internetové galerie www.artbohemia.cz, jsou obrázky Jana Zrzavého. Škoda, že se malíř nedožil publikování v Divokém víně. Věřte nevěřte, obrázky jsou na prodej. Stačí kliknout na www.artbohemia.cz.
Zvláštní pozornost věnujte Adamu El Chaarovi. Především proto, že jeho texty ilustrují moje vlastní fotografie, samozřejmě. Ilustrace ke svým textům si u Miroslava Huptycha vysloužil taky Jiří Kukaň, jeden z mladičkých autorů historického Divokého vína. Mirek Huptych navíc samostatně přidal zkrácenou verzi ze svého Havrana. Dušan Spáčil se představí další částí své nové sbírky Přebytečný anděl. Celou sbírkou Nechtěj obývat vichry se prezentuje Michal Černík.
Stejská se mi po Pavlu Vernerovi, a tak jsem z jeho básniček vybral jednu starou a jednu novou, kterou napsal inspirován mojí hájeckou existencí. In memoriam...
K Divokému vínu se po desítkách let přihlásil Eda Světlík a já, jsa vzrušen stejným tématem, jeho básničky ilustruju svými fotkami.
S radostí uvádím několik autorů slovenských potěšení maje, že s Divokým vínem souzní podobně, jako já souzním s jejich jazykem. Přiznávám, že skoro všechno slovensky napsané se mi líbí...
Divoké víno číslo 41 přináší 27. přepracovanou verzi rozhovoru Vladimíra Stibora s Břetislavem Kotyzou. Pravda, mohl jsem se při sčítání splést o jednu či o dvě. Naučil jsem se jejich rozhovor zpaměti už asi tak při desátém čtení, neb jsem jej vždy znovu a znovu korigoval. Naučte se jej taky, moji milí.
Bez korektury uvádím dlouhý text patnáctiletého a zcela nového autora Jana Sirkovského, jenž při čtení mi přišel dospělejší. Bez korektur pak uvádím ještě autory zařazené do rubrik Poetický démon a Erotický démon. Prostě si netroufnu na jejich textu změnit ani čárku.
Nedávno jsem byl v libeňské synagoze na křtu knížky "Libeňští psychici" - sborníku básnických a prozaických textů z let 1945 - 1959. Libeňskou synagogu znám od dětství, ale nikdy jsem v ní nebyl, neb sloužila především jako sklad. Nadchla mě velebností a tajemností svého otlučeného interiéru.
Antologii vydalo Nakladatelství Concordia, jež je mi milé i osobou Tomáše Mazala, spoluzakladatele nakladatelství. Seznámil jsem se s ním, když mě někdy v roce 1990 požádal v zastoupení Nakladatelství Concordia o souhlas s druhým vydáním knížky Jany Černé, kterou jsem já sám vydal v dávném roce 1969 pod názvem Adresát Milena Jesenská. Tomáš Mazal je největší český hrabalolog a tím je mi taky milý. Sborník uvádí texty zesnulých libeňských psychiků Vladimíra Vávry, Jiřího Šmorance a Zdeňka Buřila uspořádané Stanislavem Vávrou, posledním žijícím psychikem. Tomáš Mazal byl v synagoze, a tak mě s mladičkým básníkem Stanislavem Vávrou (1933), jehož současné texty Divoké víno 41 taky uvádí, samozřejmě seznámil.
Libeňští psychici se v padesátých letech sblížili s Bohumilem Hrabalem a jeho přítelem Vladimírem Boudníkem. Ve své velkoknize, pojmenované Spisovatel Bohumil Hrabal, Tomáš Mazal vysvětlil, že Hrabalovu knížku Kluby poezie inspiroval mj. i libeňský Klub poezie, jenž jsem s přítelem Mélou Machálkem založil a provozoval v roce 1964 a 1965 v domě číslo 4 v Krejčího ulici naproti škole Na Korábě. Hrabal nám taky svoji knížku dedikoval. A škola se už taky po Hrabalovi jmenuje.
Projížděje Libní, čtvrtí svého mládí, neopomenu projet Krejčího ulicí a nahlédnout do okýnek sklepa, v němž jsme recitovali verše v době již tak dávné, že ji považuju za třetihory. Jaké bylo mé překvapení, když jsem při své letošní inspekční cestě zjistil, že v domě dosud žije rodina Kladivova, jež byla, jak již jméno její naznačuje, v šedesátých letech mladým básníkům stejně nebezpečnou, jako kdysi kladivo čarodějnicím. Muž jménem Kladivo utkvěl nejen v mé paměti, ale nedávno na něj vzpomínal i Karel Sýs, když popisoval svoje první setkání s Divokým vínem.
Přestože nás Kladiva děsil, zdá se, že vstoupil do literatury. A mně dodnes připomíná libeňské mládí.
Mládí jsem vyvolával i psaním své druhé letošní knížky Balady o koních. Vyjde v Nakladatelství Petrklíč v den významný pro Divoké víno i pro můj chov koní - 19. září 2009. Ten den před 45 lety - v roce 1964 - vyšlo první tištěné Divoké víno. Ten den před 34 lety - v roce 1975 - se narodila klisně Ujmě klisnička Alma, pramáti jedné z koňských rodin, jež v hřebčíně na Hájku chovám. Letos 26. dubna se narodila klisně Manile praprapravnučka Ujmy. Pojmenoval jsem ji Hajmana.
Při psaní knížky o koních jsem pociťoval větší úzkost, než jsem čekal. Nabyla skoro velikosti úzkostí, jež jsem tolikrát prožíval ve stájích, při dostizích a na cestách do Brna, kde jsem na veterinární univerzitě hledal pomoc pro nemocné koně. Abych dopad úzkostí zmírnil, doplnil jsem knihu vzpomínkami na mladé jezdkyně a ošetřovatelky koní přicházející do mých stájí nejprve v hrusické cihelně u Vávrů, pak na Fantově mlýně a na konec i na Hájek. Jejda! Hned mi bylo veseleji! Kniha dostala nový název - BALADY O KONÍCH a romance o holkách. Psát o holkách je příjemné, přestože mi skoro všechny kromě něhy, milosti a lásky přinesly i zlobu, nemilost a nelásku.
L. H.
ROMANCE O HOLKÁCH
(ukázky z připravované knížky Balada o koních a romance o holkách, Nakladatelství Petrklíč)
Holky přicházející od poloviny sedmdesátých let ke koním se měnily, odcházely starší a přicházely mladší, zatímco chovatel zůstával stále týž. Tu s potěšením a jindy vyděšen tedy sledoval, jak se vyvíjí nejen jejich chování poplatné společenské morálce, ale jak se mění
i jejich způsoby milostné...
...vítanou návštěvnicí u koní byla nádherná Helena, připomínka Jaroslavových jezdeckých aktivit z první poloviny sedmdesátých let. Helena, tehdy ještě Helenka, přijížděla ke koním do hrusické cihelny u Vávrů. Jaroslav tou dobou provozoval jakýsi jezdecký oddíl pod hlavičkou Tělovýchovné jednoty Sokol Třeboradice. Počet koní v jezdeckém oddíle se pohyboval kolem pěti či šesti. Číslo jedna nosil valášek Mohan, číslo dvě mohutná černá klisna Zuzana alias Účast, jež byla Jaroslavovým osobním jezdeckým koněm, trojkou byla původní Hvězda. Přibyl k nim časem mimořádně vysoký plnokrevník Mohykán neboli Honza, hodná hnědka Jiskra a drobná arabská klisnička Zohra.
Helenka v hrusické cihelně okamžitě usedla do křesla princezny. V tričku s modrobílými pruhy tančila dvě kůzlátka ne více jak čtrnáctiletá a čekání na vytoužených patnáct se vleklo sice medově sladce, ale taky nekonečně dlouho. Jinak bylo vše přichystáno a připraveno s veškerou něhou, které byl tehdy ještě velmi mladý Jaroslav schopen. A nebylo jí málo. S Helenkou vyjížděli ve dvou na koních do lesů od Hrusic směrem k Ondřejovu. V polovině vyjížďky nechávali koně ve stínu vysokého lesa oddechnout a sami se věnovali muckání. Kupodivu jim koně nikdy neutekli...
Když se dovezlo seno, Helenka je ochotně skládala s Jaroslavem na půdě. V kratinkých chvílích mezi jednou a druhou náručí sena padali do náruče sobě navzájem. Modrobílé tričko se přitom vyhrnulo jako nic a Helenčina kůzlátka zatančila rumbu či sambu v Jaroslavových dlaních.
Helenku často doprovázela její maminka, pohledná a elegantní dáma přece jen o něco starší než Jaroslav. V sobotu nebo v neděli večer je Jaroslav odvážel ve svém autě do Prahy. Maminka sedávala vedle řidiče, Helenka zaujala pozici hned za Jaroslavem na zadním sedadle jeho kanárkově žlutého sportovního fiátku coupé. Rukama se Helenka opírala o opěradlo Jaroslavova sedadla a jak se ruce přiblížily k jeho ramenům, samozřejmě a spontánně jej zezadu objala. "Jak to sedíš, Helenko?!" zlobila se maminka. Helenka se poněkud zaklonila, ale v první zatáčce již zase Jaroslava objímala kolem ramen, maminka nemaminka. Jak samozřejmé! Úžasné! Zlobící se maminka a tulící se Helenka.
Jaroslav dbalý zákona vyčkával Helenčiných patnáctých narozenin. Rozhodli se, že je oslaví spolu a domluvili si v den narozenin schůzku. Leč náhle znejistěl: "Heleno, dneska je ti patnáct, ale sejdeme se zítra!" Jaroslav si přece jen nebyl jistý, zda litera zákona je naplněna v den narozenin či až den následující.
Jaroslav na Helenku čekával před karlínskou školou a odjížděli spolu ke koním. Nebo jinam. Helence narostly přenáramné houpačky a líbezná dívčina je uměla nosit, aniž by je čímkoli vymezila, zlehka s nimi pohupujíc. Když jela Helena na koni, houpaly se v tričku jako dva mosazné zvony a hrály veselou melodii z Lorety. Všichni kluci i chlapi záviděli!
Helena bydlela s maminkou a babičkou v prvním patře starosvětského karlínského činžáku. Stalo se, že maminka odvezla babičku na léto na chalupu a Helena zůstala doma sama. Jaroslav se zpočátku necítil úplně svůj v manželských postelích s vysoko nastlanými peřinami v pokoji s vysokým stropem vyzdobeným rukama dávného štukatéra. Helenčin tatínek se z bytu dávno odstěhoval a v manželských postelích spávala maminka s Helenou. Dnes Helena s Jaroslavem...
...až se polovina jeho duše vlila Heleninými ústy do duše její a druhá polovina se náhle vznesla a zastavila až o vysoký štukami zdobený strop. Jaroslav po letech třiceti pěti si jasně vzpomíná, jak stoupala vzhůru podobna pouťovému balónku a jarní vítr s ní škubal neodvolatelnými a nezadržitelnými poryvy...
...vždy sama přijížděla a taky vždy osaměle působila inženýrka Irena. Inženýrky - jak známo - dlouho vybírají, až často přeberou. Vystoupivši po vystudování vysoké školy na piedestal zdánlivě nejvyšší, hledají si ženichy na úrovni. Irena zprvu nepřístupná, později se nechala ochočit a o to byla něžnější. Chovatel si od roku 1975 postavil postupně tři stavení a je zcela jisté, že Irena mu svoji něhu prokazovala ve všech třech.
První stavení na Fantově mlýně byl šnečí domek. Původně jej tvořila jedna stavební buňka Monta 0 postavená ve svahu na pražcovém základu. Záhy se k jejímu bohu přilepila druhá buňka a pak i třetí. Aby se buňky cítily více domem, přistavil k nim chovatel terasu, jež zprvu byla kryta pouze stříškou, jejíž nosné trámy spojeny latěmi vytvořily zábradlí. V zimě ovšem při otevření domovních dveří do pokojů pronikal mráz bez jakéhokoli omezení, a tak aby převlékající se jezdkyně neofoukl studený vítr, chovatel zasklil balkón a opatřil jej dveřmi. Na Fantově mlýně náhle stál dům s dřevěnou verandou. K domu přistavena dílna, k dílně garáž, v níž Jaroslav ubytoval kočárové saně, kočár a svoje první auto Aero 662 vyrobené v roce 1932. Před garáží konečně přistavěl kovárnu.
Tak to byl první v řadě tří domů, kde Irena nepřekonala citlivou duši a srdíčko a kde svoji něhu předávala chovateli. V prostředním "pokoji" tohoto stavení, sloužícímu jako ložnice, byla instalována vana jen dva metry od postele vzdálená. Interiér byl tedy jakousi koupelnoložnicí. To uspořádání samo o sobě vyzývalo k nepravostem.
Milostné způsoby Ireniny z let strávených na Fantově mlýně..?Jisté je, že nebyly výrazné. O to lépe si chovatel vzpomíná, jak vzrušivá byla Irena při návštěvách v jeho druhém stavení, prvním zděném domě na Hájku. Chovatel má rád ženy, jež při milování hrají jako harfy, flétny či violy. Housle taky. Irena hrála na saxofon. Někdy její saxofonové vytí zaměnil vzlykající bláznivý klarinet. Hrály tak intenzivně, že se Kamila rozesmála. Nesmála se hlasitě, ale chápavě. Téhle hře saxofonu s klarinetem Kamila rozuměla, jenomže takhle hrát nesvedla. A tak se snažila aspoň o doprovod, zlehounka hrajíc na piano. Nádherný trojhlas.
Uprostřed té trojhry, v níž dominovalo saxofonové sólo, Jaroslav zdevastován a vyšťaven upadá do bezvědomí.
Irena nebyla profesionální jezdec, ale naučila se zvláštní hmaty a uplatňujíc je, ochočila si svého koně laskavými pohyby. Nasednuvši pak do sedla, odjela na něm dlouhou trať. Opohybovala jej klidným vysedáním, zrychlujíc rytmus klusu, až nacválala a houpajíc se v sedle, dovedla svého koně vítězně do cíle přesně na vteřinu...
Irena vstupovala v chovatelově pozdním věku i do jeho domu třetího. Překročila práh velmi opatrně, nezdržovala se dlouho, tušíc, že rytmus života je zde oproti jejím lety získaným návykům zmatený. S přibývajícími svými roky neztratila nic ze své hladkosti a teploty i něhy, spíše naopak.
A tak chovatel zjišťuje, že Irena prolínajíc se jeho životem po dobu dvou desítek let, stala se z holky paní inženýrkou...
...Světlana přišla z Jižního Města na Fantův Mlýn poprvé v pouhých třinácti letech a tím se na dlouhou ještě dobu vyřadila ze sféry chovatelova zájmu. Přesto nemohla zůstat nepovšimnuta.
Provádějíc koně po louce nad Fantovým Mlýnem poskytovala chovateli vzrušující pohled na svůj dlouhý štíhlý krk a nahá ramena. Světlana vědoma si pohlednosti svého krku a ramen nosí celý svůj život vše odhalující nátělníky. Ramena dokonale zaúhlená s pažemi skrývají klíční kosti jen tenkou kůží. Oblouk jejich přechodu do pažních kostí vytvořil sochař z italského mramoru, dovezeného výhradně pro tuto práci z toskánské Carrary. Zrovna tak lopatky vystupující z jejích zad a naznačující, že z těch míst vyrůstají andělům křídla. Andělské byly i Světlaniny dlouhé plavé a vlnité vlasy, leč její duše andělská nebyla. Snad kdyby se Světlana narodila před třemi sty lety a na ostrově, kam měli muži přístup zakázán, mohla být andělem. Jenže se narodila v malé dělnické vesničce u Prahy a vyrůstala spolu s cikány, kteří odedávna toužili právě po všech plavých ženách. Žila na Jižním Městě obklopena zase jen lůzou a cikány.
Když už chovateli nedal její kulatý zadek, malá prsa a dlouhé nohy spát, přijížděl pro ni před továrnu, kde se učila pekařkou či cukrářkou a prožíval dilema, zda se dokáže spokojit s prostotou její duše, byť přechovávanou ve spanilé řecké soše. Světlana jeho dilema nakonec vyřešila sama. Přišla ke koním v doprovodu cikánského mládence v bílé silonové košili. Jaroslav ji na dlouhou dobu vymýtil ze svých myšlenek.
Časem ji vídal na závodišti v Chuchli a litoval svého neuváženého rozhodnutí. Světlana opět dokonalými rameny a pažemi ve vše odhalujícím tílku probudila jeho představivost. Vzal ji na Fantův Mlýn a nechal ji chvíli soupeřit s mladší Kamilou. Světlana s Kamilou se skamarádily a udělaly vše k chovatelově, ale i k svému potěšení.
Když se chovatel stěhoval do nového domu na Hájku, Kamila uklízela po zednících a po malířích koupelnu v patře, zatímco Světlana si vzala na starost koupelnu v přízemí. Obě koupelny zářily a holky taky a lehce ale nikoli beze zbraní spolu soupeřily - jedna zprava, druhá zleva...
Kamila chovatelovy stáje dávno opustila a svoji sounáležitost s Jaroslavem dávala najevo skákáním na jím odchovaných koních. Světlana se vracela jako kometa ze svých cest po hospodářsky rozvinutých evropských zemích, kde uplatňovala svoje zkušenosti nejen milostné, ale získané při uklízení třeba právě v koupelně Jaroslavova domu. O to něžnější byla při svých návratech a léta jí na kráse neubírala. Přijížděla v pravidelných intervalech, jistě vždy, když jí došly antikoncepční pilulky. Byla líbezná ještě po deseti letech a ještě líbeznější po letech dvaceti. Zadek předcházející plynulé boky, břicho vyznačené malým velikonočním bochánkem, světlá křovinka. Její plavé vlnité vlasy spadající na ramena a na lopatky, rýsující místa pro křídla. Usedajíc obkročmo v Jaroslavově sedle, pobízejíc jej, a v pravou chvíli jej přivádějíc do cíle. Jakoby se vznesla na svých andělských křídlech a s sebou vynesla do nebeské modři i starého už chovatele...
L.H.
|
