na další stranu
Karel Vodička
Tíže bytí
Asi mi rozum začal z hlavy vyprchávat,
když sotva dospěl jsem, už nebaví mě žít.
Ale než naříkat a druhým vinu dávat,
chci spíše přemýšlet, čím lze jej naplnit.
Někteří snaží se svůj cíl zasvětit kráse,
tu ale vráskami vždy s léty zhyzdí čas.
Druzí snad v bohatství si tonout přejí, zdá se -
až skoupí celý svět, nic nebudou mít zas.
Zázraky lásky jistě mnohým uhranuly:
kolotoč extází a trpkých rozchodů,
nespočet srdcí, které marnou touhou žhnuly,
než čiré zoufalství je stáhlo pod vodu.
Život mi zdá se být jen pyramidou z proutí,
po každém úspěchu jen zářez na pažbě.
Jen stanu nahoře, už pode mnou se hroutí
a znovu řítím se do bahna na dlažbě.
Zkoušel jsem v zimě jako medvěd v tmavé sluji,
celé dny zahálet, jíst, spát, nedělat nic.
Nuda však hrozná je a dlouho neobstojí -
přec je nám, lidem, asi dáno konat víc´.
Dle řádu přírody se život končí smrtí.
I celá naše Země jednou zahyne.
Což mohu v tomto světě dále žíti s chutí?
Když vím, že co jsem stvořil, též se rozplyne!
Proč stále plahočit se cestou v krupobití,
když vše se obejít dá snadno oklikou?
V tom právě spočívá má celá těžkost bytí:
že smyslu nenacházím ani logikou.
(11.2.09, Praha)
Mrtvému příteli
V. Zábojovi ( + in memoriam)
V půlnočních hodinách čas od času se stává,
že náhle z vroucích par a bažin pamětí
se kdosi vynoří, jak z jícnu žhavá láva,
podoben mrtvému, jenž kráčí z podsvětí.
Pomalu blíž a blíž éterem ke mně pluje,
nabývá rozměrů a čistých, ostrých hran,
postupně obličej celý se vyjasňuje,
než stane přede mnou - A já jej poznávám!
Vznáší se v prázdnotě a chladně na mne hledí,
neschopen pohybu naň zírám bez hlesu;
mé tělo chvěje se a prapodivně svědí,
jako bych na soud čekal v němém úděsu.
Není zde žádných slov - a přece vím, co chce mi -
já vydal smrti jej - já, přítel jediný!
Přichází s otázkou, proč leží v chladné zemi
a připomenout mi, že nejsem bez viny.
Ač sice básník jsem a obratů znám dosti,
v tu chvíli ústa má vždy zcela oněmí -
Tu z jeho očí dští proud zármutku i zlosti
a on se vrací zpět do lůna podzemí.
Tedy zde alespoň čtenářům odpovídám,
že vím, že nestačí, jen na hrob chodit lkát
a trestu - popravdě - se zhola nevyhýbám.
A že jsem připraven svou vinu odpykat.
(10.5.09, Praha)
|
