|
na další stranu
Adam El Chaar
Kráska a klobáska
V návalu rustikálního dechu se pasáží prohnal vítr. Někdo zakašlal, protrhl blánu ticha. Krev stekla po stěnách kubánské muziky, doutníkový dým po výkladních sklech. Obraz toho cizince. Slepými pohyby posbíral pár střípků času, popíjel ledový čaj s ledem. Dychtivé pohyby kreativních slečen popadaly spolu se střípky popelu květů jara, smích po stranách, prach jejich slušivosti tál jeho únavu. Chlad mramoru prostoru bral jeho tvářím smrtelné slunce, ponechal vlasy jejich osamělému osudu a zasnil se o moři.
Nezměrném, strašidelném. Krásném, vlnitém. Nabídlo jeho tělu chvíli nemyšlení, jako by krásná dívka cigaretu. Zatoulal se do jejích cest.
Nepochopených, úlevných. Tonus jejích líček vyplnil prázdnotu vidiny smrti někde daleko vpředu.
Chtěné jako nenáviděné. Jisté jako nenaplněné. Gravitace domova jako gradující nálada trumpetisty.
Dotkla se jeho rtů. Působila mu víc bolesti, než radosti, její krása. Asi to je rozkoš, dmula se její bedra v rytmu věčného srdce. Chtěl ji, ale… Víc skrýval, než odhaloval, až nebyl skoro vidět. Hledala skulinu v jeho brnění. Chtěla být viděna, zrazena, ošukána. I on chtěl šukat, ale to brnění bylo těžké.
Gravitace byla těžká. Smrt byla těžká. Krása byla těžká. Úleva byla lehká. A zase těžká.
A tak se milovali bez těl, bez lásky, jen smíchem.
Stopáž vlasů hřebenem zkrášlených. Zbavených nespoutanosti těch okovů svobody ega. Rodící se nekonečnou rychlostí v duši jako hvězdy ve vesmíru. Zmírající jako šmouha vody na asfaltu v letním vedru. Její kroky tepou tuhle tikající samsáru. Její řeka teče temně nepoznána někde na druhé straně země a svítí na ni slunce, když je tady tma. Žal a jeho vysvobození v chiméře štěstí. Tíha svobody a lehkost žalu. Strach rodící se z neznáma. Chaos nenávisti, závisti, temného pudu vlastnictví tu najde naději, poctu, soucit a lásku, tu shoří v okamžiku štěstí. Prchá na odvrácenou stranu neznáma. Ta lež znova tvoří kruhy. Myšlenka, šutr hozený do klidného rybníka. Ty kruhy mizí do nevysvětlitelného, nesnesitelného ticha. Intence, sprcha meteoritů nekonečné tvůrčí síly. Rybník někdy dokáže vytvořit vír vilných úsměvů, jenž pozře všechnu moudrost. Bezhlavě se zanoří do jediného pohybu, který neznamená nic víc, než život, to ego, tělo, které snad touží svítit, snad vybuchnout v očích matky.
Velbloud šťastně pije pouta své přeměny. Vzývá v poušti potřebný klid. Včera byl vlkem, slastně v horách vyl k půlměsíci, spokojeně štkal, šťasten umíral v pohledech barevně sladěných bohů. Předevčírem byl mlokem skrytým v tlejícím listí, paranoidní a živý v procesu hniloby. Přepředevčírem byl liškou v zrcadle lásky a toužil ji chytit za ocas a čím víc utíkala, tím víc ji miloval, až se utrápil. Přepředpředevčírem byl želvou, nechával život plynout ve své nevědomosti, ve své blahosklonnosti, žil sto let. Předpředpředpředevčírem byl člověkem, toužil žít věčně. Teď je mužem a píše a ženské pijou kafe v úsporných květovaných a puntíkovaných mundurech. Fyzicky cítí jejich nohy a netouží po dotyku. Dotýká se pera, jež klouže po papíře, popisuje víru, stihu v míru. Nechce rušit hladinu výkřiky po rozkoši. Ta hladina je překrásná jako její tvář, jež se v ní odráží a on nechce ten obraz zničit. Je sama v celém širém rybníku, tak jako on. Španělská kytara křísí tu mrtvolnou svému nervózními imitacemi k tanci. Sám Django poctil mrtvé město, sám Chet je donutí povídat si , matčin úsměv je dostane do bezprostřední blízkosti, a když píseň skončí, budou jen čekat, protože nic z toho se nestalo. Bolest světa trvá stejně jako jeho sen.
Není si jistý, zda je tím, kdo přetaví zlato v dech a stříbro v dotek.
Šatnářky šijí a dutají.
Sympaticky se lopotí s alchymií, ale když v rybníku zlato najde, nechá ho tam být. Tak přece existuje svoboda! Čas ztopořený bolí a mdlý je klidný.
Náhody
Šel jsem po Jiráskově mostě s lahví vody v ruce, následován zvláštní modrookou dámou. Znervózněn jsem se naklonil přes zábradlí a vylil vodu z láhve do řeky. Voda vytekla v chaotickém bolestném kalupu. Dáma mě minula a já stále držel láhev vzhůru nohama nad Vltavou a sledoval, jak z ní padají poslední kapky ve stále se prodlužujících intervalech. Zatřepal jsem, vycáklo ještě poměrně velké množství, a pak jsem zase sledoval, jak padají poslední kapky ve stále se prodlužujících intervalech, až přestaly kapat úplně. Přemohl jsem nutkání hodit za nimi i láhev a pokračoval v cestě.
Zapadalo Slunce. Automobily anonymně hučely a smrděly do výparů mého poloastmatického kašle. Kolem Tančícího domu jsem pokračoval na Karlák a do divadla Komedie na Lazarskou.
"Mohl bych dostat novinářský lístek?" zeptal jsem se jako vždy na pokladně. Byla tam nová pokladní a jala se zkoumat mou novinářskou legitimaci.
"To platí jen do roku 2007," upozornila mě.
"Aha, to jsem nevěděl." Dala to někomu dalšímu v pokladně. "Podívej se na to."
Chvíli jsem čekal a vymýšlel nějakou výmluvu.
"Dobrý. Chcete teda lístek na dnešek?"
"Ano prosím." Vtom ke mně přišla usměvavá paní. "Já vám dám lístek na dnešek. Máte to VIP. A tady máte ještě jeden, můžete ho někomu věnovat."
"Tak nakonec ne. Já už mám lístek," houkl jsem na pokladnu. "Jste moc hodná, děkuju," usmál jsem se na paní.
Zapálil jsem si cigáro. V pasáži postávala spousta lidí. Kouřil jsem a s motající se hlavou se rozhlížel kolem.
"Můžete mi připálit? Ať mě nikdo nevidí," natočil se ke mně od své manželky postarší sympatický muž. Připálil jsem mu.
Přemýšlel jsem, co s druhým lístkem. Bylo pozdě domluvit se s některou z mých ženských. A vlastně mi stejně neodepisují.
Šmíroval jsem pokladnu, ale nikdo už si lístek nekupoval. Kolem se procházelo pár osamělých chlapíků s nějakou psychickou nemocí. Ty jsem za sousedy moc nechtěl. Prošla zrzavá dredařka s masivní smyslnou tlamou. Pozdravila se s dvěma holkama, které se tam bavily a jedna z nich na ni zamávala dvěma lístky. Přišel jsem k nim.
"Čau holky, nechcete lístek? Dostal jsem dva."
"Tak můžeš jít taky," řekla bloncka brunetě.
"Já nevím… Kolik stojí ten lístek?" zeptala se bruneta. Na první pohled byla bezvýrazná, ale měla jiskřivě modré oči asi jako odpočívající laguna plná krokodýlů.
"No… Dám ti ho třeba za… No, asi zadarmo, když jsem ho dostal. To by asi bylo blbé, kdybych po tobě něco chtěl, když jsem ho dostal zadarmo," blekotal jsem.
"Tak já tě pak pozvu na pivo," usmála se.
"Tak jo." Dal jsem jí lístek a šel dovnitř. Bylo tam hrozně moc lidí. Cestou po schodech dolů do sálu jsem se zachrchlal a musel někam hodit heml. Zapadl jsem na záchod a hodil ho do umyvadla. Měl jsem žízeň, ale nechtělo se mi šahat na kohoutek u umyvadla.
"Ty jsi tu zase?" zeptala se mě mladičká šatnářka. Vždycky po mně pokukuje, když u stolu s výhledem na šatnu píšu básně. Posledně jsem se s ní začal bavit, ale po pár vteřinách ji přišla vystřídat jiná holka, tak jsem se bavil s tou druhou. Pozval jsem ji na procházku, ale nešla. Tahle by jistě šla.
"No… Já jsem tu zase."
"A platíš si plné vstupné?"
Než jsem stačil odpovědět na tu indiskrétní otázku, ozval se gong a ona musela jít otevřít dveře do sálu. Šel jsem k baru a poručil si perlivou Bonaqu u prsaté dlouhovlasé číšnice. Podával jsem jí kilo.
"Drobné nemáte?"
"Bohužel."
Nikdo neměl na rozměnění, a tak mi to cálnul nějaký starší pán s chotí.
"Děkuju moc, já vám koupím příště."
"Jo, až příště zase přijedem, tak zajdem na minerálku."
Vydal jsem se do sálu. Šatnářka se na mě usmívala.
"S nápoji se do sálu nesmí."
"Ale šak já to nevyliju."
"Slibuješ?
"To bych ti neudělal."
Vedle mého místa už seděla ta modrooká.
"Zdá se, že máme místa vedle sebe," začal jsem bodře.
Povídali jsme si a já zjistil, že je tak nějak nervózní a nesvá, odtažitá a že z ní vyzařuje něco zvláštního, co se u holek občas vyskytne, ale ne moc často.
"Dneska mám šťastný den," říkám.
"Proč?"
"No, dostal jsem dva lístky zadarmo od nějaké paní, pak mi nějaký pán na baru koupil vodu a teď mě s tou vodou pustili do sálu, přestože se to nesmí."
"Já mám taky šťastný den, že jsem dostala lístek."
"To jo, aspoň jsem se o to štěstí trochu podělil."
Začala hra. Můj nápoj mě zprvu ledově studil, ale v průběhu představení zteplal. Dívka vedle mě seděla zvláštním způsobem - nebyla opřená. Smála se pouze zvláštním věcem, kterým se nikdo jiný nesmál. Bylo mi zvláštně. Připadal jsem si trochu jako na rande. Takové totálně náhodné rande oproštěné od pout společenských postupů. Prostě krystalické štěstí. Hra taky nebyla špatná, navíc byla o básníkovi, který se neúspěšně rozchází s ženskýma a neúspěšně ženské balí. Takže jsem se mohl i ztotožnit. Krystalické štěstí.
Po skončení představení jsem se zeptal, jestli se nepůjde projít. Souhlasila. Byl jsem docela nad věcí, protože se mi tak úplně nelíbila, byla zvláštní, taková temná a rezervovaná. Jelikož jsem povrchní týpek a ona nebyla koncentrované afrodiziakum, byl jsem nad věcí.
Šli jsme pražskýma uličkama, nechal jsem si od ní koupit ledový čaj a navrhl, abychom šli na Střelecký ostrov. Sedli jsme si tam na plážičku a povídali. Už se mi dlouho nestalo, abych v Praze potkal děvče, které přemýšlí. Byl jsem z toho trochu vedle. Pořád nad věcí, ale pak už trochu míň. Své názory sdělovala s chladnou samozřejmostí a mým narcisistním egem to trochu otřásalo. Bavili jsme se o životě a smrti, o energii a čakrách, o náboženství a mnohoženství a tak dále. Dávno jsem zanevřel na duchovní vývoj, a tak jsem se začal cítit trochu méněcenný. Ona jezdí na různé meditační workshopy a vyvolává bohyni života a smrti Kálí a bývá tím naplněná a tak. Já píšu tragické básně a tak.
Zjistili jsme, že oba bydlíme na kolejích na Břevnově, a tak jsem navrhl, abychom šli pěšky.
"Dneska jsem úplně mimo. Připadám si taková přítomná… Ve francouzštině jsem to nedávala," poznamenala, zatímco jsem na Petříně dirigoval naši trasu. Rozhodl jsem se, že to vezmeme po trávě skrz mladé stromky, které zrovna začínaly kvést a představoval si, že ji někde v obzvláště temném místě znásilním.
"Tak to jsi spíš nepřítomná," pohrál jsem si s významy a slovy, čímž se obvykle snažím maskovat svou totální bezradnost.
"Právě, že přítomná."
"Přítomná možná v čase, ale nepřítomná v prostoru."
"Spíš přítomná v prostoru a ne v čase."
"Jo no, to je zajímavé, že člověk si připadá nejvíc přítomný, když ostatním připadá nepřítomný. Já si myslím, že už tím, že naším nástrojem poznání je smrtelné tělo, nejsme schopni procítit přítomnost. Vždycky je to jen kymácení se mezi minulostí a budoucností."
"No jo, ale to je právě to kontinuum."
Rozhlížel jsem se po vhodných stinných místech, ale pak jsem ten nápad zavrhl, protože světlo úplňku násobené světlem velkoměsta a lamp to znemožňovaly.
"Je ti teplo?" zeptal jsem se.
"Docela jo." Byli jsme zahřátí stoupáním do kopce a pod námi se rozprostíral hučící mechanismus hlavního města se vší svou falší, nepřipraveností, křehkostí i nezastavitelností, mohutností i nepatrností.
"Sedneme si na chvilku? Mám totiž astma, jsem trochu zadýchaný."
"Tak jo."
Svalil jsem se do trávy a zapálil si cigáro. Ona nekouřila, ale dal jsem jí potáhnout a už si cigáro nechala stejně jako předtím na Střeláku.
"Včera jsem byla na demonstraci proti Obamovi."
"Proč?"
"Protože se mi nelíbí, že nám tady chce postavit radar."
"Ty jsi taková radikálka?"
"Tak, co mám dělat? Mám nějaké závazky vůči společnosti, ve které žiju."
"Jak dlouho to trvalo?"
"No, já jsem tam byla jenom asi deset minut, protože jsem spěchala na meditaci."
Zvedli jsme se a pokračovali v cestě. Potkali jsme ježka, pak králíka.
"Na Praze se mi líbí, že je tady tolik zvířat. Ptáci na Vltavě, tady na Petříně spousta veverek, králíků, myši, dál od centra jsou srnky."
"Jo, je to super," odpověděla a chystala se kopnout do šutru, ale vyjekla, protože to byla žába.
Podívala se na mobil. "Kámoška dneska rodí. Už měla před týdnem."
"To je zajímavé, já mám zrovna hrozné křeče v břichu." Opravdu, příšerně mě bolelo břicho.
"Tam se soustřeďují emoce, musíš to nějak rozmělnit."
Před Kajetánkou, kde bydlí, mi dala svou e- mailovou adresu.
"Tak jo, já ti něco pošlu. Ty jo, tys mě asi emočně úplně odrovnala," bolestí jsem se popadal za břicho. Stoupala po schodech, otočila se a usmála.
Došel jsem na Hvězdu a poslal jí mejl.
Snílci v dechu měsíce
Mohutné kaskády času
Martyrium ducha ve snu stesku stínu
Mísí se s maskou chtíče
Chtění poznaní v modrooké dívce
Jež skoro splývá s oblohou
Hledám záchytné body mraků
Náhody v ruchu ulic
Iluze značí obrysy skutečnosti
Znova se ztrácí v dalších a dalších
Pak jsem se konečně vyprděl.
Těla
Probodnou jemný běl nevinných těl. Změní se v hvězdy. Hvězdy v slzy. Stečou po kozách, vzruší bradavky. Tvrdí po schodech budeme pospíchat, po sobě poslouchat svá upřímná nedůležitá sdělení, jež byla nedávno hodná zapomenutí, ale život je vzkřísil.
Snivá silueta se sune dny kousek za mnou. Stín myšlenek se plahočí za mými činy. Ptají se: "Jak pryč ven z viny? Kde je jezero?" Zbavit se pachu potu, prachu pravědění, vzít za vděk vílami, jež tančí u břehu na hrobu. Jejich pohyby lákají ke hře, konci otázek. Jen tenze nesmrtelných ikon, hroty hudby.
"Jaký pocit ze mě máš?" zeptal se udolán dlouhou cestou. Vzápětí zalitoval. Slíbil si, že se na sebe už nikdy nebude ptát. Dal jí své prsty přes rty a lízal svou krev z jejích koz, které s mateřskou vlídností odpovídaly.
"Ať je to tvůj jediný, leč neřešitelný problém, ty mysliteli," řekl bůh a počal masturbovat na skleněném stropě, z nějž na to všechno shlížel.
Ta představa ho opět obětovala psychu. Nasycen severní jistotou, tou nepoznatelnou, již má každý a každý ne. Tou, která mění tmu ve světlo.
Zde. Až dodýchám cukrovinky z tvých rtů a padnu do trávy, zbude mi tak mrknout do mraků a omluvit se sám sobě za miliony marných těl.
Čajíček
Byl někým novým, takže ho vždy viděla v nějakém zahozeníhodném mezistupni. Jeho klid ji znervózňoval. Její neklid ho uklidňoval. Na jednom se však shodli. Oba spatřovali život v nekonečném pohybu.
On to u ní viděl- jak se trápí a hledá a z toho je úplně šťastná- na malou chvíli. On si hlídá svůj bahenní klid a chrstá ho do její tváře lehce strhané kalbou. Ona svůj erotický neklid plive do jeho očí přivřených prázdnými chvilkami a nedostatkem chemických podnětů.
Přiznal se k utrpení v hluchém místě, ke zmatku slepého lva, ke skepsi, k ruce, k noze i k penisu. Zamračila se. Měla vlastní názor. Byl nesvůj, protože ještě neukončil svůj vývoj každým dalším dnem.
Nebyla zcela z tohoto času. Nestála o jeho slova ani křivky jeho nálad. On nestál o její skutečnost, jen o ten odkaz do jinočasu, který nesla její gesta.
Byla první živoucí, co spatřil v poušti. Jeho rty se rozevíraly stále dalšími slovy volajícími po dalším doušku vody, kterou blahosklonně rozlévala do žhavého písku. Byl už unavený nedostatkem odpočinku, polibku, pohlazení.
Neměla ráda básnické zvukomalby a on se nenáviděl za to, že je básník. Soumrak, kypící vesmír pocitů se proměnil v déšť. Ona viděla jen to, že není taková, jaká byla včera v noci - tak úžasná, tak zábavná. Ale ohromovala ho vším, co dělala.
Nová noc si pohrála s city netvora, který o sobě prohlásil, že už nebude netvorem, že se pokusí o lásku, pošpiní svůj těžce nabytý archetyp. Víčka mu těžkla z její výzvy. Házela havraními vlasy - nervózní, že nebylo víno. On nechtěl víno, chtěl právě to, co ona ne a ona nechtěla to, co on jo, a tak tam seděli každý opřený o svůj rotující svět v tichém příslibu času. Jejich lžičky cinkaly v šálcích jako zvony půlnočního kostela.
Stalker
Nosím jí do sklepa jídlo, pití a básně. Je bledá. Klopí přede mnou oči. Vždycky se na ni usměju. Aspoň to. Otočím se a zase odejdu. Je jenom moje.
Potkal jsem ji na obědě v menze. Byla milá. Mile se usmívala. Havraní vlasy se plazily po sněhobílé pleti jako chřestýši, které odnesl vítr do mrazivé pouště. Chřestili pak v jejím bezstarostném úsměvu. Z jejích zubů neodkapával jed, ale mateřské mléko starého lesa. Když jsem na ni něco zkusil, svěsila koutky. Povídali jsme si. Často řekla, že je to náhoda, ať už to bylo cokoli. Já jsem ze Zlína, ona z Chebu. Taková náhoda, její kluk vyhrál ve Zlíně Zlintalent. Dva opačné konce naší zemičky.
Dojedla dřív než já, byla to holka, která se s jídlem moc nežinýrovala. Byla to herečka. Hrála pořád. Vypískla, když si četla esemesku. Kdyby nehrála neustále, ani bych si za ni nepřisedl. Vzala mě do své hry. Poskládala příbor do příslušné polohy a zeptala se mě, jestli nevím, kde je v Praze nějaké hodinářství. Nechtěl jsem ji ztratit, a tak jsem odpověděl otázkou, zda by mi nevěnovala své telefonní číslo. Byla to jedna z těch holek, které z toho nedělají vědu, a tak mi do seznamu kontaktů přibyl jeden výjimečný.
Za chvilku jsem jí poslal zprávu, jestli by nešla do kina. Odpověděla, že by ráda, ale že jde s kamarádkou na černé divadlo. Nenapsala, že má kluka, jako důvod. To mě potěšilo, ale zároveň trochu znervóznilo. To, jak svedete holku, hodně vypovídá o tom, jak ji někdo svede po tom, co si budete myslet, že je vaše. Ale nebylo to zatím nic vážného. Zeptal jsem se jí, v jakém hraje divadle a v jaké hře. Napsala mi, že Na Prádle ve hře Kříž na potoku. Pak jsem jí poslal ještě jednu zprávu: "Jsi úsměv, který netuší, jak mu to sluší."
Hráli to hned druhý den, a tak jsem se šel podívat. Byla trochu afektovaná, neviděl jsem rozdíl mezi jejím chováním v menze a na jevišti. Pobíhala tam v dobovém kostýmu, který mi přišel sexy. Hodnotil jsem každý její pohyb. Chvilkama jsem si připadal trapně, i ona mi připadala trapná. Po konci představení jsem ji šel pozdravit. Usmála se tím svým nepolapitelným hereckým způsobem. Představil jsem si tu dlouhou cestu, kterou bych musel ujít, než bych ji zbavil jejího přítele, maratón dvoření a stohy básní, které by možná ani nefungovaly a padla na mě únava. Únava tak nesnesitelná, že jsem se musel omluvit, že už musím jít.
Po chvíli chůze na ulici se mi udělalo líp a znovu jsem zatoužil po její přítomnosti. Uháněl jsem zpět. Mluvila s nějakým klukem. Byl vlasatý a takový mladý. "Nezašla bys ještě na něco?" zeptal jsem se. "To je René, můj přítel," odpověděla s úsměvem, který se nijak nelišil od předchozích úsměvů, ať už jevištních či menzových. Uvědomil jsem si, že na mě nic nehraje. Podal jsem si s ním ruku. Pak jsem se vypoklonkoval.
Večer jsem jí napsal, že asi nemám moc šanci, ale že je krásná holka, takže se pokusím. Odepsala: "Ozvu se až za pár dní, jsem ponořená a letím, nemám čas ani netoužím všechno udělat v teď. Chtěl bys všechno, ale dokážeš pochopit i chycení větru? Odpusť, ozvu se za pár dní…" Tak oduševnělou zprávu mi dlouho nikdo nenapsal. Byl jsem nadšený. Uvědomil jsem si, že celý život vlastně chytám vítr, místo abych… Přemýšlel jsem, co odpovědět. "Tak dobře, ale ty mi musíš odpustit, že se tě vždycky budu snažit chytit."
Šel jsem se opít, protože jsem chtěl nějak zabít čas, zatímco budu čekat. Druhý den mi přišlo, že to čekání trvá už nějak dlouho. Napsal jsem jí: "Je dnes zvláštní den, racci létají proklatě nízko, úplně vidíš mraky, jak letí, voda ve Vltavě je průzračná, chtěl bych tě potkat na pláži na Střeláku." Odpověděla, že by to šlo. Zaplavila mě vlna euforie. Pozoroval jsem říční ptactvo, jak se lopotí za svým údělem.
Přišla za půl hodiny. Zatím jsem ubalil jointa a nabídl jí. Usmála se a řekla, že to bude zajímavé se spolu zkouřit. Řekla zkouřit. Nesnáším, když někdo říká zkouřit. Usmál jsem se a podal jí larvu. Odpálila ji. Kouřila zvláštním způsobem, který jsem ještě nikdy neviděl, vytvořila uzavřený prostor mezi dvěma prsty a rty a vdechla kouř, nestrčila si to přímo mezi rty. Přišlo mi to svobodné, přitažlivé, afektované a trapné.
THC mi obludilo mozek a nejradši bych utekl. Místo toho jsem utvářel konverzaci, ukazoval na racky, na labutě, na Karlův most, na věže a mluvil o všem možném, usmíval se a házel grimasy, které znám z filmů, dřepal si a zase vstával, protahoval se a skákal a nakonec ustrnul ve shrbené poloze, protože už jsem opravdu nevěděl, co dál. "Když mluvíš, tak se vlastně vytváříš…"
Řekla, že už půjde a já pocítil nutkavou beznaděj z toho, co bude dál, co se stane, až mě opustí, nedovedl jsem si najednou život bez ní představit. "Můžu tě doprovodit?" zeptal jsem se. "Radši půjdu sama." "Oukej."
Díval jsem se za ní, jak se svou roztomile loudavou chůzí vzdaluje mezi stromy Střeleckého ostrova. V korunách zrovna kopulovali havrani s vránami, celá ta poklidná vyjasněnost džungle, všechny ty role tak rozdělené, všechen ten život hýřící vstříc nevyhnutelné smrti.
Rozběhl jsem se za ní, už mizela na schodech vedoucích na most Legií. Běžel jsem co nejrychleji a dohnal ji. Chvíli jsem chytal dech. Dívala se na mě bez známky čehokoli ve svém výrazu, jakoby nadobro přestala hrát. "Nechci, abys takhle odešla, chtěl bych tě doprovodit. Prosím." "Tak jo, ale jenom kousek, chtěla bych se projít. Sama ve svých myšlenkách. Víš, jak to myslím." "Nemohla bys mě s sebou vzít?" "Právě že ne." "Už mě asi nebudeš chtít vidět." "Ale možná jo." "Víš, když jsem s tebou, připomíná mi to takovou dobu, ne úplně příjemnou…" Zatvářila se nechápavě. "Nebo ne, příjemnou," zasmál jsem se. "Nepříjemnou nebo ne, příjemnou. Je to tak krásná slovní hříčka, až jí musíš věřit." Zasmála se, což mě uklidnilo. "Na tu tramvaj bych už ale chtěla dojít sama." "Ale proč!?" "Protože prostě chci." Zadíval jsem se do protijedoucího auta, toho symbolu ztracenosti a anonymity města. Dala mi pusu na tvář. Nechápal jsem, co ta pusa znamená. Přátelství nebo něco víc? Vítězství nebo smrt?
Vydal jsem se pěšky domů a existenciálně cítil její nepřítomnost. Cestou jsem se ztratil v lese. Byl jsem pořád zhulený. Něco jsem si mrmlal pod fousy a zpíval. Potácel jsem se lesem a ptal se sám sebe: "What?" Kolem lesa vede zeď. Za ní je hřbitov, kde je pohřbený Karel Kryl. Někdo mi říkal, že v tom lese žijí bezdomovci. Prodíral jsem se keři, zpíval a narazil na jejich stany. Byla už noc. Necítil jsem žádný strach. Tisíckrát víc než bloudících duší vyhnaných z hrobů, milionkrát víc než krvežíznivých bezdomovců, jsem se bál jí.
Druhý den jsem na ni myslel hned po probuzení. Chtěl jsem ji. Vidět, držet, chtěl jsem, aby byla moje. Čím nereálnější byla ta naděje, tím víc jsem po ní toužil. Netoužil jsem vlastně ani tak po té dívce. Toužil jsem po naději a ona se stala jejím symbolem. Volal jsem jí, ale nebrala to. Napsal jsem jí: "Chtěl bych s tebou ještě chytat vítr." Pak jsem si uvědomil, že jsem se na nic nezeptal, takže nemůžu čekat odpověď. "Můžu tě pozvat na oběd do jedné mexické knajpy?" Odpovědi jsem se nedočkal. Narůstalo ve mně napětí a nevěděl jsem, jak z toho ven. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude na celou věc zapomenout.
Celý třetí den jsem se cítil dobře. Zašel jsem na vietnamský čaj, zaplavat si a pak do kina. V polovině filmu to na mě začalo padat. Potřeboval jsem ji vidět. "Usnu ve tvém úsměvu, promiň mi to, jsi sen, který se zlehka dotkl mého světa." Nic neodpověděla. V noci jsem nemohl usnout, měl jsem horečku. "Asi jsem to překalil těma sms. Jsem na sebe naštvaný. I na tebe."
Po probděné noci několika mikrospánků a snu, v němž jsem plaval v bazénu, který měl sklon asi pětačtyřicet stupňů dolů, ale voda z něj nevytekla, jsem vstal a podíval se do zrcadla. Nevypadal jsem dobře a bylo mi ještě hůř. Vzal jsem mobil a naťukal do něj pár písmen, které se ztratily v kyberprostoru. Není nic bolestnějšího, než když vás někdo ignoruje, neodepisuje na vaše zprávy. Cítil jsem se neviditelný, cizí a v pasti. Šel jsem pěšky do města. Mé kroky neměly směr, ale tak nějak došly k menze. Bylo teprve deset a menza otvírá až v jedenáct. Zůstal jsem stát na rohu ulice. Menza otevřela. Sledoval jsem zástupy ukecaných studentů těšících se na svůj žvanec. Stál jsem tam, když vešla ona. Byla sama. Stál jsem tam, když vyšla ven a dala se ulicí směrem k Národní třídě. Vydal jsem se za ní a pořád nevěděl, kam mé kroky vlastně směřují. Byl jsem spokojený, že někam jdu. Sledoval jsem ji přes půlku města.
Zašla do parku. Nadběhl jsem ji. "Ahoj." Lekla se. "Ahoj, co tady děláš?" "Jen tak se procházím. A ty?" "Já taky." "Nezašla bys někam?" "Kam?" "Třeba ke mně?" "Tolik času nemám." "Tak třeba někam sednout nebo do kina?" "Vlastně můžeme jít k tobě, na chvíli." "Super."
U sebe jsem jí nabídl něco k pití, něco k jídlu, ale ničeho se ani nedotkla. "Chtěl bych ti ukázat svoje obrazy, jsou ve sklepě." Sešli jsme po dlouhých schodech. Podívala se na mě. Usmála se. Usmál jsem se taky. Pak jsem ji tam zamkl.
Mám ji tam už několik týdnů. Nejsme úplně šťastní, ale docela nám to klape na to, že je pořád zavřená ve sklepě. Je jen moje.
|
