na další stranu
Adam El Chaar
UTÉCT
Čas prchá, prší, práší. Neustále je třeba otvírat dveře, odcházet, vracet, vyvracet. Po ránu se chce zvracet. Z čaje a zubní pasty. Dohromady tvoří směs, která mi dáví stavy, když se znova vrhám mezi davy jako já. Já každý den připravený před postelí jako papuče. Já jako obehraná písnička. To já.
Kýžená centra strachu, somatické zápisky ze stěn nevědomí. Světlo je chaos, chytlavá simulace soulože. Kotrmelce po schodech. Za dvě vteřiny ani jedna shoda jmen. Eventuality se vypočítají během několika let, ale nestačí jen sedět a dumat, klábosit celé noci s majiteli efemérních barů.
Bohové budou bossit, na hlavu ti kosit hlody z hlíny. Hlídají tě. Počkají si na tvou chybu, aby tě obvinili, připomněli. Pousmějí se a ty jim padneš do náruče, protože jsi takový, a oni to ví. Ví o tobě všechno, co víš ty, a ještě víc. Zkus utéct a dostihnou tě, protože informace k nim proudí z tvého mozku přes centrálu citů, jimiž jim je nevědomky posíláš. Utéct není cesta. Abys zamezil zhoubnému úniku informací, musel bys přestat cítit. City jsou však to, co tě má k tomu, abys utíkal. Musel bys utéct jim a zároveň utéct citům. Ani jedno není cesta.
V noci je to jiné. Zavřu noťas, mým očím se uleví. Zavřu oči a ztrácím vědomí. Těžko nalézt lepší stav. Samo usínání je důvodem žít. Katarzní nájezd do bezvládí logiky. V té rovnici spánku a bdělosti je zřejmě všechno - dokonale sehraný paradox. Člověk jde spát ve slepé uličce a ráno se probouzí osvěžený novými zážitky.
|
