na další stranu
Eva Eiramová
STARÉ FOTOGRAFIE
Jsme šestá generace.
Ještě si pamatujeme prarodiče našich prarodičů
v milosrdném obraze
babiččina vyprávění o dědovi Bernardovi
(vidíš, ten s dýmkou, jak se prával )
a dědečkových příběhů o tetě Emilce,
co se v devadesáti letech koupala v řece.
Kdyby tenkrát přežila praprateta,
byli bychom někdo jiný,
nebo bychom vůbec nebyli.
Jsme šestá generace.
Uchováváme vzpomínky v podobě alikvotních tónů,
v podobě vzdechu v síti mobilního operátora.
Odejdou s námi.
A záznam naší vlastní srdeční akce
se stane bájí šesté generace našich potomků,
nachystaný k poslednímu prohlédnutí
a úlevné likvidaci.
Sedmá generace už neví,
že tohle bývala teta Pepička
(ta nosatá, co ji nikdo nechtěl).
Ale nad starou fotkou se občas rozdrnčí
telegraf neomylných genů:
„Jé, ta má frňák jako ty, ségra!“
A malý Joe dostane facku.
ZEMĚPIS
Na poledníku je nejlépe
o polednách.
Na rovníku stojí bez výjimky
všichni rovně.
Rovnoběžky nás nikdy
křivě nezavedou
a kdyby nááááááhodou……
z obratníku se vždycky
můžeme vrátit.
Na pólu
nebydlí Pierre.
V řekách
neplavou Římani.
A svět
není pro světce.
Nikdy jsem nepochopila,
k čemu jsou slepé mapy.
TLUSTÁ BÁSEŇ
Sedm malých tlustých psíků
mašíruje po chodníku,
s nimi kráčí tlustá paní,
tlustá kočka funí za ní.
Celá tahle tlustá smečka
vesele jde do kopečka,
chvilku v slunci, chvilku v stínu
do cukrárny na svačinu,
spokojení, usměvaví
- tlustí jsou a žít je baví.
LÁMOVINA /BÁSEŇ PSÍ
Dali mi náhubek
a teď ho NOS,
mě z toho strašlivě
otekl NOS.
Vleču se za pánem,
packy si LÁMU,
naštěstí potkáme
jednoho LÁMU.
Láma řek´:heleďse,
mám s sebou TUŠ,
nějaký tajný hlas
řekl mi: TUŠ,
zachráníš po cestě
velkého PSA,
aby zas vesele
dělal hoPSA.
Čenich mi namazal
svou černou MASTÍ
a už si vesele
k Tibetu MASTÍ
nocovat do svého byTEČKU
a já teď napíšu psí .
OŘECHY
(Fanoušovi)
Se strýčkem jsme se v říjnu schovávali za včelínkem,
když nás babička poslala sbírat ořechy.
Pod zadečkem mi předl
usínající úl.
Seděli jsme vedle sebe,
vedli řeči
a louskali.
Bezdětný strýc
a malá neteř,
hladová po lásce celého světa.
Hořké jsme loupali
a odhazovali,
zůstávalo jen jádro,
alabastrově bílé
a nad pomyšlení sladké.
Každý rok
mi chroupe mezi zuby
v laskavém začátku podzimu.
PROTNUTÍ
Co si asi tak povídají
rovnoběžky?
Na dlaň vzdálené,
na přátelské slovo,
ale nikdy
na polibek.
Co si představují
na konci,
v rovnoběžčím nebi?
Poslouchají lidské sliby
o nekonečnu?
Ale co když jsme se sekli,
páni matematici,
proboha,
co když jsme se sekli?
Co když na konci je peklo?
BÁÁÁSNÍK
Jsem Básník,
říká mi ten chlápek
každý pátek.
Jsem Básník
a vy to nemůžete chápat,
co je to tápat
a ze své mysli drápat
každé slůvko,
každé hnutí Vesmíru a Světa.
Tomu vy nemůžete porozumět,
teta,
my, Básníci,
jsme výjimečná kasta.
A basta.
* * *
Ó, velký básníku,
ty skromná duše
v pomíjivém těle!
Beze všech cavyků tě pošlu
o dům dál.
|
