na další stranu
Eva Eiramová
MATURITA Z ČEŠTINY
Zejtra sednu
a
napíšu román
tlustej
vo ničom
nuda
vopruz
ptákoviny
kecy
fakt psychologickej
závažnej
a neskutečně dobrej
A dalších sto let
se mnou budou
u maturit
tejrat ty chudáky
19. 5. 2010
při maturitách z češtiny
VOKUKANÁ
Zvonivé kukání
neslo se nad loukou,
kde jsme s babičkou obracely seno.
„Děvečko zlatá,
tak nás zase vokukala!
Já nemám v kapce ani pěťák.“
A utřela mi zástěrou nos
a dala napít z bandasky meltu,
hořkou
jako to vokukání.
Kdo nezachrastí v kapse penězi
při tom prvním slavnostním
ku-ku,
ten nebude bohatý!
Ale my bohaté byly.
Vždycky mi babička dala pětikačku na pouť
a padesátník na eskymo.
Jak zesládla ta melta za ty roky…
A že mi jich tenkrát kukačka přála.
Tak naléhavě zní letos
to první kukání
a drobné mince v kapse studí.
Třeba mi dá zase někdo
pětikačku na pouť
nebo na eskymo,
když budu
vokukaná.
Světec, 30. 5. 2012
OSMNÁCTILETÍ
Už ji hladí po kožíšku
myšku Život
opatrně
jedním prstíčkem
Jak je měkká!
Jak je heboučká!
A ty
korálkový vočička!
Ale vzít ji do ruky
se ještě
neodváží
MOUDRÁ MODRÁ
Jsem dospělá
až po uši!
Poslouchám
večerní řeč svého těla,
na rukou krev
popraveného nádobí,
oběšeného prádla,
upálených obědů
a pupečních šňůr svých dětí.
Častěji
mě bolívá v krku,
občas nedýchám
a moudrost -
inu-
tu si nechávám raději vytrhnout,
snad
aby se mi lépe říkalo:
To víte, paní…
Chceš polívku?
Dneska ne, jsem děsně utahaná…
Ale právě teď
mi za očima kvetou ladoňky.
Aspoň chvíli.
***
Možná bych chtěla umět lítat,
docela malounko,
jen nízko nad zemí.
A pak mít někoho,
kdo by mě v pádu chytal
a nevysmál se mi.
***
Pojď,
půjdeme spolu spát ven.
Zbavíme se slídivých očí stropu,
utečeme žárlivému světlu lampy.
Pojď,
lehneme na svízelovou mez
hlavou k obilí.
Budeme vonět chlebem
a dávat se budeme po krajíčkách
potem solených.
Pojď,
budeme na hvězdy volat jménem
a ony přiběhnou k našim rtům,
abychom je v polibku skryli
dnes
-tak jako tolikrát -
a zase poprvé.
ŠEST KORUN
/Janu Skácelovi v úctě a pokoře/
Poslechnu Vás.
Vezmu dva kusy dřeva,
dva kusy bílého dřeva kaštanového,
a budu jimi bít o sebe
v rytmu svého klopýtavého srdce,
které se tak zoufale probíjí
tou hodinou mezi psem a vlkem.
Budu jimi ťukat tak,
aby se to srdce,
mé klopýtavé srdce,
napilo ze studánky pod zelenou mezí,
aby roztáhlo své sevřené pěsti
a bylo zase oblé,
oblázkově oblé,
bláznivě oblázkově oblé,
jako tenkrát,
když jsem poprvé udělala čáru,
netušíc,
že ji jednou budu ohýbat do veršů.
Tenkrát stála Vaše knížka
šest korun.
***
Potkala jsem se s andělem
a pozvala ho na večeři.
Řekl, že přijde za týden,
prý právě pelichá mu peří.
Pak asi na mě zapomněl.
Přišel až za rok, takhle zjara.
No, jeho chyba, smůlu měl.
To už jsem čírtě kolíbala.
PŘÍSLOVCE
Neříkej MOŽNÁ,
když už víš,
že do rána svět nepřebolí.
Neříkej ASI,
řekni KDYŽ,
a podmínku hoď do soukolí.
Neříkej KDYBY,
to se pak
otázky z noci drze valí.
Neříkej TŘEBA,
tak či tak
by se ty věci ZŘEJMĚ staly.
|
