Pavel Kovář

Kniha Radost z chůze

Pavel Kovář v průběhu dráhy přírodovědce a univerzitního profesora UK v Praze publikoval nejen mnoho desítek odborných prací doma a v zahraničí, ale také beletristické prózy včetně knižních a rovněž poezii. Po prvotině Mouchy v síťovce (1978) jde s dlouhým odstupem téměř 35 let o druhý titul autorovy poezie, koncipovaný jako časově průřezový. Do tématiky a stylu se promítá s jistou analogií jako u Miroslava Holuba profesní orientace biologa a ekologa. Knížku, stejně jako autorovu první, ilustroval významný výtvarník – představitel České grotesky, nedávný rektor AVU, Jiří Sopko.

NEPOKOJ

Čechy za podzimními okny
nacházejí své souzení,
čas odtud vždy je šikmý,
z bláta jdou stopy loužemi,

Čechy, Listopad, Čechy, Únor;
a zase těšení na červen,
blíženci domů!, zout se u nor;
nachytat pstruhy pod břehem.

Čechy dlí v slově. Dutě, břitce.
Chce se v něm činu zabydlit?
Kterému? – V modlitbičce
usínáme zas na Bibli?

Přijde vyhnání do ráje.
Volám vás, Čechy, padaje…
Sčítám svět s lidmi: rovno jedna.
Kéž černý kříž se zazelená…

Říjen 1989

DÍTĚ

Když vám umře
nablízku pro ně
vybojujete hrob
pravidelně pak
odtamtud kradou květiny
v mezidobích úředníci nastavují
pouliční šeď
končíváte po a nestíháte od
pro jiné kradete
chvíle, pozornosti, květiny
do nedohledna odsouváte
nějaké krásné TEĎ!

A jednou
vás to druhé
živé dítě osloví:
Tatínku, taky ti vadilo,
že budeš na všechno sám?

1984

APRÍLOVÝ LEITMOTIV

Třešně – ty rozsvícené
housle včel!
(Taky bych na ně naletěl.)

Koncertuju (potichu) s ptáky
co z teplých krajin
vzali háky
a jsou teď tady
a máme spády.

A slyším rány mufloních čel
z podzimu, kdy bicí hatí
bzuk aprílových houslí včel.


1984

BŘEZNOVÝ SNÍH

Noční hydrometeory
rozsvítily tmu
pračernou rouru času
jež spojuje
světlo prošlého a doufaného

Štěp před verandou
co sázel děda
spolu s tátou zamlada
spí poslední předjaří
Bude skácen
i s houbou co ho žere

Zase zchudnu
o kousek
individuální paměti
Nasněží
a vtištěná stopa roztaje
Odteče kamsi k mým synům
kteří o tom nic netuší


1984

DVOJOBRAZ

(plagiát)

Klaun v šortkách na půl žerdi
s žaludkem o síle hyeny
s očima vyplněnýma šedí
a prázdnýma dyoptriemi

Šouraje se od Zrcadlova
prozradil králi přátelsky:
Sejdem se všichni u hřbitova
a rozejdem se u lásky.


1984

CO SE MI HONÍ HLAVOU V ČEKÁRNĚ
MÍSTNÍ POLIKLINIKY PO LEDVINOVÉ KOLICE

Jednou mě otevřou na pitevně,
omrknou zevnitř, taky zevně…
Soud bílých: nejsem bez páteře…
Pak se zabouchnou černé dveře.

Dají pak hlavy dohromady
(víc prostoru tak vznikne tady):
- Vidíte smrtelnou ukázku!
Myslel.. . A pořád na lásku.


1974

Z TŘEBOVSKÉHO PARKU

Včera jsem slyšel v Javorce,
Že někdo zůstal na ocet
- šuškaly si to stromy.
Bylo to o ní, o ní.

Bylo to ale všechno ve snu,
Co se mi na svobodárně zdál,
V desátém patře, v Praze čtyři.

Ji, ji si někdo dávno vzal.


1977

PO NOČNÍCH SERPENTINÁCH OD CHATY MAXE ŠVABINSKÉHO

(cestou z maturitního večírku)

Mléčná dráha je z pivní pěny,
Jsem pod párou
A hluchoněmý.
Velkému vozu spáchám osmu
A snad se ráno vrátím z kosmu.


V břiše?
Mám hořkosladký truňk.
Dělá
(tam?):
Žbluňk
a žbluňk
a žbluňk…


1970

ŽIVÉ PLOTY

Ploty odjakživa
byly dělitelem lidí od lidí,
majetku od majetku
a majetku od lidí.

Aby přestaly být odpudivé,
postavili je z keřů a stromů,
esteticky pravidelně stříhaných
- staly se levnými
a vícefunkčními.

Táhnou se přes celé krajiny,
okrsky odpřírodněné,
do mrtě využité,
zemědělské i městské,
samy jedinou vzpomínkou na přírodu.

Jako biokoridory
jsou cestovním prostředím
ptactva, hmyzu a malých savců.
Jako bariéry
zachycují prach a semena plevelů.
Jako živé ploty
žijí
na hranici ekologických rovnováh.

Jako téma pro vědu
se v Kodani Orwellova roku 1984
dostaly do přezdívky
mezinárodní konference:
Hedgerow symposium.

Jako svědkové změn
v pořadí hodnot
drží liniově čestnou stráž
nad plošným
zbytkem krajiny.

SMOG

(vzpomínka na předsametové nepokoje v Teplicích 1989)

Prolezl městem. Trhan mrak
- zasnouben s kouřovou vlečkou,
s tou babicí, co trousí prach
do postýlek, a po plicích…

Přestože kaštany
- vánoční stromy jara
už nasadily svíčky,
my zveme doktory,
ty černobílé sýčky.

V CHAKASII

Měsíc dorůstá,
přepsaný kaňkou mráčku,
pohádku pro děti
kreslí na obrazovku
přikouzleného nebe,

to nebe pluje,
archa nad kontinentem,
řídí ho kmeti
z hor, například Borus, ten,
ten s ovinovačkami ze sněhu,
pranými v světle rozesetém.
Stepní sovička simuluje
strážní koš s oušky,
houká sny. Dětem.

VEČER V MINUSINSKÉ STEPI

Burjatka Světa
lije mi polívku
do talíře
a trochu na boty
Tvář má širokou
něco mezi svým srdcem
a sluncem které zapadlo
dávno předtím
než tým
ukončil práci
Země je černá a slaná
vypadává
taková i z podrážek
zapadá
mezi nás
ta správná malta mezi cihly

BAJKALSKÉ PROSTOJE

Po větvičkách břízy
běží stínky trav
jako mravenci,
dny anebo noci,
vítr popadl
plavuně ve vidlicích
- prášivé pochodně nese.
Bajkal je ráno čistý
jak čistý líh
a tajga těžce stéká k břehu
v předzimní a přebarvené něze.

Přes prkna stěny
se domlouváme, kdo dnes bude
strážit náš hrad,
já nebo veverka s proužky,
druhý pak zkusí shledávat
trošky
svých zásob na zimu.

KONĚ Z NOVONIKOLAJEVKY

Na drátě obzoru
poposedávají mraky
Déšť je průsvitný
a dny za ním žluté
stejně jako step

Ze stájí
vystřelily praky
Sajanské podhůří
obnažilo tep

SAJANO-ŠUŠENSKÁ GES

(na stavbě největší hydroelektrárny na světě
tři měsíce před napuštěním)


Srázům zatrhli sutě, skalní orgie,
skořepinou zasnoubili oba horské břehy,
horské vodě poručili čehý,
sudbou lidí propast naplnili,
teď vypijí pohár
ekologie.

U ODKALIŠTĚ CELULÓZKY V BAJKALSKU

Vousatec tajga žmoulá v hubě komín
- lulku vyzáblou,
otravuje sám svou plíci
celulózovou.

To, co nestráví, to plije
na břeh Bajkalu,
smradlavý vzduch vyfukuje
do všech stran

a sype si pak
popel na hlavu.

KDYŽ TROUBÍ MARALOVÉ

(Sergeji Guselnikovovi za příjemný doprovod
s kulovnicí po několik dní v tajze Sajan)


Utři si cípem šátku s hlavy pot,
odlož karabinu,
uveleb se pod starou limbou,
zapal machorku,
udělej škvírky nad lícními kostmi,
hoď nelaskavé slovo ořešníkům,
uvítej dorůstající měsíc
na prahu podzemního úkrytu zimavjo…
Proměň se v samu tajgu…

Já se konečně dovím,
že není kam spěchat,
hlavně ve zdraví dojít,
znát o těch živých zde,
co kdo proč a jak,
mít nejmíň dva syny
a naučit je rozlousknout
i nejtvrdší limbový oříšek.

ZÁŘÍ V ŠUŠENSKÉM

Z carských vyhnanců zbyly bysty,
pak nový svět.
Barevně jiskří
- léto si vede čím dál hůř
v povodí říčky jménem Šuš.

RÖRICHOVY OBRAZY

(na stacionáru horské tajgy v Lenském)


Rörichovy obrazy na podzim v podhůří
mám v knize na klíně.
Nalezly pod kůži
a sestavily jeden krevní
obraz:
krajiny vypovídající
o nás.

V ZÁPADNÍM SAJANU

Zuří tu ticho,
jen kdesi
třicet kilometrů od tohoto trsu
karagany,
na režné placce,
pod bílou třítisícovkou
zaržál cvrček.
Zesilovač
komářího telegrafu
funguje dobře
nad solončaky,
které step bude pít
do roztrhání těla
ukřižovaného semennými
střelkami kavylů.

Vedro má zlatou hřívu
a mráz stříbrný vous
na místech dechu.
Ti dva se právě střídají.

Březové metly je třeba
na celodenní přizpůsobení duše,
na okolní suchý trus.

LET PROTI ČASU

Navracím se ke své lásce
mezi dvěma hladinami
kondenzace
vodních par,
deset tisíc metrů
nad hladinou blikotavých čar
desetitisíců českých domovů,
jednoho mého.
Můj kůň ani nemává křídly,
stačí mu jemně vrnící motory
moderního Pegasa,
sledujeme prošláplé tratě
k červánkům,
zase radostně šlapu
stále v jejich závěsu,
tratě jsou z bavlnky,
když dole – bílé,
když nahoře – černé.
Irkutsk už vybočil
sedm hodin od mého času
a koník, můj IL,
všem pasažérským srdcím
vyměřuje už pražský tep
A českou taxu.

PROBLÉMY NILU

Dlouhá oáza krav a buvolů
Mračna – volně ložené břímě
na hlavách žen
s černými vlečkami
tkanin a kouřů fabrik
v zátylí pouště

Předobraz proměn
po vzoru planktonu
když postavili Asuán?

NAVZDORY TOLIKA KOČKÁM, PSŮM A KOZÁM

Proč
v tak velkém a úživném městě
jako je Káhira
plném odpadků a turistů
nejsou věžní holubi
zatímco
v Dubrovníku, Římě, Paříži,
Amsterdamu, Londýně, Kodani,
v Praze a v Pardubicích
jsou?

Proto,
že Egypt jim staví
falické minipyramidy po venkově,
kde hejna prostředkují s nebem
jako spermie staroegyptských bohů?

PASÁČEK V TŘINÁCTIMILIÓNOVÉM MĚSTĚ

Vyhnal
k pastvě
kozičky do odpadků
(na dohled od Citadely,
tam, kde tráva neroste)

Vybral
za každého z cizinců
papírový bakšiš z hromad.
Nakonec dal papír sežrat
nejčernější koze.

Žene stádečko teď domů
mezi krámky se zlatem
a drahokamy.
Prach a čerň
kreslí na kůži
mapy Afriky
mnoha
mnoha dětem
z Khan-El-Khalili.

ROMANCE PRO POHŘBENOU

Propadl jsem objevitelství
egyptologie
Stalo se to
při vyhrabávání
hlubokokořenné pouštní rostliny
před Chefrénovým jehlanem
napodobujícím
paprsky ranního slunce

Možná to byla kráska
jejíž kus čelisti
vkládám do igelitu
spolu s kusem vázy
na němž jsem objevil život
- žlutý lišejník

Snad mi napovědí odborníci
na datování

Další
suchu přizpůsobené semenáčky
prorazí pískem
k dnu historie
a naznačí žádost botaniky
o mezioborový přístup

STAŘÍ MANŽELÉ

Úsměvy
gigantů
Amenhotepa a Teje
s koleny u sebe
ze zeboucího mramoru
patří konzervovanému
věčnému šeru
v atriu
káhirského muzea

Jen
jednou za den
na několik minut
jim do tváří padne
sluneční skvrna
přes horní prosklenou síň

Tehdy
odlesk dávno rozpadlého
slunečního korábu
odhalí u jejich nohou
díla spoust
nepatrných
z masa a kostí
díky nimž
se pár ocitl zde

A ruka mladé královny
položená přes faraónovo rámě
se začne třást
až i arabský strážný
zapomene na bakšiš

POUŠŤ

je chůzí rozsvícená krajina
jako z i m a u nás
Noční mrazík
má na svědomí
podobnost
s n ě h u a p í s k u

To jen odstín pleti
bílý a hnědý
překrývá radost
matečných hornin
z pohybu

Valouny
ošlehané křemennými zrnky
při puknutí odhalí
barevné vrstevnaté jádro
- spodní zákresy historie

Chrčivá řeč
mezi velbloudářem a zvířetem
pod oázou Slunce
nabádá
studovat
geologickou duši pouště

SINGULARITA

(příspěvek k aplikaci teorie ostrovní biogeografie)


Jediné
co mi ve fajjúmské oáze
u zavlažovacího kanálu
připomíná babí léto
je vlažné fičení
unášející sliny vodního buvola

Jediné
Ghetto
je tady kaluž s drobnými rybkami
která se z pouštní volnosti
vymknula

BIESZCZADY

Šedivé vlčí hřbety
zvlnily mlžnou síň,
divoce, klidně je ti
na zádech polonin.

Z VRCHOLU HALICZE

Na dosah ruky trojmezí
- tři čáry dělí zeměkus,
je ticho,
čekáš, kdy se rozezlí
pramáti
Podkarpatská Rus.

KRAKOVSKÝM ROZVAŽEČKÁM MLÉKA

Holubi rozbublali ráno
pod křídly kostela.

Sluneční jarní kánon
jim vráží do čela,
jak táhnou vozík s bílou
lahodnou náplní,
a bozi za kobylou
se z arkád nakloní

- vrážejí do čela
těm tažným ženám vrásky…

To mléko v lahvích
by všemu pomohlo
jako tomuto ránu:
Dám paní v modrém rámu
- v pracovním plášti –
nikoli ze zvyku,
všecičky drobné.

Kojí dál, jen očima pohne.
Tak sbohem, Ježíšku.

OSLAVY 9. MÁJE 1978 V KRAKOVĚ

Wawel se červená a ční
jak dlouhý nos
na pánbíčka,
jenž tady přítomen je,
po zemi chodí v každém z nich
a veselý je taky jako Polák,
jí preclíky a mžourá do obchůdků
přes oči dětiček,
jde načerno do kina,
kde běží „Taxi driver“,
možná si koupí krosnu,
co není hned tak k dostání
- naplní Svatým Duchem…
S ní na zádech je dohání,
směje se ve špalíru,
nakoukne k sobě domů
- právě má v mracích díru,
zakopne o odpad,
uklouzne přes pomyje
a na ty hříchy stvoří řád
(bib-lidská
socioekologie).

RADOST Z CHŮZE

Rafičky podél těla
se klátí
na tachometru
srdce,
srdce se bělá
rozžhaveno,
odpírá ještě větru.

Tak chráním v kapsách díry
- noty písničky něžné,
jsem chudý na papíry
- veršík mi z kůže hřezne.

Šlapadla zase z těla
trčí jak
z podvozku k hlavě
má třetí
sudička jela
na oslu,
bosá z ráje.

Tak chráním vzdušné boty
- věčný sen pravý a levý,
děr mají do foroty
- spánek švec sladce neví.

Jak rád tou chůzí nesen
- v z t a h ů m naslouchám, oušky.
Ekologický desén
čas
Vpit v čele. Níž:
dva modré kroužky.

...

Jsi holka sněhová
(a holka z deště z mraků)
Cyrano z Bergeracu
by si o tebe rád možná
zchladil nos
Tak pána boha pros
aby dopustil už tání
Ať nezůstanem
u líbání

KOUPÁNÍ POD SLUNCEM A POD MĚSÍCEM

Stín teď má černou pleť
a slunce rasista
dva rozlišuje.
Jenže my si padnem
do náruče:
hupky do vody.

I hvězda padne, asi stá,
tvé oko slzičku si zuje.

TRAMPSKÁ

Skořápku mraků slunce klove
(nebíčko ještě fialové)
- je ráno
ranou kladívka,
pod celtou spinká má dívka…

Pod širákem tak věčně spát
na zemi šťastné jako mlat…

KRKONOŠSKÁ

(geobotanikům, kteří to znají)


Růžový sníh před západem
stáhl opasek,
slunce šťouchlo do laviny zadem,
nechalo si zdát sen o špásech.

Hora zrcadlem se stala pro požár,
vítr naposledy projel kar.
A se zmrazenou vůlí hélótů
tam student u staničky měřil teplotu.

KRAJINĚ U CHVALETIC

Jako rameno Labe slepý
rozkoukávám se v krajině,
od kukuřice slýchám klepy
do tvrdých palic ztajené.
Až vyjdeš z hrobů čistoty,
smlčím jen: krásko, jsi to ty?

ČESKÝ RÁJ

Nebe je bleděmodrý všivák,
nechce mě nechat odpočívat,
po bradě mi teče mlíčí
z pampelišek
a za chvíli tu bude Jičín.
Český ráj.
Chci mlčet, slyšet.

PYTLÁCKÁ

(pro Tichou Orlici)

Až smutkům ztěžkne břich,
až slehnou…
vrať lásko pstruží hřích.
A povídej si se mnou…

Až nížina sny vrátí
kopcům, kde odešlas,
můj spánek na oprati
všech povodňových žláz
začne si bublat blues
a tančit kolotoč
a radit: Ptát se zkus!
Tak tedy ptám se: Proč?

Až zmizím napořád,
až jednou…
Má lásko, změň svůj řád
a vystup z břehů se mnou.

VZPOMÍNKOVÁ

Uherský salám
a chléb
si nalam
a pojeď se mnou
s písničkou jemnou
k Prachovským skalám.

Koleje sice syčí ne
- míříme k tobě, Jičíne,
svůj folk do toho dupou pražce,
nelíbí se jim na navážce.

Do ticha k tobě
se večer sbalím
a stanu se snem.
Takhle malým.

PHAM HOAI DUC

(všední den u nás v akademickém ústavu)

Oblékni bílý plášť,
odečti zášť z novin,
co chvíli se k nim vrať,
mezitím inokuluj
houbová vlákna na agar,
ukaž mi,
kudy k vám vpadli,
vyčisti Petriho misku,
tvar toho pojmu najdi ve slovníku
- á, s v i n s t v o,
vyhoď tampóny ze zkumavek,
vaše děla střílejí dobře,
počet dávek herbicidu zvaž,
usměj se
- dvěstětisíczapětdnů
jsme jich zabili
před dvěma sty lety –
všechno dej inkubovat do klimaboxu,
smaž čtyři vrásky,
děti spí v bezpečí v Hanoji,
ukliď stůl,
lidi jsou hodní všude,
přikyvujeme oba.
A co politici?
Dej mi čaj, já ti dám jabko,
a poběžíme na autobus.

ENVIRONMENTÁLNÍ

Dýcháme v schnoucí aleji
- jablíčko spadlo. Kdo to ví?
Je zralejší
- snad z těžkých kovů?
Kolik tíhy máš po olovu,
zoufalé dřevo u silnice?
Jsi zelené, jsi strom, jsi plíce.

Plody neseme. Přetěžce.
Jsme poslední
člen řetězce.

SÍDLIŠTNÍ

Dvě dítka táhnou pána,
pán táhne dva zlé psy,

jeřáby táhnou (panel),
obočí stáhneš (si).

Při zdech obytných věží
je třepán bělásek,

v kulisách nad manéží
stoupá vzduch. Bez lásek?

ENERGETICKÁ 1979

Nedá se startovat
pootočením klíčku?
Co stojí jeden watt?
Jedeme na jedničku?
Když stát
- na jedné noze?
Naftový král je čí?

Já jedu v Malém voze
na krev. Snad nezdraží.

EKOLOGICKÉ HODINY

Čas je veliký
a doba
…hodná, malá…
Je čas na díky,
že nesplacené dluhy
ponechává?

OVZDUŠÍ SEDMDESÁTÝCH LET

Jívové kočičky
s předjarní žloutenkou
z nebeské pokličky
košilku svou tenkou
přetahují.
A pak z té pokličky
stává se popelník,
glóbus je celičký
továrna, já dělník.

NORMALIZAČNÍ CYKLUS

V zimě chodíme do kin,
je to útěšný doping.
Na jaře jdeme ven,
ať trápí bláto a hlen.
V létě absorbujeme žár
do zad či shrbení
- jako dromedár.
A těžké kovy slévá v cín
tavená duše na podzim.

V šedé zóně po Chartě´77

V posteli píšu verše,
ospalý, vztekám se, heršvec!
Stejně jak báseň marodím,
a ona umře,
a já se ráno narodím…

DIVOKÝ PES

(momentka z kubánského filmového dokumentu)

Střelci na koních
vtrhli do teplomilné vegetace…
Kdysi tu žila původní zvěř,
dnes psi,
které nechali zdivočet,
Aby zase byla zvěř
živící se jinou zdivočelou zvěří,
třeba králíky…

Vzrušení. Adrenalin.

Standardizovaní
cvičení
psi
- jako vojáci -
štvou odpadlíka.

Na laguně dostal šest kulí.

Chňape po zkrvavených ranách
na vlastním těle,
plazí se před klubkem řvoucích,
povalen do červené kalužiny…

Jsme stejné krve.
A je jí dost.

Bude to má nejcennější trofej,
říká vrásčitá tvář pod sombrérem.

Neboť: Unikal dlouho.