na další stranu
Eduard Světlík
PERNÝ DEN
Když ráno mnohý pražský herec vstává,
ve všední den tak jako ve svátek,
bolí ho ruce, nohy, záda, hlava...,
toť věru neradostný poznatek.
Zkouší-li doma, na mateřské scéně,
obvykle markýruje, šetří dech.
Nesmí mu totiž chybět v další směně,
v důležitějších studiových zdech.
Nejprve je tu telka živitelka,
ta podmínka herecké obliby.
V ní role, ať je hluboká či mělká,
se nedá prostě odříct. Co kdyby..?
Pak rozhlas. Náročná, leč krásná práce,
při které aspoň trochu okřeje,
než Supraphon či jiná stálá štace
rozšíří jeho denní galeje.
Večer pak, když dřel za dva nebo za tři,
je uštvaný, má tváře propadlé.
Leč k jeho povinnostem ještě patří
odehrát roli ve svém divadle.
Co je dnes na programu? Komedie,
v níž podobat se bude lakomci.
Protože jeho výstup potřebný je
v začátku jenom a pak na konci,
nesetře z tváře pudr ani šminku,
inspicientce šeptne: To chce klid!
a odskočí si zatím do dabingu
alespoň jednu smyčku natočit.
Někdy ho ovšem velká role čeká.
Tu rád by jistě zahrál ze všech sil.
Co ale můžeme chtít od člověka,
který ty síly už dnes utratil?
Opona. Potlesk. Venku stojí lidi
a někdo by chtěl ztratit s ním pár slov.
Našeho herce ale neuvidí.
Veze ho taxík směrem Barrandov.
Doma si potom stele na podlaze
(v posteli, tam si páteř nespraví)
a sní, jak by v té Praze bylo blaze,
kdyby v ní ovšem nešlo o zdraví.
O zdraví herce jde tu zcela jistě.
Jde tu však též o zdraví divadla!
Výčitka diváků je na svém místě:
platí snad jenom za ta sedadla?
P. S.
A zatím stovky mimopražských herců
a těch, kteří jsou nezaměstnaní,
stůňou zas nedostatkem kotrmelců,
tím, že se po nich nikdo neshání.
|
