na další stranu
Eduard Světlík
překlady z německé lyriky
Při své práci jsem náhodou narazil na cyklus čtrnácti písní Franze Schuberta s názvem Schwanengesang (Labutí zpěv). Z textů německých romantiků na mne dýchla starosvětská nota i zatoužil jsem na chvíli vybočit z epigramatické ú/s/pornosti a postmoderní básnické racionality. Přeložil jsem pár čísel a usoudil, že by jimi nemuseli pohrdnout ani čtenáři Divokého vína.
2. KRIEGERS AHNUNG
(Ludwig Rellstab)
In tiefer Ruh liegt um mich her
Der Waffenbrueder Kreis;
Mir ist das Herz so bang und schwer,
Von Sehnsucht mir so heiss.
Wie hab ich oft so suess getraeumt
An ihrem Busen warm!
Wie freundlich schien des Herdes Glut,
Lag sie in meinem Arm!
Hier, wo der Flammen duestrer Schein
Ach! nur auf Waffen spielt,
Hier fuehlt die Brust sich ganz allein,
Der Wehmut Traene quillt.
Herz! Dass der Trost dich nicht verlaesst!
Es ruft noch manche Schlacht.
Bald ruh ich wohl und schlafe fest,
Herzliebste - gute Nacht!
VOJÁKŮV POVZDECH
V hlubokém tichu kolem
leží mí druzi ve zbrani.
Před nastávajícím bojem
stesk po své milé zaháním.
Jak často se mi sladce
v jejím náručí ulehlo.
Teď z toho štěstí, zdá se,
nezbude brzy ani zblo.
V chabém odlesku ohně
vnímám jen zbraní třpyt.
Nikdo tu neví o mně.
Utírám slzu. Musím jít.
Odvahu, srdce moje!
Utěš mě, přijď mi na pomoc
než do dalšího boje
zas půjdu. Milá, dobrou noc!
4. STAENDCHEN
(Ludwig Rellstab)
Leise flehen meine Lieder
Durch die Nacht zu dir;
In den stillen Hain hernieder,
Liebchen, komm zu mir!
Fluesternd schlanke Wipfel rauschen
In des Mondes Licht;
Des Verraeters feindlich Lauschen
Fuerchte, Holde, nicht.
Hoerst die Nachtigallen schlagen?
Ach! sie flehen dich,
Mit der Toene suessen Klagen
Flehen sie fuer mich.
Sie verstehn des Busens Sehnen,
Kennen Liebesschmerz,
Ruehren mit den Silbertoenen
Jedes weiche Herz.
Lass auch dir die Brust bewegen,
Liebchen, hoere mich!
Bebend harr' ich dir entgegen!
Komm, begluecke mich!
DOSTAVENÍČKO
Tiše k tobě moje píseň
letí za noci.
Zbav mě, moje milá, tísně,
kruté bezmoci.
Šeptají si větve stromů
v světle měsíce.
Naslouchej jim, ne však tomu,
kdo tě děsit chce.
V hustém houští strmé stráně
tlučou slavíci.
Svými tóny prosí za mě,
jsem jak na skřipci.
Kéž by ti jen připomněli
horoucí můj cit.
Vyhlížím tě zkoprnělý,
přijď mě potěšit!
5. AUFENTHALT
(Ludwig Rellstab)
Rauschender Strom,
Brausender Wald,
Starrender Fels
Mein Aufenthalt.
Wie sich die Welle
An Welle reiht,
Fliessen die Traenen
Mir ewig erneut.
Hoch in den Kronen
Wogend sich's regt,
So unaufhoerlich
Mein Herze schlaegt.
Und wie des Felsen
Uraltes Erz,
Ewig derselbe
Bleibet mein Schmerz.
TESKNOTA
Rozbouřená bystřina.
Mlčenlivý les.
Kde se skála vypíná,
tam jsem doma dnes.
Jako vlna za vlnou
když se v moři točí,
slzy se mi vyhrnou
z věčně vlhkých očí.
Moje srdce jako pták
z mocných korun stromů
chce odletět do oblak,
nevrátit se domů.
Místo toho zkamení,
je jak ruda v zemi.
Můj úděl se nemění,
jen víc teskno je mi.
9. IHR BILD
(Heinrich Heine)
Ich stand in dunkeln Traeumen
Und starrt' ihr Bildnis an,
Und das geliebte Antlitz
Heimlich zu leben begann.
Um ihre Lippen zog sich
Ein Laecheln wunderbar,
Und wie von Wehmutstraenen
Erglaenzte ihr Augenpaar.
Auch meine Traenen flossen
Mir von den Wangen herab -
Und ach, ich kann es nicht glauben,
Dass ich dich verloren hab!
JEJÍ PORTRÉT
Před zrakem snový portrét,
jenž mi tak drahý je,
a její podobizna
důvěrně ožije.
Na jejích tvářích náhle
kouzelný úsměv vzplál,
leč v očích se jí leskne
slzící duše žal.
I moje slzy tečou
jak prudký vodopád.
Jak věřit, že jsem ztratil,
co měl jsem tolik rád?
10. DAS FISCHERMAEDCHEN
(Heinrich Heine)
Du schoenes Fischermaedchen,
Treibe den Kahn ans Land;
Komm zu mir und setze dich nieder,
Wir kosen Hand in Hand.
Leg an mein Herz dein Koepchen
Und fuerchte dich nicht zu sehr;
Vertraust du dich doch sorglos
Taeglich dem wilden Meer.
Mein Herz gleicht ganz dem Meere,
Hat Sturm und Ebb' und Flut,
Und manche schoene Perle
In seiner Tiefe ruht.
Rybářka
Rybářko líbezná a milá,
přiraz svůj člun, kde je můj břeh,
ke mně si přisedni, tu zůstaň
a ruku svou v mé ruce nech.
Polož svou hlavu na má prsa,
neboj se toho, kdo se ti tu dvoří,
vždyť bez obav se každý den
svěřuješ bouřlivému moři.
Mé srdce podobu má stejnou,
zná příliv, odliv, bouře též
a v jeho tajuplných hloubkách
i vzácné perly nalezneš.
11. DIE STADT
(Heinrich Heine)
Am fernen Horizonte
Erscheint, wie ein Nebelbild,
Die Stadt mit ihren Tuermen,
In Abenddaemmrung gehuellt.
Ein feuchter Windzug kraeuselt
Die graue Wasserbahn;
Mit traurigem Takte rudert
Der Schiffer in meinem Kahn.
Die Sonne hebt sich noch einmal
Leuchtend vom Boden empor
Und zeigt mir jene Stelle,
Wo ich das Liebste verlor.
MĚSTO
Na dálném horizontu
v soumraku pozoruji
malebné město s věžemi,
nad kterým mraky plují.
Veslař v najatém člunu
smuteční takt udal svým dlaním
a vlhký vítr kadeří
vodní hladinu za ním.
Slunce se naposledy
nad obzor vyhouplo vší silou
a osvítilo jeviště,
kde ztratil jsem svou milou.
12. AM MEER
(Heinrich Heine)
Das Meer erglaenzte weit hinaus
Im letzten Abendscheine;
Wir sassen am einsamen Fischerhaus,
Wir sassen stumm und alleine.
Der Nebel stieg, das Wasser schwoll,
Die Moewe flog hin und wieder;
Aus deinen Augen liebevoll
Fielen die Traenen nieder.
Ich sah sie fallen auf deine Hand
Und bin aufs Knie gesunken;
Ich hab von deiner weissen Hand
Die Traenen fortgetrunken.
Seit jener Stunde verzehrt sich mein Leib,
Die Seele stirbt vor Sehnen;
Mich hat das ungluecksel'ge Weib
Vergiftet mit ihren Traenen.
U MOŘE
Za posledního svitu dne
poklidem moře dýše,
když mlčenlivě sedíme
jen kousek od rybářské chýše.
Od vody z mlhy chvílemi
přiletí racek a mě mrzí,
že z tvých očí zmučených
padají velké, hořké slzy.
Vidím je kanout na tvou dlaň,
k ní sklonit se je chvíle vhodná.
Tak podej mi svou bílou dlaň,
chvi vypít všechny slzy do dna.
Od toho času duše má
neklidnou touhou doma zmírá.
Mě tato žena nešťastná
slzami svými otrávila.
|
