na další stranu
Eduard Světlík
Z DOMOVINY
HORA ŘÍP
Při pohledu na ten symbol české země
napadá mě pár ošidných otázek.
Proč se pod ním usadilo naše plémě
a trčí tu od té doby celý věk?
A proč naše kojná má jen jedno ňadro?
Být jak Amazonka, to jí nesluší.
Nemá k tomu ani luk a vhodné kvádro,
nemluvě o figuře a o duši.
Praotec Čech měl dát radši přednost Sněžce,
a ne říct si na tak nízkém kopci: dost!
Neurčil tím předčasně a příliš lehce
měřítko pro čecháčkovskou velikost?
Nízký kopec příliš malý rozhled značí,
což je mínus ve zděděné výbavě.
Líný krajan si však řekne: To nám stačí.
Přece jenom došel dál než k Pálavě!
Mýtus o kraji bohatém mlékem, strdím,
podle mě též jenom těžko obstojí.
Tak bohatou zem by náš kmen získal, tvrdím,
jenom po krvavém střetu, po boji.
Spíše tady byl jen svrab a neštovice,
pustina, již levně získal nakonec.
A tak se ptám: Máme dneska o moc více,
než co tady nalezl náš praotec?
BRNĚNSKÁ HONITBA
Není lovec jako lovec.
Mezi nimi jsou i tací,
kteří vytvářejí roje
pro týmovou spolupráci.
Jednou nohou v řádném světě,
druhou v podsvětí se šinou,
z dvojkolejné existence
jim pak dvojí příjmy plynou.
Vedle honů na zvěř škodnou
loví také jiné kusy,
ty jim potom za „ochranu“
bez námitek platit musí.
Šikovně je drží v šachu,
nelítostně tisknou ke zdi,
v pravidelných intervalech
pro výpalné si k nim jezdí.
A to vozem, na němž heslo
pomáhat a chránit svítí.
(Lovci ovšem neříkají,
koho chrání, kdo jsou biti.)
A co na to jejich bosi,
tahle povedená chasa?
Myslíte, že mají zájem
řezat do vlastního masa?
A co na to Spravedlnost?
Proč je zticha? Kde zas trčí?
Ta je slepá, snad i hluchá –
a tak povětšinou mlčí.
A když někdo z vyděračů
před ni přece doputuje,
její váha divně váží,
nebo vůbec nefunguje.
Jaké z této „myslivosti“
plyne pro nás poučení?
Snad jen to, že v naší zemi
se jen těžko něco změní.
RESTAURANT „CHEZ LA VIE“
Starý muž opouští životní lokál.
Křikne: „Pane vrchní, zaplatím…“
Přijde číšník s kasou (nebo s kosou?)
a host praví hlasem zklamaným:
„Měl jsem vaše menu Sladký život…“
„Doufám, že vám u nás chutnalo,“
číšník rychle do řeči mu skočí.
Host namítne: „Jenom pramálo!
Předkrm dětství, ten byl ještě slibný,
vývar mládí kuchař přesolil,
noky dospělosti byly tuhé, tvrdé,
moučník starých let jsem vyhodil.
O nápojích lásky musím říci,
že mívaly prapodivnou chuť.
Někdy jsem měl tak zlou pachuť v puse,
jako bych pil vitriol či rtuť.“
Vrchní nehne okem ani brvou,
na podobné nářky si už zvyk.
Muž ho kritikou svou nerozhází,
vždyť z něj brzy bude nebožtík.
Kontrolovat, oč ho číšník obral,
poslední den hosta nebaví.
Zaplatí svůj závěrečný účet,
byť mu leccos nejde do hlavy.
Jen utrousí značně vyčítavě
při svém neveselém odchodu:
„Sbohem navždy. V další inkarnaci
musím najít lepší hospodu.“
|
