literární časopis založený v roce 1964

Mirek Pijáček

SOUDRUŽKO UČITELKO, VY JSTE KRÁVA

Paní Boženka vrazila do sborovny a hned ve dveřích spustila: „Považte, co si ke mně dovolila Podškubková z primy! To snad není pravda …“ Pan Oldřich, který si právě zaléval svého oblíbeného turečka útrpně obrátil oči a jen čekal, stejně jako ostatní kolegové, co si malá Podškubková vůči paní profesorce dovolila. Po chvilce paní Boženka, celá červená od rozčilení a také od studu, vyjevila tu hrůzu. „Považte, takový spratek, ona si mi dovolila říct, že jsem … promiňte … slušný člověk to snad ni nedokáže vyslovit, no prostě, že jsem … piča.“ Přestože paní Boženka poslední slovo pouze zašeptala, ve sborovně to zašumělo. Jen pan Oldřich si pomyslel, že je trestuhodné, když označení toho nejkrásnější a nejlepšího, co na ženě bylo stvořeno, je používáno jako nejvulgárnější nadávka. Potutelně se usmál a hned tu kacířskou myšlenku zasunul do těch končin mozku, ve kterých se zapomíná. Pravda, ta malá to přehnala, to má paní Boženka pravdu. Ale proč ten cirkus? On by si ji asi vzal do kabinetu a vyřešil by to postaru. Holka – neholka, dal by jí pár facek a hotovo. Mezitím se někdo paní Boženky zeptal, zda jí to ta malá přestupnice řekla přímo do očí.
„To tak ještě!“ zaječela paní Boženka. „Řekla to potichu, mě za zády. Ale já to slyšela. Tak jsem se otočila a vyzvala jí, aby to zopakovala.“
„A zopakovala to?“ otázal se pan Oldřich a v duchu si pomyslel, že by rád viděl blázna, který by něco takového zopakoval učitelce do očí.
„Samozřejmě že nééé! Vy si myslíte, že se takový spratek přizná? Tvrdila, že nic neřekla a ostatní jí to potvrdili. Nakonec ze mne udělali vola.“
Pan Oldřich si pomyslel, že vola z paní Boženky nikdo neudělá, ale krávu snad …. Začal se smát. Vůbec nedbal na pohoršení několika prudérních kolegů a se šibalskýma očima se obrátil k paní Božence: „Tak mám pocit, že nám z té dívenky vyroste nová kolegyně. Že z ní jednou bude učitelka.“
Paní Boženka zůstala s otevřenou pusou a nevěřícně zírala na pana Oldřicha. „To … to snad nemyslíte vážně, pane kolego, To bychom to pěkně dopracovali, kdyby takový nevychovaný spratek měl po nás převzít výchovu mladé generace!“
„A víte, že se to nakonec může stát? Není to zase takový nesmysl, jak si myslíte, paní kolegyně.“
Ve sborovně všichni ztichli, protože čekali, zda se pan Oldřich zase nevytasí s nějakou historkou ze svého barvitého života a kterých měl dostatek snad ke každé příležitosti. A pan Oldřich jejich očekávání nezklamal.
***
„Stalo se to ještě za komoušů. No, jestli se nepletu, je tomu právě šestadvacet let.“ Pan Oldřich se rozvyprávěl, jak jeho kamarád, nazvěme jej třeba Janem, přišel jednou v podvečer domů z práce. Jan dělal vrchního mistra v dílnách na nádraží. Přestože byl abstinent, tedy skoro abstinent, zrovna ten den měl lehounkou špičku. Jeden z jeho chlapů odcházel do důchodu, ten odchod se musel zapít, to se nedalo odmítnout. Už se těšil, jak si dá horkou sprchu, uvaří kafe a zalehne na divan k televizi. Jenomže Janovo další konání už bylo předurčeno. Sotva se objevil doma v kuchyni, věděl, že je zle. U stolu kromě manželky seděla tchýně a švagrová a každá z nich se škaredila, jako deset čertů. Nejstarší dcerka, desetiletá Verunka, postávala u dřezu, myla nádobí a plakala. Jan pozdravil, pomyslel si něco ošklivého o babách, postavil vodu na kafe a čekal, co bude. Napjaté dusno by se dalo krájet. V okamžiku, když si chtěl zalít kafe, ozvala se tchýně: „To kafé snád počká, nemyslíš? Teď sa seber, a běž do školy. Učitelka chce tvojéj céři dát dvojku z mravů. A tá tvrdí, že nic neudělala.“
„No dobrá,“ s povzdechem odtušil Jan. „Ale to kafé si snáď možu udělat, né? Co teď ve škole? Dyť už je večér, nikdo tam stejně nebude,“ odpověděl Jan a zalil se kafe.
„Veruna povidala, že tam učitelka ešče bude. Neco tam préj chystajú. Tož se seber a běž do té školy. Kafé počká.“ Jan, pořádně naštvaný, sebral s věšáku čepici, náležitě prásknul dveřmi a šel.
Skutečně, učitelka ve škole ještě byla. Sotva Jana uviděla, nenechala jej ani pozdravit a hned spustila. Ten před ní stál se sklopenou hlavou, poslouchal její levity a myslel na kafe, které mu stojí na stole a chladne. Stál pokorně, schlíple, jako by se sám něčím provinil. Zlehka kroutil hlavou a stále nemohl pochopit, co hrozného ta nešťastná Verča provedla. Při tělocviku prý pošťuchovala ostatní děvčata, a když jí učitelka napomenula, tak jí řekla, že je kráva. Josef si to ve své lehce ovíněné hlavě stále nemohl srovnat. Říct učitelce, že je kráva, tak to je na pár facek. Ale nemohla stačit poznámka? Však on by ji doma zrychtoval, že by si týden nesedla. Kvůli tomu soudružka učitelka nemusí takhle vyvádět? Proč zrovna dvojka z chování? Za takovou hovadinu?
„To vám řekla do očí, soužko?“ zmohl se Jan konečně na otázku v okamžiku, kdy se soudružka učitelka nadechla k další dávce výčitek a stížností. Dokonce ji oslovil žákovskou zkráceninou „soužko“, kterou soudružka učitelka silně nesnášela.
Ta se zarazila a nevěřícně upřela na Josefa pichlavé oči. Tatínek drzé žákyně si touto otázkou dovolil zpochybnit závažnost přestupku své dcery! To je do nebe volající – tedy, kdyby nějaké nebe bylo. Jaký tatík, taková dcerunka! „To si samozřejmě nedovolila,“ řekla kousavě a kladla přitom důraz na každou slabiku.
„Tak jak vám to řekla?“ přešel do protiútoku Jan, který najednou cítil, že to zas tak žhavé nebude.
„Nó, ona mi to řekla za zády, když jsem se otočila,“ vysoukala ze sebe odpověď poněkud zaskočená soudružka učitelka.
„Dobrá, soužko,“ opáčil Jan, který začal považovat celou záležitost za bublinu a soudružku učitelku za hysterku. „Když vám to neřekla do očí, tak jak víte, že to bylo na vás? Řekla snad ‚Soudružko učitelko, vy jste kráva?‘ Nebo jak vám to řekla? Poznala jste dobře její hlas?“
Soudružka učitelka začala překotně vysvětlovat, že ona sama to neslyšela, proto ani nemohla poznat její hlas. Ale řekla jí to ostatní děvčátka, která stála vedle Veroniky. A to jsou hodná děvčátka. Těm soudružka učitelka věří. Verunka se nepřiznala, stále zapírala. Tvrdila, že nic neřekla a dokonce obvinila ta slušná děvčata, že lžou. Tím nejen osočila své spolužačky, ale sama lhala. Nechtěla ani předložit žákovskou knížku. Prý nic neprovedla, proto soudružka učitelka nemá právo dát jí poznámku. Soudružka učitelka se mezitím zase vzpamatovala a znovu dala průchod svému spravedlivému rozhořčení.

Jan tam zase stál, ale už ne tak schlíple, jako zpočátku. „Čuprová holka, celá po mně,“ pomyslel si. Zatím co soudružka učitelka opět ze sebe chrlila další příval rozhořčených výlevů, Jan se díval jaksi skrze ni a najednou tam soudružka učitelka nebyla a on byl v úplně jiné škole a v úplně jiném čase. Byl ve velké třídě se stupínkem a dřevěnou, červeným hydrovoskem napuštěnou podlahou. Vysoká dvoukřídlá černá tabule, jejíž jednotlivá křídla se střídavě vytahovala nahoru a dolů a na kterých se kluci o přestávkách rádi vozili, byla popsaná, neumytá. V koutě stála skoro až ke stropu vysoká litinová kamna, vedle tabule visela zarámovaná fotografie staršího, hladce vyholeného muže s nápisem: ‚Antonín Novotný, president ČSSR a první tajemník ÚV KSČ.‘
Právě skončilo vyučování, hoši i dívky s aktovkami a taškami v rukou se hrnuli ke dveřím, aby byli co nejdříve v jídelně. Ve dveřích se objevil vysoký muž. Žáci se zarazili a ztichli v očekávání něčeho nepříjemného. Příchozí byl jejich třídní a netvářil se zrovna přátelsky. Muž letmo přehlédl třídu a jeho zrak ulpěl na tabuli, která nebyla smazána. Natáhl ruku, šáhl do hloučku chlapců a jednoho z nich uchopil za ucho. „Kam se tak ženeš? Jak to, že není smazaná tabule? To ji budu mazat já? Okamžitě ji smaž!“
„Já nemám službu, tak proč bych ji mazal?“ bránil se chlapec. To třídního rozlítilo. Vlepil chlapci pohlavek, jen mu hlava poskočila. „Tak ty ještě budeš drzý? Okamžitě plav k tabuli! Ať je pořádně umytá! Potom mi dáš žákovskou knížku!“ Chlapec se pomalu a neochotně šoural k tabuli, v očích plno slz. Uchopil houbu, namočil ji v kýblu s vodou špinavou od ustavičného praní houby a začal s mytím tabule. Hluboce ponížený tou nespravedlností, zvlášť když viděl zlomyslné úšklebky spolužáků.
„Cos to říkal? Zopakuj to!“ uslyšel mu za zády nasupený hlas třídního.
„Nic,“ potichu odpověděl chlapec a dál mokrou houbou roztíral křídu po tabuli. „Otoč se ke mně, když s tebou mluvím!“ zazněl rozkaz a chlapec se neochotně otočil k učiteli. Opět dostal silný pohlavek.
„Soudruhu učiteli, Jenda říkal, že se na to může vysrat,“ ozval se jeden z kolemstojících hochů.
Na to třídní uchopil chlapce za ucho a se slovy „Teď mi to zopakuješ před soudruhem ředitelem,“ jej táhl do ředitelny. Tam se Jenda nepřiznal, poněvadž neměl k čemu. Také třídnímu se neomluvil, jak mu bylo nařízeno. Neměl za co. „Nemysli si, že když včera byla pedagogická konference a uzavíraly se známky, že už nemůžeš dostat dvojku z chování. Když se soudruhovi třídnímu nepřiznáš a neomluvíš se, dvojku z chování dostaneš. A v osmé třídě už to něco znamená! To se ti objeví i na přihlášce na střední školu!“ důrazně pronesl soudruh ředitel. Jenda se nepřiznal, ani neomluvil a tak dvojku z chování dostal a na střední školu jej nepřijali, takže skončil jako učeň na učňáku.

Jan si najednou uvědomil, že je opět ve škole a dál poslouchá – neposlouchá výlevy hysterické soudružky učitelky. Najednou jí skočil do řeči, když hlasitě pronesl: „Souhlasím, soudružko učitelko.“ Soudružka učitelka se zarazila. „S čím souhlasíte?“ zeptala se nechápavě.
„S čím? No přece se svojí dcerou,“ se smíchem odpověděl Jan a odešel ze školy, aniž se dál staral o ztumpachovatělou soudružku učitelku. Ta si druhý den stěžovala nejen soudružce ředitelce, ale také uklizečce, rodičům dětí a všude roznášela, co je to za člověka ten Jenda. Když je nevychovaný otec, co se potom může chtít po jeho dceři. Nikdo ji však nepolitoval a ona si tím udělala pořádnou ostudu.
Verunka nakonec dvojku z chování nedostala, pouze důtku ředitelky školy. Jan pak napsal omluvný dopis, ve kterém uvedl, že označit soudružku učitelku za krávu je opravdu neslušné. Proto, se omlouvá za sebe i za svoji dceru. Omlouvá se té krávě.
***
Pan Oldřich přerušil vyprávění a loknul si už dávno vystydlého kafe. Ve sborovně kromě pana Oldřicha a paní Boženky bylo už jen pár lidí. Ostatní učitelé se rozešli do tříd, protože mezitím opět zazvonilo.
„Nevidím žádnou spojitost, pane kolego. Tedy mezi vaší historkou a tím, co mi řekla ta primánka,“ ozvala se paní Boženka. „Ta dívenka ve vašem vyprávění přece nebyla tak vulgární.“
„Ano, máte pravdu, paní kolegyně. Podškubková použila, jak bych to řekl, použila těžší kalibr, to tedy určitě.“
„Tak vidíte, pane kolego, to je něco jiného.“
„Jenže dnešní mládež, drahá paní kolegyně, takové výrazy používá docela běžně. Dokonce rozlišují intonaci, s jakou je takové slovo použito, a podle toho chápou jeho význam. Před čtvrt stoletím to nebylo zas tak obvyklé,“ opáčil pan Oldřich. Paní Boženka se ale jen tak nedala. V žádném případě nevidí souvislost mezi dnešní drzostí Podškubkové a tím, co pan kolega zde vyprávěl. Pana Oldřich houževnatý odpor paní Boženky nevyvedl z míry. „Souvislost obou případů je však v něčem jiném. Vlastně všech tří případů, musíme vzít v úvahu také toho chlapce, Jendu. Nikdo z nich to neřekl učitelce či učiteli do očí a požalovali to spolužáci. Ve vašem případě se spolužáci zase navzájem podrželi. Já bych to raději nechal plavat. Co vy na to, drahá kolegyně?“
Paní Boženka mlčela, mlčeli i ostatní. Najednou se ozval jeden z mladých kolegů: „Jak jste to myslel, pane profesore, že v Podškubkové máme budoucí kolegyni?“
Pan Oldřich se usmál: „To máte tak. Uplynula řada let, Verunka dokončila zédéšku, potom odmaturovala na gymplu a vystudovala pajdák, aby se z ní stala protivná uča, která si žáčky k tělu moc nepřipouští. A k tomu ještě, představte si, celý rok sdílela kabinet se svojí bývalou soudružkou učitelkou.“ Sborovnou zazněl smích. „No, a co my vlastně můžeme vědět, jestli to s tou Podškubkovou nedopadne nějak podobně?“
„Tak to se máme na co těšit,“ kysele poznamenala paní Boženka.
„A co ten Verunčin tatínek, stále pracuje na železnici?“ zazněla další otázka.
„Už dlouho ne. Víte, on si dodělal při zaměstnání maturitu i vysokou, takže dělmistra na dráze už dávno nedělá,“ odvětil pan Oldřich. „Během let vyzkoušel řadu povolání, aby se nakonec stal kantorem.“
Ve sborovně to zašumělo. „Potom to naše školství tak vypadá,“ vyprskla paní Boženka. „Prostořeká dívka se stane pedagožkou a její otec, který ji nedokázal naučit patřičným móresům, ten je rovněž učitelem. Takového bych za kolegu nechtěla. Ani ruku bych mu nepodala.“
„Tak to mám tedy smůlu, Boženko,“ řekl potichu pan Oldřich. Paní Boženka se na něj udiveně podívala, poněvadž takto jí ještě nikdo nikdy neoslovil.
„Páni, to je gól!“ vykřikl jeden z mladších učitelů. „Snad nechcete naznačit … tak vy sám jste …?“
„Ano, pane kolego, já sám,“ docela potichu odpověděl pan Oldřich a v jeho očích nebylo ani stopy po šibalství nebo úsměšku.
„Pane kolego, vy jste ten tatínek, který …“ pronesla paní Boženka a udiveně přitom hleděla panu Oldřichovi do očí. „To bych nikdy neřekla, vy takový seriózní, nade všecko povznesený.“
„Jenže vy mi to nikdy neodpustíte, ani ruku mi nepodáte,“ opáčil pan Oldřich.
„Ale no tak, pane kolego, snad byste to nebral vážně? To já jen tak plácla.“
Pan Oldřich se podíval na paní Boženku a v očích mu opět zajiskřilo. „Víte, jsem o pár pátků starší. Dovolíte mi porušit etiketu?“ Když paní Boženka odpověděla, že panu Oldřichovi je dovoleno vše, ten vstal ze židle, přistoupil k ní a řekl: „Propříště si toho pana kolegu strčte někam. Třeba za klobouk, pokud budete mít nějaký na hlavě. Já jsem Oldřich, pokud to nevíš, Boženko ty.“
Paní Boženka zrudla, rovněž vstala ze židle, podívala se na pana Oldřicha a tichounce špitla: „Když myslíte–slíš, Oldřichu ty.“
„Paráda!“ ozvalo se sborovnou. „Oni si potykali. Ještě by to chtělo pusu!“ Paní Boženka, červená jako dívenka na prvním randíčku nesouhlasně potřásla hlavou: „To snad není třeba …,“ ale větu nedokončila, protože sborovnou se ozvalo hlasité mlasknutí.

Věnováno jedné paní učitelce, která zítra, 20. září 2011 oslaví své narozeniny.