literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Pijáček

RŮŽE PRO UČITELKU

„Je to banda, ale dostali mne,“ pravila paní Boženka a vůbec se nestyděla za slzy kutálející se jí po rozesmáté tváři.
Stalo se to včera kolem poledne. Sotva pan Oldřich vešel do kabinetu, všiml si kbelíku plného růží. Polorozvitá poupata neobyčejné velikosti, většina z nich sytě rudá, zbytek smetanově bílá. Nechápavě zakroutil hlavou, jakože co to má být a postavil vodu na kafe. Vzápětí se objevila paní Boženka. Upřeně se zakoukala na kbelík s růžemi, pak zase na pana Oldřicha a pak zase na kbelík s růžemi.
„Představ si, toto mi dali ti moji,“ zašeptala a z očí jí vytryskly slzy. Pan Oldřich zrozpačitěl. „Promiň, já nevěděl, že ty narozky máš už dnes.“
„Ale nemám, až zítra, ale oni mi pogratulovali už dnes. A navíc takovým způsobem … Představ si, ne že by přišel jeden či dva a popřáli mi. Oni přišli všichni, kluci i holky, každý zvlášť. A každý mi dal růži, kluci červenou a holky bílou.“ Paní Boženka už naplno plakala a přitom se smála a vyzařovala z ní taková dávka štěstí, že nakazila i pana Oldřicha, který ten den neměl náladu zrovna akorát.
„Tolik jsem se za s nimi navztekala, tolik roků mi pili krev. Tolikrát jsem si přála, abych už nebyla jejich třídní, aby si tu průsery s nimi vyžíral také někdo jiný! A oni mi udělají toto … Je to banda, ale dostali mne.“
Plakala a zářila a usmívala se a z jejích místy i trošinku hrubých slov byla cítit obrovská láska. Obrovská láska učitelky, která za ta děcka vyžehlila neskonale problémů, která se za ně vždycky rvala jako raněná lvice a která z nich byla nesčetněkrát zoufalá. Jako matka, trápící se pro nezdárné děti aby jim vše s neskonalou láskou odpustila, tak také tato žena, docela cizí žena, která z něčího rozhodnutí, nezávisle na své vůli, stala se jejich třídní učitelkou, milovala je opravdovou mateřskou láskou, kterou si možná do této chvíle ani neuvědomovala.
Rovněž pan Oldřich zná tuto třídu. Bodejť by ji neznal. Vždyť je už pátým rokem učí. Kolikrát si s paní Boženkou říkali, jaká že je to smečka, jak je mohl někdo tak navybírat. Alespoň zpočátku se takovými jevili. Těch stížností od ostatních vyučujících i od vychovatelů! Nejednou je pan Oldřich docela nepedagogicky seřval, ale oni si nikdy nešli stěžovat. Seřval je, když dělali binec v jeho hodině, seřval je za to, jak se chovali k některým učitelkám, na něž si troufali, seřval je za jejich chování k třídní, tedy k paní Božence.
Potom se to stalo. Na konci sekundy paní Boženka umluvila pana Oldřicha, aby ji zastoupil na výletě. Pokoušela se o ni chřipka, takže výlet do Moravského krasu v sychravém počasí by mohla odležet. Moc se mu nechtělo. Navíc měl obavu, jak tuto nevázanou smečku zvládne. Ty bláho, to byl výlet! Za celé dva dny nemusel nikoho napomenout, nic nemusel dvakrát opakovat. Senzační patnáctiletí kluci a holky, kteří si dokázali zorganizovat výlet a kteří všem natruc předvedli, že nejsou jen tak někdo. Paní Boženka byla nadšená, když jí pan Oldřich vyprávěl, co všechno zažili a jaká správná banda sympaťáků ta její třída je.
Třebaže po návratu z nich byla opět smečka mladých zlotřilců, v panu Oldřichovi se cosi zlomilo. Oproti dřívějšku, začal do té třídy chodit rád. Už je tak často nesetřel, a když, tak daleko mírněji. Po prázdninách, to už byli v tercii, stali se pro pana Oldřicha kamarády se vším, co slovo kamarád obnáší. Také paní Božence se zdáli jiní. Puberta s nimi netřískala o zem už tak intenzivně a na poradách stokrát omílaná třída se pomalu začala měnit. Ano, zůstala velmi živou a nesměla se jí příliš popustit uzda, ale bylo to už o něčem jiném. Když jim pan Oldřich občas za něco vyčinil, brali to s úsměvem. Ne, nevysmívali se mu. Býval to takový zvláštní, rozpačitý, chápavý až omluvný úsměv. A kupodivu, nikdy se nezapomněli paní Božence pochválit, že je pan Oldřich opět seřval a také za co. Ta pak přišla do kabinetu se slovy: „Slyšela jsem, že bylo veselo,“ nebo „Zase dělals u těch mých bobánků pořádek?“
Z většiny jsou už dospěláci, alespoň podle občanky, protože jim bylo osmnáct. Lotroviny vyvádí stále a vynadání berou s úsměvem a pochopením. Pan Oldřich mezi ně chodí strašně, ale opravdu strašně rád. Dnes měl u nich hodinu. Přišel do třídy, postavil se proti nim a mlčky stál. Ztuhli a čekali, co bude. Nastalo napjaté ticho.
„Dovolte, abych se před vámi hluboce sklonil,“ pronesl po chvíli a bez nějakých teatrálních gest se hluboce uklonil. „To, co jste včera udělali své třídní, způsob, jakým jste jí popřáli k narozeninám, je hodný hlubokého obdivu. Děkuji vám.“ Zůstal stát, pomalu si je prohlížel, pěkně pomalu, jednoho po druhém a oni pak, jako na povel, se mlčky posadili. Následovala běžná, obyčejná hodina, jako by se nic nestalo. Jenže ono se stalo. S4trašně moc se stalo. Ví pan to pan Oldřich, vědí to i oni.
„Zůstaňte, prosím, takovou bandou, jakou jste! Potom, až jednou my odejdeme a vy nastoupíte na naše místa, nemusíme se o tuto zemi bát. Dostali jste nás, bando jedna. A to je dobře,“ pronesl pan Oldřich, jen tak přes rameno, když odcházel ze třídy. Vyšel na chodbu, zavřel dveře a namířil si to ke kabinetu. Zpoza dveří, které právě zavřel, zazněl mohutný potlesk.

ANI PRDEL, ANI PRSÍČKA

„To mi pěkně kazíš třídu,“ vybafla paní Boženka na pana Oldřicha, ledva otevřel dveře. Ten, protože měl za sebou poměrně náročnou hodinu a těšil se, jak se během několika minut přestávky dá trošku dohromady, zalapal po dechu. Udiveně pohlédl na vládkyni kabinetu a mlčky se posadil a s útrpností očekával, co bude.
A bylo. Paní Boženka měla ve své třídě matiku a zkoušela. Zadala úhel omega, a zkoušená zmatená chudinka napsala velké omega. Po upozornění, že úhly se obvykle značí malými písmeny, nastalo trapné ticho. Ta holka, stejně jako celá třída, neměla potuchy, jak malé omega vypadá. Aby se neztrácel čas, paní Boženka s povzdechem napsala na tabuli krásné malé ?.
„Ahá, ani prdel, ani prsíčka,“ ozvalo se jí za zády. Třída vybuchla smíchy.
„Co to mělo znamenat, Marku?“ otázala se paní Boženka, která smysl pronesené věty ani následnou reakci třídy nechápala.
„Tak nás to učil pan profesor ve fyzice. Abychom si to lépe zapamatovali,“ opáčil Marek a třída souhlasně zabručela.
„Co zapamatovali?“
„No, jak se píše malé omega.“
Paní Boženka zakroutila hlavou a raději byla zticha. V duchu lála panu Oldřichovi, který měl obrovské štěstí, že v tu chvíli byl někde docela jinde. Hlavou jí táhlo stále totéž: „No počkej, ty holomku! Já ti dám prdel, já ti dám prsíčka.“ A tak jakmile jej spatřila, dala mu to sežrat i s navijákem. Tak nějak se to říkalo za dob mládí pana Oldřicha.
Ten, chudák starý, znovu zalapal po dechu a rozpačitě zakoktal, že to nikdy neřekl, a že něco takového slyší poprvé. „Jenže oni tvrdí, žes to byl ty,“ na svém stála paní Boženka. Panu Oldřichovi se udělalo šoufl a bylo to na něm znát a paní Boženku to rozesmálo: „Tebe to nějak vzalo!“
„Jak by ne! V životě jsem něco podobného neřekl. Jak tě mám přesvědčit? Nikdy nikomu to nedokážu!“
„Tak se na to vykašli, znáš tu moji bandu.“ Paní Boženka změnila tón a lehce zvážněla. „Jen se před nimi nedej znát, že to víš. Ať neřeknou, že ti všechno vyslepičím.“
Mlčky přikývl, a protože právě zazvonilo, sebral se stolu hromádku s přípravami, nachystané zadání písemek nechal ležet, a odešel do procesu. Tedy vyučovacího procesu, jak s oblibou říkali s paní Boženkou. A jako naschvál, rovnou do třídy, která jej před chvílí tak očernila.
Dvě desítky pichlavých pohledů. Dost nepříjemné. Naštěstí roky kantorské praxe pana Oldřicha náležitě vycvičily, a s výrazem hráče pokeru pozdravil a udělal nezbytný zápis do třídnice. Když pan Oldřich oznámil, že se nad nimi smiloval, a desetiminutovku si napíší až příští hodinu, najednou byli všichni v krásné pohodě. Co jim bude povídat? Že jej o přestávce jejich třídní tak rozhodila, že zadání písemky nechal ležet na stole? Tak to tedy ne, Boženčini bobánkové, to tedy ne. A tak si připadal jako kantor lidumil. Nakonec i on podlehl kouzlu uvolnění a těšil se, že na rozdíl od předcházející dost nepříjemné hodiny, si mezi touto smečkou vlastně trošinku odpočine.
V relaxu vysvětloval ohmův zákon pro částečný obvod. Sem tam nějaký drobný dotaz, třída krásně pracuje. Nic však netrvá věčně, ani láska k jedné slečně, jak se zpívá v jakémsi prvorepublikovém šlágru.
„Jednotkou odporu je ohm a značí se velkým písmenem omega …“ a než stačí zmíněný symbol napsat na tabuli, ozve se ze třídy: „Ani prdel …,“ bleskově se otáčí a spatří Marka, jak dokončuje „…ani prsíčka.“
„Tak už ťa mám, ty pajtášu fúsatý,“ vybafne pan Oldřich. Marek zůstává s otevřenou pusou a třída na okamžik strne. Už je to pěkně dávno, co je naposledy seřval. Okamžik překvapení vydrží skutečně jen okamžik a učebnou se rozléhá hurónský smích.
„To jste pěkní maglajové. Tak já vás učím takové ptákoviny?“ Další salva smíchu. „Jak před tou vaší třídní vypadám? Jako nějaký hulvát, který si ani do pusy nevidí. Co? Tak kdo to ode mne slyšel, takovou prasárnu?“
„Tak naše pančelka vám to řekla?“ špitá potichu Míša.
„Jo, vaše pančelka mi to řekla,“ odvětí pan Oldřich nakvašeně, ale v duchu se musí usmát, protože Míša použila vlastní formulaci oslovení třídní. Pančelka, tedy paní učitelka. Míša takto vyjadřuje jakousi lásku či úctu k třídní učitelce.
„A také jsem jí musel slíbit, že ji neprásknu, že mi to řekla.“
„Ale práskl jste ji.“
„Jo, ale díky vám, že jste mne vyprovokovali a já vám na to skočil.“ Třída se opět směje, ale už docela lehce, nenuceně.
„Tak, a teď mi řekněte, kdy jsem vám tenhle nesmysl řekl.“ Ve třídě nastává rozpačité ticho. „Tak čekám, kdy jsem vás to učil?“ Ticho houstne. „Pěkně jste mne naštvali, to vám povím. Něco takového bych od vás nečekal.“
„Tak už to neřešte, pane profesore,“ špitá opět Míša. „Jo neřešte to,“ přidává se Ondra. „Možná to řekl úplně někdo jiný,“ ozývá se zase odněkud ze třídy, snad od Vaška či Vojty. Je to dobré, není jim jedno, že pana Oldřicha naštvali. Ostatní se přidávají: „No tak, neřešte to, pane profesore.“ Když pan Oldřich vidí ty rozpačité ksichtíky, musí se v duchu smát.
„Dobrá, už nebudu to řešit,“ nechává se oblomit. Pohled na hodinky a přísně dodává: „Těch ztracených pět minut přetáhneme přes přestávku. Já vás naučím, dělat si ze mne srandu, bando jedna!“
***
„Tak jsem to prý nebyl já, ale asi někdo jiný,“ zvěstoval paní Božence, sotva otevřel dveře kabinetu.
„Tys jim vykecal, že jsem ti to řekla? Už ti nepovím ani slovo,“ odpálkovala jej naštvaně paní Boženka.
„Ale houby s voctem, nic jsem nevykecal. Ta sebranka to na mne vybalila sama. Probíral jsem ohmův zákon a sotva jsem řekl „omega“, už to začalo. Tak jsem jim vyčistil žaludky. Ti si mne určitě dlouho do těch svých papulí nevezmou!“
Paní Boženka se rozesmála. „Tak oni tě dostali tak snadno?“
„Jo, dostali,“ odvětil se smíchem pan Oldřich. „Ale musel jsem na ně hrát řádně naštvaného tvrďáka. Máš to pěknou smečku, jinou takovou hned tak nenajdeš.“
Paní Božence se zlehounka zaleskly oči a pan Oldřich věděl, že by tu svou třídu, která ji připravila tolik starostí, nevyměnila ani za všechny hodňásky na světě.
„Je to správná banda, Boži. A já je žeru.“