na další stranu
Iveta Žákovská
ZDI
Stojí sama.
Odhodlaná, důstojná, mocná.
Vedle přebujelých zahrad arabských kuřáků,
mezi půlnočním sluncem a poledním přízrakem,
pod děravými okny ukvílených věštíren.
Je tu jedinečná,
bude tu na věky,
sama tovární zeď.
Pospícháš, utíkáš, pádíš,
proradný chodník ti houpavě uhýbá pod nohama,
do obhroublých rohů vtahuje vize lhostejnosti,
rozmílá slepené okraje sentimentálních cest.
Vztáhneš dlaň a cítíš
družnou oporu
samotné tovární zdi.
Poskytuje jistotu.
Pak ti ale zastoupí cestu
a ty se loudavě snažíš obejít závoru nekonečnosti.
Stojí dvě.
Odhodlanější, důstojnější, mocnější.
Vedle vyprahlých pouští s krvavými úsvity,
mezi mrznoucí lávou a rozpáleným ledem,
pod semknutými trny rozbolavělých růží.
Jsou proti sobě,
budou tu na věky,
dvě tovární zdi.
Procházíš, obíháš, kráčíš,
zdrcená siréna ti odměřuje dávku strpěné tesknoty,
houkavě přemlouvá svištění praku k udušení nevinnosti,
zatajuje nevěrné ozvěny posvěceně zmeškaných vlaků.
Napneš sluch a křičíš
vymezenou trať
dvou továrních zdí.
Určují ti směr.
Pak tě ale sevřou
a ty hloubavě zkoušíš nahradit cestu tam cestou zpátky.
Stojí tři.
V odhodlání, v důstojnosti, v moci.
Vedle slitých bělostných chodeb s ucpanými komíny,
mezi přeplněnou prázdnotou a pustými nástupišti,
pod ztuhlými úlomky pavučin vanoucích oblaků.
Jsou tu zapřené,
budou tu na věky,
tři tovární zdi.
Loudáš se, suneš se, tápeš,
neonová čerň ti oslepuje zemdlelé negativy dálek,
zatemňuje bující město plné zamlžených poustevníků,
ukazuje na zapomenuté zářivé jiskry moří a snů.
Rozevřeš oči a zíráš do jediné možnosti úniku
ze tří továrních zdí.
Cesta ti dá zvyk.
Pak se ale zúží
a ty pomalu zjistíš, že vytyčený cíl se neslučuje s tvojí touhou.
Stojí čtyři.
Nejodhodlanější, nejdůstojnější, nejmocnější.
Vedle navlhle sesutých sklepení plných rozdrcené hniloby,
mezi poklizenými sutinami a rozházenou čistotou,
pod dávno shrnutými převisy tajuplných podzemních kobek.
Jsou tu spolu,
budou tu na věky,
čtyři hřbitovní zdi.
Klopýtáš, zakopneš, padáš,
zetlelý vzduch dusí všechny naivně vzlétající iluze,
zahlcuje omamné páry sušených rozlámaných křídel,
vdechuje znuděnou starobu v parfémované netečnosti.
Nadechneš se a cítíš nevyhnutelnost cely
čtyř továrních zdí.
Vnucují ti odevzdanost.
Obejmou tě kolem dokola
a ty nenajdeš skulinu vracející se vůle.
Stojíš mezi čtyřmi zdmi.
Stojíš s nimi.
Stojíš sama.
Zoufalá, zoufalá, zoufalá.
Jistota se změnila v směr.
Směr se změnil ve zvyk.
Zvyk se změnil v odevzdanost.
Odevzdaná jsi.
Bez vůle.
Bez změny.
Pohlcená, bezbranná, nečinná.
Činnost by svedla strach...
...pohltí tě strach!
Činnost...
...rozdrtit...
...zbourat...
...rozkopat...
...proměnit v suť...
...obrátit v prach...
...zanechat trosky...
Ale zeď strachu
Rozdrtí tebe!
|
