na další stranu
Zora Wildová
A KAŽDÝ BY CHTĚL NĚCO SLAVIT
Co já znám mužů! A každý by chtěl něco slavit.
Ale žádného takového, který by se mě zeptal,
nepotřebuješ v domácnosti něco spravit?
Tak to já ještě dneska přijít můžu
dělat tvému básnění o mé šikovnosti ideální Múzu.
V PŘÍPADĚ MÝCH BRÝLÍ
Silnější brýle mám na to, abych našla ty na blízko, když jsou zrovna daleko.
Zatímco ty slabší si beru, aby mi hledání těch najednou příliš silných,
těch, jejichž síla je mi teď vlastně úplně na nic, učinily snazší.
Tedy aby to odvěké trumfování se, kdo je lepší, a proto má dostat větší a sladší,
mělo aspoň v případě mých brýlí a v zájmu mých očí průběh kratší, hladší.
CO TÍM MYSLÍŠ?
Proč mi říkáš, mlč a radši více mysli!
Ale probůh zase ne hned na nesmysly!
A jindy naopak, proč pořád jenom mlčíš? Co tím vlastně myslíš?!
Nu a já si myslím, že k tomu, čím ty mě teď tak často trýzníš,
je jenom pomlčení odpověď kompetentní. Tedy pokud člověk není doopravdy němý.
V BOJI JENOM PŘEKÁŽÍ
Jakmile není srdce na svém správném místě,
jakmile ho člověk místo v hrudi předvádí na dlani
nebo bojácně schovává v podpaží, neplní svoje pravé a nejsvětější poslání:
bez pancíře těla, bez záštity tvrdých kostí úskoky lidského konání jen těžko odráží.
A rukám v tom lítém boji ještě jenom překáží.
POUZE PRSTEM KÝVNOUT
Neptám se, pouze sama sobě kladu takovou otázku:
když přece nejsem ničí loutka,
když tu přece nejsem pro nikoho na drátku,
proč stačí pouze sevřít pěst, pouze prstem kývnout,
a už se ohneš, už se klaníš, maňásku?
JAK BYS MĚ DÁL NEPOZVAL
Jak bys mi dokázal neotevřít, jak bys mě mohl nenechat k sobě vejít,
jak bys mě dál nepozval,
když dnes to na tvoje dveře neklepaly moje slabé, rozechvělé, nešikovné ruce,
nýbrž když jsem na ně přitiskla svoje stoupáním do schodů,
rozpaky a obavami krajně rozbušené, málem rozskočené srdce.
ANI U SCHODŮ ZÁBRADLÍ
Země je sice jakžtakž kulatá,
ale svět nevýslovně hranatý,
není v něm útulno, ani u schodů zábradlí.
Jen to hrůzně vyvrácené bělmo měsíce,
to cynické nouzové osvětlení nocí zčernalé pozemské ulice.
SAMA OD SEBE
To je báseň jedna báseň!
Ta na jazyku sama od sebe,
slovo po slovu, verš po verši,
ať z knihy čtena nebo zpaměti přednášena,
jenom rozplývá se.
ŽE PRÁZDNÁ NEBYLA
Tahle sklenice jedna skleněná mě opila tím, že prázdná nebyla,
a nikoliv snad proto, že bych ji byla vypila.
Neboť od sklínky ze skla se lze kromě občasného rozlití ještě tak nadíti
jistého společenského lesku, nečekaného a rychlého pádu
a na střepy neštěstí nesnadného rozbití.
CELÉ HODINY
Co nám to tají, co to asi před námi schovávají,
když těmi svými hubeňoučkými ručičkami číslice tak špatně zakrývají?
Ručičkami, kterými nám ještě donedávna za hodiny po celé hodiny ručívaly?
Ne sice zrovna přísahami,
jenom pouhým prostým rukoudáním.
CO VÁS NEMÁ!
Konečně konečná?
Takže teď už doopravdy vysedat?
Kdepak, co vás vede, co vás nemá,
jenom z lepu života na lep smrti
svižně, ale ukázněně přesedat!
A JEŠTĚ VZÁCNĚJI
Některá slova, která padnou mezi námi,
nejsou určená pro běžné užívání.
Bereme je do úst a klademe na jazyk jenom vzácně,
jenom abychom je ochutnali; a ještě svátečněji,
abychom si na téhle krmi, jež žaludek nenakrmí, dosytosti pochutnali.
JAKO NA NITI
Stydím se za vás, že s tím znovu začínáte.
S tím, co znáte pouze z knih - šustící papír, tiskařská čerň a kostní klíh.
A ve hřbetě bezpáteřní, avšak svazující niť,
na které i velký a po všech stránkách příkladný příběh o bytí
visí jenom jako na niti.
AŽ SE VYČASÍ
Na vaší půlce nebe
svítí slunce za každého počasí,
na mé, až když se dočista vyčasí.
Až se hodinářská práce času změní v bezčasí.
Až hodiny života skončí i se svými přesčasy.
MOJE NAVŠTÍVENKA
Ne, to nikoliv já,
to jenom moje slavností života namlsaná navštívenka
tady trpělivě za mě na smrt čeká.
Na smrt roztrháním svého tak skoupě, tak hloupě a tak černě
popsaného bělostného těla.
|
