na další stranu
Zora Wildová
AŽ SE TO BOJÍM ŘÍCT
Na co na všecko můžeme lásku použít?
Na sebe navzájem! I na jiných totální nezájem! Na závist i nenávist!
A doma taky na děti. Nebo mytí nádobí či na úklid.
A až se to bojím říct,
ta ani po smrti nebude mít od nás, milujících lidí, klid!
V ČERNÉ TUŠI NOCI
Měsíce srpek suchým štětcem do bíla vybraný z černé tuši noci
na mě pořád dělá ty svoje dva hloupé dlouhé nosy.
Jenomže já v tom tuším,
že to nebude tou tuší,
nýbrž noci zlou, temnomocnou, morušově černou duší.
JDI SE VYCPAT
Když o svátku a dni nepracovním v kostele do oka mu hledí,
volá, ó, díky za vše, můj veliký nebeský Stvořiteli!
Ale hned za dveřmi chrámu si up vlivne:
s tímhle tvůrčím činem se jdi vycpat,
když jsi mě neudělal jenom na neděli.
JAK TA TŘETÍ ŠLAPE DO PEDÁLŮ
Jízdní kolo sází na dvě duše,
které se valí cestou jednoduše,
jak ta třetí šlape do pedálů,
jak na nich ta bláhová, prostoduchá lidská
sama v blátě suše až do úmoru pěkně pěšky kluše.
DOSTI ZNÁMÝ PACHATEL
Právě v pravé parné poledne mě na cestě
přepadl jeden místní a dosti známý pachatel.
A oloupil mě o mým vlastním tělem vyprojektovaný a zhotovený stín.
Ze země ho lehce zdvih´a na nebi s ním plách´ hned za první mrak.
Že prý jedině on je jeho autor, a tudíž jen on na něj má copyright.
AŤ SE VLEČOU ČI ZBĚSILE UTÍKAJÍ
No, to jsou mi noviny, že po rukách chodí hodiny!
Ale ať už se v jednom kuse vlečou
či zase jako splašené zběsile před námi utíkají,
svými fajnovými ručičkami si na honěnou s naším prchajícím časem,
s našimi letícími hodinami jenom hrají.
NA TO MÁ ŽENA LICENCI
Na co muž musí teprve obdržet od úřadu patent,
na to má žena už asi století licenci doma v šití v kredenci.
Na to má na šatech malou plechovou patentku,
která, jakmile se rozepne,
učiní i z nejupjatější stařenky rozpásanou studentku.
PŘÍMO Z VEMENE
Kde jinde než u Jičína nás mohla stihnout tahle čina?
A do toho ještě hrom hromsky hřímal...
A tak mohutně crčelo z toho ohromného nebeského vemene,
jako když za milióny miliónů cecíčků oběma naráz i na střídačku vezmeme
a táhneme, pustíme a zase táhneme...
NEBO JENOM TROŠKU
Napětím ani nedýchám, nebo jenom trošku,
když jako uhranutá pozoruju sousedovic kočku,
jak s ptáčkem či myškou v očku,
ne nepodobném mosaznému vojenskému cvočku,
se co chvíli proměňuje v kanónem vystřelenou sošku.
NENÉST VŮBEC NIC
Taky bych si přála světem štrádovat jedině na zelenou
a jenom s malinkou krokodýlí kabelkou přes rameno.
Prostě nevláčet sebou nikdy nic těžkého, žádné břemeno,
vlastně nenést vůbec nic,
a přitom všecko potřebné na dosah ruky vždycky mít.
TA, O KTEROU BÝVÁ RVAČKA
Ne, já nejsem ta ona Kačka, co se na každého chlápka ráda mačká,
ani co bejvávala našich králů zlatá značka,
zato bych si přála být ta, o kterou bývá rvačka,
ta na zaplacení úplně všeho malá chytrá hračka,
ta za všech situací a okolností platná, avšak neúplatná hráčka.
AŽ K ŠÍPKU
Někomu, kdo je toho druhu, to jde samo a ještě k duhu.
A jiný, který nemá prachy ani lidi na posluhu,
si s tím musí sám po svých doběhnout až do háje nebo na mez k šípku.
To podle toho, jak komu osud
na cestu životem namaluje šipku.
|
