literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

TAK KAM DNES PŮJDEM, ŽAKELÍN?

O polední přestávce jsem se utrhla od práce
a vyběhla si ven do ulic
ve věnčitých tepnách
zvýšeným ruchem podrážděně pulzujícího centra
hlavního města Prahy
si něco chutného a sytého k snědku splašit.
Nechala jsem sez potravy potřeby co nejrychleji pohltit
tou dobou tam obvyklým lidským rojením,
já se z banálního živočišného hladu
stala mikro součástečkou kolem lhostejně sprintujících davů,
já se nechala pozřít jejich nevšímavým prouděním
a jenom svého si hleděním.
Až mi kdosi cestu zastoupil
a hlasem veselýmke mně prohodil:
tak kam dnes půjdem, Žakelín?

I pohlédla jsem na toho smělce
a k udělení lekce zpražila ho lehce:
my dva snad spolu něco máme?
A že vás vůbec neznám, velmi mladý pane!
Na to on: ale mně se zdá, že mě dobře znáte,
když se na mě tak hezky usmíváte.

A opravdu, já svou tvář přistihla,
jak si bez mého vědomí vskutku neuváženě
poněkud nevážně počíná,
a přitom naprosto nevnímá,
kam a komu svůj úsměv posílá,
na koho při tom oči maně upírá
a na koho zabírá
jako zručně nahozená udička.

Musím ji však omluvit:
ona měla pro své nerozvážné jednání
docela jiné zadání,
vzpomínku, kterou v soběuž roky nosím,
nikdo nerušte mě v snění o něm… prosím,
a která mě přepadne, kdykoliv ji napadne,
a proto se mi v hlavě honí,
i když se to, jako právě nyní, nejmíň hodí.

Což ovšemnahlas nevyslovím,
nýbrž vyjádřím se zřetelně a stroze slovy,
vám můj úsměv nepatřil,
vy jste si ho pouze vlastnímzdáním přivlastnil.

A vidím, mládeneček se odvrací a zklamaný
ode mne i se svým mylnýmzazdáním odchází.

A tak jak se naše sny rozcházejí imy dva se rozcházíme
a každý si svůj omyljinam a jinak odnášíme…

KAM NOHY KLADU

Mohlo by to vypadat, že jsem nadmíru stydlivá,
když kudy se ubírám, oči k zemi upírám.
Nebo jako kdybych nevěřila, že na místě, kam nohy kladu,
se namístě do pekla či kanálu nepropadnu.
Nebo jako bych hledala něco ztraceného.
Něco, co bylo přes veškerou opatrnost
ze zašité kapsy vytroušeno.

Zvyk hledět si při chůzi neustále pod nohy
mi zůstal do dneška.
A co mi ta nevyléčitelná nectnost přinesla?
Asi to nejdůležitější:
pohled, a to dozajista hodně zblízka,
na mou cestu k smrti
životem bystře popoháněného uprchlíka.
Na mou již mnohokrát až k cíli prošlapanou stezku
k stesku,
jíž jsou pouze louže s to dodat něco důstojného
poutnického lesku.

A potom ze zlata dva přívěsky
a pozlacenou granátovou náušnici,
které se válely v pozlátkové Praze přímo na ulici.
Jakož i stříbrný řetízek v půli přetržený
a plnou hrst mincí různé hodnoty a měny.

A k tomu:
dětskými nemravnými malůvkami pokreslený sešit na noty.
Kolikerou tkaničku do boty, leč bez boty.
Spoustu žížal, šneků, brouků, ploštic
a jiné nevábné pinoživé havěti.
I nepotřebných kancelářských potřeb,
jež by se lépe vyjímaly v koši na smetí.
K bitvě nastoupené nedozírné pluky
útočně proti mněpozdvižených kopí trávy luční,
záhony voňavých zahradních květin
i zeleniny pěstované pro turnaje v pletí.
Hejna mrtvých ptáků.
Ale i těch dosud živých, unavených a hladových,
co přede mnouneulétli v strachu.
Sbírku neplatných jízdenek.
I příliš draze zaplacených účtenek.
Hned vedle údajně naprosto bezcenného kamene.
Vzácně zachovalou archiválii z cizokrajného stromu.
Paličku asi od xylofonu.
Klokotavý čůrek skromnéhopramene
i rozvážnou řeku širokou v ramenech.
Kupy sněhu, haldy bláta
i čistotných studánek tratoliště svatá.
Led, po němž to tak zrádně klouže.
Hádanku, co to škrundá v té zakopané rouře.
Kančí zub z počátku letopočtu.
A nespočet knoflíků zpravidla o lichém počtu!
I možná ještě použitelný deštník do nečasu.
Pohozenou panenku v zástěrce
z bílého a růžovéhokanafasu.
A dál myriády mně k vyluštění nastražených stop,
jež mi velí stop.
Jež se porůznu kříží,
davů lidí, kteří pořád někam míří.
I tymoje se s nimi mísía jako mně již cizí
mi mezi nimi mizí…

Proto se i v tuto chvíli dívám k zemi,
jak se mi nabízí i se všemi svými ingrediencemi...
Neboť kdo je nalezne,
a byť se jich ani prstem nedotkne,
byť jimi ani oběma rukama nepohne,
dostane za každou nálezné,
které, ať je jakkoliv těžké a objemné,
i pouhým letmým pohledem lehce uzvedne.