na další stranu
Marie Kofroňová
ÚDĚLY
Psí parno.
Kanárek léta
vypuštěný z klece.
Zbytečné střechy
skrývají v úpalu
dnes jinou tvrdohlavost:
- než zakrátko,
jen co přejdou žně,
pohostí pod čelem odlety vlaštovek -
otvírají své třetí oko
ne do ulic, zahrad,
do příměstské prodloužené páteře...
ale do uhrančivé lípy slunce,
co plná včelí slávy
cestou vaří med
a sesílá jej lidským okovům.
ZLOM
Jen pahýly mu zbyly.
Posvátný strom?
Vzdálené ovoce.
Ne, vyťat není, navzdory
kolikerých pátků starý...
Dnes, málem
sám
sobě stojí opodál
a smutku modelem.
Země je dobrá věc.
Hlína, co mlčí o kořenech
bílou starostí.
Pamětí sněhu odnímala žízeň.
Praská-li, to za tebe
hojí bolesti.
Kdo ví,
jakýpak jednou vzplane květ...
O dlouhých zimách
jas mu vymýšlí.
Z(Á)MĚNA
Byl jsi tam sám...
Ale i tak musel jsi
zavřít dveře pokojíku
s takovou rozhodností,
jako by za tebou
pálily myšlenky
přes strniště nedávného...
Dobře víš, jak píchá v boku,
minulost.
Na první ránu
zůstal jsi k zemi
přikován. Věděl jsi,
že to přijde...
Ale že budoucnost
je tolik přítomná,
až znovu roste
režná košile...neboť
to staré z tebe odchází?...
Ne, není tě polovic.
To jen hrká
zmizelý kůň.
Odešel
pro nová,
okovaná kopýtka.
Kovář odpočívá.
Spí.
|
