literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Zase slavím výročí, tentokrát dvacáté! Před dvaceti lety - 22. listopadu 1987 - jsem poznal svoji poslední lege artis manželku. Věřili byste, že si to datum pamatuju přesně? A náhoda tomu chtěla a já jí napomohl, že dnešní svatební pohádka bude vyprávět právě o našem seznámení. V minulém čísle jsem popsal, jaké nesnáze jsme měli my, mladí básníci, s rozepínáním podprsenek. S Klárou jsem ten problém neměl, nevzpomínám si, že by svá bílá kulatá zvířata něčím takovým omezovala v pastvě. Pro oči, samozřejmě.

Druhé výročí vám snad přijde významnější - před pěti lety vyšlo první číslo novodobého Divokého vína. Proboha, jak dlouho to ještě vydržím..!? A jak dlouho je vydržíte číst vy, milí čtenáři? Za pět let publikovalo v Divokém víně 407 autorů. A kolik čtenářů je asi četlo..?

Kresby: Josef Škvorecký

Divoké víno číslo 32 přináší díla více jak tří desítek básníků, literátů a výtvarníků. Nejznámější z nich je Josef Škvorecký, jenž tentokrát je představen i jako kreslíř v knize Tomáše Mazala Putování k Port Arthuru, z níž Divoké víno přináší ukázky. Z okruhu autorů kolem Divokého vína současně vyšla kniha fotografií Janu Reichovi pod názvem Dům v krajině. Divoké víno publikuje jedenáct fotografií z knížky a návod, jak si knihu objednat. Knížka vyšla taky Pavlu Vernerovi. Jmenuje se Jak nezabít manžela a vstřebal jsem ji jedním dechem, doporučuju přečíst si nejen ukázku.

Fotografie: Jan Reich

Nesmím zapomenout, moji milí, vzkazuje vám Tereza Šimůnková, že si máte všichni koupit jeji sbírku Zmijí žena. Tou ona skutečně jest, a tak vás prosím, vyhovte jí, jinak mi hrozí zuby zmijí. Musíte ovšem zajít v Praze do kavárny Obratník u Anděla, do knihkupectví Academia nebo kliknout na www.kosmas.cz, kde je možné si objednat i Antologii Divokého vína.

A tak jsem začal taky psát knížku, vždyť už je to skoro rok, co mi Národní knihovna a Slovart vydaly Antologii. Svoji novou knihu jsem pracovně pojmenoval Svatební pohádky aneb Satyr a nymfičky. Tak, a už víte, o čem bude...

Rukopis vznikající knihy jsem poslal svému příteli Jiřímu Žáčkovi a požádal jej o kritické připomínky. Vzápětí jsem dostal od Jirky básničku i s věnováním. Určitě ji při listování Divokým vínem nevynechejte!

Objevem čísla vyhlašuju Julii Gübelovou, jejíž básničky jsem si dovolil ilustrovat svými fotkami. Saxofon, který má Julie v ruce, není samoúčelnou rekvizitou, básnířka na něj bravurně hraje. Jistě chápete, že ženu se saxofonem nelze nefotografovat. Juliiny verše mi přijdou taky dost "divoké" a vyvolávají mi obrazy z mládí. Ostatně Julie přiznává hrabětovskou inspiraci. Daleko dřív než mladou básnířku, obdivoval jsem Juliinu maminku Michaelu. Je výkonnou šéfredaktorkou časopisu Xantypa a spolu s Magdalenou Dietlovou také jeho velkou ozdobou. Maminka Michaela Gübelová slaví zítra, tedy 20. listopadu, narozeniny, a tak Juliiny básničky publikované v Divokém víně jsou součástí mého blahopřání. Julie svoji maminku přibližuje slovy: Moji přátelé ji důvěrně přezdívají "poslední hippie v Praze", spolupracuje s Ladislavem Smočkem, je dramaturgyní a Sicilankou. Má ráda bifteky, Jethro Tull a nebojí se života.

Michaela mi nabídla, abych do Xantypy psal na pokračování o básnících šedesátých (i dalších) let minulého století. Pravda, někteří z nich píší dodnes. A tak bude v Xantypě od ledna po celý rok 2008 v každém čísle jedna moje vzpomínka. Seriál začíná Janou Černou alias Honzou Krejcarovou, dcerou Mileny Jesenské, milenkou Egona Bondyho, černou lyrou nebo bílou labutí s poraněnou perutí Bohumila Hrabala. A autorkou Divokého vína. S Michaelou věříme, že prodej Xantypy prudce stoupne. Aspoň o výtisk. Minimálně o ten, který si koupím já.

Dost "divocí" jsou i Martin Kubeček, Bořek Mezník a Jindra Schulz, jenž blízký je mi zvláště tím, že cválá s milenkami v sedle obdobně jako já. Mnozí mladí autoři připadají mi ovšem, že si své vlásky češou až příliš pečlivě.

Na tradice "cestopisů", jež Divoké víno tisklo v šedesátých letech, navazuje Lumír Slabý svým Yucatánem... Podobně pokračuje v tradici publikovaných filozofických traktátů Miroslav Vejlupek článkem Stroje, humanismus a evoluce society. Slovenští autoři měli na stránkách Divokého vína vždy prostor, a tak jej má i trojice Slováků, vedená samotným tajemníkem slovenských spisovatelů Pavolem Janíkem.

Leopold F. Němec se inspiroval fotografií mé ženy Světlany z minulého čísla, Petr Pojar mi svou básní odpovídá na otázku, o čem sní básnířky. Jak dobrá holubička se vrací Pavlína Pulcová. Co se stane, vstoupí-li poetický démon do duše ženy, dokazuje Kateřina Jirečková, jejíž dívčí výpověď přináší toto číslo bez zásahu editorova péra.

Připomínám, že Nakladatelství Slovart skladuje poslední paletu dvoukilogramové pětisetstránkové knihy Antologie Divokého vína 1964 - 2007, jež přináší díla 212 autorů našeho časopisu komentovaná mými kecy. Knihu snadno získáte kliknutím na www.slovart.cz nebo návštěvou dobrých knihkupectví na seznamu uvedených, leč samozřejmě i mnoha jiných.

Svoje blekotání končím minibásničkou Richarda Klíčníka,

Básnické promo

Holky!
Choďte s básníky!
Mají hbité jazyky!

pod kterou se rád podepíšu.

Ludvík Hess

Šest medvědů s Cibulkou
fotografie Ludvík Hess

Pátá pohádka svatební. Zatím bez svatby.

Fantův mlýn na Botiči se v osmdesátých letech (minulého století) stal rájem holek z Jižního Města a z Petrovic. Kluků výjimečně. Holky přibíhaly hned po škole, uklízely stáje, čistily koně, ty nejšikovnější na koni jezdily... Nejmilejší a nejhezčí z holek se zdržela do tmy, aby dohlédla, jestli koně ve stájích mají vyčištěná a namazaná kopyta, zda jsou boxy pozavírány, ozývá se z nich jen spokojené chroupání sena a zda já, jejich chovatel...

Tuhle roli získala v létě roku osmdesátého šestého tmavovlasá patnáctiletá Kamila, jež do údolí Botiče denně přibíhala ze starých Petrovic, kde žila v rodičovském domku. V červeném pruhovaném tričku a v hnědých trenýrkách pobíhala s koštětem kolem stájí mnohem rychleji než ostatní holky. O prázdninách se holčičky rozprchly po koupalištích, leč Kamila zůstala věrná koním na Fantově mlýně.

Jednoho srpnového večera pruhované tričko zcela proti zákonu gravitace jako drak ve větru vystoupalo nahoru přes Kamilinu tmavovlasou hlavu a vzápětí trenýrky sjely po jejích opálených stehnech... Kamila se stala paní Fantova mlýna.

Nepředstavujte si kamenný dům, z původních staveb stála už jen stará stáj, chovatel obýval tři stavební buňky typu Monta 0, jež slepeny k sobě zasklenou verandou tvořily velkolepé sídlo. Šnečí domek rostl podle finančních možností chovatele, tedy mé kapsy a mého stavebního nadšení. K zakládající první buňce přibyla druhá a třetí, veranda nejprve otevřená byla posléze zasklena a opatřena vchodovými dveřmi. Ke třetí buňce se přilepila dílna, vzápětí kočárovna postavená jako útulek pro chovatelovo první auto Aero 662 (r. v. 1932), pro pečlivě restaurovaný kočár a modré barokní saně. Postupně byla zastřešena i venkovní kovárna. K původní kamenné stáji přilepena ještě jedna dřevěná. Takovému hradu nyní Kamila kralovala.

Vzhledem ke svému mládí se Kamila musela vždy večer vrátit do rodičovského domku v Petrovicích, jenž opouštěla ovšem již brzy nad ránem stále častěji a dřív, jak jí dny a měsíce věku přibývaly. Řekl bych, že v příštích letech odcházela z Fantova mlýna už jen proto, aby ji rodiče kontrolovaní přísnou babičkou v pozdních večerních hodinách vůbec zahlédli a evidovali docházku. Pravda, stalo se, že když Kamiliny odchody v noční době babička objevila, pokusili se rodiče dům na noc zamykat a klíče Kamile odebrali. Její sportovní postava se ovšem protáhla někdy okénkem ve sklepě, jindy vikýřem na půdě. Jakmile rodiče usnuli, zdolala rychlým během dva kilometry, jež ji dělily od údolí Botiče, kde se nacházelo její nové sídlo - Fantův mlýn a stáje.

Problém nastal ve chvíli, kdy rodiče Kamilu odvezli mimo Prahu. Vyjeli si třeba na dovolenou do jižních Čech... Překonat stokilometrovou vzdálenost byla pro moje sportovní coupé Škoda 110 R samozřejmě hračka. Jakým způsobem jsme se ovšem s Kamilou domlouvali, v kolik hodin a na kterém místě se v neznámém městě sejdeme, to už si opravdu nedovedu ani představit. Telefon sice existoval, ale zcela určitě jeho dráty nevedly na Fantův mlýn. Jisté je, že jsme se s Kamilou sešli i v Soběslavi. A jakým plamenem hořela naše láska na břehu Lužnice, to si vzpomínám dodnes. Moje coupé nebylo největší, a proto v jeho zavazadlovém prostoru vozil jsem pro ty příležitosti modrý prošívaný spacák rozložitelný na deku. Naštěstí rodičovská dovolená skončila a Kamiliny kroky opět denně vedly na Fantův mlýn, jehož její štíhlá postavička byla jedinečnou ozdobou.

Když jsem měl čas, počkal jsem na Kamilu po vyučování před školou. Studovala střední pedagogickou školu v Praze 6 na Lenince a navzdory promilovaným nocím byla dobrou žákyní. Většinou ale přiběhla sama lehce zadýchaná a červenolící od autobusu na mlejn, kde jsem ji už čekal s obědem. Kamila jako vichřice prolétla domkem a stájí, uklidila boxy pro koně a vyjeli jsme spolu na vyjížďku. Večer proběhla kontrola docházky v rodičovském domě a pak jak půlnoční expres přilítla zase na mlejn. Milování skoro do rána a pak do školy. Nic jsme s Kamilou neodbývali...

V neděli 22. listopadu roku 1987 jsem poznal Kláru. Ano, pamatuji si to přesně, letos je dvacáté výročí našeho seznámení. Klářina maminka má totiž ten den narozeniny. Přijel jsem si pro Klárku sám do ctihodného činžáku na Novém Městě pražském. Její tatínek naše setkání dokonce sám dohodl. Kdyby býval můj přítel Václav tušil... V den našeho seznámení, v neděli 22. listopadu 1987, Kláře nebylo ani celých čtrnáct. Měla na sobě červené tepláky a všechno nasvědčovalo tomu, že ke koním na Fantův mlýn se nepojede, měla totiž bolavý krk a zvýšenou teplotu. Klára mi podala ruku, pevně ji stiskla a představila se celým jménem. V tu chvíli mi došlo, že do mého života vstoupila osudová žena.

Klára a její maminka si přečetli v Mladém světě článek Sedm synů klisny Margarety. Napsal jej Michal Horáček a je třeba mu přiznat, že za předpověd budoucnosti koní na Fantově mlýně je hoden zlaté medaile věštírny delfské. Sedmý Margaretin syn Maryland, jenž na fotografii Vojtěcha Písaříka otištěné v Mladém světě cválá za Margaretou jako hříbě, ovšem dosud žije a na Hájku si užívá zasloužený odpočinek. Tuším, že osudný Mladý svět leží někde v metrácích výstřižků, jež uchovávám jako papírové panoptikum v jednom či druhém domě na Hájku. Nehledám-li jej, pak jen proto, že část své minulosti si nechci připomínat příliš zřetelně. "Holky, které na Fantově mlýně jezdí na koních, se tu budou po letech procházet s kočárky mezi městskými domy..." Takovou jasnozřivostí obestřel ve svém textu Michal před dvaceti lety Fantův mlýn. A já se už víc jak deset let bojím na to místo jen podívat...

Po přečtení článku skoro čtrnáctiletá Klára zatoužila koně na Fantově mlýně navštívit a Zdena, její maminka, jí to slíbila. V tu dobu jsem se nezávisle na Michalově článku v Mladém světě setkal s Václavem, lékařem, docentem, kandidátem věd a moudrým mužem. Naše setkání zprostředkoval Václavův kolega Bohuslav, lékař a profesor a doktor věd, můj tehdejší přítel. Nezávisle na našem přátelství ovšem Bohuslav jednoho dne ošukal ve své kobyliské garsonce moji Kamilu. A tak se vše rytmicky spojilo, jak je sestaven list akátového stromu, jako se do sebe zasouvají dva díly zipsu... Teď jsem ovšem napsal variaci na dedikaci Bohumila Hrabala v knize Kluby poezie, z níž zasvěcenci pochopí, že poetičtí mladíci, na jejichž počest kniha napsána, jsme byli já a můj přítel Méla Machálek a taky naši spolužáci z libeňského gymnázia.

A Václav mě představil své dceři Kláře a za jedenáct let toho litoval. A mě mrzí, že jsem zklamal Václava, který mi jako lékař pomohl. Mám jej totiž rád.

Čtrnáctiletá Klára se na Fantově mlýně sešla s šestnáctiletou Kamilou a působení jejich dvojice bylo koním jen ku prospěchu. A mně..? Někdy velmi příjemné. Mezi dvěma něžnými dívkami..? Klářina něha se ovšem neprojevila hned, musel jsem si na ni nějaký čas počkat.

Kamila si samozřejmě všimla, že se mi Klářina chlapecká postava a malá kulatá prsa líbí. Ale navenek proti tomu určitě nebyla. Postavení paní domu na Fantově mlýně jí asi přišlo neochvějné a byla si jistá, že se mi její malá prsa špičatá líbí nejvíc. Holky se spřátelily a dělaly mi pomyšlení. Žilo se mi mezi nimi hezky. Klára se rychle naučila jezdit na koni, a tak jsme najednou jezdili ve třech. Ve třech to Kamile nevadilo, nelíbilo se jí, když jsem byl s Klárou sám, když jsem ji večer vozíval autem domů. To se zase líbilo Kláře... Zalíbení v Kamile našla i Klářina maminka Zdena. Darovala jí stejné tričko a trenýrky, jako nosila Klára. To byla mela v mé vzrušené holohlavé lebce! Přestal jsem rozeznávat, která je Kamila a která Klára. A tak maminka Zdena darovaným tričkem a světlounce modrými trenýrkami posázenými drobnými kvítky rozepsala náš třísrdeční příběh...

Léto přineslo s sebou chuť koupat se a opalovat. Plavky..? Léta už jsem je neměl. A obě holčičky neměly co skrývat. Stejná trička snadno vyjížděla k slunci po dvou stožárech vztyčených paží, trenýrky s kytičkami tak snadno sklouzávaly po hladkých stehnech k voňavé vlhké trávě. Cestou k řece nebo k rybníku na sedadle vedle mě sedávala Kamila, byla služebně i skutečně starší. Klára seděla na zadním sedadle, ale její paže a vlasatá hlava to neměly k našim hlavám a ramenům daleko. Na břehu rybníka v průhonické oboře jsem ležel já - satyr - uprostřed, moji holohlavou lebku obložily obě nymfičky zprava i zleva svými hlavami vlasatými. Leželi jsme na břiše, Kamila napravo ode mne, Klára po mé levé ruce. Mé pravé chlupaté nohy se tedy dotýkalo Kamilino hlaďoučké levé stehno. Na své levé chlupaté noze jsem cítil dotek teplého a sluncem a vodou vonícího stehna Kláry, ve stejném gardu se dotýkaly naše ruce složené nad dvěma vlasatými a jednou holou hlavou. Mohl být někdo šťastnější..?

Ludvík Hess