literární časopis založený v roce 1964

LUMÍR SLABÝ

Yucatán, Belize, Guatemala 2007

Čenichem vpřed

Náš Boeing 767 měl tu vychytávku s kamerou na čenichu, a pouštěl nám na videu iluzi pohledu z kokpitu na přistávání. Po téměř jedenácti hodinách letu za sluncem jsme se propadli bochníky mraků, a pohled na rozmáčený odpolední Yucatán najednou působil temně a depresivně. Ale přistání do kaluží bylo na obrazovkách i v reálu dokonalé. Když jsem se propracoval přes letištní úředníky, přijel i můj khaki bágl, a tak jsem zase tady, ve svém oblíbeném Mexiku. Odněkud se vynořila celoročně zanedbávaná španělština, a lidé na letišti to, zdá se, ocenili dobrými radami.
Předchozí probdělá noc, a sedmihodinový časový rozdíl se mnou pěkně cvičily, tak jsem nesmlouval, vzal hotel za třicet dolarů, koupil pár věcí, zašel na internet... Pršelo jak o závod, ulice bez kanálů byly jak řečiště. I bez slunce je tu vedro, jediná schůdná varianta jsou sandály naboso. Jo, a krásně červeně tu kvetou framboyany. Zítra je neděle, a já poodjedu do Tulumu. Je to ve směru mého letošního cíle. Do Belize se snad propracuju, podle svého itineráře, v pondělí. Takže, čenichem vpřed!

22. 9. 2007
Cancun, Mexiko

Ještě kousek Mexika

Je příjemné, když člověk najde některé věci tak, jak je má ve vzpomínkách. Jediná mayská pyramida stojící přímo u moře je v Tulumu, a i když archeologové a restaurátoři dělají, co můžou, stejně na této památce bude její situování u vodního živlu to nejlákavější. Včera jsem se tam vrátil asi po pěti letech, a když jsem si znovu prohlédl nejhezčí mayské stavby, a vyměnil pár zdvořilostí s několika spřátelenými leguány, znovu jsem zakotvil na malé plážičce. Je to, pravda, jen koupání, ale kde jinde se můžete vznášet na modrozelených příbojových vlnách s výhledem na návrší porostlá sukulenty, palmami a pyramidkami z pozdního období mayské kultury? Takové loučení s Mexikem by se mi líbilo. Jenže jsem podcenil zdejší virus „maňana“. Dnešní ráno měl podle seňority z nádraží jet můj autobus v sedm hodin, a odjel v půl sedmé, čili beze mne. Počkal jsem dvě hodiny na další, a samozřejmě mi ujel přípoj v Chetumalu. Tak jsem na těch zbývajících třicet kiláků přes hranice čekal další dvě hodiny. Ale nezahořkl jsem. Belizští celníci na mne vyrukovali s divnou angličtinou, a mně bylo rázem jasné, že se mi po Mexiku bude stýskat. I s tím jeho maňana.

24. 9. 2007
Corozal, Belize

Isla Bonita

V téhle, asi nejohranější písni z repwrtoáru Madonny, se zpívá o San Pedru. Považoval jsem to vždycky za normální popový blábol, a najednou jsem v San Pedru, a místu se přezdívá Isla Bonita. Ale popořádku. Dnes ráno jsem se probudil ve tři (časový rozdíl pracuje), a před půl sedmou se přihnal na molo, odkud z pohraničního městečka Corozal odjíždí rychlý člun na ostrovy. Na molu už čekala mladá dvojice z Londýna. Dozvěděl jsem se, že pro ně je to tady úžasně laciná dovolená :(( V sedm patnáct se Angličanka šla zeptat co je, a tak jsme zjistili, že jsme si včera na hranicích Mexika nepřetočili čas o hodinu, tedy na osmihodinový rozdíl. Hezky jsme se tomu zasmáli a počkali další hodinu. Tehdy lodníci vytahali veškerou bagáž zpátky z lodi, a sdělili nám, že člun nepojede, jelikož je málo lidí. Ale nabídli nám slevu na letadlo startující o půl hodiny později. Zaplatili jsme a nechali se odvézt na letiště, kde nás čekala jobovka – letadlo je plné, a další pojedeme za tři hodiny. Rezignovaně jsme to přijali. Za deset minut mě dispečer vyvolal, že se jedno místo našlo.
Takže jsem na Ambegris Caye, a odpoledne jsem si sehnal výlet lodí se šnorchlováním na jedné zdejší atrakci – korálové bariéře Hol Chan. V teploučké a čisté vodě jsem potkal barrakudy, žraloky, kanice, mořské jehly a nepočítaně korálových ryb. Úžasné!
A druhá zastávka – Shark-Ray? Náš lodník začal krmit vodu, a ta se přímo vařila žraloky, rejnoky, kanici a jinými predátory. Trochu nejistě jsme (tedy já a jeden Američan s moc hezkou ruskou manželkou) do toho hemžení vlezli, a půl hodinu jsme si s těmi potvůrkami hráli. Několikrát jsem se potopil a u dna pohladil velkého rejnoka. Ani nebyl proti...
Po návratu našeho člunu do San Pedra jsem zapátral a našel si jedno volné místo v zítřejší celodenní plavbě k Blue Hole. Hurá!

25. 9. 2007
San Pedro, Belize

Blue Hole

Než začnu s dnešním výletem, měl bych asi upřesnit něco z minulých řádků. Pořádně jsem si po sobě přečetl tu pasáž o Shark-Ray, a ono to zní fakt nějak velkohubě. Mezi rybami, do jejichž krmení jsem se včera ponořil, sice byli žraloci, ale ti hnědí, hodní. Větší a kousavé jsem pod sebou v hloubce viděl až dnes na Blue Hole.
Aby se tahle tmavě modrá čočka zasazená do zelenomodrých vod bariérového útesu mohla stát pamětihodností UNESCO, musel ji asi někdo vidět z letadla. Z hladiny, jak jsem si mohl ověřit, tu tři sta metrů širokou kruhovou strukturu vůbec neodhadnete, jste prostě jen na kraji útesu, jenž se propadá do 120 metrů. Ale je to národní památka Belize, a chráněná, takže korály útesu žijí a nejsou devastovány lidskými vynálezy. Taky jsme se tam, na rozdíl od včerejška, mohli se svými šnorchly pohybovat jen s průvodcem.
Míst, kde v oblasti Modrého oka můžete šnorchlování (po zaplacení vstupního poplatku) provozovat, je několik, a dnešní den jsem si tedy ve vodě skutečně užil. K výletu patřil i piknik na Half Moon Caye, což je takový romantický ostrůvek s kokosy na bílých plážích (prostě ráj) a s rezervací červenonohých terejů, neboli boobies. Vrátil jsem se až večer, řádně nasolený, a usoudil, že tady na Isla Bonita už hezčí terény než dnešní a včerejší nenajdu. Tak to tu zítra asi zabalím. Navzdory tomu, že se mi odtud určitě nebude chtít.

26. 9. 2007
San Pedro, Belize

Aha

Aha, tak teď je čas, abych trochu osvětlil, proč jsem tady, aby nevznikl dojem, že cestovatelský vlk Lumír se na stará kolena vydal povalovat na pláže...
Belize – dříve Britský Honduras - je hodně malá zemička. Hlavou 280 tisíc obyvatel je pořád anglická královna (mají ji i na svých dolarech), a mluví se tu hlavně anglicky. Je tu hodně draho, také díky blízkosti USA. Pro Američany je to oblíbená destinace na dovolené. Snažím se nenechat se těmi cenami vytočit.
Díky svým mnoha návštěvám Mexika jsem si udělal slušný přehled o yucatánské kultuře Mayů. Oblast jejich působení v době rozkvětu zahrnovala kromě Mexika také Guatemalu, Honduras, a protože nejznámější lokality v těchto zemích jsem postupně navštívil, chybělo mi k úplnosti právě Belize. Kromě indiánů tady žije ještě velká komunita Garifuna (potomci černých otroků) se svérázným způsobem života. Atraktivita Belize ale není jen v kulturní historii a současnosti. Jsou tu úžasné přírodní zajímavosti, národní parky ve vnitrozemí i na moři. Tím, že jsem do země přijel od severu, nabídla se mi možnost začít právě tím mořem. Nedaleko pobřeží je druhý nejdelší, a asi i nejslavnější korálový útes světa, a jeho největší atrakcí je právě organizací UNESCO chráněné kruhovité okno do oceánu Blue Hole, které proslavil Jacques Cousteau. Svůj program na atolech jsem, zdá se, pro tuto chvíli ukončil. Můj itinerář je dost volný, ale dnes ráno jsem si naplánoval přesun na pevninu a návštěvu jednoho mayského kultovního centra. Jediné, co vím určitě, je to, že na konci svého třítýdenního putování musím 16. října odletět z guatemalského Flores do Cancúnu, abych stihl letadlo do Evropy. Ale to je daleko, ještě o mně uslyšíte.

27. 10. 2007
San Pedro, Belize

Lamanai

Můj „planeťák“ (Lonely Planet) tvrdí, že každý, koho zajímá příroda Belize, by měl navštívit místní ZOO. A tak jsem tady. Zahrada je senzační, zvířata tu vypadají, na rozdíl od zahrad asijských, spokojeně, všechno jsem si prošel, a teď to sepisuju na lavičce proti výběhu páru vyder, jež se mě stále snaží nějak rozptylovat. Včera mi skončil první týden, a já dnes ráno na chvíli přijel do Belize City. Město ve dvacátém století zdevastovaly dva hurikány, a po tom druhém v roce 1961 se vláda rozhodla vystavět úplně nové hlavní město Belmopan. Ale obyvatelstvo tomu zatím moc nevěří, a já tam taky asi nic hledat nepojedu. Belize City jsem se předevčírem jen dotkl, když jsem se připlavil z ostrovů. Místní černoši se předhánějí v bizarnosti oblékání i chování. Dredy jsou nuda, ještě se musí provléct dírami v upletených čepicích a jiných výtvorech, a ještě se musí všelijak nasměrovat. Viděl jsem tu pár nádherných mladičkých černošek, ale taky drsnost jejich dospělosti. Za tu půlhodinu, než jsem prošel z lodi na autobus, jsem dostal nabídku marjánky, a jeden zhulený výrostek mi za poledne zatančil uprostřed hlavní křižovatky reggae... Ostrovy byly prostě jen turistická předsíň.
Pak jsem odjel na sever do města Orange Walk, a druhý den ráno se stihl vtěsnat do výletu loďkou po New River. Cílem bylo Lamanai – v době rozkvětu mayské kultury (do roku 700) největší mayské město v oblasti (s 35 tisíci obyvatel). Ještě při příchodu Španělů to bylo prosperující město, a Mayové tu žili až do 18. století, kdy postupně podlehli vlnám nemocí. Zůstaly krásné ruiny v džungli u řeky. Cesta po řece je malebná, a můžete uvidět pár zajímavých ptáků nebo krokodýla. Dominantami Lamanai jsou Chrám Jaguára, hřiště na pelotu (indiánská míčová hra s rituálním podtextem), Chrám Masek (u paty pyramidy stojí asi dvoumetrová kamenná maska muže s čepicí z krokodýla – krokodýl u starých Mayů symbolizoval zemi). Ale nad vším, i nad okolní džunglí, vyčnívá 40 metrů vysoká pyramida. Jako obyčejně jsem se tam postavil na ruce, třeba z toho bude novoročenka.
Na loďce nás bylo šest (polská dvojice žijící v Londýně, já a tři angličtí hoši) a všichni jsme byli tím výletem uneseni. Mimochodem, ani nekáplo.

29. 9. 2007
Belize City, Belize

Altun Ha – sportovní neděle

Neviděl jsem mrtvější nedělní metropoli než Belize City. Na hlavních ulicích odpoledne nekoupíte ani vodu. Žádní stánkaři, nic. Když přijede v 18 hodin poslední člun z ostrovů, zavře se vodní „nádraží“, a den skončil. Ne, že by mi to nějak vadilo, sotva pletu nohama. Já měl totiž dnes sportovní den a nachodil jsem tak 13 mílí. Zdá se vám to málo? Relativní vlhkost se tu pohybuje kolem 80 procent, teplota kolem 28 stupňů, a kolik jsem v tom dusnu vypotil, neodhadnu.
Když jsem zjistil, že na jednu ze zdejších turistických ikon – Altun Ha – není ráno žádná veřejná doprava, našel jsem si na mapě křižovatku na 19. míli hlavní silnice, a rozhodl se, že buď mě odtud někdo sveze, nebo těch zbývajících 15 mílí prostě ujdu. Recepční hotelu chtěl vědět, kam tak brzo vycházím, a pak vykřikoval něco jako, že jsou tam jaguáři, a „mission impossible“, ale mne nemohlo nic odradit. Vyjel jsem autobusem v sedm, a v půl osmé jsem byl na té vedlejší silnici, nebo spíš na její parodii. Vyrazil jsem tak rychle, jak to v té prádelně šlo, a skutečně jsem za tu hodinu a půl ušel tak 7 mílí. Pak mne dohnalo teprve třetí auto, a v něm anglická rodinka, která jela přímo na ruiny. Byli jsme tam v půl desáté, a úplně sami. Nabídli mi dokonce odvoz zpět, ale já měl v plánu být tam hodně dlouho, protože takové objekty skrývají vždycky velkou energii, a chvíli trvá, než ty své zóny najdete...
Tyhle řádky jsem začal psát na Chrámu obětního oltáře, opřený právě o to obětiště na nejvyšším bodu celého areálu. Byl tam krásný výhled na Chrám zelené hrobky (archeologové našli uvnitř hrob s předměty vyřezávanými ze zeleného jadeitu, indiány vysoce ceněného materiálu). Pyramid s hrobkami není v indiánském světě tolik. Nejznámější je Chrám nápisů v mexickém Palenque, ale jinak to byly především rituální observatoře a obětiště. Komplex Altun Ha zhrnuje dvě velká náměstí obklopená stavbami z době do roku 600 našeho letopočtu, a v dopoledním slunci byl úchvatný. Motal jsem se tam až do půl druhé, a když jsem pak došel ty tři míle k silnici, ignoroval jsem pokřikování několika černých matrón, a pěšky se vydal na cestu zpátky. Ušel jsem asi 4 míle v té krásné tropické krajině (po jaguárech ani vidu, ani slechu), pod opuštěným přístřeškem přečkal zdejší běžnou odpolední přeháňku, o níž by u nás psaly noviny týden, a pak mne dohnalo auto, kde vedle mladého kreola seděla jeho krásná sestra. Celou cestu do Belize City jsem ji viděl ve zpětném zrcátku, a v něm jsem ji tajně vyfotil. Není pěkné, když po ruinách přijde něco tak nádherně živého?

30. 9. 2007
Belize City, Belize

Poločasové postřehy

Můj program v Belize City ukončil výlet do rezervace Comunity Baboon Sanctuary. Baboon, čili pavián, tu samozřejmě nežije, tady tak nazývají „černou řvoucí opici“, jak zní doslovný překlad z angličtiny. I sem jsem musel dojet stopem, ale docela to šlo. U vchodu jsem zaplatil vstupní poplatek zahrnující hodinovou procházku místním lesem. Starý průvodce měl dobrou angličtinu, tedy kdysi, dokud míval zuby, ale s opicemi si rozuměl, dvě si k nám přišly pro banány a braly si je přímo z ruky. Vycházka skončila, a v rezervaci nebyla kromě mé maličkosti ani noha. Tak jsem za výlet kanoí po řece zacvakal 40 USD (místo normálních 25). Tentokrát byl průvodce (a muž s pádlem) mladý, a jeho anglická výslovnost černošsky nedomykavá. Svou řeku naštěstí znal, a ukázal mi nádherné oranžové leguány na stromech, spoustu těch zdejších baboonů, ptáků a stromů. Když jsme připluli zpátky do centra, ani jsem už nečekal na večerní autobus, a do metropole se vrátil docela parádním stopem.

A teď heslovitě pár postřehů:

- Zdejší Dollar of Belize má neměnný kurz. Za jeden americký dostanete všude dva. Vyhněte se bankám. Je to hodinová obstrukce. A ceny stoupají, dva roky staré informace můžete klidně povýšit o dvacet procent.
- Tato země je zkažená milionem turistů, který tu každoročně proteče. Pro Angličany a Američany je tu všechno hrozně laciné, a tak tu stěží najdete hotely pro baťůžkáře, a taky na turistické trháky nejezdí veřejná doprava. Pokud tam vede silnice, nezoufejte, stopem to jde celkem dobře (pěší cizinec na silnici je možná pro řidiče jakási atrakce)
- Příjezd z Mexika, kde operují moderní autobusy s klimatizací, znamená pro turistu šok. Zdejší hranaté, řvoucí vehikly mají design našich padesátých let (něco jako v Indii), ale zvyknete si, a občas vás některé překvapí svou rychlostí.
- Černoši a kreolové mluví kreolsky a anglicky. Když někdo vypadá jako indián, pravděpodobně můžete zkusit španělštinu, a bude vlídně přijata. Ale to platilo na severu. Jsem na jihu v mayské vesnici, a oni španělsky neumějí.

No, a už to víte, odjel jsem na jih a ozvu se.

3. 10. 2007
Maya Centre, Belize

Stopy jaguára

Ve vesnici Maya Centre mi místní Mayové nerozuměli. Tedy, dokud jsem mluvil španělsky. Pak už to šlo. Tohle místo je vstupní branou k jedničce mezi národními parky Belize. Za krkolomným jménem Cockscombe Basin Wildlife Sanctuary se skrývá dvě stě čtverečních mílí už 25 let chráněného pralesa, a první jaguáří park. Ubytoval jsem se u manželů Saqui. Paní Aurora je vnučkou legendárního mayského léčitele, a její manžel Ernesto (48 let) byl od založení do roku 2004 ředitelem parku. Těžko jsem si mohl přát lepšího průvodce.
Nejdříve jsem s ním absolvoval noční výšlap do džungle. Ten asi nabízí větší šanci vidět nějaké zdejší zvíře. Ernesto nesl dvě silná světla, já svou baterku, a ohledávali jsme okolí stezky. Jenže tohle není příroda, která si chodí pro banán z ruky, a zdejší zvířata se chovají přirozeně. Tu noc se v blízkosti naší stezky potloukal jaguár (našli jsme čerstvé stopy). A když je jaguár v teritoriu, ostatní zvířata jsou přikrčená a tichá. Vše, co jsme za tři hodiny viděli, byl jeden spící ptáček, dva pásovci, žabka a stopy jaguára.
Druhý den ráno jsme vyrazili v půl sedmé, a to už bylo lepší. Chtít vidět jaguára, by bylo trochu naivní. Ernesto mi ukázal spoustu jeho čerstvých stop, a ještě stopy tapíra, jelena, pekari, pásovce a ocelota, ale opravdu jsme viděli jen ještěrky, veverky a jelínka (prý zdejší antilopu). Ernesto je ale taky velký znalec ptáků, a těch mi ukázal spoustu. A hned vždycky nalistoval v knížce, jak vypadají zblízka. Většinou se totiž skrývali ve větvích. Ale zdejší džungle je krásná, s velkými ceibami, mahagony, palmami, liánami a epifyty. Občas kolem prolétla obrovská blankytná morfa a další velcí motýli tropů, takže těch osm hodin šlapání stálo za to. Paní Auroře jsem po návratu dal své tradiční broušené sklo z Čech (byla veselá, sympatická, a jako jediná z okolí mluvila španělsky). Ještě jednou jsem se v jejich hotýlku vyspal, a na chvíli opouštím svět Mayů. Pár kilometrů severněji je hlavní město lidu Garifuna.

5. 10. 2007
Dangriga, Belize

Garifuna

U Mayů je člověk v bezpečí, ale černé etnikum Garifuna řadím k HEY kulturám, a tam jsem vždycky předem ve střehu. Před pár lety v Hondurasu jsem je potkal na pobřeží, tady se taky drží moře, protože to vyhovuje jejich poněkud netvůrčímu životnímu stylu. Dangriga je neoficiálně hlavní město lidu Garifuna. Myslel jsem na to od chvíle, kdy mě tu autobus vyklopil. Našel jsem si laciný (25 USD) hotel, a včerejšek strávil nasáváním atmosféry. Veškeré obchody a restaurace jsou tu v rukách Číňanů. Potomky afrických otroků (Garifuna) vidíte hlavně při lelkování, postávání, hraní domina a popíjení, někteří řídí loďky, autobusy... Kolem dřevěných, chátrajících domů se válejí křápy odhozené včera nebo před půl rokem, vypadá to dost děsivě. Můj pokoj měl balkon k moři. Garifunští sousedi zleva i zprava se přes něj chodili navštěvovat, i když jsem tam seděl. Hned mě napadlo, že vyzkouší mé balkónové dveře, až budu pryč. To se naštěstí nestalo.
Dnes ráno jsem byl v devět u řeky, odkud měly startovat čluny na Tobacco Caye, neboli ostrůvek na korálovém útesu. Chtěl jsem si ještě jednou užít ploutve, šnorchl a moře. U člunů postávalo asi pět černochů, a po chvíli začali vyzvídat, kolik bych dal za výlet. Říkám, že 25 místních dolarů za jednu cestu, ale smáli se, že to by museli být aspoň čtyři pasažéři. Pak jsme se dohodli se starším chlapíkem, zvaným „kapitán“, jenž mi nabídl cestu tam a v pět zpátky za sto, a jeho (snad) bratr nastartoval člun. Za půl hodiny jsme tam byli, tak si ověřuju, že odpoledne v pět, ale ne, že prý ve tři. No co, přijal jsem to. Pak jsem si tam úplně sám plaval mezi korály a rybami (u dna jsem objevil i ropušnici), byla tam i neskutečná spousta růžových mušlí – křídlatců (strombus gigas), z jejichž masa místní restaurace také cosi vařila. Můj lodník to tam mezitím proklábosil s jednou Garifunou z té restaurace. Ve tři jsme odfrčeli, a když jsem pak platil, povídá ten dobrák, že to má být sto USD. Samozřejmě jsem se bránil, a když si nedal říct, odešli jsme na policii. Tohle je totiž známá hra popisovaná v průvodcích. Podvodníci využívají stejného názvu měn, a pak požadují tu dražší, tedy dvojnásobnou cenu. Jenže policisté nejspíš turistické průvodce nečtou, nebo se prostě s tím týpkem znali, situace se dokonce vyhrotila tak, že jeden policajt si stoupl do dveří se slovy, že odtud neodejdu dokud nezaplatím těch 100 USD. No, teď byla ta chvíle, kdy jsem mohl udělat velkého chlapa, ironicky se zeptat, jestli jsem vězeň, a chtít sepsat prohlášení, že platím pod nátlakem, a bla bla bla..
Jenže začít válku s policií, když jsem tu sám, a mám v zemi ještě týden být? Vztekle jsem tam hodil ty peníze, a řekl jim, že jdu psát do Lonely Planet varování před policií v Dangrize. Přiznám se, že kdo mě ten večer potkal, zažil mou hodně nevlídnou tvář. Na obvyklé pokřikování jsem odpovídal s falešným úsměvem jen česky, a velmi, velmi nepublikovatelně.
Dokonce ani ponaučení mě nenapadá.

6. 10. 2007
Dangriga, Belize

Manatee – kapustňák – ochechule

Některé dny jsou prostě takové plané. Navzdory seznamu odjezdů na nádraží, navzdory informacím z planeťáku, navzdory několika dotazům u lidí z nádraží, jsem včera ráno čekal na autobus z hlavního garifunního města na sever zbytečně. Byla neděle...
Nechal jsem se jiným autobusem odvézt aspoň k odbočce na neasfaltovanou, takzvanou pobřežní silnici, a v půl sedmé ráno jsem stál na stopu s tím svým velkým rancem těžším o dvě velké mušle. Osm mil mě svezl firemní autobus svážející zaměstnance na farmu garnátů, a pak jsem marně vyhlížel další auto. V deset prosvištělo první. Ta druhá dodávka (v půl jedenácté) mě už na korbě vzala až do Gales Point Manatee. V téhle vesnici roztažené na takové kose uprostřed laguny jsem si vyšlápl se svým báglem další míli. Cestou jsem potkal Garifunu v nejkrásnějším věku, po deseti krocích jsme se oba ohlédli, a oba vyprskli. Nevím, proč se ohlédla ona, já musel :)
Ve svém dřevěném hotýlku, vybraném podle planeťáku, jsem si hned na odpoledne najal za 60 USD loďku na pozorování manatee. Manatee, česky kapustňák, vodní savec zoologicky patřící mezi ochechule, byl totiž jediným důvodem mé zajížďky sem. Strejda majitelky hotýlku, jenž mě na ten výlet měl vzít, mne hned upozornil, že někdy je manatee spousta, někdy jeden... Já jsem byl ta třetí varianta – za dvě hodiny čekání na místech, kam připlouvají kapustňáci do brakických vod laguny spásat vodní rostliny, se žádný nevynořil, a protože vydrží pod vodou tak 2O minut, bylo jasné, že ten den se krmili jinde nebo jindy. Mezi námi, viděl bych tak hlavu a kousek hřbetu, a vyfotit se to nedá, ale stejně jsem byl zklamaný. Chápete, na místě, které se tak jmenuje, a nic? A ještě jsem při té plavbě hnusně zmoknul.
V noci přišla bouřka s obrovskou průtrží mračen, a smyla všechno špatné. Ráno jsem se ještě nadechl mořského vzduchu (už mě čeká jen vnitrozemí), a v šest zastavil hned u mého hotelu autobus plný lidu Garifuna. Tak pět slečen v něm by zářilo v kterékoliv modelingové agentuře. Z toho aby se tu jeden zbláznil...

8. 10. 2007
San Ignácio, Belize

Actun Tunichil Muknal

Hm, zní to jako zaklínadlo (Američan to nevysloví ani zaboha), a taky jsem ta tři slova nikdy předtím neslyšel, o to větší překvapení mě dnes čekalo. Na některé turistické lahůdky se v Belize sólově těžko dopravujete, ale do této 6 mil dlouhé jeskyně v Mayském pohoří se dostanete jen s licencovaným průvodcem některé agentury v San Ignaciu. Včera jsem si těch 80 amerických peněz zaplatil, a právě po návratu suším botasky...
Jeskyni objevili archeologové v roce 1989, a našli v ní, kromě fantasticky utvářených seskupení stalagnitů a stalaktitů, také nádoby a kosterní pozůstatky prehistorických lidských obětí nabídnutých bohu dešťů Chacovi. Nádoby a kosti jsou jakoby zality do vápence kapajícího ty tisíce let s krápníků.
Ale to jsem začal uprostřed. Když se autem dokodrcáte tou lesní cestou s několika brody na kraj džungle, čeká vás pár mílí šlapání a trojí přebrodění řeky. Před ústím nijak neoznačené jeskyně se svléknete, nejlépe do plavek, na hlavu dostanete přilbu se svítilnou, a foťáky dáte průvodci do vodotěsného batohu. No, a pak v botách vlezete do vody vytékající z jeskyně, a částečně plavete, částečně se brodíte do hloubi. Kolem vás se ve světle lampiček objevují překrásné krápníkové útvary, a asi po hodině se dostanete do gigantické dutiny, nebo spíše jeskynního chrámu. Vyškrabete se z vody nahoru, zujete se, abyste tam botami nic neponičili, a obdržíte od průvodce své foťáky, abyste si mohli zvěčnit tu největší krasovou nádheru (a ty mayské kosti).
Cestám s agenturami se všemožně vyhýbám, ale musím uznat, že tenhle výlet bez odborného vedení udělat nejde, a taky vyžaduje značnou fyzičku a schopnost plavat v botách. Samozřejmě i tady mi to kazilo šest neskutečně užvaněných Amíků ve středním věku, kteří na sebe celou cestu k jeskyni a zpět vyřvávali své novinky, jak ten Pepin z Postřižin, a snad si vůbec nevšimli, že jdeme krásným tropickým lesem.

9. 10. 2007
San Ignacio, Belize

Babylon

Už mi tady z toho jazykového zmatení občas hrabe. Zápisky si ze studijních důvodů dělám ve španělštině, mluvím převážně anglicky, a tyhle články tvořím v češtině. A dneska se mi do toho ještě připletla ruština, když jsem se octnul na výletě s jistým Pavlem ze Smolenska. Nakonec se ale stejně všechno odehrávalo v angličtině, jelikož v autě byla převaha Američanů. A jeli jsme na Caracol.
To je totiž druhé místo v okolí San Ignacia, kam se nedá dojet žádnou veřejnou dopravou. Cesta obnáší dvě hodiny kodrcání po cestě-necestě džunglí. V závěrečné fázi všechna vozidla, jež ten den směřují na ruiny, utvoří kolonu, a dostanou vojenský doprovod. Caracol by se v Belize neměl vynechat. V době rozkvětu (650 n.l.) byl největším mayským městem v zemi (70 čtverečních mílí, 150 tis. obyvatel), a byl největší opoziční mocí proti guatemalskému Tikalu. I dnešní ruiny působí v džungli impozantně. Perlou je pyramidální Caana (Nebeské místo), která se svými 46 metry výšky je i dnes nejvyšší budovou v Belize. Shora je parádní výhled na okolní paláce, hrobky a chrámy. Zdejší podnebí moc neprospívá kamenným památkám, takže většina originálů stél a vlysů je někde v muzeích. Na zřídkavé originály vás upozorní průvodce. Ten náš měl v puse takový kulomet, že i Amíci měli co dělat, aby to zachytili. Jo, to byl další povedený den v San Ignaciu. Zítra mě čeká ještě jedna mayská lahůdka, která se odtud nechá navštívit. Ale to už půjde bez agentury. Zvolna se přeorientuju na španělstinu (kterou se tady už mluví mnohem víc), ať tomu babylonskému propletenci ubude jedna smyčka.

10. 10. 2007
San Ignacio, Belize

Xunantunich

Když jsem v pondělí přijel do San Ignacia, udělal jsem si hned odpoledne archeologickou rozcvičku výšlapem na Cahal Pech. Tohle, kdysi významné centrum objevené 1950 na pahorku nad městem, je nejstarším známým mayským městem v údolí řeky Belize. Některé objekty tu pamatují dobu kolem 600 před naším letopočtem. Ty efektnější jsou samozřejmě opět z období kolem 600 n. l., protože byly v lepším stavu pro rekonstrukce. Proč to byla jen rozcvička, jsem se snažil ukázat v minulých článcích, a budu i v tom dnešním.
Poslední den v Belize jsem si vyhradil na Xunantunich. Na rozdíl od předchozích dvou výletů se tato výrazná mayská ruina nechá navštívit veřejnou dopravou, a pokud na kopec od přívozu vyšlapete po svých, stojí vás to tam a zpět jen 2 USD. Tento areál není zdaleka tak rozlehlý jako Caracol nebo i Cahal Pech, taky tady do 8. století byla jen vesnice, ale slávu mu zajistila dominující mohutná pyramida zvaná Castillo. Všechny stavby tady vznikly v 9. století, a z vrcholku Castilla je na ně krásný výhled z ptačí perspektivy. Panoramatický výhled je ostatně na všechny strany. Vrchol této čtyřicetimetrové chrámové pyramidy byl vidět z ostatních důležitých mayských míst až do vzdálenosti 10 km.
V nevinně vypadajících sestříhaných trávnících mezi stavbami jsou díry jako od krtka, a v nich krásné černočervené tarantule velikosti vrabce. Průvodci je občas pro obveselení skupin turistů vyšťourávají klacíkem „na focení“. Přečkal jsem na vrcholku Castilla dva zájezdy cizinců, a pak tam nastal nesmírný klid. Znovu jsem si uvědomil, že nepotřebuju, aby do mne neustále někdo hustil žoviální angličtinou s vloženými rádoby americkými vtipy detaily o kladení kamenů v osmém století. Tyhle památky se dají krásně prodýchat i se základní informací z literatury.
Cestou zpátky jsem na cestě u přívozu potkal krásně barevné leguány. A pak jsem zašel do motýlího domu, recepční mého hotelu mě na něj ráno upozornila. Těšil jsem na nějakou morfu, protože tu v přírodě živou nevyfotíte. Ale nestálo to za nic. Ráno, cestou na ruiny, jsem viděl hezčí motýly, tady jen neměli kam ulétnout, a taky podle toho vypadali. Byla tu i ta morfa, ale měla blankytná křídla tak omlácená, že jsem ani nefotil.
A to je z Belize asi všechno. Zítra odjedu do Guatemaly, a indiáni zase budou mluvit španělsky, jak jsem zvyklý. Na to se vážně těším.

11. 10. 2007
San Ignacio, Belize

Když finta nevyjde

Nevím, možná je to ve mně z bývalého režimu, ale vždycky, když někde překračuju hranici, čekám, že mě někdo bude šikanovat. Ta guatemalská mě přivítala hnusným deštěm, ale jiné ústrky mi nepřipravila. Po dvou hodinách jízdy lidovým minibusem a tuk-tukem (místní varianta motorové kapotované tříkolky) jsem byl ve Flores. Starý šéf hotelu mi nadšeně líčil, že v této ulici bydlel po válce jistý seňor BAKLAB z Čech. No, nevím, jak se pan Mašek tvářil, když mu tady místo Vašku říkali takhle. Španělština má prostě svoje neměnné přístupy k výslovnosti.
Flores je ostrov na jezeře, spojený s městečkem Santa Elena úzkou silnicí. Fakticky je to odrazový turistický můstek k návštěvě Tikalu. Podle svého itineráře jsem se tam už také měl odrazit, ale sedím ve Flores u kostela. Vyčasilo se, je krásný západ, hejna černých ptáků se za strašného povyku slétají na sněmovní stromy, a já doufám, že počasí vydrží. Měl jsem nastudovanou fintu, jak na jednu vstupenku navštívit ruiny dvakrát, a mezitím se v přírodě vyspat v hamace (závěsná síť). Ale minibus, jenž mě měl vyzvednout ve dvě odpoledne v hotelu, nepřijel. Vztekal jsem se španělsky v obou kancelářích společnosti, které jsem dopravu předem zaplatil. Jedna úřednice si pilovala nehty, druhá dvakrát někam líně zavolala, a pak už jen s přestávkami opakovala, že náhradní dopravu nemá – a nechcete vrátit peníze? Ne, chtěl jsem odcestovat, ale po půlhodině dohadování jsem to vzdal. Ještě, že mám časovou rezervu. Pojedu zítra ráno, a v hamace se snad také vyspím. Jen ten dvojí vstup už nebude, fígl je mi na nic. A tečku za svým letošním putováním udělám až příště.

13. 10. 2007
Flores, Guatemala

Óda na Tikal... a tečka

Mexický Yucatán sice má své krásně restaurované areály v Palenque a Chichen Itza, města v Belize, jako Lamanai a Caracol, nebo Copán v Hondurasu, to všechno jsou velké krásy, ale Tikal je ohromující. Od osmého do druhého století před Kristem tu Mayové zvyšovali svou moc, až se ve 4. století našeho letopočtu stali vládci celé oblasti. Žilo tu až sto tisíc lidí. Pak bylo město poraženo Caracolem, a z jeho područí se vymanilo v sedmém století, kdy byly vybudovány nádherné stavby na dnešním Velkém náměstí. Dva nezvykle štíhlé chrámy tam stojí proti sobě jako vykřičníky nad okolní džunglí. Chrám Velkého Jaguára není návštěvníkům přístupný, pár lidí se tam zabilo pádem z příkrého schodiště. Ale z protějšího Chrámu znamení je atraktivní výhled na Jaguára i ostatní paláce kolem. Důvodem atraktivity, pro níž je Tikal pod záštitou UNESCO, je zanoření města do džungle Peténu (severní polovina Guatemaly), a jeho rozloha. Lonely Planet tvrdí, že byste museli nachodit 10 km, abyste viděli to hlavní. Jsem tu už potřetí, tak mi tohle nehrozí. Včera ráno jsem si hned po příjezdu zaplatil hamaku, a chvátal do džungle. Už asi deset kilometrů před Tikalem vjíždíte do národního parku, takže se všude kolem hotelu běžně vyskytují divoká zvířata. Po nočním lijáku bylo všechno v ostrých barvách, voda kapala se stromů, ptáci měli takové umyté hlasy, a ještě tam skoro nikdo nebyl. Prošel jsem ten kilometr od hotelu, kolem obrovské ceiby (guatemalský národní strom), potkal několik pestrých divokých krůt, skupinku čenichajících nosálů, a usadil se na severní akropoli, abych nasál tu jitřní energii. Někde blízko hrdelně řvali opičáci – naši známí babooni (tady se jim říká saraguate). V půl desáté idylka skončila, byla neděle, a Gran Plaza se zaplnila křikem dětských zájezdů. Začal jsem se posunovat po okolních pyramidách v džungli tak, abych měl vždycky slunce v zádech. Jižní chrám s 58 metry je nově zpřístupněn po krkolomných dřevěných žebříkoschodech, a polední vyhlídky z něj na Velkého Jaguára neměly chybu. Jak se slunce stáčelo k západu, prošel jsem tím směrem Náměstí sedmi chrámů, Ztracený svět (s centrální pyramidou), a skončil tam, kde při své minulé návštěvě Tikalu – na 60 metrů vysokém Západním chrámu, odkud jsou nejlepší odpolední výhledy na vše důležité. Taky se tam mihl český zájezd, ale vystoupali, vyfotili a prchali, asi na nějakou důležitou večeři. Taková škoda! Já tam seděl přes dvě hodiny a nechtělo se mi z té vyhlídky.
Poslední chvíle z mých deseti hodin na ruinách patřily opět Gran Plaza, protože Chrám Jaguára měl přímo divadelní nasvícení pozdně odpoledním sluncem. Z jednoho stromu tam visela zavěšená hnízda, jakoby od snovačů.
Černý pták se žlutými ocasními pery, ve velikosti naší kavky, jenž je splétá tady, má místní jméno „zlaté kyvadlo“ a zpívá zvláštním způsobem. Začne to praskotem, jako když někdo v okolí svařuje autogenem, a pak se ozve takové flétnové zajódlování. Tak, a sbohem, ruiny...
Spaní v hotelové hamace není skutečná noc v džungli, protože sítě jsou zavěšené pod přístřeškem za restaurací. Jenže jste v národním parku, a když v deset večer vypnou generátor (elektřinu sem, na rozdíl od asfaltu, zatím nedotáhli), ponoří se celý Tikal do tmy, a hotely jakoby zmizely. U své moskytiéry můžete čekat všelijaké návštěvníky. Ale když se máznete repelentem proti jaguárů, jste v bezpečí, a můžete naslouchat nočnímu chorálu tropické přírody, s občasným výkřikem nějakého ptáka ze spaní. A rána jsou z hamaky také pěkná. Začnou opičáci, a když se rozední, je všude najednou spousta zpívajících ptáků, včetně zelených papoušků (když máte štěstí, přeletí nad vámi i pár velkých červených arů), a duhově zbarvené divoké krůty slétají se stromů na zem, abyste je mohli téměř zblízka vyfotit.
Tak, a tady udělám tečku. Zážitek z Tikalu je příliš sváteční, než abych ho chtěl něčím ředit. Na zítřek mám letenku do Evropy, a vrátím se zase ke svým básním a písničkám, jež jste možná nikdy nečetli a neslyšeli. Ale jestli jste v mých letošních cestopíscích došli až sem, bylo mi velkým potěšením.

15. 10. 2007
Flores, Belize