literární časopis založený v roce 1964

Lumír Slabý

Ekvádor 2005 Galapágy

Mitad del Mundo (Střed světa)

Člověk asi potřebuje mít občas pocit, že se svět točí kolem něj. Jen když je tenhle pocit moc utkvělý, je načase zahájit tvrdou léčbu. Většinou ale nestačí pořádně se rozhlédnout, neboť těžší případy se rozhlížejí jen aby našly něco jako zrcadlo…

Já právě sedím v obřím letadle, které míří do pomyslného středu světa vyznačeného v Ekvádoru nedaleko hlavního města, a když se koukám kolem sebe, uvědomuji si s obdivem, kolik profesí nesmělo zklamat, abychom se já a dalších 300 nebo 400 důvěřivců mohli natěsnat do té krabice a nechat se přenést vzduchem se vším možným komfortem až sem, na rovník. A těch osudů, které tu na člověka dýchají. Vedle mne před chvílí ještě seděla Paola, devatenáctiletá studentka, která se vrací do Ekvádoru po pěti letech studia v Itálii. Ukázala mi fotku buclaté holčičky, když odjížděla. A teď mi polibek na rozloučenou dala nalíčená kráska s barevnými vlasy a kontaktními čočkami. V Guayaquilu na ni čeká celá rodina. Ti budou koukat! A o sedadlo dál sedí skutečná bomba – Saša (Oleksandr) z Ukrajiny. Umí jen rusky, nemá žádnou chytrou knížku (pardon četl Hanzelku a Zikmunda v ruštině), a kdybych ho nezadržel, vystoupil by už v Guayaquilu, protože absolutně ničemu nerozumí. Rád bych mu něco poradil, ale s touhle průpravou fakt nevím co. No, snad ho tu s tím jeho širokým slovanským výrazem nějak nechají ten měsíc přežít. Obtížně doluji zbytky ruštiny, abych mu aspoň trochu usnadnil komunikaci s letuškami. Ale za chvíli už budeme v Quitu a já chci hned na letišti vyřídit spoustu věcí, tak to už se mu věnovat nebudu. Hlavně aby přišlo to mé odrbané zavazadlo. Abych se mohl na chvíli cítit středem světa…

Z paluby letadla MD 11, 18. 9. 2005

Zprávy od rovníku

Po třech dnech pobytu v hlavním městě Ekvádoru mne dnes čeká přesun do městečka Baňos. Tak snad je načase vyhodnotit ty rozjezdové dny.

Už předem jsem si vyjasnil, že svůj hlavní cíl – Galapágy - budu organizovat z Quita, protože na to, abych čekal na ostrovech, kdy se uvolní místo, nemám dost času. Jenže mé představy o snadném získání jednoho volného místa v nějakém výletu (po Galapágách se nemůžete toulat jen tak sami) bledly hned po prvních návštěvách v agenturách. Nakonec jsem jich oběhal pro jistotu asi dvacet a ujistil se, že všichni stejně zjišťují volná místa na těch několika lodičkách operujících v souostroví. Takže žádné zítra nebo pozítří. Nejbližší volné místo v osmidenní okružní plavbě za slušnější cenu, tj. za tisíc dolarů, je příští neděli. Tak jsem to vzal, zaplatil a čekám.

Během neděle a pondělí jsem se jakž takž adaptoval na sedmihodinový časový odstup a na zdejších 2800 metrů nad mořem, a tak jsem včera navštívil nedaleké místo s vyměřeným a vyznačeným rovníkem, neboli „Střed světa“. Když jsem tu byl před lety poprvé, zapomněl jsem se tu postavit na ruce (což mé známé určitě překvapí). Včera jsem to napravil a zvážil v každé ruce jinou hemisféru. Rozdíl v jejich hmotnosti jsem nepocítil. A poslal jsem odsud část své pošty. Známka na pohled do Evropy stojí dva dolary. Částka vás možná překvapila, ale zmínku o dolaru jste nejspíš považovali za obvyklé použití měnového ekvivalentu. Kdepak. Tady před pěti lety proběhla dolarizace. Bankovky jsou americké, mince zdejší. A zdá se, že to funguje. Cena poštovného a výlet na Galapágy, to jsou výjimky. Jinak se to tu z pohledu turisty zdá být srovnatelné s ostatní latinskou Amerikou. Uchvátila mě i cena městské dopravy v Quitu a její chytré vyřešení. Za čtvrt dolaru projedete město z jednoho konce na druhý a můžete přestupovat a kombinovat.

Tak, a teď se jdu přesvědčit o úrovni dopravy meziměstské.

Quito, 21. 9. 2005

Indiánský volejbal pod sopkou Tungurahua

Když jsem byl v devadesátých letech poprvé v Ekvádoru, byla to také země sopek. Jenže všechny se chovaly jako dobrácké, bíle očepičkované kužely vhodné pro atraktivní pozadí na fotkách nebo pro stejně atraktivní zdolávání. V roce 1999 to změnil vulkán Pichincha a vystrašil blízké hlavní město. O rok později se probudil další obr – Tungurahua, zabil dva horolezce a donutil městečko Baňos k evakuaci. Do třetice vybouchl v roce 2002 Reventador, další vulkán blízký Quitu a najednou je všechno trochu jinak. Při své někdejší návštěvě Baňos jsem ani nevnímal, že tam nějaká sopka byla. Teď je Tungurahua největší atrakcí. Její současná fáze je, řekněme plynatost, ale už jí nikdo moc nevěří. Včera se mi předvedla, když jsem se pod ní šel ráno vykoupat do termálního bazénu. Masivní těžký sloup kouře valící se z jejího vrcholu vypadá fakt impozantně, a občas to při nějaké větši erupci na dálku pěkně zahučí. Horké koupání ve žlutohnědé minerálce nasycené sopečnými dary je tak obohaceno o nový vjem, o takový doplněk k bizarní domorodé módě dámských plavek. Sukýnkové modely pro každý věk jakoby se vracely do předminulého století. Vrchol předvedla jedna tak třicetiletá indiánka (Quechua), která se tam pohybovala v jakési spodničce ke kolenům, s výstřihem připomínajícím létající dveře barů z amerických kovbojek (se všemi důsledky). Včera jsem si připomněl ještě jednu indiánskou specialitu. Už při první návštěvě Ekvádoru jsem si všiml, že za každou vesnicí se hraje zvláštní volejbal trojic. Tou dobou jsem byl ve volejbalu ještě aktivní, tak jsem měl cukání zapojit se. Naštěstí jsem si nejdříve jedno hřiště prohlédl. Indiáni jsou malých postav, tak si ten sport přizpůsobili. Síť je tak 30 centimetrů široká a její spodní okraj je mnohem výš než horní páska té nám známé. Takže žádné smečování, spíš trochu házená ve snaze umístit míč do nečekaného místa. Včera jsem zhlédl zápas i s rozhodčím a musím říct, že to bylo vášnivé a zajímavé.

Jinak se tu na každém kroku nabízejí výlety do džungle Amazonie. Ale to chce víc času. Já jsem si udělal moc pěkné sólové výšlapy do zdejší vlídné formy tropické přírody. Doporučuji. Než si to Tungurahua rozmyslí…

Baňos, 23. 9. 2005

Mario

S Baňos jsem se včera rozloučil stylově – horkou ranní koupelí pod sopkou Tungurahua. Tentokrát jsem si vstal už na šestou hodinu a odměnou mi byl pohled na vrchol v ranním sluníčku. S tímhle nasvícením vypadal skoro idylicky. Strávil jsem tam něco přes hodinu a pak jsem příjemně unaven dal městu sbohem. Dálkové autobusy fungují výborně a jsou laciné. Jen boj jednotlivých společností o pasažéra dovádí občas řidiče k jízdě na hranici rizika. Trochu jiný svět než monopolní chování našich dopravců.

V Quitu jsem hodil zavazadla do svého hotýlku v Mariscal Sucre (to je taková turistická zóna) a vyrazil do ulic. Právě jsem se chystal zapadnout někam na jídlo, když mě oslovil snědý chlapík. Zaujalo ho mé ručně pomalované tričko. Byl jsem ve střehu, ale měl skutečně odzbrojující charisma. Sjezdil celý svět, znal Prahu a Karlovy Vary, kde byl jako člen technického štábu amerických filmařů natáčejících dokument o změnách v české společnosti po rozpadu Československa a o ruské mafii na našem území. Ukázalo se, že je muzikant, průvodce Andami a ekolog, že je původem Brazilec. Zaplavil mě gejzírem informací, s nimiž jsem se většinou snadno ztotožňoval. Vybírám aspoň jeho pohled na českou současnost. Když to shrnu, tak máme největší šanci z mladých demokracií, jen je cítit nedostatek etické výchovy a etického povědomí, takže to tu dostává často tvar primitivního tržního kapitalismu, jaký se v západní společnosti přežil už před mnoha desítkami let. Navzdory svému hladu a únavě jsem s ním ještě zvládl umělecká témata. Znal Dvořáka, Janáčka a Smetanu, ale sám se, podle svých slov, jako hudebník zajímá o různé hudební fúze. Tak jsem mu doporučil Ivu Bittovou a Hradišťan a půlhodinovou konverzaci nějak ukončil.

Teď je ráno, sedím v letadle a mířím na Galapágy.

Boeing 727, 25. 9. 2005

Moře, to není Tálinskej rybník

…a Pacifik už teprve ne. Poprvé jsem se po něm plavil kdysi do Japonska a odbyl jsem si tam svou první mořskou nemoc. Tenkrát to byla velká loď. Naše dnešní kocábka po celodenní pojížděcí idylce najednou najela proti velkým vlnám a paluba se téměř okamžitě vyprázdnila. Rozpomněl jsem se na svou někdejší zkušenost a zalehl na zem uprostřed lodě na pravý bok. Zavírám oči a snažím se zhluboka dýchat, abych potlačil nutkání zvracet. Takže jsem na Galapágách…

Společnost amerických pěstěných důchodců se snobskými výlevy nadšení nad setkáním absolventů stejných universit mě v letadle dost vylekala. Jenže ti naštěstí mířili na jachty jiné cenové skupiny. „Můj“ Cormorant má pět dvoumístných kajut. Když jsme se všichni sešli, ukázalo se, že to jsou samé mladé britské a izraelské dvojice. Jen já a Norka Karin jsme byli sólově a starší, takže jsme nakonec logicky museli obsadit tu poslední volnou kabinku. Počasí prvních dvou dnů, tma a chladno, mé představy o Galapágách nenaplňují, ale přírodní zázraky rozhodně ano. Místní zvířata se ještě pořád nenaučila bát lidí, a tak procházíte dva centimetry od spícího modronohého tereje, a on se ani nepohne. I krabi a jiná mořská zvířata mají útěkovou vzdálenost mnohem menší, takže můžete pořídit skutečně ukázkové záběry. A když trochu šnorchlujete, rejdí s vámi v moři kromě běžné rybí společnosti želvy, tučňáci, lvouni…

Teď už můžu napsat, že mořskou nemoc jsem pro tento den přečkal. Snad bude poslední. Není o co stát.

Galapágy, 26. 9. 2005

Mareo = mořská nemoc

Když jsem všem sděloval, že budu objíždět na jachtě Galapážské ostrovy, představoval jsem si to velmi romanticky. Krásné počasí, klidná azurová hladiny, popojíždění mezi ostrůvky, ráno si na palubě zacvičím jógu, atd. Tedy, to popojíždění trvá někdy sedm hodin, je za mnou třetí noc, a ta byla fakt strašná. Bohové zdejších moří nějak přeslechli mé přání, aby ta úvodní tříhodinová mořská nemoc byla poslední. Tentokrát jsi si ji užil celou noc. V kajutě na špičce lodi jsem na horní palandě lítal jak jojo, a bál se usnout, aby mě to neshodilo dolů. Žaludek toho měl za chvíli dost, ale měl jsem strach změnit polohu, abych v něm udržel ty dobroty, které kuchař Galo pro naši desítku připravuje. Nakonec už na mne shora začala prosakovat voda, a tak má trpělivost doslova přetekla, vzal jsem polštář a vlhkou přikrývku a slezl dolů. Norka Karin se na dolní pryčně skomíravě ptala, jestli jsem v pořádku. Nebyl jsem, ale řekl jsem, že se tu nedá spát a utíkal, aby to můj žaludek ve vertikální poloze unesl. Zbytek noci jsem strávil na zemi vedle dveří do kuchyně. Bylo to lepší, protože už nebylo kam spadnout, a taky na tu jógu došlo – zkoušel jsem všechny dýchací finty, abych potlačil vypuzovací reflexy. Nevzpomínám si, že bych se někdy takhle těšil na ráno. Tedy spíš na chvíli, kdy naše skořápka přestane skákat po těch odporných vlnách. Když ta chvíle nastala, připotácely se ostatní oběti noční diskotéky a kupodivu jsme téměř všichni zvládli snídani.

A včerejší zážitky? Mňam. Plavili jsme se na loďce v mangrovníkových porostech a v mělké vodě nás podjížděli žraloci, želvy a velcí černí rejnoci. Pak jsme se za krásného poledne potápěli u pobřeží a den jsme zakončili na ostrově plném lvounů povalujících se mezi keříky červeno-oranžové portulaky. To už ale zase bylo to naše obvyklé chladno a podmračno, jaké je i teď, kdy jsme dovezli k letišti mou spolubydlící Karin. Měla to jen na čtyři dny. Špatná varianta. Dva dny fakticky padnou na příjezd a odjezd. Šetřením se prostě ušetří málokdy.

Galapágy, 28. 9. 2005

Drobnůstky z Galapág

Tou první je naše lodička Cormorant. Na celé okružce jsem nic podobného, natož menšího, nepotkal. Už je mi zase blbě, takže nevím, jestli bych znovu chtěl na takovou hříčku vln, ale asi budu za tu zkušenost rád. Na tak malé lodi se snadno dostáváte ostatním pod kůži. Každý den šnorchlujeme, já jediný bez neoprénu, takže už jsem si vykoledoval přezdívku „lvouní muž“ a ostatním zřejmě naše republika splývá s polárním kruhem. Konečně přišlo vhod to téměř celoroční namáčení do Jordána (to je rybník v Táboře, víte?). Norku Karin v mé kajutě vystřídal Američan Warren. Je trochu legrační. Že se nekoupe, to chápu, voda je fakt studená, ale taky skoro nic nejí – je prý zvyklý na hamburgery a pizzu. A britská mládež, jež jinak laskavě toleruje mou angličtinu, mu automaticky má potřebu dávat najevo, že angličtina je to, čím mluví oni.

Ve vodě i na břehu se tu dějí velké věci. Včera náš průvodce Victor na chvilku také sjel pod hladinu a zpod jedné skály vyšťoural asi dvoumetrového žraloka. Zvláštní pocit, být s ním ve vodě. Taky jsme tu byli svědky narození malého lvouna a scény, když matka musela svého nového potomka hned bránit proti jiné samici. To bylo na jižním ostrůvku Espaňola, kde všechny tyhle scény rámují stovky mořských leguánů natlačených na sebe, aby se zahřáli, mladí albatrosi se dvoří svým samičkám, fregatky útočí na jejich hnízda, na útesech poletují i bílí tropičtí ptáci s dlouhými ocasními péry, a s výjimkou žárlivých lvounech samců tu žádnému zvířeti nevadíme. Takže hrozí Galapágám něco? No přece lidé. Napomáháním globálnímu oteplování (teplé moře zmenšuje množství potravy pro ryby) haváriemi ropných tankerů, dovezením později zdivočelých domácích zvířat – a turistikou. Každý návštěvník zaplatí většinou kolem tisíce dolarů. To není málo. Ví to on a vědí to průvodci, takže nejsou moc tvrdí. Včera jsem viděl, jak si turistka nalila do dlaně vodu a okouzleně pozorovala ptáčka, jenž se přiletěl napít. Marně ji průvodce napomínal, že tím učí zvířata parazitovat. A to je jen drobnůstka. Turistika přináší peníze, ale postupně ničí jedinečnost ostrovů. Pan Darwin by asi nebyl nadšen. Ale abych to zakončil nějak pozitivně – všichni mí spolucestující jsou nekuřáci. Není to trend, paní ministryně zdravotnictví? Ale vy spíš hledáte vůli ve společnosti. Budou volby…

Galapágy, 30. 9. 2005

Tričko z Hodonína a dva indiánské dny

Mám tričko k narozeninám s ručně malovanými přáníčky od dvou kamarádek z Hodonína. U nás se nedá nosit. V zahraničí ano, a letos v Ekvádoru mi udělalo radost. Městečko Tena je branou do ekvádorské Amazonie. Nápisů na tričku si tu všiml indián Sergio z kmene Quechua. Před pěti lety byl v Praze, je licencovaný průvodce a nabídl mi dva neturistické dny u svých rodičů v džungli. Právě jsem se odtud vrátil plný zážitků. To fakt nebylo nic aranžovaného. Se Sergiem jsme dojeli hodinu a půl místním autobuskem po takové kostrbaté cestě a pak jsme šlapali tři hodiny tradiční indiánskou stezkou se zásobami na zádech. Na zastávkách jsem dostával lekce z domorodé medicíny. Došli jsme na řeku Puni (jeden z tisíců přítoků Amazonky) a tam byl dům Sergiových rodičů – taková dřevěná bouda na kůlech. Bratr a švagrová právě přinesli od řeky maličké rybičky, tedy pescado, a hned mi předvedli, jak se pečou v banánovém listu. Zašel jsem se podívat do místní školy – to byla nízká bouda hned za banánovým políčkem. Klasická jednotřídka. Tady končí vzdělání většiny místních indiánů. Dětí je hodně a na pokračovací soukromé školy nejsou peníze. Vrátil jsem se a trochu jsem pomohl s přípravou oběda. Jako předkrm byly ty rybičky a velcí pečení červi z palmy. Moc dobré. Odpoledne rodina vyrazila do lesa hledat stromek zvaný barbasco. Jeho jedovaté kořeny se roztlučou mezi kameny a pak se ta drť namáčí do vody v říčce, kde chcete rybařit. Rybařících indiánů je moc, stromků málo, tak nám to zabralo celé odpoledne. Byla to velká rodinná akce, tak jsem tahal kořínky ze země s nimi. Večer ženy připravovaly chichu. Je to základ zdejší stravy dospělých i batolat. Hlízy yucy (nebo manioku, jak chcete) se oloupou a vaří v kotli. Pak se rozdrtí dřevěnými tlouky na něco jako bramborovou kaši (chutí i vůní) a ženy během toho roztloukání každou chvíli vloží chuchvalec do pusy, chvíli žvýkají a pak to vrátí zpět. Sliny dodají nějaký ferment, který pak umožní kvasný proces. Výsledné vykvašené a nakynulé těsto se už jen ředí vodou a můžete pít. Pije se to po litrech a spotřeba je obrovská. Chicha vypadá jako řídké mléko. Chuť jsem nevyzkoušel.

Nocoval jsem pod přístřeškem z palmového listí. Sergio mi slíbil, že mi ukáže nějakou tarantuli. Tak si v noci půjčil mou baterku a ejhle – jediná velká jako dlaň se procházela zrovna na trámu nad mou hamakou. To bylo smíchu. Ráno už rodina od svítání bušila do těch jedovatých kořínků. Šel jsem se starým Pedrem (otec Sergia) klást po proudu takové rákosové vrše, aby pak žádná rybička neutekla. Zátahu se zúčastnila celá rozvětvená rodina, včetně mne. Ryb je letos málo, tak se bralo vše, co přiotráveno po proudu připlulo, od dvou centimetrů výš.

Po rybolovu jsme se Sergiem odešli na tříhodinový výšlap do místní džungle. Jsou tam ještě místa s původním porostem. Ani tady to nebylo moc turistické. Bez půjčených holínek a značné dávky fyzičky a akrobacie by to nešlo. Sergio šplhal a prodíral se vpředu s mačetou, ale stejně v tom nepřehledném terénu v jednom okamžiku přehlédl zdejší nejobávanější zmiji stočenou u paty skály. Ale všichni tři jsme to přežili.

Tady bych udělal tečku za letošním ekvádorským cestopsaním. Lepší bych nenašel. O litrech potu, na který se lepí mravenci a jiný hmyz padající se stromů, o štípancích na celém těle a podobných radovánkách už za chvíli nebudu vědět. Mé dolary aspoň na chvíli ulehčily život jedné indiánské rodině. Díky nim se tu najedlo i deset dětí Sergiovy sestry, jejíž muž je notorik…

Zítra ještě navštívím sobotní trh ve vesnici Otavalo, ale to už bude jen taková ozvěna.

(Tena, 7. 10. 2005)