literární časopis založený v roce 1964

Kateřina Šmídová

Rodina

Jen si pomalu rukou přejela po teplé tváři a dál nehnutě stála. Nebylo třeba dalších pohybů. Jen by narušovaly celistvost tohoto okamžiku. Rozřezaly by ho na beztvaré nedůležité cáry. Jen v takto mlčenlivém a tlejícím momentu narůstala ona naléhavost a síla. Nadechla se pod tíhou jeho pohledu. V místnosti bylo naprosté ticho. Slunce matně obkreslovalo na zeď dvě lidské siluety. Čas jako by pozbyl svého významu, vteřiny překotně a nepravidelně skákaly jedna přes druhou ve zmatku najít ztracené minuty opožděných dní. Pak světlo zbělalo. Nebe smylo pěnu ze své kůže a očistná záře provoněla chladné ruce popraskaných větví. Přivřela oči, ale nepřestávala se soustředit na jeho zející, vše pohlcující obrys. Slunce za ním z něho vytvářelo cosi nadpřirozeného, na co by šlo jen stěží dosáhnout. Jakoby teď visel v prostoru a jeho existence závisela jen na jedné jediné myšlence. Slyšela ho zrychleně dýchat. Projela jí vlna bezvládí a rozkošné bolesti. Bezmocně vzdychla a omámeně zvrátila hlavu. Bradavky se vztyčily proti zrádnému milenci, nehty křečovitě zarývala do měkkého masa neposkvrněných dlaní. Konečně zavřela oči. Kapky horké rosy se rozkutálely po bílé alabastrové pleti. Tiše vzlykala. Cítila ho. Díval se na ni. Díval se a jeho oči jako ostré nažhavené nože psaly na její tělo a do její duše ta čtyři písmena. Stále dokola. Čelo, tváře, krk, hruď, pas, stehna, všechno znělo tou absurdní říkankou bez veršů.

Kéž by se jí chtěl dotknout, kéž by k ní jen vztáhl ruku, kéž by zchladil a nakojil její vyprahlou půdu pod nohama, kéž by jí dal zakusit onoho nepoznaného blaha blízkosti.

Pak k ní vztáhl ruku. Pomalu a jistě. Slunce problesklo mezi jeho tělem a paží. Paprsek následoval rozevřenou dlaň a usadil se na její štíhlé šíji.

Rozhořela se. Na čele vyvstaly krůpěje hořkého potu. Dech ztěžkl. Olízla suché rty. Něco nebylo v pořádku. Víčka se jako křídla umírajícího motýla snažila ulevit spáleným očím. Bylo stále nesnesitelnější horko, ale přesto chtěla zůstat. Zaclonila dlaní proud oslnivého světla. Teď ho viděla zřetelněji. Zdál se snad ještě krásnější. Znovu s námahou polkla. Snažila se zahlédnout v jeho tváři víc. Přimhouřila oči. Horko. Ta ruka. Ano. Pak zahlédla jeho oči. Dvě zející černé jámy. Tak velké temné oči má jen jediný člověk…

Dlouhými prsty objal její krk…

Ležela nehnutě na měkké posteli a očima rozčileně pobíhala po celé místnosti. Třásla se po celém těle. Myšlenkami protínala tmu a snažila se rozpoznat jednotlivé předměty v pokoji. Srdce stále divoce bušilo a krev se na spáncích drala ven. Najednou jí byla zima. Tělo měla zpocené. Chladno v pokoji bylo mnohem zřetelnější. Přitáhla kolena k bradě.

Zase ten sen. Znovu on. On a ty jeho oči. Jako tolikrát předtím se snažila zapudit tyhle myšlenky. Nemilosrdně je pohřbít kamsi do zastrčené přihrádky ve svém poblouzněném mozku.

Ucítila vůni koření. Dvě černé urny. Dva temné náhrobky na prázdném hřbitově.

Beznaděj a zvláštní smutek. Dotyky a touha. Pokušení. Vášeň. Šílenství a zkažená radost. To vše bylo v tom snu. To vše bylo v Něm.

Miluje. Miluje jeho. Jeho a nic jiného. Nikdy nepoznala nic tak intenzívního a bolestného, tak zvráceně nádherného a naléhavého, jako byla láska k tomuto muži.

Přála si jediné, aby nebyla tím, čím se stala. Čím je. Čím bude navždy. Pro něj i pro sebe. Nic to nikdy nezmění. Ale nemůže ho přestat milovat. Jak by mohla. Zavřela oči. Natáhla nohy. Už nebyla zima. Viděla ho před sebou…

Díval se kamsi do dálky. Něco jí vyprávěl. Držel ji za ruku. Jeho oči. Pohlcovaly veškeré světlo a měnily jej v nekonečnou, moudrou a čarokrásnou tmu. Jak je obdivovala. Ostražitě sledovala každý sebemenší pohyb jeho teplých prstů. Jakýkoli signál, znamení, kterým by říkal, co tolik toužila slyšet. Klidně si to všechno namlouvat, jen být teď s ním. Snad si nevšiml, jak ho tajně hladí palcem po drsné kůži.

Rukou zajela k prsům. Dotkla se napjaté kůže.

Ten den voněl po koření. Bylo to zvláštní odpoledne. Tenkrát se to stalo. Tenkrát se všechno změnilo. Poznala to, když ji objal kolem pasu. Dělával to často. Bylo to samozřejmé. Až tenkrát. Tenkrát to bylo úplně jiné.

Přejela dlaní po břiše. Byla to jeho ruka. Ona ji jen vedla. Sjela níž. Cítila ho tak blízko…

Pomalu vstala. V zrcadle na stěně zahlédla svou mléčně černou siluetu. Zadívala se na sebe. Byla tak špinavá. Štítila se sebe sama. A proto to teď udělá. Bez výčitek, bez špatného svědomí. Pro koho je svědomí a rozum? Jen pro vězně vlastního života. Pro skrýše se zabedněnými okny a zamčenými dveřmi. S hranicemi betonových stěn a nebem ztrouchnivělých střech. Kolikrát se zavírala před vlastními myšlenkami a snažila se obalit je do cizí, abstraktní lži.

Kdesi zaštěkal pes.

Pravda není abstraktní, pravda je konkrétní. Přesně věděla, co se s ní děje. Selhala. Nikdy nic podobného nepoznala. Selhávala dál a podvědomě si přála padat z mnohem závratnějších výšek. Tak to bylo omamné, že se tomu musela poddat. Tolik to chtěla. Teď konečně udělá to, za co se v představách nenáviděla.

Zašklebila se na svůj obraz jako šílená.

Uhladila si dlouhé vlasy. Podívala se ke dveřím. Měla by jít.

Podlaha studila do bosých nohou. Přesto bylo v domě příjemné teplo. Všude byla tma. Nábytek se zahalil do uhelného prachu a našeptával své místo jen nezřetelnými obrysy. Samozřejmě se tu vyznala. Šla po paměti. Nespěchala. Ani jednou nezaváhala, když scházela po točitých, dřevěných schodech dolů do haly. Tady už byly měkké koberce. Tady už nebylo slyšet mlaskání chodidel. Už jen milosrdné ticho.

Roztřásla se po celém těle. A ticho.

Venku tlelo listí.

Vešla do dalšího pokoje. Najednou si připadala jako vetřelec ve vlastním domě. Ne, vetřelcem byla jen sama v sobě.

Prošla kolem masivního dubového stolu a nasála jeho vůni. Ucítila koření. Ve tmě se rýsoval starožitný nábytek a velké, bytelné dveře. V dlani zastudila kovová klika.

Brána do jeho pokoje se neslyšně otevřela.

Tiše oddechoval. Byl tu sám. Dnes spal sám.

Malými krůčky došla až k jeho obrovské posteli. Chvíli se dívala. Projela jí další vlna vzrušení. Svaly se chvěly jako při elektrickém výboji. Chloupky na zátylku se zježily. Srdce se rozbušilo ještě naléhavěji.

Pozorovala ho. Jeho tvář. Jeho ústa. Jeho mocnou paži zabořenou do nadýchané přikrývky. Jak moc ho milovala. A jak moc po něm toužila. Jak moc ji bolelo, že ho nemohla cítit blíž.

Teď byl tak blízko, až ji to samotnou děsilo. ONA byla tak blízko.

Hodiny na nočním stolku ukazovaly 01:23.

Postel.

Temné oči.

Vůně.

Jeho ústa.

Políbila ho na tvář.

Hlavu ještě chvíli nechala u jeho ramene a vnímala jeho vůni. Rty se dotýkala kůže. Sálalo z něj teplo. Jako v tom snu.

Pak se pohnul.

Prudce ucukla. O krok ustoupila. Čekala. Nebyla si jistá, zda ho neprobudila. Nehýbal se.

Znovu k němu přistoupila. Měl zavřené oči.

A pak už nemohla dál čekat.

Sklonila se nad jeho ústa a vpila se do jeho vlhkých rtů.

V hlavě jí bušilo, kolena se rozklepala.

Ujídala ho divokými sousty.

Zakousla se do měkkých stroužků a ochutnávala jako nejsladší bonbón.

Upíjela z poháru zralého vína, které vonělo kořením a exotickým ovocem.

Pak ucítila jeho ruku na své tváři.

Znehybněla. Byla jako v mrákotách. Tělo ji přestalo poslouchat. Upadla na jeho hruď. Objal ji velkou, silnou paží.

Zhluboka oddechoval.

Vzepjala se proti němu. Čekala na odpověď.

Pomalu a s úžasem ji hladil.

Byla to jeho ruka.

Nemusela ho vést.

Pak našel její ústa.

Přitiskl ji k sobě.

Slastně vzlykla.

Zavřela oči.

Sen.

Černé jámy.

Touha, zoufalství, chtíč.

Hladové…

…toužebné…

…a němé slovo zašumělo tmou…

„Tati…“

(současná tvorba)